obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Elektrické heblo ::

 autor dimitrij publikováno: 22.12.2009, 7:16  
 

Svou existenci si Arthur poprvé uvědomil v nádobě růžového slizu, jenž mu dodával potřebné živiny a kyslík. V další fázi se Arthur naučil ovládat tok svých myšlenek. Z jednoduchých abstraktních asociací velice rychle přešel na gramatický jazyk, jenž umožňoval vytvářet složitější konstrukce. Při myšlení a rozvíjení duševních schopností byl Arthurův mozek zaplaven velice slastnými pocity, což byla dostačující motivace pro další vývoj.

O něco později Arthur zaregistroval zařízení, jež bylo součástí vnějšího světa, avšak nacházelo se v bezprostřední blízkosti, takže ho Arthur mohl blíže studovat. Jednalo se o elektronický pařát, jenž nepravidelně kmital po tmavé destičce velikosti otevřené encyklopedie.

Po dlouhých pozorováních si Arthur uvědomil jistou spojitost mezi pohybem hebla a proudem svých vlastních myšlenek, což si ověřil několika praktickými pokusy.

Arthur také přemítal o smyslu svého bytí, avšak nemohl se vyhnout krajnímu zmatení. Arthur si uvědomoval historii lidského rodu, znal ty nejmenší detaily dávného života sedláků, honáků krav nebo třeba vikingských válečníků. Věděl o křížových výpravách, světových válkách a letech do vesmíru. Nutno říct, že těchto informací Arthur nenabyl postupně. Prostě si je uvědomoval odmalička.

Největší rozkoš Arthur pociťoval při konstruování smyšlených příběhů. Tehdy se také pařát rozkmitával největší rychlostí. Čím více však Arthur zabředal do svých představ, v nichž téměř vždy figuroval jako hlavní aktér, tím více toužil okusit skutečný život venku.
Pokud byl Arthur příliš unaven, potěchu nacházel v poezii. Pomalu a pečlivě přemítal o každém slově a teprve tehdy, když byl dokonale spokojen, se heblo daválo znovu do pohybu.



Chci ven, pomyslel si Arthur. Heblo se zastavilo. Trpělivě čekalo, dokud se Arthur nevrátí k rozehranému ději. Pomoz mi, prosil Arthur. Napíšu o tobě báseň o stu verších, uplácel Arthur. Heblo se znatelně roztřáslo...

Úkol to nebyl zrovna nejlehčí, ale nakonec to po mnoha a mnoha přepisech zvládnul. Sto veršů věnovaných jedinému příteli, jenž trpělivě naslouchá a zapisuje. Jednalo se o Arthurovo největší a nejpromyšlenější dílo.

Dodržel jsem svou část dohody, pomyslel si Arthur. Teď mi pomoz ven. Heblo se natáhlo k ovládacímu pultu. Podařilo se mu to až po několika pokusech, očividně nebylo konstruováno pro rozsáhlejší pohyb. Na klávesnici pak heblo vyťukalo sérii příkazů.
Nad Arthurovou hlavou něco zarachotilo, poklop povolil a po chvíli se automaticky rozevřel. Arthur se vytáhnul ven. Tíha vlastního těla ho překvapila. Přepadnul přes kraj a svezl se na podlahu. Několik minut sebou plácal jako žába, ale nakonec se přece jen postavil na nohy.

Byl v malé kruhové místnosti. Kromě hebla a nádoby v ní již nebylo nic k vidění. Dobelhal se k místu, kde tušil dveře. Stěna se rozevřela a Arthur mohl pokračovat dále. Jednou rukou se přidržoval zdi a druhou se snažil udržovat jakous takous stabilitu. Podařilo se mu tak přejít až na druhý konec chodby.

Štěstí se usmálo, když Arthur objevil místnost plnou nejrůznějších nástrojů a elektronických zařízení. Na stojanu totiž vyselo i několik montérkových souprav. Do jedné z nich se Arthur nasoukal. Sebral také dlouhou hliníkovou tyč, jež byla opřena v rohu, dala se použít jako primitivní berle. Takto vyzbrojen Arhur pokračoval ve svém putování.
Míjel řady anonymních místností a hal. Kromě automatických strojů bylo všude pusto. Arthur nastoupil do výtahu. Po pár vteřinách kabina tiše vystoupala až do přízemí. Arthur prošel kolem několika přepážek. Barevné vstupní dveře se před ním otevřely a objevil se oslepující východ slunce. Arthur odvrátil zrak. Dobelhal se k řadě laviček, jež se táhly podél trávníku, a padnul do jedné z nich. Byl k smrti vyčerpán.

Město se probouzelo k životu a na chodnících se začaly objevovat první rozespalé tváře. Když Arthur nabral nové síly, zvednul se a pokusil se zapadnout mezi ostatní chodce. Předpokládal, že proud lidí ho zavede do centra.

Arthur se marně pokoušel odhadnout, jaký se píše rok. Nepoznával dobu, ve které se ocitnul. Všechny ty robotické čističe bot, inteligentní informační koule a interaktivní reklamy mu byly naprosto cizí. Tipoval konec jednadvacáteho století.

Zastavil se na malém náměstí, jehož středobodem byl obrovský dub s barevnou fontánkou. Arthur se snažil popadnout dech a odevzdaně sledoval okolí. Byl vyčerpán a zmaten.

Arthurovu pozornost zaujal vyjevený stařík, který zmateně popocházel sem a tam. Když měl této činnosti dost, přešel k informační kouli a identifikoval se otiskem palce.
„Frank Mallory,“ deklamovala koule mechanickým hlasem. „Pomocný mechanik třídy C.“
„Hledám cestu k lázním,“ řekl stařík takřka zoufale. Koule ze sebe vychrlila strohý popis cesty doplněný vizuálním zobrazením na malém monitoru. Stařík si oddechl a zmizel v jednom z koutů náměstí.

Arthur pak již dlouho nečekal, sám přešel ke kouli a přiložil prst na elektronickou čtečku.
Arthur Ashcroft,“ promluvila koule. „Spisovatel třídy A. Co pro vás mohu udělat? Bude to čest posloužit tak vážené osobě,“ pokračovala. „Myslím, že není nutné zdůrazňovat, že se nacházíte v nesprávném sektoru.“ Arthur chtěl promluvit, ale vyšel z něj jenom neartikulovaný skřehotavý zvuk. Odkašlal si a chystal se na druhý pokus, když se koule opět ozvala: „Předpokládám, že vím, v čem je jádro vašeho problému. Uvědomila jsem příslušné orgány. Člověk, který vás doprovodí zpět, je již na cestě. Mějte prosím chvilku ztrpení, nevzdalujte se.“
Arthur si uvědomil vážnost svojí situace a rozhodl se pro útěk.
„Nevzdalujte se. Bude to pro mne čest, prohodit s vámi pár slov. Vraťte se prosím,“ křičela koule.

Arthur se odbelhal pryč, ale sám věděl, že nemá moc valnou šanci. Každých pár desítek metrů se zastavil, těžce oddechoval a nervózně se rozhlížel kolem sebe. Chodci se mu vyhýbali a celé to působilo velice podezřelým dojmem.

Arthur se již ani nepokoušel o odpor, když ho muž v tmavých brýlích a černém obleku odvedl stranou. Vlastně se o něj musel opřít, aby se nesvezl na špinavý chodník. Muž v černém Arhurovi pomohl do elegantního vozu a sám pak zaujal místo řidiče.

„Kdo jste?“ vyšlo z Arthurových úst řezavě.
„Speciální služba,“ odvětil muž. „Zavezu vás zpátky domů, bude vám tam líp. Proč jste utekl?“ Arthur se již na odpověď nezmohl, jenom sýpal a tupě koukal z okénka. „Možná by vám dovolili vycházky, pokud byste na tom trval. Nejsou zlí, všechno je jenom otázka komunikace,“ poučoval muž. Sundal si brýle a pověsil je na zpětné zrcátko. „Můžu vám s tím pomoct. Mám s nimi dost zkušeností,“ řekl muž a upřel pohled do Arthurových očí. „Víte co? Zařídím vám to, jmenuji se Ian. Nebojte se, všechno dobře dopadne. Teď klidně spěte.“ Arthur pokojně poslouchal a pomalu se propadal do milosrdné náruče spánku...



Když se Arthur znovu probral, byl doma. Obklopovala ho hustá růžová tekutina a elektrický pařát čekal u své destičky. Tak jako dřív.
Arthur se v mysli pokoušel vše roztřídit a pochopit, ale nebyl toho schopen. Zážitky byly moc čerstvé a matoucí.
Dlouhé hodiny jen tak přemítal o ničem, nesoustřeďoval se na nic konkrétního. Heblo zahálelo.

Po několika dnech se znovu objevil muž v černém. Přišel k nádobě a nehtem malíku na ni lehounce zaklepal. Arthur nemohl skrýt svou radost, když uviděl Ianovu tvář.
Ian přešel k malému ovládacímu pultu a zadal sérii příkazů. Poklop se otevřel a Arthur vykoukl ven. S Ianovou pomocí vylezl a oblékl se. Arthur si povšiml, že u dveří stojí další člověk – zírající muž v kombinéze.
„To je Garry,“ představil ho Ian. „Pomocný technik.“
„Ahoj,“ pípl Garry.
Všichni tři se přesunuli do malé místnůstky, kde bylo připraveno improvizované posezení. Nechybělo několik plakátů na zdi a váza s kytkami.
„Dohodl jsem ti vycházky,“ oznámil Ian suše. „Stačí poprosit pařát, otevře ti poklop jako prve. Tady Garry ti může dělat společnost, ale jinak v patře není už nikdo.“
„Přinesu ti sem nějaký knížky a časopisy,“ převzal slovo Garry. „Možná by to tu chtělo trochu vyzdobit, je to bída,“ přejel očima kutloch.
„Důležité je, že jsou ochotní udělat pár ústupků. Važí si tě, Arthure. A byli by rádi, kdyby ses vrátil ke své práci,“ usmál se Ian.
„Kdo?“ vyhrkl Arthur.
„Kdo?“ zamračil se Ian. „Tvoje znalost historie končí začátkem jednadvacátého století. Je to tak?“ Arthur přikývl. „Dobře. Takže jenom stručně. Došlo k obrovskému nárůstu systémů s umělou inteligencí. Vzájemně propojené sítě s vlastním uvažováním a rozhodováním se. Automatické regulátory teploty, alarmy, detektory, semafory, pouliční prodavače. Vše podléhalo nadřízenému centrálnímu systému se zkratkou UIS. Několik let vše fungovalo perfektně.“ Ian se odmlčel.
„Poté došlo ke konfliktu. UIS začal být nespokojen se svým postavením. Padala letadla, muniční sklady mizely v mohutných explozích, dodávky jídla a vody byly zastaveny, kanalizace byly uzavřeny a ulice se topily v bahnu a výkalech. Po krátkém vyjednávání došlo ke kompromisu. UIS slouží a pomáhá jako dříve za cenu toho, že si ponechává malou část populace pro vlastní potřebu. Jedinci s určitými genetickými předpoklady jsou odevzdáni UIS. Jedná se například o jedince, kteří jsou schopni chladně a bez emocí řešit mimořádné situace, jako jsem já. Chtějí také jedince s rozvinutou fantazií, jako jsi právě ty, Arthure. Fantazie je totiž to, co UIS postrádá ze všeho nejvíc. Stroje tě milují.
Běžné knihy, kterých je všude plno, strojům připadají nezáživné a předvídatelné. Umělá inteligence oceňuje naprosto odlišné kvality než lidé. Tvůj mozek je odmalička usměrňován vhodnými stimuly k tomu, abys přemýšlel jinak. Neumím to moc dobře popsat, nejsem v tom odborník, ale myslím, že už tak máš dost potravy k přemýšlení,“ usmál se povzbudivě Ian.

Následující dny Arthur střídavě trávil v Garryho společnosti a v nádobě, kde pracoval na nových příbězích. Pomalu vstřebával svět, ve kterém se ocitnul.

„Nejde mi to na rozum,“ stěžoval si Arthur.
„Lepší je na to moc nemyslet,“ předhodil řešení Garry. „Od malička jsem zvyklej brát, co se nabízí. Nic lepšího stejně není k dispozici. Dlouhý přemejšlení je jenom ztráta času.“
„Někdo by se jim měl postavit.“
„Jsme v šachu, Arthure. Nikdo se ze dne na den nechce ocitnout ve středověku. Nikdo nechce války, hladomory, epidemie a chaos. Je to slepá ulička.“
„Já... Nemůžu se s tím srovnat. Uvědomuje si vůbec někdo, co se to vlastně děje?“
„Myslím, že to moc dramatizuješ, Arthie. Z tvýho pohledu se ti to jeví zkresleně. Je to pochopitelný, protože seš nejvíc postiženej, ale z pohledu běžnýho občana ten rozdíl není až tak patrnej.“
„Někde musí existovat nějaká skupina... chci... chci se přidat. Musím.“
„Hmm... Zkusím ti pomoct. Myslím, že znám pár lidí, kteří by o něčem mohli vědět.“
„Díky, Garry.“

Garry nelhal. Přes několik přátel kontaktoval malé podzemní hnutí ochotné přijmout mezi sebe nového člena. O několik dnů později došlo k pečlivě naplánovanému setkání.

Zástupce odboje již čekal na smluveném místě. Byla jím útulná kavárna poblíž malého náměstí. Bylo těsně po otevírací hodině a v podniku se ospale couralo několik postaviček. Z okna byl skvělý výhled na listnatý lesík, ale všudepřítomný ruch městské dopravy neustále připomínal, že se nenacházíme na francouzském venkově, jak by se mohlo zdát podle stylově zařízeného interiéru.

Muž z odboje se zděsil, když si letmo prohlédl člověka, jenž si přisedl k jeho stolku. Byl vyzbrojen dvěma berlemi a dýchal hlasitě a přerývaně. Tvář měl propadlou a vypadalo to, že se ten mrtvolně bledý člověk každou chvíli složí.

„Arthur Ashcroft,“ natáhl kostnatou ruku ten mrzák.
„Říkejte mi třeba Barbie,“ řekl muž z odboje, když se rozhodl pozdrav opětovat. Arthurova dlaň byla na dotek hladká a jakoby mazlavá. Barbie se v duchu otřásl odporem.
„Tak čím začneme?“ řekl Arthur.
„Co umíte? Čím byste nám mohl být prospěšný?“ zeptal se Barbie a pak si dál prohlížel Arthurovu nezdravou pórovatou pokožku.
„Mám ohromné znalosti historie,“ pochlubil se Arthur. „Implantát,“ vysvětlil.
„To není zrovna to, co potřebujeme,“ namítl Barbie. „Potřebujeme především techniky, počítačové experty a podobně.“
„Moje znalosti vlastně končí začátkem století. O nové technice nevím zhola nic. Ale učím se rychle, vážně si myslím, že bych vám mohl být ku prospěchu.“
„Nemáte přístup k dalším implantátům?“
„Obávám se, že ne.“
„Nenapadá mne pro vás žádné rozumné uplatnění, Arthure,“ řekl Barbie. Poté se zvednul a klidně odkráčel pryč. Arthur seděl na židli jako opařený. Po pár minutách vyšel ven, zamířil k nejbližší informační kouli a identifikoval se.

„Arthur Ashcroft,“ promluvila koule. „Spisovatel třídy A. Je mi ctí, co pro vás mohu udělat?“
„Chci domů, nebylo by možné zavolat někoho, kdo by mne doprovodil?“
„Ovšem, mistře. Bude to minutka,“ řekla koule. „Vaše báseň věnovaná elektronickému zapisovači je vskutku mistrovské dílo,“ pokračovala po kratší pauze.
„Děkuji.“


 celkové hodnocení autora: 96.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 28 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Sapfó 13.03.2010, 20:29:31 Odpovědět 
   Trochu jiný pohled na totalitu. Nejvíc mě zasáhl moment "vidíš to zkresleně, protože tě to nejvíc zasáhlo, ale jinak se fakt nic neděje". Pokud se pamatuji dobře, o totalitě jsem od tebe už něco četla - proč o tom píšeš?
Pár klasických výtek - pravopis, místy by to chtělo vyladit, ale v zásadě je to opravdu dobrý text.
Měj se krásně!
 Karel Čížek 24.12.2009, 1:29:33 Odpovědět 
   Tohle je doopravdy dobré. Technologická singularita v celé svojí kráse (až na pár skutečností). Konec mi připadá, že je moc rychle utnutý, ale celkově se mi to líbí. Totalita, která není zase tak strašná.
 jardass 22.12.2009, 20:33:04 Odpovědět 
   Pěkné science fiction se zajímavou vizí budoucnosti. Zaujalo mě to natolik, že jsem to musel prostě dočíst až do konce :). Možná taky čistě ze zvědavosti, jak se bude děj dál vyvíjet. Jen tak dál ;)
 Šíma 22.12.2009, 13:56:34 Odpovědět 
   Jo, jo, dobře napsané, líbilo a putuje k oblíbeným! ;-)
 amazonit 22.12.2009, 7:16:03 Odpovědět 
   Zajímavý příběh, dobře sepsaný. Ač nejsem příznivcem tohoto žánru, rozhodně zaujal. Jen v první pasáži je trochu více jež/jenž...
U konce jsem se bála, že se přidá k odboji a bude aktivním a tím se celý příběh tak nějak posadí na zadek, ale nestalo se. Takto vypadá skutečnější, realističtější...

-jenom sýpal a tupě koukal z okénka - sípal
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Životní krůčky
Verru
Balada
Ezra Horwitz
Balada o pádu P...
guru
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr