» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."

K. Čapek

počet přístupů: 2141524

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303523 komentářů :: on-line: 13 ::

:: Dcera svého otce - kapitola V. ::

Bibi Violet	publikováno: 24.09.2006, 11:34

Etapa II. - Odevzdej se mi


	Sheena Taris, 13 let Maminku odvezli do nemocnice. Možná si říkáte, že už zase, vždyť poslední dobou je tam častěji než doma. Tentokrát je to ale jiné… Byla jsem zrovna nahoře v pokoji, probíhala hodina matematiky, a pode mnou se z obýváku ozývaly hlasy rodičů. Křičeli na sebe, občas šla zaslechnout tátova prosazující rána pěstí do stolu. Slečna Vodner si mě změřila pohledem, jestli stále počítám, a dál si četla snažíc se jejich hádku ignorovat stejně jako já. Přes veškerou snahu se mi však křik silněji vrýval do srdce, které přenášelo své pocity do ruky, jakoby se jejich váhy chtělo zbavit. Zlomila jsem hrot tužky. "Jdu tam," prohlásila jsem rozhodně a vstala od stolu. "Ne dítě," zastavila mne slečna Vodner chycením paže, "to je věc rodičů. Do toho se nesmíš míchat." Už jsem otevírala pusu k námitce, když v tom hádku zdola přetlo hrobové ticho. Prudce jsem pohlédla slečně Vodner do očí a předaly jsme si výraz tušení, že něco není v pořádku. Vzduchem prolétl tátův výkřik: "Michi!" Na nic jsem nečekala, vytrhla se ze sevření a sletěla schody. V obýváku na posteli ležela máma v bezvědomí a táta zděšeně u její hlavy volal záchranku. Snažili jsme se jí mezi tím nějak vzbudit, ale marně. Za tři minuty už ležela na nosítkách a dva muži v červeném ji odnášeli do sanitky. Táta jel s nimi a slečnu Vodner požádal, aby se mnou doma zůstala, dokud se nevrátí… * Vrátil se až po západu slunce. Psychicky na dně se sklíčeným, unaveným výrazem těžce dosedl na lavici v kuchyni a s bolestným výdechem složil tvář do dlaní. Já mlčky stála opodál, hrdlo sevřené úzkostí. Sledovala jsem jeho gesta poznamenána pravdou, kterou doposud nevyřkl a která ještě čekala mne. Prosila jsem v duchu, aby to nebyla ta z mých nočních můr, aby mi řekl jako vždycky, že za pár dní je maminka zpátky. Ale kdyby to tak bylo, tvářil by se tak jako vždycky a ne takhle. Kdyby to bylo jako vždycky, neseděl by tak tragicky, jako nikdy dříve… Popošla jsem pár kroků k němu a stiskla jeho rameno. Upřel na mne oči podlité krví a v nich jakoby se sám fackoval za všechno to "Bude to zase dobré". "Žije?" pošeptala jsem tak roztřeseně, že tomu ztěží mohl rozumět. Kývl trochu hlavou a pošeptal mi zpátky: "Žije." Spadl mi takový kámen ze srdce, že jsem se rozplakala štěstím. "Odvezli ji do nemocnice v Hertisu, tam se o ni postarají. Je to nejlepší nemocnice na světě," pošeptal ještě a pohladil mě po tváři: "Běž spát." Uposlechla jsem a šla si lehnout. V hlavě se mi přemítala otázka, proč ji odvezli do Hertisu a ne do Kity jako vždycky. Tušila jsem však už tehdy, že odpověď přijde velmi brzy. * "Maminka se už z nemocnice nevrátí, Sheeno," řekl táta náhle do ticha ranní snídaně, kterou poprvé dělal on. Upustila jsem lžičku, která cinkla o hrnek. Až tato věta konečně vše vysvětlila. Odsunula jsem talířek s chlebem dál od sebe, úzkostí jsem nemohla jíst. "Dneska sice slečna Vodner přijde, ale vyučovat mít nebudeš. Pomůže ti s balením. Přestěhujeme se dočasně do Hertisu, do bytu kousek od nemocnice. Můžeš pak chodit za mámou třeba každý den." Mlčela jsem. "Ten byt nebude jako tenhle dům, ale vyberu to nejlepší…" zahrnoval mě nepodstatnými informacemi, aby zapatlal smutek, který koloval vzduchem. "A ještě něco. Nechci, abys byla přes den sama, nebo s nějakým soukromým kantorem," zbystřila jsem, protože mi nebylo jasné, kam tím míří, "Budeš chodit do školy." * Do školy. Do normální školy, kam chodí ostatní. Tak tím mi táta vyrazil dech. Jsem ráda, že se dočasně přestěhujem k mámě blíže, ale to, že budu chodit do školy, se mi rozhodně nelíbí. Myslím, že je to od něj spíš vychytralé. Nemusí se starat o nové kantory, což by znamenalo nové nedůvěryhodné osoby do prostoru, kde má důležité věci do práce. Trvalo by mu několik měsíců, než by jim věřil a mohl je nechat plně o samotě mě hlídat třeba na celé dopoledne. Ano hlídat, ne učit. Hlídat, jestli celý den sedím za psacím stolem a hustím do sebe vědomosti. Jestli náhodou nepůjdu ven a nebudu se bavit s někým dalším nedůvěryhodným a tak dále. Takže je to v podstatě pro tátu pokrok vpřed k uvědomění si, že mi už není deset a vím, co znamená tajné. Sbalená jsem byla do pár hodin, vše kromě pracovny jsme vyklidily se slečnou Vodner od nejdůležitějších věcí a nacpali do velkých kartónových krabic od substrátů, které máma nakupovala v metrácích. Asi moc nerozeznám důležité věci od nedůležitých. Když už jsem procházela obě patra po desáté, vypadaly pokoje jako projeté tornádem lupičů. Táta má přijet až za tři čtvrtě hodiny, zbývá nejbolestnější fáze - loučení. S muškáty u oken kuchyně, s dřevěnými schody, které mě věrně nikdy vrznutím neprozradily, s kuchyňskou linkou, mezerou pod horními skřínkami, kde jsem se jako malá přesně vešla a loupala mámě ořechy do jablek v pudingu… Což o to, náš dům mám ráda, ale jak budu žít bez zahrady? prošla jsem jí mnohem víckrát než dům, dotýkala se květin plně rozkvetlých jabloní, vylezla na vrchol největší třešně, jako blázen bosa vběhla do mělkého břehu rybníčku, aby se mi co nejvíce bláta dostalo mezi prsty, a takhle hned do maliniště nohy ostrými šlahouny pořádně pořezat. Vím, že je dnes je to naposledy, všechno… Nevěřím, že se pak vrátíme. Něco ve mně mi říká, že se táta nebude chtít vrátit zpět…bez mámy. Proto to bláto, proto ty pořezané nohy. Nechci nikdy v životě na tuhle zahradu zapomenout. Teď sedím pod stromem, kterého opustit mne bolí nejvíce. Můj jírovec. Prsty přejíždím po kůře a s lítostí ho zavlažuji desítkami slz. Bez tebe, můj ochránče, moje zpovědnice, bez tebe nevím, jak budu žít. Tolik stromů, všech se dokážu vzdát, jen tebe… vrátím se, slibuji, vrátím se… "Neplač," objevil se strejda Mario, který přišel ze sadové cesty a přidřepnul si vedle, "Jeden moudrý muž řekl, že odkud vzejdeš, tam se navrátíš. Jednou přijde den, ty tady budeš sedět se svými dětmi a vyprávět jim, jak si se pod kopou nahrabaného listí schovala před výpraskem a ležela jsi tam až do hluboké noci, tví rodiče strachem málem dostali mrtvici a když jsi vylezla, měla jsi úplně nové zahradníky zničené barvou listí a trávy." Ta vzpomínka mě rozesmála: "Musely se vyhodit a já pak kvůli tomu celou noc brečela." "Taky po nich budeš křičet, aby neběhaly přes maliniště," řekl. "Proč mám pocit, že to takhle nebude, že se stane něco, co mi v tom zabrání," povzdychnu a zvedám se, abychom oba společně kráčeli nahoru k domu, "Tátovi to zase časově nevyšlo, co?" Strkám si jasně zelený list jírovce do kapsy a beru boty do ruky. Při chůzi hledím strnule na nohy od bláta a krve. Strejda jen zafuněl pod knírem a pohodil rameny: "Musí toho hodně zařídit. Snaží se udělat všechno pro to, abyste s maminkou byly co nejvíc než…" nadechl se, ale větu nedokončil. "Snažit se může jak chce, stejně tím své chyby nenapraví," prohodím zahořkle. O nějaké soucitné obcházení nestojím. "Proč ho vlastně pořád obhajuješ? Prostě na mě kašle! Nemůže mi přijít pomoct, ani když je máma v nemocnici! A neříkej mi, že něco zařizuje kolem toho stěhování! Víš, že to není pravda! Děláš, jako kdybys nevěděl, že za celou tuhle situaci může on sám! A ještě v sobě nemá kousek svědomí, aby mi přišel pomoct!" pustila jsem se do něj, když jsme se zastavili u schodů. "Co to mluvíš, Sheeno?!" v hlase má přísný výchovný tón. "Nic!" odseknu a schody už vyběhnu bez něj. * Slečna Vodner při loučení plakala, musela si sundat brýle, aby ji při neustálém stírání slz nepřekážely. Tiskla mě ke své zavalité postavě, hladila roztřesenou rukou po vlasech a neustále opakovala, jaké jsem ubohé dítě. Bylo mi líto, že si to bere tak osobně. Mámu ráda měla, často ji pomáhala s žehlením. Přestože v hodinách spala, naučila mne toho hodně a i přes její hysterický křik ji mám vlastně ráda. Ale to jsem si uvědomila až teď. Společně jsme se strejdou pomohli stěhovákům vše naložit, nastoupila jsem do náklaďáku a odvezli mě do města Hertis. město Hertis Od Kity se toto město totálně liší. Když jsme se blížili do centra, čekala jsem, kdy se rodinné domy z okraje přemění na věžáky a obrovské obchodní domy, ale nic. Rodinné domy se přeměnily na rudé cihlové činžáky, zahrady na spousty parků, snad na každé třetí ulici… spousta stromů okolo chodníků, květinové záhony na dělícím travnatém pruhu silnice… nic z toho by v centru Kity nevydrželo ani týden. "To koukáš, co?" směje se na mě objemný řidič stěhováku, když vidí, jak koukám zaraženě přes okýnko ven. "Tohle není Kita, tohlens je úplně jiný kafe, holka! Hertis je sice malý, ale krásný město! Zvykneš si na to, uvidíš! Jéje, devčéé…" muže je očividně veselá kopa, jen mě moc do smíchu není. Hlavou se mi míhají myšlenky a touhy po návštěvě maminky. "Tuhle červeno-zelenou nádheru budeš milovat. podle mne je tohle nejudržovanější a nejbezpečnější místo na světě. Hlavně - je tu klid, ne jako v Kitě. Jéje, děvčéé… tady to budeš milovat, jo jó…" Možná je Hertis krásné město a možná jej budu mít ráda, nikdy ho nebudu milovat víc, než Kitu, než ulici, ve které bydlíme, než zahradu, kterou máme za domem. Ne, to nebudu, nikdy! * Byt je opravdu krásný, moderní a prostorný. Opět se projevila tátova vlastnost vybírat to nejlepší, ať to stojí, co to stojí. Úzká předsíňka s prosklenou stěnou broušenou květinovými vzory do velkého obýváku, na mě až nezvykle prázdného. Překvapuje mne, že tu vidím televizi, nástroj zla, který jsme nikdy nesměli mít. Pár bílých nízkých skříní, na nich kytky, drahá sedací souprava, ocelovo-skleněný stoleček, celostěnná okna s dveřmi na balkón. Úžasný výhled do parku vedle domu. Dveře nalevo vedou do zatím prázdné místnosti, zřejmě tohle bude můj pokojík, nebo tátova pracovna. Napravo v obýváku je průchozí oblouk bez dveří do kuchyně o něco větší, než jsme měli doma. Je už téměř plně vybavená, hlavně spotřebiči, které by máma dovnitř nikdy nepustila, protože by jí ubíraly práci. Hypermoderní, luxusní, jak si to vždycky táta přál. Na první dojem strašně neútulné. Všechno je nové, bílé, šedé, ocelové, hranaté, studené. Když se vracím do obýváku, všímám si jedné nepřehlédnutelné věci v rohu, kterou jsem přehlédla - spirálové, ocelové schody do dalšího patra. Vyběhnu je celkem ztěží, tyhle jsou mnohem strmější, než byly doma a hlavně odporně studí do nohou. Však co jsem právě spatřila, mě naprosto ohromilo. Tady nahoře je ještě jeden pokojík se zvláštně zaobleným stropem, nižší než běžné pokoje a na podlaze dřevěné parkety voňavé čerstvým natřením. Je krásný. Nádherný! Natolik mě okouzlil, že jsem pevně rozhodnuta mít zde pokojík. Nic mi v tom v podstatě nebrání. Na stolku v obýváku jsem našla složený papír a na něm: Tak co, líbí? Něco mi do toho vlezlo, tak to nechej rozmístit podle sebe. Přijedu až k ránu a nezapomeň, že už zítra jdeš do školy, zavezu tě tam. Táta "No," složím zpět vzkaz a podívám se na stěhováka, který už čekal na nějaké pokyny, "tak začneme. Tu postel s vyřezanými liliemi dejte tam nahoru, ale jak to budete přes ty schody tahat, to fakt nevím…" * Ráno z táty vylezlo, že by chtěl radši všechno nové a staré věci nechat v Kitě, popřípadě vyhodit. To jsem mu hned zatrhla, respektive sdělila svůj nesouhlas, protože já mám svou postel, kterou jsme mimochodem museli rozbít, a pak nahoře zpátky stlouct, strašně ráda a nevyměním ji za novou. To se týká i všech ostatních věcí a nábytku. Nakonec rezignoval, ale svou pracovnu si udělal podle sebe - novou. dal si tam i postel - pro jednoho - manželskou jsme nechali v Kitě. To působí velmi depresivně, stejně jako ty spotřebiče v kuchyni. Všechno to na vás křičí: "Už se nevrátí!" …nevím, jestli si na to někdy zvyknu… já si na to ni zvykat nechci! Ty myšlenky mi na okamžik dokáží přetrhnout jen jediné - na školu. Myslím tu školu, před kterou právě stojím. Nikdy jsem nebyla ve škole, vše, co o ni vím, znám jen od vyprávění. Nejvíc mě ale znervózňuje, že tam budou - pochopitelně - děcka - spousta děcek - spousta civějících děcek. Už teď na mne kouká jak na přízrak jeden blonďák na lavičce u zábradlí. Kolem sebe má partu pěti kluků a jedno děvče. Postupně naznačuje všem, na koho se dívá, až nakonec na mne zírají všichni z té party. Nesnáším pozornost, znáte mě. Pomalými kroky se prodírám mezi ostatními před školou po schodech k velké cihlové budově. Svým vzhledem přesně zapadá do stylu tohoto města. Před sebou má veliký park s lavičkami, mnoho vyšlapaných a jednu betonovou cestu vedoucí ke kamenným schodům a velkým dřevěným dveřím s proskleněnými okny a mříží. Zazvonilo a všichni se začali zběsile cpát dovnitř, čímž mě strhli k rychlejšímu tempu. Ve dveřích se to zpomalilo a já si všimla, že zrovna vedle toho blonďáka stojím. Zvedla jsem k němu pohled, je skoro o hlavu vyšší, a zarazilo mě zjištění, že se na mne stále celou dobu upřeně dívá tak zvláštně modrýma očima. Teď se díváme z očí do očí ze vzdálenosti asi dvaceti centimetrů a ani jednomu to nepřijde blbé, aby pohledem uhýbl. Přerušil až to někdo, kdo mě zezadu žduchnul, ale přes tu tlačenici nemám šanci zjistit, kdo to byl. Protáhla jsem se dovnitř a chodba za dveřmi už je dost široká, tempo se přizpůsobilo mé chůzi. Blonďák mě minul, ještě jednou se se zájmem ohlédl, a pak mizel za rohem. Jdu pomalu, prohlížím si skřínky kolem zdí a chodeb, štítky na dveřích vedoucích do učeben a kabinetů. Naváděcí tabule mne zavedly do ředitelny. Za tu dobu se už chodby vyprázdnily a hluk více méně utichl. Klepu. "Prosím?" zvedl hlavu ředitel a přimhouřil oči, aby si mě lépe prohlédl. Přepychová ředitelna svědčila o tom, že oprýskané zdi u hlavních dveří nemohou být z nedostatku peněz vymalovány. "Á, vy jste ta nová žákyně…" "Sheena Taris," skočím mu do řeči doplňujíc jméno. "Já vím, já vím," usmál se uměle pod hustými prošedivělými vousy a postavil se, aby mi podal ruku, "Kdo by neznal jméno jediného dítěte teefu Tarise. To by byl politický zločin," myslí si, že je vtipný. Proč mi připadá, že mi tu všichni budou tátu omlácet o hlavu… "takže slečno Taris," nabídl mi místo k posazení a sám se uvelebil do svého kolosálního koženého trůnu jako pyšný král. "Mé jméno je Andra Ravson, PROFESOR Andra Ravson," ještě k tomu fanfáry a byl by maximálně spokojen. "Naše škola je jedna z nejlepších v Hertisu a produkujeme ty nejlepší žáky za pomocí nejlepších lektorů," v čele s tím nelepším ředitelem… "Jsme také výjimeční tím, že dáváme přednost dětem z neúplných rodin. To říkám hlavně proto, abyste nebyla nijak překvapená, ne protože bych tím něco chtěl naznačit…" "Nevím, co byste tím mohl naznačit, já mám oba rodiče," skočím mu až s drzostí do věty. Začíná mě už štvát. "A…" zarazilo ho to a vykulil malá očka pod brejličkami, "jistě." polkl veškeré další rozpatlávání a pokračoval: "Díval jsem se na Vaše průběžné výsledky ze soukromého učení a jsou velmi uspokojivé. Myslím si, že nebudete mít větší problémy se přizpůsobit. Kdyby ano, můžete se kdykoli obrátit na Vaši třídní učitelku, nebo ve vážnějších případech na mne. důvěra dělá ty nejlepší vztahy mezi žáky a kantory," už zas začíná… "a to z nás dělá tu nejlepší školu. Vaše třída je o patro výš, druhé dveře vlevo - HC. Zvládnete to sama?" "Ano, jistě," zvedám se a odcházím šťastná, že jeho namyšlený proslov skončil. "Slečno Taris, ještě něco!" neskončil… Otáčím se tedy ještě se snahou vyloudit výraz, že mi to nevadí. "Tohle je nemagická škola, Vás tedy považuji za výjimku. Platí pro Vás přísný zákaz jakéhokoli kouzlení v prostorách školy, je Vám to jasné?" Copak? Nelíbil by se ti malý ohníček? "Ano pane řediteli," mizím… … Třikrát jsem krátce zaťukala a vešla do dveří své nové třídy. Asi jsem měla pozdravit, ale nepozdravila jsem. Přede mnou se totiž rozevřel obraz plné třídy děcek. Civějících děcek. Civějicích na mne. Tomu se nedá říkat dívání, tohle je civění. "Tfřído," vyskočila ze židle žena, profesorka, nižšího vzrůstu s výrazným předkusem a řídkými těsně přiškrcenými vlasy do gumičky, "tfotfo je nová žákyně, o ktferé jsem vám říkala, že přijde - Sheena Tfaris. Doufám, že ji mezi sebe přijmetfe." Otočila se ke mně: "Posaď se tfam do tfřetí lavice u okna vedle Juditfh, tfeď máme litferatfuru." Ukázala mi židli a pokračovala jakoby nic: "Už klid, seznámítfe se o přestfávce. Tfeď mi někdo z vás povypráví, co jstfe si měli přečístf za domácí úkol." Začala moje první hodina ve škole. Jsem pořád dost nervózní a soustředit se na to, co říká profesorma mi přes její vadu řeči dělá problém. Rozesmívá mě. Upustila jsem od nesmělého koukání do země a rozhlédla se po třídě. Zavadila jsem pohledem o souseda přes uličku. Je to ten blonďák a opět ze mne nespouští oči. Co mi asi chce? Pomalu mi to leze na nervy. Možná je na mě něco špatně… Ohlédnu se, abych viděla vedle koho vlastně sedím. Je to dívka s milým úsměvem a baculatými tvářemi… vlastně je celá baculatá… Vracím se zpět k blonďákovi, který ještě pořád nepřestal pokukovat. Ještě chvíli a já mu snad něco řeknu, no fakt mu něco řeknu… "Slečno Tfaris?" vytrhla mě z myšlenek profesorka. "Ano, prosím?" reaguji, i když jde podle pohledů vidět, otázku už mi položila. "Bereme tfeď Matfení větrů, vítfe o tfom něco?" vyprskala s ochotou na mne znovu. Už jsem doma: "Ano, Matení větrů. Autor Bel Greci napsal tento psychologický román ve svých 28 letech. Popisuje tragédii ženy, která ztratí svého milovaného tím, že ji neprávem obviní z vraždy a zavřou." chtěla jsem povídat dál, ale všichni na mě koukají, jak na blázna. "Četla jsem to před třemi lety," usmála jsem se nevinně. I profesorka nevěří svým učím: "Tfo je těžká četfba…" řekla po chvíli. "Dobře… mátfe u mne první známku." Pár děcek pokývalo nechápavě hlavou, až je mi trapně, že jsem něco řekla. Většina se zase začala soustředit, až na jednoho, hádejte koho. Šmárijá, nečum na mne! Třída není zrovna nejlépe vybavená, patři asi mezi ty, do kterých se moc neinvestuje. Je tu málo místa, přes dvacet děcek, uličky úzké, prostor mezi lavicemi nic moc. Do zbytku hodiny po mě už nic zubejda prskavá nechtěla, tak jsem se zabavovala sledováním nových tváří a hustě zarostlých větví třepetající se venku za oknem… "Po zvonění si mne zubejda zavolala ke stolu a do ruky mi vtiskla klíče: "Máš skřínku 53, je v přízemí. Tfam se ukládají ráno všechny věci, ktferé do hodiny nepotfřebuješ. Protfože ale letfos nastfoupilo moc dětí, budeš jí sdíletf s Elen Elbrow z GB," sdělila mi s notnou dávkou slin, vzala si svoje věci ze stolu a odešla. Sebrala jsem baťoh a s cinkajícími klíčky chtěla vyjít ze třídy, ale do dveří se mi postavil ten modrooký blonďák. Sebevědomě založil ruce jako nějaký bodyguard. "Ahoj, jsem Max," začal, jakoby si byl naprosto jistý, že mě o zajímá. "Em-á-ix, Max od slova maximální - Max Vehler." Pane bože, co je to za případ?! "Sheena a nemyslím si, že by to bylo podle nějakého slova. zkusím ale nad tím někdy popřemýšlet," pokouším se jej rychle odbýt a pokračovat v cestě ke skřínce- Bohužel stojí ve dveří tak, že bez jeho vůle se ven dostanu leda tak oknem. "Sheena znamená ve staroscreamštině zázrak, víš o tom?" řekl pohotově, když jsem se nadechovala, abych mu připomněla, že mi stojí v cestě. "Zrovna dneska jsem si zapomněla nahrát do mozku velký naučný slovník, díky za připomenutí," odpovím ironickým úsměvem, když v tom jedna dívka přišla k nám. Vypadá jako učiněná panenka. Vlasy pod lopatky rozdělené v pramínky a pospínané umělecky desítkami sponek k hlavě, pár jich úmyslně hladí ramena. V nalíčených světle zelených očích ji září něco podrážděného. Podívala se na Maxe vyčítavě, pak si mne pohrdavě projela pohledem, rozrazila si násilně mezi námi cestu a pyšně vyšla na chodbu. "Ale no tak, Cate!" zavolal na její ladně odcházející postavu Max, ale ta krásná dívka se jen na chvíli otočila, udělala zvláštní posunek rukou a šla dál. "To je moje Cate. Nemá zrovna ráda nové osoby," omlouvá její chování. "Neber si to osobně, je protivná skoro na každého." "Jo, to máme společné…" nahodím batoh na rameno a vykračuju na chodbu. "Neměl bys za ni radši jít?" "Ále," mávne rukou, "ona se zase uklidní. Kdybys něco potřebovala, tak jsem maximálně k dispozici, abych ti maximálně pomohl. Když nebudu ve třídě, tak jsem většinou s partou v přízemí u dveří komory školníka," zazubil se široce. "Dík," vysypu z posledních sil vyčerpána jeho nesmyslným tlacháním. "Vlastně," vracím se k němu, "něco by tu bylo. Neznáš nějakou Elbrow? Mám s ní společnou skřínku." "Počkej…" zamýšlí se, "Elbrow, Elbrow… no jasně, Elbrow, ta chodí s Peeterem do třídy. Je z nižšího ročníku. Tu poznáš, taková malá, hnědé vlasy, hnědé oči. Nespleť si ji ale s jejím dvojčetem." "Aha…díky," konečně opouštím jeho blízkost šťastná, že rozhovor s tím individuem skončil. Možná, že má tvář andílka, ale srší z něj blbost, až to bolí. Na to ani nemusel říkat tolik vět. Skřínku číslo 53 nebyl problém najít, čísluje se to od hlavních dveří. Když ji otevřu, málem se na mne zhroutí kupa věcí od knížek, přes oblečení, potřeby na vlasy až k jiným neidentifikovatelným předmětům, zřejmě školní práce. Podle všeho ta Elbrow vůbec nepočítala s tím, že by se někdy o skřínku měla podělit. Není tu vůbec místo pro mne! Pokouším se pár věcí naskládat na sebe. Při tom mě zaujala spousta fotek, obrázků a poznámek nalepených na dvířkách. Na fotografiích vidím převážně dvě naprosto stejné holky. To bude asi ona se svým dvojčetem. "Hej, Co to děláš?! To je moje skřínka!" tenký hlas přerušil mé pozorování a zpoza dvířek vykoukla dívka s jasným výrazem nespokojenosti. Jakmile mne ale spatřila, povolila obočí, jakoby ji pohled na holku s baťohem strkajícím do její skřínky vše vysvětlil. Usmála se plnými rty, čímž odhalila legrační mezeru mezi předními zuby. Ze všeho nejvíc mě ale na ni zaujaly její hnědé oči. Jsou tak velké a výrazné, jakoby už na tváři neměla nic jiného. Přitom je pod nimi ještě drobný nos mezi nezvykle vyhublými tvářemi. Přesně takhle nějak vše Max při popisu naznačoval. Nízká, hubená holka s hlavou pokrytou hnědým mikádem, velkýma očima a mezerou mezi zuby. Tuhle holku by si určitě nemohl nikdo splést. Teda… "Teď už i moje," oplácím ji úsměv s bezradným pokrčením ramen a zacinkáním před ní svými klíči s označením 53. "Jsem Sheena Taris z HC. Dneska jsem tu poprvé a říkali mi, že se mám zabydlet tady." "Mě říkají Elča, ale to nemám moc ráda, tak radši Elen, i když i tohle jméno je dost uhozený. Chodím do GB. Říkali mi, že budu mít s někým skřínku, ale tahle škola si dělá z kde koho blázna, tak jsem myslela, že kecaj… Kdysi mi pořád třídní z legrace říkala, že Tanye dají vlastní skřínku a nakonej jí fakt šoupli o dvě patra vejš. Hrůza!" kývla Elen na fotku na dvířkách. "Tohle je cvokhaus, absolutní chaos řízený sebezamilovancem. Budeš to tu za pár dní nenávidět, jako všichni." Zarazila se, přimhouřila oči, a pak řekla: "Počkat… nejsi ty dcera toho našeho zástupce vládce?" "Jo a dodneška toho lituju," odpovím zahořkle. "Ty jseš fakt dcera teefu Tarise, jo? To až uslyší Tanya! Viděly jsme tě několikrát v televizi! Vypadala jsi tam… hubeněji… ale co děláš tady, mezi normálními smrtelníky?" "Jsem tu jen dočasně, máma je tady v nemocnici…" přestala jsem s vysvětlováním. Proč bych měla někomu cizímu tyhle věci vykládat. Pohlédla jsem na dvířka a chtěla je zavřít: "To je tvoje dvojče?" reaguji na fotografie. Rozesmálo ji to: "Já a Tanya sice vypadáme podobně, bydlíme spolu a chceme, aby si to všichni mysleli, ale ve skutečnosti dvojčata nejsme. Jsme nejlepší kamarádky… teď vlastně něco jako nevlastní sestry, ale to je dlouhá historie." "A proč to děláte? Není to otrava, vypadat stejně?" snažím se hledat na nich nějaké rozdíly. "Naopak!" rozzářila se nadšením a s konečným zatlačením dostává i mé věci do skřínky, "Je to děsná prča! Všichni si nás pletou. Vždycky je ještě víc zamotáme s tím, že tvrdí jedna, že je ta druhá. Spousta z nich se dodnes mezi sebou hádají, která jsme která. Hrozně nás to baví." "Jak vás tedy mám rozeznat? Abych se pak té… Tanyi nezeptala na klíče od skřínky, kdybych si je nechala doma." "To je jednoduchý! Hele," vzala Elen jednu z fotek a ukazuje mi ji z větší blízky, "já mám hnědý oči a tmavě hnědý vlasy, Tanya zase modrozelený oči a světle hnědý vlasy. No… možná na ty vlasy bych se nespolíhala, většinou si je barvíme stejně, ale podle barvy očí to stopro poznáš!" přišpendlila ji zase zpět. "A taky Tanya má o tři kila víc, to víš, ona je hrozně na sladký, a o půl cenťáku je vyšší…" Tak to je opravdu rozlišitelný rozdíl. Když jednu z nich uvidím v dálce, budu si muset s sebou vzít dálkový laserový mikrometr. Během pár vteřin zazvonilo na hodinu a Elen i já jsme se musely vrátit do tříd. Strašně těžce se mi zvyká na nová prostředí a ještě ke všemu vše proběhlo tak rychle. Během tří dnů mi odvezli maminku do nemocnice, přestěhovali jsme se a chodím na školy, kde je spousta nových jmen a tváří. Děsím se toho, co všechno s tím přijde. kdo ví, jestli mne mezi sebe přijmou a jestli já se dokážu vyrovnat s tím, že teď už musím někam patřit. Nevím, jaké to je mít přátele, jsem zvyklá na samotu a klid. Ta mi určitě zůstane alespoň doma. Budu radši, když tátu uvidím co nejméně. Jestli se maminka opravdu nevrátí, jak říká, do smrti ho budu nenávidět. Vyzývám tě, tati, na souboj. Je mi jedno, co se mnou zamýšlíš, já se nedám, ať to bude stát cokoli. Jen dej Lin-Chu, ať to psychicky vydržím... Jedno je tedy jasné. Už to nikdy nebude jako dřív…


celkové hodnocení autora: 95.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 9		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Kaunaz Isa	08.12.2007, 1:36:47

Příběh přibírá na váze. A je čím dál tím zajímavější.

duddits	15.10.2006, 23:52:29

Tak, rozpory mezi Sheenou a jejím otcem jsou zase o něco větší a zároveň jsou obě postavy o něco lidštější a bližší… Nemůžu si pomoct, ale především Tay Taris mě velmi zaujal – tahle postava mi připadá tak nějak přízračně skutečná. A navíc ještě přichází škola, zdroj mnoha možných zápletek a zvratů…

Adrastea	24.09.2006, 11:33:52

Trochu běh na dlouhou trať, ale text se čte pěkně, plynule a vtáhne čtenáře do děje, takže žádný problém. Své čtenáře si to určitě najde (pokud už si je to tedy nenašlo :).