|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303523 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (40. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 15.12.2009, 6:34
|
| *** |
| |
|
|
Změna plánu
Kaileen si mě hlídala, nechávala mě s Coritou samotnou jenom tehdy, když se vydala na lov. Jenže když jsme se vzdálily od sadu šíleného zahradníka, minuly rozsáhlé vinice, projely sníženinu a na vrcholku kopce se naposledy ohlédly po Dunivé hoře, nebylo k lovu moc příležitostí.
Pořád jsme byly pohromadě, pomalu mi to lezlo na mozek. Musela jsem přemýšlet, zda se vůbec mohu na Coritu usmát, aby to nevedlo ke rvačce. Rozuměly by si, kdybych je neúmyslně nerozdělila.
„Tady dostala Katherine výprask,“ připomněla jsem, když jsme zastavily, abychom nabraly vodu, a doufala jsem, že se napjatá nálada trochu uvolní.
Historek spojených s Katherine jsme měly dost, a tak bylo dlouho o čem mluvit. Corita byla výborná společnice, mimo jiné vládla obdivuhodnou slovní zásobou. V neposlední řadě se mi líbilo její majestátné chování, jako by se královnou narodila. Pokud ona učila Kaileen, proč ta od ní nic nepochytila?
Ani v nejmenším si nebyly podobné. I v zabíjení byla Kaileen spontánnější, jednala impulzivně, kdežto Corita se uměla ovládat a v boji rozhodně nespoléhala jen na sílu. Kaileen si vybírala styl, kde se mohla vybít a byla šťastná, když ji bitva přivedla na pokraj sil, zatímco královna byla chytrá, někdy možná trochu škodolibá a taky si ráda užila převahu, pořád ale si nechávala dostatek energie, kdyby náhodou...
Vždycky jsem z Kaileen měla částečně strach, a to se mi na ní líbilo nejvíc, ale Corita… Ona nepotřebovala být potřísněna krví, nemusel být vidět ten blažený pohled v jejích očích, když vraždila a přesto to byla pořád ona – královna. Proti ní mi Kaileen nepřišla dospělá a čím déle to trvalo, tím víc jsem se v tom motala. Byla jsem ze sebe znechucená, ze svých představ a potřeb, na jejichž ovládnutí jsem každý den musela vyvinou příliš velké úsilí, aby se to dalo jen tak přehlédnout. Kaileen to tušila, chtěla se mnou být, přitom jsem jí vadila a přestávala mi věřit.
„Zítra dojedeme do Taggu,“ pronesla Kaileen.
Před námi se na úpatí svahu objevil onen strom, na kterém se pořád ještě nehoupal oběšenec, přestože by se tam tak báječně vyjímal. Rozhodly jsme se u něj přespat a mě ta morbidní představa pořád dráždila.
„Co v těch větvích vidíš, že se tam pořád díváš?“ zeptala se mě Corita.
„Nic. Jenom přemýšlím…“
„Že sis dlouho pořádně nezacvičila, co?“ dokončila přítelkyně. „Dobrý nápad. Chtěla bych se porozhlédnout kolem, pro jistotu, tak ti zrovna ukážu, co budeš dělat, než se vrátím,“ natáhla ruce, zavěsila se na větev a začala se předvádět.
„Zřejmě se dost zapotíš,“ komentovala Corita.
„Je zvyklá,“ pustila se Kaileen. „Přestala jsem ji honit, ale zase začnu. Vidím, že jí to chybí.“
„No ale jednou rukou já se nepřitáhnu,“ namítla jsem.
„Musíš to zkoušet, dokud to nedokážeš. Královna ti určitě velmi ochotně poradí,“ zašklebila se. „To si ale necháš až na konec, teď si vyber něco z těch ostatních cviků a začni. Počkám si, abych měla jistotu, že se na to nevykašleš.“
Viděla, že bych musela vyskočit, tak mě vysadila. Až jsem nemohla, přidržela mi nohy, aby mi odlehčila a nutila mě pokračovat.
„Můžeš se pustit,“ ucítila její ruce na pasu. Sundala mě, byly jsme si příliš blízko, aby se to dalo jen tak přejít. „Nerada tě s ní nechávám samotnou,“ řekla polohlasem.
„Ale no tak!“ zlobila se Corita a rozdělila nás. „Chtěla jsi jít pryč,“ připomněla. „Dohlédnu na ni, neboj se, dám jí zabrat.“
„Ty se nějak těšíš, až tu nebudu.“
„Už jsem ti to vysvětlovala, mám ti to připomenout?!“
„Ne,“ řekla poraženě.
„Na takové myšlenky budeš mít dost času později,“ obrátila se na mě Corita. „Šup nahoru, ono tě to přejde.“
Kaileen kupodivu neskočila na Darta, šla pěšky. Několikrát se ohlédla, než se rozběhla a ztratila se mi v dálce.
„Řekla´s, že by se mělo něco stát a když se o to snažím, rozdělíš nás,“ nevydržela jsem to a zřejmě jsem tím Coritu trochu podráždila.
„Máš pravdu, ale tenkrát jsem nevěděla to, co vím teď.“
„Co víš?“
„To ti neřeknu, dokud se nerozhodnu, jak s tím naložím. Taky se mi nelíbí, že na mne bohové svalují zodpovědnost, zatímco vy jste ušetřeny mnohého vědění,“ začínala se zlobit.
„To mě mrzí, ale není to moje vina. Jsem jenom člověk, nemůžu se tvářit, že je mi jedno, když…“
Nevěděla jsem, jak jí to vysvětlit. Corita se na mě zadívala, smutně se usmála a zakroutila hlavou. Přestávka skončila, další část cvičení přede mnou.
„Půjde ti to líp, až se naučíš správně dýchat,“ řekla, když jsem celá vyřízená seskočila na zem. „V nejtěžší části zadržuješ dech, to je špatně. Divím se, že ti to Kaileen ještě nevysvětlila.“
„Jak to mám dělat?“
„Snazší část – nádech, těžší část – výdech, jinak se zbytečně vysiluješ. V boji ti to moc nejde, tady si to můžeš načasovat podle svých potřeb. U těchto cviků se to naučíš a když pak správné dýchání přeneseš do bitvy, déle vydržíš.“
„Proč to se mnou Kaileen necvičila od začátku?“ rozčílila mě.
„Možná to prostě neví, jako spousta jiných lidí. Pravda je, že máš celkem slušnou kondici a když bojuješ po jejím boku, zřejmě vám to tak stačí. Já ovšem nevidím důvod, proč bys nemohla být lepší. Taky ti ukážu, jak v boji vyvineš víc síly, aniž by ses musela tak nadřít.“
„To bys pro mě udělala?“
„Proč by ne? Nepochybně to bude prospěšné oběma a navíc si myslím, že bys měla mít svůj způsob boje. Takový, při němž využiješ svých předností.“
„Začneme hned?“ vyskočila jsem a po dlouhé době jsem se na trénink zase těšila.
Kaileen mě vychovala pomocí nepotřebných ran, vybíjela se a zároveň ve mně probouzela zuřivost jako zdroj větší síly. Oproti ní Corita se zdržela přímých úderů a snažila se mi ukázat i jiná kouzla boje. Když mě učila správně se pohybovat, připadala jsem si jako na hodinách tance.
Pomalu přicházela noc, Kaileen pořád nikde. Měla jsem o ni strach, ale jít ji hledat nebylo rozumné. Neměly jsme ani dřevo na oheň, a tak jsme jenom tiše seděly opřené o strom, hleděly na hvězdami poseté nebe a pojídaly ovoce, které nám zbylo.
„Chceš ještě?“ oslovila mě Corita.
Nečekala na odpověď, zrovna se natáhla pro další teikoo a ke mně se zákeřně vloudila její typická kořeněná vůně. Nejradši bych si nafackovala. Nikdy jsem s tím neměla problém, roky jsem nepotřebovala ničí pozornost, nechybělo mi to a najednou jsem nevěděla, co se sebou.
„Na,“ podávala mi oloupaný díl.
Že bych byla tak dlouho mimo?
„Díky.“
Nejspíš jsem se na ni podívala jinak, než bylo vhodné, ale pokud se ve skoro tmě dalo soudit, nijak zvlášť jí to nevadilo. Přesto jsem doufala, že to znova přejde jako několikrát předtím a bude trpělivá, dokud se se sebou nějak nepoperu.
„Ještě že nejsi muž,“ řekla najednou.
„To jsem opravdu ráda,“ přikývla jsem. „Kaileen by mě nesnesla.“
„Já ano.“ Dostala mě a nejspíš tím překvapila i sebe. „Odpusť, nechtěla jsem tě uvést do rozpaků.“
„Nic se nestalo.“
Stalo se dost, ovšem nemusela to vědět, chtěla jsem to něčím zamluvit, ale uvědomila jsem si, že bych nejspíš napáchala víc škody než užitku, a tak jsem radši zavřela pusu.
„Rozumím tvým potřebám,“ promluvila zase. „Taky jsem kdysi byla ve tvých letech.“
„To není tak dávno,“ chtěla jsem být slušná.
„To už je velmi dávno,“ přiznala. „Kaileen ti zřejmě řekla, že nestárnu. Mnozí si to přejí, já dnes už vím, že to není požehnání. Rozhodně to není dar, za který bys nemusela platit.“
„To máš od Narat?“
„Ano,“ přisvědčila. „Dost si za to vzala, pravda, ale byla to moje chyba, moje špatné rozhodnutí. Mohla mě varovat,“ přiznala, že jí to přece jen částečně vyčítá, „chápu její pohnutky. Nejsem jako ona, proto… Vím, co tě trápí a dám ti odpověď na otázku, kterou čtu ve tvých očích pokaždé, když se na mě podíváš – drž se toho, co ti brání.“
„Ty víš, že…?“
„To se nedá přehlédnout,“ zasmála se. „Takovou bouři někdy prožívá každý, ale Kaileen je jako zvíře, reaguje instinktivně, nic jiného nezná. Nemůžeš ji stavět do takové pozice a čekat, že právě ona tvůj problém vyřeší. Zkus si představit, jak se asi cítí. Předtím to byla Narat, ale teď ty nás ženeš proti sobě.“
„Promiň, já jenom...“
Cítila jsem se jako blbec. Tuto situaci jsem si mohla ušetřit, kdybych lépe ovládala své poblázněné tělo, ale ty dvě mě pořád dráždily, možná neúmyslně, ale kdyby jak. Corita to poznala a vysvobodila mě.
„Neomlouvej se. Tvůj zájem mi svým způsobem lichotí. Žena v mém věku a takové štěně…“
„Štěně… Od té doby, kdy jsi to vyslovila poprvé, mi Kaileen jinak neřekne. Nechceš si vymyslet něco lepšího?“
„Mohla bych, ale to už by tě nemuselo tolik rozčilovat.“
„Vy se v tom snad vyžíváte,“ rozčílila mě. „Jste jedna jako druhá.“
„Jenom nepovídej, vždyť jsi ráda.“
„Ráda, ráda, jste na mě dvě!“
„Divím se, jak tě Kaileen zvládla sama,“ popichovala mě. „Že zrovna ona měla nervy na takové třeštidlo.“
„Ještě že ty jsi lepší.“
„Škoda, že jste pár, jinak by se nám spolu docela dobře cestovalo,“ naznačila.
„Dokud bys nedorazila do Pealu, pak by ses musela věnovat vladařským povinnostem.“
„Hm, ani ne,“ zatvářila se lhostejně. „Když se zbavíme Ronyho a Lany, nebude mě tam nic držet.“
„Vzdáš se trůnu?“
Zřejmě jsem vytřeštila oči jako tenkrát, když Kaileen navrhla, abychom Coritu svlékly a bez jejího vědomí ošetřily.
„Posledních dvacet let není nic, po čem bych toužila víc.“
Nejdřív chtěla Erijce připojovat k Pealu a naráz se těší, až z ní spadne břemeno vlády? Ženské vrtochy, čert aby se v nich vyznal, ale byla jsem stejná – taky jsem si kolikrát sama nerozuměla.
„Neboj se, půjdeme si každá po svém,“ promluvila, když já jsem na ni hleděla v němém úžasu.
To se ještě uvidí.
Dávno jsme ležely a mlčky pozorovaly oblohu, když se Kaileen přikradla jako zloděj. Neřekla ani slovo, obešla mě a lehla si vedle Cority.
„Tak co, Kaileen, už máš jasno?“ oslovila jsem ji.
„A ty?“
„Naprosto,“ zvedla jsem se a přesunula se k ní.
„Řekla jsem,“ ozvala se Corita, „dělejte si co chcete, když budete potichu. Tak klid.“
„Obzvlášť štěňata by měla spát, ráno není možné je probudit,“ přidala se Kaileen.
„Zato vy dvě jste poklad,“ otočila jsem se zády k nim.
„My určitě ne,“ objala mě.
„Vstávat!“ zavelela Corita. „Nový den je před námi, nemůžete ho celý prospat.“
„Dej pokoj,“ zavrčela Kaileen. „Jak můžeš být po ránu tak veselá?“
„Vidíš?“ chytila jsem se. „Každý den mě tak rozčiluješ.“
„No, ještě ty začínej,“ pronesla znechuceně, pomalu se posadila a rozhlédla se kolem. Zhodnotila situaci, zamračila se a vzhlédla na Coritu. „Můžeš mi říct, co je na dnešku tak krásného? Je pod mrakem, ještě zmokneme.“
„Vždyť říkám, že to nemůžete celé prospat,“ culila se.
„Vás mi snad přinesl sám Khar,“ protáhla se Kaileen, „jinak to není možné.“
„Co zas není možné? Pojď,“ nabídla jsem jí ruku, protože narozdíl od ní jsem byla dávno na nohou.
„Neboj, ještě není všem dnům konec,“ zatvářila se Corita záhadně, „ale jedno po druhém. Nejdřív si chytíme Lany a tu její pakáž, potom, Kaileen, jsi na řadě ty.“
„Já?! Proč já? Co jsem zase udělala?“
„Právě že nic. Tak nasedat!“
„A co snídaně?!“ lekla jsem se, že budu bez jídla.
„Musíš dřív vstávat. Teď ti nezbude, než se najíst cestou,“ smála se mi Corita.
K Taggu jsme dorazily za šera a čekalo nás nemilé překvapení. U každého vstupu stráže, a že jich nebylo málo.
„Co se to, k čertu, děje?!“ prskala Kaileen. „Ty jsem tu zrovna nepotřebovala.“
„Klid, nech to na mně,“ řekla Corita. „Budete se tvářit jako moji strážci. Lee, jeď po mé pravé straně. Kdyby něco, nebudeš to mít přes ruku.“
Vojáci nás registrovali a celou dobu nás bedlivě pozorovali. Bylo jich na stráži osm, pokud další nestáli za bránou. Udivilo mě, že nejsou sjednoceni ve zbraních, někteří třímali kopí, dvěma se u pasu pohupovaly meče, další se pyšnili sekerami.
„Zdravím vás, chlapci, smíme projet?“ oslovila je Corita.
„Přijde na to,“ vystoupil dlouhán v šupinové zbroji.
„Samozřejmě zaplatím.“
„To není třeba,“ odmítl. „Ovšem budete muset odložit zbraně.“
„V žádném případě!“ ohradila se Kaileen, Corita ji hned gestem zadržela, aby muže zbytečně neprovokovala.
„Hledáme kováře,“ řekla mu klidně, „potřebuji, aby se postaral o naše meče, potom se tedy dá předpokládat, že je musíme mít s sebou.“
„To nemůžeme dovolit. Ve městě smí zbraně nosit pouze vojáci, nikdo jiný.“
„Ani doprovod královny?“ rozhodla se odhalit svou identitu.
„Že jedeš tak polehku,“ naznačil jiný muž.
„Hlupáku!“ praštil ho velitel, až mu přilba sletěla.
Přilba... spíš převrácený talíř, bez něj rozhodně vypadal líp. Sebral plechovou pokrývku hlavy, ať už to bylo cokoliv, a přidal se k hloučku, který jeho druhové vytvořili. Krátce se bavili, bylo slyšet jen útržky vzrušeného rozhovoru. Corita se vyčítavě podívala na Kaileen, ona odvrátila zrak a sledovala vojáky.
„Ty můžeš být jediná královna, pokud jí doopravdy jsi,“ řekl velitel skupiny.
„Potřebuješ důkaz?“ zákeřně se usmála.
„S ženami se neměřím,“ odpověděl a nejen mě tím hluboce urazil. „Snadno si to ověřím i bez boje. Jsi-li královna Pealu…“
„Jsem a ty jsi mne právě hluboce urazil!“
Reagovaly jsme s Kaileen téměř zaráz. Coritin výhrůžný tón nás obě přiměl, abychom tasily. Doufala jsem, že k roztržce nedojde, protože jsem nebyla zvyklá bojovat na koni, pro mě by to byla spíš nevýhoda. Vojáci se ihned připravili ke střetu.
„Dobře se na ni podívejte,“ kývla ke Kaileen, „určitě poznáte, kdo je před vámi. To je ona, moje žákyně. Kaileen,“ řekla hrdě.
„Kaileen,“ zaznělo zašeptání z úst mužů.
„Krvelačná Lonshi, která přežila můj útok a likvidovala nejen můj lid. Ta, která našla bezpečnou cestu mezi tisíci vojáků, aby se dostala až ke mně a vyzvala mne k malému cvičení. Já jsem ji zastavila, zatímco vy jste se třásli strachy, ale zřejmě ji dlouho neudržím. Stojíte jí v cestě.“
„To by byla zrada!“ vzpamatoval se velitel, nemohli nám ustoupit, ovšem on ani jeho muži nevypadali, že by se do souboje hrnuli.
„Stejně neumřeš jako hrdina,“ seskočila Kaileen a Dart couvnul. „Budeš jenom další voják, co prohrál. No a?“
„Nepřibližuj se!“
„Musím,“ udělala další krok, „vzrušuje mě představa, jak se můj meč noří do tvých útrob.“
„Ty,“ strčil do kamaráda, který stál za nim, „jdi pro ostatní. Tak dělej!“
Chlap vypadal, že nemůže uvěřit, jaké štěstí ho potkalo a skoro radostně odběhl. Ostatní s každým jejím krokem couvli, ale brzy nebylo kam. Šedivá zeď je zastavila. Seskočila jsem, abych Kaileen podpořila, ale Corita mě zadržela.
„Nech ji, potřebuje to.“
„Nač zbytečný rozruch? Jak potom dostaneme Lany?“
„Kaileen, zpátky!“ okřikla ji. Zastavila, ale nebylo jí to moc po chuti. „Nech je, odjíždíme. A ty,“ oslovila velitele, „vyřiď mé díky Reddovi. Řekni mu, že jsem našla, co jsem hledala. Ať za mě pozdraví Katherine.“
Otočila koně a zamířila pryč. Jely jsme pomalu za ní, ale daleko jsme se nedostaly. Po pár krocích na nás velitel znovu zavolal.
„Říká se, že jste jí pomohly chytit Antonia!“
„Nejenom chytit,“ pochválila se Kaileen a byla na to náležitě pyšná.
„Když ona,“ podíval se na Kaileen, „sesedne z koně a meč nechá v pochvě, doprovodíme tě ke králi. Jedině tehdy budeš moci vstoupit do města a zbraně si ponechat.“
„Není mi to příliš vhod, ale budiž,“ souhlasila Corita.
Kaileen sesedla, chtěli chytit Darta a sami ho vést, ale jak se dalo čekat, vraník to nepřipustil a „paničce“ se moc nelíbilo, že na něj chtějí sahat.
„Povedu ho,“ seskočila Corita. „Spokojení?“
Kaileen šla vedle ní, já jsem vedla oba hnědáky.
Vojáci nás provázeli loučemi osvětleným městem, kolemjdoucí se zastavovali a prohlíželi si nás. Rozhlížela jsem se po honosných staveních i skromných chaloupkách. Náměstí bylo kupodivu tiché a prázdné, zvuk koňských kopyt na dlažbě působil poměrně rušivě. A tu mě napadlo – co udělá Kaileen, až znovu uvidí Yra?!
„Královno,“ oslovila jsem ji formálně, abych zachovala její důstojnost před cizími.
„Něco se ti nezdá?“ zpozorněla a zastavila.
Věděla jsem, že to bude Kaileen dráždit, ale i tak jsem s Coritou nemluvila nahlas, konečně se dala v dobrém využít její schopnost. Nejspíš jsem jí to měla říct dřív, ale dřív mě to nenapadlo, původně jsme měly úplně jiný plán, dokud nás nezastavili vojáci.
Nemusela jsem dlouho vysvětlovat, v jak nebezpečné situaci jsme se ocitly. Ve městě se pohybovali povětšinou stráže, dalo se předpokládat, že v královském sídle to nebude lepší a kdyby Kaileen něco vyvedla, nejspíš bychom se živé pryč nedostaly.
„Problém?“ přerušila nás Kaileen, kolem ní smečka vojáků. Jejich zájem se jí líbil, kochala se jím a zřejmě by uvítala jakoukoliv příležitost, aby se s nimi mohla utkat.
„Ani uvnitř se nerozdělíme, Kaileen, tak se ovládej,“ naznačila Corita. „Nech mě jednat a své zbraně nechej, kde jsou.“
„Tys jí to řekla?!“ napadla mě.
Muži vyjeveně sledovali, jak královna chrání jednu ze svých strážkyň.
„Tak dost! Kaileen, pusť ji,“ domlouvala jí, ale nic, pořád se na mě nebezpečně dívala. Corita přistoupila blíž, aby chlapi neslyšeli, o čem se s ní baví. „Chápu tvůj hněv, Kaileen, my tě nenecháme samotnou.“
„Zabiju ho, jestli na tebe sáhne,“ slíbila jsem.
„Když selžete, roztrhám ho,“ zasyčela a pustila mě.
Ustoupila, vojáci jí šli z cesty. Nemohli slyšet, o čem jsme se bavily, což bylo dobře. Soudě podle jejích bývalých obětí, které už jsem nejednou měla „tu čest“ spatřit, se nedalo předpokládat, že by Kaileen planě vyhrožovala. Měla jsem strach, že Yro stále ještě touží po synovi, ale zároveň jsem doufala, že před Coritou bude mít dostatečný respekt, aby její poddanou nechal na pokoji.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 10 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
