|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303523 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Ómalöra-23 ::
 Annún |
publikováno: 14.12.2009, 5:54
|
Tak a je tu další díl. Dnes poněkud ufňukaný a pro Mëllindu psychicky vysilující.
Copak se stane?
Kdo bude potřebovat útěchu?
Kdo ji poskytne?
Čtěte a uvidíte. |
| |
|
|
XXIII. - Útěcha v chrámu.
Anneris se po vyčerpávajícím porodu zotavovala obdivuhodně rychle. Ještě ten večer přijala návštěvu své dcery, aby ji osobně ubezpečila, že je v pořádku a seznámila ji s jejím malým bratříčkem. Fëa byla malým chlapcem přímo unešená a nadšeně se smála, když ji drobounká baculatá ručička zatahala za dlouhé černé vlasy. Maličký na ni slepě koukal otcovýma šedýma očima a na hlavě se mu vlnilo jemné hnědé chmýří. Tvář měl ještě trochu vrásčitou, takže vypadal, jako by se mračil na celý svět. Fëa se ptala, zdali takhle bude vypadat pořád a Anneris jí odpověděla, že jen chvíli, ale za den či dva se mu kůže vypne a jeho vzezření se změní. Neodpustila si poznámku, že i Fëa, když se narodila, měla na tváři drobné varhánky, Fëa hned ohradila, že to není pravda, že ona byla krásná od první chvíle, co přišla mezi ně. Dorien s Anneris se vesele usmáli a pohladili ji po vlasech. Fëa u Anneris dlouho nepobyla, přece jen Yärisovo narození bylo vyčerpávající, a tak se elfka návštěvou dcery snadno unavila. Dívenka se naklonila k matce, políbila ji a řekla:
„Mám tě moc ráda, nana.“ Pak přešla k vyřezávané kolébce a ještě jednou se podívala na dřímajícího chlapce v zavinovačce. Sehnula hlavu a též mu dala pusu na vrásčité čelíčko. „Tebe mám taky ráda, bratříčku.“
Miminko se zavrtělo, pohnulo ručičkou a začalo si cumlat paleček. Poté i Dorien počastoval svou ženu polibkem na ústa a do ucha jí zašeptal:
„Miluji tě, lásko. Děkuji, že si mě učinila nejšťastnějším mužem. Odpočívej, vrátím se později.“
Vzal dceru za ruku a opustili ložnici, aby si novopečená maminka mohla v klidu zdřímnout.
Mëllinda navštěvovala svou přítelkyni každý den, ale vždy si vybrala chvíli, kdy komorná odnesla malého přebalit či vykoupat. Necítila se na to postavit se tváří v tvář své největší noční můře. Pohlédnout na novorozeně. Stačilo jí vědět, že elfí paní i její syn jsou v pořádku, protože to říkal mistr Ewerion a tomu bezmezně věřila. A návštěvy u Annerisiny postele to jen potvrzovaly. Každý den vypadala elfka silnější a odpočatější, což Mëllindu velmi těšilo. Nyní, když Anneris již nebyla v požehnaném stavu, její práce společnice skončila. Trochu si v paláci připadala přebytečná, a tak se často toulala po městě a skoro denně, tedy kromě víkendů, navštěvovala přednášky v Mirimonově akademii. Bylo to zvláštní, ale na území vzdělávacího zařízení se jí líbilo a připadala si tam bezpečně. Párkrát se střetla s děkanem akademie, mistrem Eufylosem a vedla s ním i několika hodinový hovor za pomoci znakové řeči nad šálkem čaje v akademické kavárně, kde se scházeli i ostatní vyučující z akademie. Tyto rozhovory se Mëllindě velmi zamlouvaly, neb jí připomínaly období, kdy studovala v chrámové škole a též vyučovala tamní mladší studentky. Mistr Eufylos byl sympatický elf v nejlepších letech, což znamenalo, že mu táhlo již na obdivuhodných sedmnáct tisíc let, takže byl svědkem zkázy ostrova Linor, založení Nového Linoru a jeho rozdělení na tři stejně velká království. Zúčastnil se bitvy proti veleknížeti Tanronovi na Svobodné pláni. Prožil toho už mnoho za svůj dlouhý život a byl velmi moudrý a laskavý. Mírně zkadeřené hnědé vlasy mu padaly ve vlnách až pod lopatky a na spáncích měl pramínky vlasů stažené dozadu na temeno a spojené stříbrnou sponou ve tvaru sovy se smaragdovýma očima. Jeho oči byly veselé, zářivé v odstínu skořice a v koutcích u očí se nacházely mírné vějířky vrásek od smíchu. Nosíval až na zem sahající roucha v různých odstínech zelené čí modré. Mëllindě svým milým vystupováním a vřelým přijetím trochu připomínal mistra Meneldila, který ji učil znakovou řeč. Možná to bylo tím, že děkan Mirimonovi akademie jí během jednoho jejich rozhovoru řekl, že se s Meneldilem z Unquë Ehtelin zná osobně již několik tisíc let. Tím byla Mëllinda potěšena. Po návštěvě akademické půdy se chvíli procházela městem a po jezerní kolonádě, kde se kochala pohledem na hladinu jezera a vzpomínala na okamžiky, které zde strávila s princem Dirielem na bruslích.
Většinou, když se vrátila z města, zamířila do Annerisina pokoje, aby ji navštívila a popovídala si s ní. V té době, tam totiž bývala Anneris sama bez dítěte.
* * * * * *
Od porodu uplynulo něco málo přes dva týdny a Mëllinda jako obvykle prošla chodbou v prvním patře a zaťukala na vyřezávané dveře.
„Dále.“ ozval se něžný ženský hlas.
Mëllinda se chopila kliky a vešla do pokoje a zavřela za sebou. Podívala se na elfku odpočívající na posteli, usmála se a v té chvíli jí zamrznul úsměv na rtech, protože si všimla, že Anneris drží ve své náruči syna a kolébá ho. Elfí paní jí opětovala vřelý úsměv.
„Ach, Mëllindo, to jsem ráda, že jsi přišla.“ pronesla nadšeně elfka. „Ryen se chvíli opozdila, tak máš alespoň možnost podívat se na toho mého malého broučka.“ Pokývala hlavou směrem k novorozenci. „Nestůj u těch dveří jako přikovaná a pojď blíž, vždyť odtamtud ho nemůžeš pořádně vidět.“
Mëllinda se nadechla, váhala a přemítala o tom, zda se nemá raději omluvit a odejít.
„Mëllindo,“ oslovila ji Anneris a upřela na ni zlatý pohled.
Elfka se pohnula vpřed a jako ve snách přistoupila až k rozestlané posteli, v níž vládkyně Ladérionu dlela. Oči měla sklopené k zemi a otálela, jestli má pohlédnou na ten živý uzlíček v Annerisině náruči. Stále nebyla připravená čelit temnému stínu minulosti, přesto se zhluboka nadechla, na vteřinku zavřela oči, a pak si dodala odvahy, pozvedla hlavu a upřela svůj zrak na malé růžové miminko s naducanými tvářičkami a zabalené v bělostné zavinovačce.
Ztěžka polkla, neb jí vyschlo v puse a u srdce jí žalostně zabodalo. Pohled na dítě jí bral vzduch z plic, jako by jí někdo stáhl hruď kovovými obručemi a bránil jí v dýchání, vše se v ní svíralo, měla pocit, že jí něčí ruka drtí vnitřnosti. Mëllinda zbledla, až její tvář měla ještě světlejší odstín než jindy, ale elfí paní si toho nevšimla, protože se dívala na synka.
„No, není krásný?“ otázala se Anneris s pohledem upřeným stále na svého potomka. „Je tak roztomilý, slaďoučký, kouzelný, tolik se podobá Dorienovi.“ Rozplývala se pyšně elfka. „Bude to velký lamač dívčích srdcí. Co myslíš, Mëllindo?“ tázavě pohlédla na přítelkyni.
Mëllinda hleděla na novorozeně a mlčela.
„Mëllindo, slyšela jsi mě?“
Pomalu přikývla, ale nedokázala ze sebe ani v mysli vypravit jediné slovo. V krku měla obrovský knedlík, který nedokázala polknout.
„Zdá se, že ti ten maličký vyrazil dech, a to mu je teprve sedmnáct dní, co až mu bude pár set let, tak to mu budou ženy padat k nohám,“ usmála se rozšafně Anneris, něžně pohladila prstem růžová líčka maličkého chlapce a vůbec si ve své šťastné euforii nevšimla podivné reakce své přítelkyně.
Plavovláska jen stěží lapala po dechu a Anneris si to vysvětlila spíš jako němý obdiv. Pozvedla dítko v zavinovačce směrem k Mëllindě.
„Jestli chceš, tak si ho můžeš pochovat.“
Elfka natáhla ruce, jako by si chtěla dítě od ní vzít, ale těsně před ním se zarazila, protože na ni miminko upřelo jiskřivý pohled svých nevinných očiček a zakňouralo. Mëllinda stěží zpracovávala všechny ty pocit, které na ni začaly doléhat. Z očí jí vytryskly slzy, skousla si spodní ret, brada se jí roztřásla, ruce se jí začaly chvět, pak sevřela otevřené dlaně v pěsti, dech se jí zrychlil a několikrát hlasitě zalapala po dechu a srdce cítila tlouct až v krku. Jako šílená začala vrtět hlavou, že se její plavé vlasy započaly vlnit jako oceán v prudké bouři.
„Mëllindo, co se to s tebou děje?“ zeptala se Anneris, když si konečně všimla jejího podivného chování.
Elfka neustála, vrtěla hlavou a o několik kroků poodstoupila od postele.
‚Já… já nemůžu.‘ Zakoktala se v duchu.
Další horká slza jí stekla po tváři dolů na krk a vpila se do stojacího límečku jejích tmavě zelených šatů. Otočila se na podpatku a s hlasitým zavzlykáním vyrazila ke dveřím. Otevřela je, a aniž by je za sebou zavřela, vyběhla na chodbu, kde se kousek od Annerisiny ložnice málem prudce střetla s Dirielem, který šel též navštívit svou sestru. Proletěla kolem něho jako žížnivá čára a plavé lokny za ní vlály jako zlatá zástava za větru na korouhvi. Zaslechl několik bolestných vzlyků a poté mu zmizela na schodišti, které směřovalo do přízemí. Nechápavě zavrtěl hlavou a pokračoval dál. Stanul mezi futry a zaklepal na dveře.
„Smím vstoupit?“ otázal se a usmál se na svou sestru kolébající synáčka.
„Samozřejmě, pojď dál.“ Pokynula mu kývnutím hlavou.
„Jak se cítíš, seli nin?“
„Moc dobře.“
„Tak to mě těší. Anneris, nevíš, co se stalo Mëllindě? Prořítila se v chodbě kolem mě s pláčem jako uragán.“
Anneris nechápavě potřásla hlavou.
„Nemám nejmenší zdání, Dirieli. Nejdřív tu stála a dívala se na Yärise takovým zvláštním způsobem, tak jsem jí navrhla, aby si ho pochovala. Náhle se celá roztřásla, začala plakat, řekla, že nemůže a utekla.“ odpověděla mu na otázku.
„Och, můj bože,“ pronesl táhle Diriel a přikryl si ústa rukou. „Tak proto.“ Neb mu došlo, kvůli čemu byla tak rozrušená.
„Co? Nechápu tě.“ Anneris se na něho udiveně podívala, protože jí nebyly jasné Dirielovy myšlenkové pochody.
„Tys opravdu chtěla, aby si ho pochovala?“ zeptal se, aby se ujistil.
„Ano, myslela jsem si, že jí to udělá radost,“ položila si ruku na srdce, „a ne že ji to tak moc rozruší. Nenapadlo mě, že by jí mohlo vadit, kdyby dítě pochovala v náručí.“
„Ty to nevíš? Ona ti to neřekla?“ podivil se Diriel.
„Nemám nejmenší tušení, o čem to vlastně mluvíš.“
„Tak tím se to vysvětluje.“
„Co? Co mi měla říct? Dirieli mluv!“ naléhala Anneris.
Zavrtěl hlavou a nasměroval své kroky ven z pokoje.
„Dirieli stůj!“ přikázala mu elfka. Elf se zastavil a podíval se na ni. „Ihned mi řekni, proč ji to tak rozrušilo!“
Zavrtěl hlavou.
„Ne. Teď ne, sestřičko. Musím najít Mëllindu. Zastavím se u tebe později a všechno ti vysvětlím, ano? Slibuji.“ odvětil a vyšel na chodbu.
„Dirieli!“ zavolala za ním, ale plavovlásek už byl pryč.
Mëllinda seběhla široké schody, na odpočívadle málem porazila služebnou, která nesla kopici poskládaných ručníků, v hale minula nic netušícího mistra Eweriona, jenž za ní stačil zahlaholit jen její jméno.
„Mëllindo!“
Nezastavila se, spěchala dál otevřeným hlavním vchodem ven na nádvoří. Ničeho si nevšímala a nevnímala hlas, který na ni volal. Splašený tlukot srdce a hukot krve v uších přehlušil všechny ostatní zvuky. Prořítila se přes nádvoří ven z hlavní brány, kolem dvou nic netušících strážných, a nohy ji zanesly na stezku vedoucí k chrámu. Utíkala jako o život, okolí jí bylo ukradené. Zpěv ptáků ji nezajímal, ani holé stromy a keře podél cesty, na jejichž větévkách se pomaličku objevovaly nové pupeny, rašící tráva mezi suchými stébly či první drobné žluté kvítky, které ohlašovaly brzký příchod jara. Nohy ji nesly po udupané stezce, srdce bilo o hrudní koš, až si myslela, že jí vyskočí ven, dýchala zrychleně a mezi mocnými vzlyky lapala po dechu, který se jí nedostával. Zrak měla zamlžený od slz, jež jí v proudech stékaly po tvářích. Cítila obrovskou bolest uvnitř hrudi, která ji ubíjela. Brečela a nemohla to zastavit. Myslela si, že už je vůči bolestným vzpomínkám imunní, ale tohle bylo jiné. Pohled na to nevinné dítko jí vrátilo vzpomínky na ten nejbolestnější den v jejím životě. Opět slyšela Rindovův nakřáplý hlas, znovu cítila každičkou tvrdou ránu, kterou jí uštědřil a všechny ty kopance, jež jí dal. Zase měla v ústech kovovou pachuť vlastní krve. Před očima jí vyvstala vzpomínka na její dceru ležící v kolébce. Srdceryvný pláč plnil plíce toho nebožátka a pak ustal. Jediná rána dýkou přímo do srdce ji umlčela navždy. Poté už jen nehybné tělíčko ležící na zemi v tratolišti krve. Zalapala po dechu, hlasitě zavzlykala a nové slzy se jí skutálely po lících. Proč jen ji tenkrát Rindon nezabil tak jako jejich dceru? Proč ji neušetřil té hrozné trýzně? Popotahovala a bezhlavě se hnala k chrámu z bílého mramoru. Potřebovala najít útočiště, místo, kde by mohla němě vykřičet svou bolest. Běžela, klopýtala o vystupující kamínky, přes závoj slz stěží viděla na cestu, když se před ní zjevila výstavní přední stěna chrámu. Rozrazila masivní křídla dveří a vpadla do velké chrámové lodě. Dveře se za ní s dutou ránou zavřely. Zpomalila své kroky, jejichž ozvěna se nesla rozlehlým prostorem svatyně. Blížila se k největší soše, jež byla zasvěcena bohyni Ladérian.
Pár metrů od ní se zastavila a s nepříčetným pláčem se zhroutila na kolena na mozaikovou podlahu a hlavu složila do nastavených dlaní.
‚Proč mě tak trestáš, nejvyšší? Co jsem ti udělala?‘ Ptala se v duchu. ‚Proč jsi musel vzít to jediné, co pro mě znamenalo vše na světě? Proč si mi dal a hned vzal syna? Proč si mě vystavil ponížení a krutostem, jež mi daly dceru? A TYS mi ji též VZAL! Proč ona? Eilian byla nevinná! Nikomu neublížila, bylo to jen tříměsíční dítko!‘ Lkala v mysli, v dlaních cítila vlhko vlahých slz a na rtech jejich slanou chuť. ‚Ach, jak tě nenávidím, Bože. Vzal si mi vše, tak proč sis nevzal i mě?‘
Přívaly horkých slz jí kanuly po sličných tvářích, protékaly skrz prsty a smáčely látku jejích šatů a dopadaly i na vyleštěnou podlahu.
‚Eilian!‘ zanaříkala v duchu. ‚Eilian, holčičko má. Dceruško nejdražší. Dítě moje ubohé. PROČ?! Proč? Nikdy tě neuvidím vyrůstat a dospívat v ženu, nikdy tě nepohladím po vlasech, nikdy tě nebudu držet v náručí, už nikdy.‘
Srdce jí úpělo žalostnou písní. Ostré jehlice smutku a trýzně jí bodaly a mučily tělo i duši. Kéž by jí někdo pomohl ukončit její trápení. Ráda by přijala smrt a úlevu, jež by jí skon přinesl. Vše na ni doléhalo s neúprosnou silou. Spustila ruce dolu z obličeje a s překotným pláčem se svalila na studenou mramorovou podlahu. Celé tělo se jí otřásalo mocnými vzlyky a ztichlou síní chrámu se šířil s ozvěnou její pláč. Chlad z kamenné země jí prostupoval oděvem až na kůži, ale ona si toho nevšímala. Bylo jí to jedno. Bolest a žal ji duševně mučily a jediná věc, po které v tuto chvíli toužila, byla nevědomost či rovnou smrt. Jediné, za co se při štkaní a pláči modlila, bylo, aby se nad ní bůh slitoval a zbavil ji na tomto místě života. Jenže on ji vyslyšet nehodlal. Slzy jí pořád kanuly a mocné hlasité vzlyky přešly do tichého pláče a popotahování.
Diriel opustil sestřin pokoj, prošel chodbou a na počátku schodiště potkal mladou elfku nesoucí ručníky, která nechápavě vrtěla hlavou.
„Elleno, co se stalo, že vypadáš tak rozhozeně?“ otázal se jí Diriel.
Dívka se na ně podívala a mírně se zarděla a pak odvětila.
„Představte si, můj pane, jdu nahoru do patra a nesu osušky, v tom se na odpočívadle kolem mě prohnala slečna Mëllinda jako velká voda, div mě nesrazila na zem. Takhle jsem ji snad ještě nezažila. Vždycky je taková mírná, zakřiknutá a klidná. Ale před okamžikem vypadala nepříčetně a brečela jak šílená.“ odpověděla mu dívka.
„A viděla jsi, kam běžela?“
Elfka zavrtěla hlavou.
„Ne, jen směrem dolů, ale zaslechla jsem, jak na ni volal mistr Ewerion. Možná, že on bude vědět, kam měla namířeno, můj princi.“
„Děkuji ti, Elleno.“
„Och, nemáte zač, můj pane.“ Zapýřila se dívka.
Princ ji obdařil milým úsměvem a zamířil po schodech do přízemí. V hale se potkal s Annerisinou dračí pobočnicí Sefirou, která měla nasměrováno do Dorienovy pracovny, aby tam spolu s pánem Ladérionu vyřídila jisté záležitosti. Nesla si pod paží několik kožených desek s dokumenty a kráčela rázným krokem skrz halu. Vypadala jako vždy velmi vážně a důstojně, snad jen ta lehce zrůžovělá líčka prozrazovala, že se musela před chvílí sejít s jistým mužem, který jí dokázal v žilách rozproudit její chladnou krev. Diriel si již před nějakou dobou všiml, že dračice Sefira a elfský lord Findës se navzájem velmi přitahují a i když se to snaží před všemi tajit, mají spolu milostný románek. Všichni dělají, že nic nevidí, ale oběma tu tajnou lásku velmi přejí.
„Dobrý den, Sefiro.“ oslovil ji mile.
Dračice se zastavila ve středu dvorany a pohlédla na prince svýma zvláštníma žlutozelenýma očima.
„Dobrý den i vám, výsosti.“ odvětila a mírně pokynula hlavou na pozdrav.
„Mohu se tě na něco zeptat?“
„Samozřejmě, princi.“
„Neviděla jsi náhodou mistra Eweriona?“
Dračice přikývnula.
„Ano, viděla jsem jej před chvilkou. Zašel do velké knihovny.“
„Opravdu?“
„Ano.“
„Tak ti moc děkuji.“
Dračí žena jen pokývala hlavou a vyrazila za svými povinnostmi. Diriel zamířil do knihovny za mistrem Ewerionem. Rychlými kroky prošel dlouhou chodbou až k vysokým zdobně vyřezávaným dveřím. Vzal za kliku, otevřel je a vstoupil do rozlehlé místnosti plné regálů s knihami.
„Vstoupíš hloupý krrrá a moudrrrý odejdeš.“ zaskřehotala vrána sedící na bidýlku.
Diriel si jí nevšímal. Procházel jednotlivými uličkami mezi knihovnami, už si začínal myslet, že se s léčitelem minul, ale nakonec ho přece jen našel. Ewerion seděl v křesle pod oknem a listoval ve velkém v kůži vázaném herbáři. Zadumaně si prohlížel jednotlivé rostlinky, vždy zavrtěl hlavou a hledal dál bylinu, kterou potřeboval. Byl natolik zabrán do svého bádání, že si nevšimnul příchodu elfího prince. Diriel si diskrétně odkašlal, aby na sebe upozornil. Léčitel vzhlédnul do herbáře a upřel pohled na prince.
„Neruším, mistře?“
„Ne, vůbec, můj princi. Potřebuješ něco?“
„Ai, tak trochu.“ přitakal plavovlasý elf.
„Inu, tak mi pověz co.“
„Viděl si Mëllindu?“ zeptal se Diriel.
„Ano, zdála se mi být velice rozrušená, ani mě nevnímala, když jsem na ni volal. Proč to chceš vědět?“ odpověděl otázkou léčitel.
„Hledám ji.“
„To kvůli tobě se nacházela v tom podivném rozpoložení?“ Pozvedl tázavě obočí Ewerion.
Princ zavrtěl hlavou. „Ne, souvisí to s Yärisem.“
„Cože? Jak to myslíš?“ dotázal se mistr a doložil otevřený herbář na stůl vedle křesla.
„Mëllinda přišla za Anneris. Ona jí v dobré vůli nabídla, aby si pochovala jejího syna.“
„Ale ne.“ povzdechnul si léčitel.
„Ano, bohužel, Mëllindu to moc vzalo, rozbrečela se a utekla, jenže nemám zdání kam. Potřebuji jí najít.“ Princův hlas zněl dost naléhavě.
„Ai, chápu, ale zřejmě ti moc nepomohu, můj princi. Proběhla kolem mě a vyrazila ven na nádvoří, víc nevím.“
„Alespoň vím, že není v paláci. Děkuji, mistře.“
„Nemáš zač, Dirieli, doufám, že ji najdeš. Pokud by na tom byla psychicky moc špatně, přiveď ji ke mně a já se o ni postarám.“ pronesl léčitel.
„Ai, bude-li to zapotřebí, určitě tě vyhledám, mistře. Prozatím nashledanou.“
Léčitel pokynul hlavou, princ se otočil a zmizel mezi regály s knihami a spisy. Diriel vyšel na chodbu, pak skrz vstupní halu a dveřmi ven na nádvoří. Rozhlédl se a dumal nad tím, kam se mohla podít. Rozhodl se, že nejdřív obejde budovy v areálu pláce pak bude hledat jinde. Navštívil stáje, kde zjistil, že její klisna je ve svém boxu a podkoní mu řekl, že ji vůbec neviděl, takže bylo jasné, že musela odejít pěšky. Dům uzdravování a zbrojnici vypustil z mysli hned, protože v tom stavu, v jakém byla, by ani do jednoho z těchto objektů nevstoupila, nahlédnul i do psince, jestli se tam náhodou neschovala, ale nic. Usmyslel si ještě zajít podívat se do zahrad, a pokud ji tam nenalezne, bude muset vyrazit pátrat do města. Povzdechl si. Protože pokud ve svém rozrušení pustila do města, bude potřebovat na její nalezení víc mužů než jen sám sebe, neboť v Ladérionu se nacházelo plno koutů, kde se mohla ukrýt. Nejvíc ho trápilo pomyšlení, že ve svém rozpoložení by mohla přijít k nějaké újmě. Vyšel z psince a dlouhými kroky přeměřoval vzdálenost od této budovy k vchodu do zahrad. Míjel zrovna hlavní bránu, když na něj zavolal jeden ze strážců.
„Krásný den, princi.“
„I vám pánové.“ odvětil Diriel a chtěl pokračovat v cestě.
„Zdá se mi, že něco hledáte. Nechcete s tím pomoci?“ nabídl se ochotně strážce.
„Ale, nemohu najít slečnu Mëllindu.“
„Ach, vy myslíte tu plavovlasou ženu, která dělá společnost paní Anneris?“ otázal se druhý strážce.
„Ai, přesně tu mám na mysli.“
„To jste měl říct hned, pane. Tu jsme viděli asi tak před necelou půl hodinou, že jo Gilby?“
prohodil první strážný a druhý souhlasně pokýval hlavou „Vážně?“
„Ai.“ přitakali dvojhlasně
„Kam šla?“ zajímal se princ.
„Prolítla bránou jako smyslů zbavená a zamířila po horní stezce rovnou k Ladérianině chrámu.“ odpověděl na jeho dotaz strážný.
„Běžela k chrámu? Jste si tím jistí?“
„Ai, tak jako že se Orodret jmenuji.“ Přikývl první strážný.
„Tak, tak.“ přisadil si druhý.
„Velmi jste mi pomohli, pánové. Moc vám děkuji.“
„Bylo nám ctí, pane.“
Diriel se již dalším vybavování nezdržoval a vyrazil po ušlapané cestičce, jež vedla k chrámu. Chvátal, protože měl o Mëllindu obavy, neměl totiž zdání, co by mohla ve svém rozrušeném stavu provést. Svatyně se tyčila na skalní římse nad městem a zoufalství, které zpozoroval v jejích očích, ji mohlo dovést třeba i k sebevraždě, i když elfové si na sebezničení nepotrpěli, jenže Ewerion mu onehdy naznačil, že ona se už jednou málem pokusila vzít si život. Spěchal a doufal, že se o nic takového nepokusí. Cestička se kroutila a kopírovala výběžky skal, byla lemovaná holými stromy a keři a starou trávou. Sem tam se ve stínu skal dal ještě zahlédnout nějaký ten zbytek rozpouštějícího se sněhu a několik tenkých bublavých bystřinek protínalo či podtékalo pěšinu. Diriel přidal do kroku, zbývala už jen jedna zákruta a pak krátký rovný úsek cesty. Pár metrů a ocitnul se před chrámem. Bílý leštěný mramor zářil ve slunečním svitu do dáli. Monumentální výzdoba hlavního štítu každému, kdo sem přišel, jasně říkala, komu byl tento chrám zasvěcen. Princ vstoupil mezi sloupoví a stanul u mohutných dveří. Zhluboka se nadechl a zatlačil na dvojitá křídla chrámového vstupu. Dveře se ztěžka, ale tiše pootevřely a on vklouzl dovnitř, dveře se za ním zaklaply. Do svatyně proudilo sluneční světlo obloukovými vitrážovými okny a dopadalo na podlahu, kde odrazy skel vytvářely různobarevný kaleidoskop světelných odlesků. Uprostřed té barevné záplavy světla asi necelých pět metrů od sochy bohyně Ladérian na podlaze leželo nehnuté tělo oděné v temně zelených šatech. Dirielovi se zatajil dech. Trochu se bál, že se naplnily jeho špatné předtuchy. Pomalým váhavým krokem se blížil k ležícímu tělu. Promluvil na ni.
„Mëllindo.“
Nic, žádná odpověď. Tělo se ani nepohnulo. Snad nepřišel pozdě. Viděl jen postavu zahalenou v záplavě zelené látky, která byla tváří k zemi. Z jeho pohledu spatřil pouze nožky obuté ve střevíčcích vykukující z pod sukně, záda a plavé vlasy. Klidně si mohla podřezat žíly, či se probodnut a nyní ležet v kaluži vlastní krve a on by to neviděl. Modlil se, aby tomu tak nebylo. Postoupil o kousek blíž. Náhle se ležící tělo, zachvělo a on zaslechl, tichý vzlykavý povzdech. Žila, úleva se mu rozlila po těle. Zhluboka se nadechl, protože si vůbec neuvědomil, že obavami zadržoval dech. Znovu se Mëllindina postava otřásla a další tichý vzlyk jí unikl ze rtů.
„Mëllindo.“ oslovil ji a přiklekl k ní.
Položil jí ruku na rameno. Cítil pod dlaní chvění, které doprovázelo tichý pláč. Nějak nevěděl, co má vlastně dělat. Bylo to poprvé, kdy měl utěšovat nějakou ženu. Sestra jeho útěchu nepotřebovala, neb byla mnohem starší než on, takže si pro útěchu chodila za Rínonem či kdysi za svým snoubencem Mirimonem, anebo k rodičům a nyní ke svému manželovi, a matka měla na útěchu otce. Jeho milenky nikdy neronily slzy smutku, nanejvýš vzteku, když je opustil, ale i to se stávalo jen zřídka kdy. Neměl zdání, jak utěšit žalostný pláč plný beznaděje, ale věděl, že něco učinit musí.
„Mëllindo,“ promluvil na ni něžně, ale elfka nereagovala.
Opatrně ji uchopil za ramena a otočil ji tváří k sobě. Naštěstí nikde neviděl žádnou krev, ani jinou stopu, potom že by si chtěla nějak ublížit. Vypadala tak křehce a zranitelně. Líce měla celé mokré od slz a další slané krůpěje jí kanuly zpod víček, které byly lemovány dlouhými řasami. Oči měla pevně zavřené a z mírně pootevřených úst jí unikaly vzlyky. Byla bledá, jen kolem očí měla pokožku zarudlou od breku. Měl dojem, že ho vůbec nevnímá, že se uzavřela do nějakého vnitřního světa, kde opět prožívá všechnu trýzeň. Musel ji odtud dostat a probudit ji. Kdyby v tomhle stavu zůstala déle, mohla by upadnout do takzvané živé smrti. Tohle jí nesměl dovolit. Lehce s ní zatřásl.
„Mëllindo, děvče, prober se, otevři oči.“ mluvil na ni klidným konejšivým hlasem.
Nic, pořád vzlykala a oči měla zavřené.
„No tak, podívej se na mě!“ přikázal jí. Elfka ho ignorovala a jejím tělem otřásaly mocné vzlyky.
Pohladil ji po skoro sněhobílé tváři, stáhl a zastrčil jí pár plavých pramínků za ucho.
„Neuzavírej se přede mnou.“ naléhal. „Nechoď do světa, kde ti já nemohu pomoci. Zůstaň zde!“ Setřel jí vlhko z lící. „Otevři oči, Mëllindo, prosím!“ žádal tiše a skláněl se nad ní.
Podsunul pod ní ruku a nadzvedl ji ze země, aby ji mohl vzít do náruče. Byla naprosto uvolněná jako hadrová loutka.
„No, děvčátko, prober se. Podívej se na mě.“
Už si myslel, že je to marné a chtěl ji sebrat z podlahy a odnést k léčiteli, když se přerývavě zhluboka nadechla, zachvěla se jí víčka a ona otevřela oči. Ulevilo se mu. Hleděl na ni, ale tak prázdný pohled snad ještě nikdy u nikoho neviděl. V jejím zraku nebylo nic, život, naděje, jiskra, ani bolest, smutek, jen temné bezedné modré hloubky. Cítil vůči ní lítost. Pohladil ji po vlasech.
„Mëllindo, všechno bude dobré, jen klidně plač. Dostaň ze sebe, všechnu tu bolest. Nechť tvé slzy odnesou vše, co tíží tvou duši. Neobviňuj se, protože ty za nic nemůžeš. Věřím, že jsi udělala všechno, co bylo ve tvých silách, abys svou dcerku zachránila. Nemůžeš za její smrt.“
Elfka se přerývavě se vzlykáním nadechla a další slzy jí vytryskly z očí. Pozvedla paži a ovinula ji elfovi kolem krku. Diriel seděl na patách, a když ho objala, tak ji přivinul do své náruče a konejšivě ji houpal. Plakala, štkala, popotahovala, vzlykala a slzami smáčela jeho tuniku. Nevadilo mu to, hlavní bylo, že ji probral z letargie a donutil ji alespoň nějak reagovat. Nebylo zapotřebí víc říkat, stačilo ji držet v objetí a dávat jí pocit, že při ní někdo stojí. Nechal ji, ať se vybrečí, protože přesně to potřebovala. Dlouho, velmi dlouho to v sobě držela a nyní toho na ni bylo příliš. Za dobu, co ji znal, ji nikdy takhle plakat neviděl. Každý vzlyk otřásl jejími rameny a celým tělem. Hladil ji po zádech, po vlasech, po ramenou a mumlal tišivá slůvka.
„Jsem tvůj přítel, Mëllindo. Ničeho se neboj. Jsem tu pro tebe, a my dva spolu všechno zvládneme. Ochráním tě, zaženu a zničím všechny tvé démony z minulosti. Příliš dlouho si truchlila a nechala si smutek, aby ovládal tvůj život. Musíš žít, smát se, radovat a užívat si každou chvíli svého bytí. Pomůžu ti, slibuji.“
Pořád plakala, ale už ne tak překotně jako před chvílí a tiskla svou tvář k jeho hrudi. Diriel seděl v pokleku uprostřed chrámové lodě, v náručí kolébal plačící Mëllindu a čekal, až ji přejde největší nával brekotu. Chrám byl pokojný, jen ozvěna elfčiných vzlyků protínala a narušovala posvátné ticho svatostánku. Sochy mlčenlivě shlížely na dvojici spočívající v objetí na mramorové dlažbě s tichou účastí v kamenných očích.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 16 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
