» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."

Gandalf

počet přístupů: 2141529

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303523 komentářů :: on-line: 12 ::

:: Dcera svého otce - kapitola VI. ::

Bibi Violet	publikováno: 30.09.2006, 10:38

Etapa II. - Odevzdej se mi


	Díky škole jsem se dozvěděla za ty tři týdny spoustu „zajímavých“ věcí. Vyvedla mne z logických předvídatelných představ a ponořila do absurdní pubertální společnosti s primitivními pravidly založenými na irelevantních životních hodnotách. Jednodušeji řečeno: má individualita roste přímou úměrou času stráveném ve školní lavici. Mé mínění o určitých osobách rapidně klesá, stejně jako zájem poznávat další a další podobného rázu. K tomu se ale ještě vrátím… Co mě k těmto nevalných názorům přimělo? Tak třeba: Pokud se nebavíte s určitými osobami, nebaví se s vámi nikdo. Maximálně ti, kteří jsou na tom stejně. To by mi ani tak nevadilo, protože jsem typ, který k životu ostatní nepotřebuje. Ale přece je nepříjemné být každému k posměchu, k ukazování. Proti tomu slouží jen jediné - šablona. Říkám tomu šablona, protože se to ani jinak pojmenovat nedá: Musíte vypadat podle předem daných předpisů, možná s maximální výchylkou plus minus jedny tisíciny procenta, poslouchat určitou hudbu, mít vyvěšené plakáty určitých herců, vědět spousty věcí o určitých sportech, televizních pořadech, vyznat se v pojmech, chodit na určitá místa, nebo vůbec - chodit s někým! Kdo s nikým nechodí, na toho koukaj z vrchu. Počet „bývalých“ přidává na hodnotě, jakákoliv větší intimní zkušenost se cení zlatem. Bože, to je logika! Hrůza! V jakém světě to žiju?! Snažím se na to zvyknout, ale vůbec, vůbec mi to nejde. Všechno je mi proti srsti! Zvykat si musím i na další změny od přestěhování. Nikdy jsem si neuvědomovala, kolik práce maminka dělala a jak moc jsme s tátou na ni závislí. „Potřebujeme naplnit ledničku!“ informovala jsem tátu hned první ráno. Zvedl pohled od novin a zadíval se s nepochopením: „Proč mi to říkáš? Máš na kontě dost peněz, tak nakup.“ Nehledě na to, že jsem do té doby nevěděla, že nějaké peníze mám, odpověděla jsem: „Proč bych to měla dělat já? Nevím vůbec, co je třeba koupit, co se vůbec kupuje, kolik toho a co se s tím dělá, mám jen trochu odkoukáno od mámy!“ „Jenže teď , když s námi máma není, musíme si její úkoly rozdělit. Z nás dvou jsi žena ty, takže ty budeš nakupovat a vařit,“ řekl s úsměvem moci, kterou žádné z mých slov nemůže nikdy přebít. Spolkla jsem namíchnutá slova a alespoň s kuráží vyřkla podmínku: „Dobře, budu vařit, ale nechci strávit dvě hodiny u plotny, a pak to vyhazovat jako máma. Chci, abys byl doma každý den na večeři.“ Zadíval se zaraženě. Překvapila jsem ho vzpurným tónem. Nevěděla jsem v tu chvíli, jestli mi vlepí na místě facku pro drzost, nebo se zasměje požadavkům mravence pro slona. Koukal ještě mlčky nehnutě pár vteřin, zřejmě, jestli si to nerozmyslím. Nakonec tiše zahýbal rty: „Dobře.“ Dobře. Jednoduché a výstižné. Vůbec bych si nepomyslela, že se dá s tátou i jednat. Že existuje i dohoda nejen rozkazy. Později se však ukázala tato dohoda nejen první, ale také poslední a z dělení úloh zbyla jen prázdná slova. Náhle jsem se ocitla v pozici toho, kdo nejen nakupoval a vařil, ale také pral, žehlil, celkově uklízel a mnohdy i zařizoval různé potřebné věci. Tátova úloha se tedy nezměnila - chodit do práce. Ostatně do toho ho nikdo nikdy nemusel nutit, že… No, vlastně to mu křivdím, jednu věc za mámu dělá - podepisuje mi věci do školy - to já dělat nemůžu, dospělá jsem až za tři roky. Věřím ale, že kdybych si to mohla podepisovat sama, nechal by i to na mně. První týden to na mně všechno spadlo a uvedlo do deprese. Jedinou záchranou byly každodenní tříhodinové návštěvy maminky v nemocnici. Radila mi, co a jak vařit, různé vychytávky k domácím pracím a hlavně mi dělala jedinou psychickou podporu. Bez ní bych se asi úplně zcvokla. Ať se ale sebevíc snažila, neuchránila mě od , podle ní, klasických chyb začátečníků. Vařit stačí jen večeře, oběd mám ve škole a táta v práci. Ze začátku nebyla k snědku. Jednou připálená, pak přesolená, drcnutá, někdy se finální podoby ani nedočkala a měli jsme obložené chlebíčky. Táta to bral sportovně, nic neříkal a tvářil se jakoby nic, dokud jsem jen špatným tříděním přebarvila bílé tričko na růžové, zničila hrnec nebo vylila rozpálený olej na setsakramentsky drahý koberec. Ale jakmile jsem žehličkou se špatnou teplotou spálila jeho čtvrtou oblíbenou košili za desetitisíce, už začal mručet. Dnes to v celku zvládám. Neříkám, že perfektně, ale dá se to přežít. Táta stále dodržuje dohodu s večeří, takže jsem teď s ním mnohem častěji, než za poslední tři roky. Jeho chování se vůči mně nezměnilo. Pořád je přísný, odměřený a čím dál více mluví o tom, jak se jednou stanu vládkyní. To už hraničí s posedlostí. Musím ho občas v práci navštěvovat a on mi ukazuje stovky papírů s čísly a pojmy, vysvětluje, co to znamená, co se s tím dělá, dokonce už jsem byla přítomna na zasedání rady! Kromě strejdy Maria protestovali všichni, a když jim táta argumentoval ještě tím, že tu jednou budu sedět jako člen, protáhly se jim kyselé obličeje až na zem říkajíc za ně, jak hrozně jsou rádi, že mezi nimi bude další Taris. Podle táty je to proto, že nikdo nad sebou nemá rád bič. Což asi myslel tak, že tím bičem budu jednou já… no tak to potěš koště… To jsem ale odběhla od tématu jeho chování. Něco se totiž změnilo. Jakoby maminčin odvoz do nemocnice hnul s jeho kamenným srdcem a neotřelým svědomím a teď je téměř každý den u ní, kdykoli má čas. Najednou nejsou neodkladná jednání, životně důležité obědy s obchodními magnáty a papíry k podpisu počkají v kanceláři. Teď tráví spousty hodin u maminčiny postele, povídá si s ní, hladí ji, líbá. Snaží se být v její přítomnosti milý, veselý a o práci necekne ani slovo. Zato s lítostí probírají, co bylo, proč museli být na sebe takoví, padají omluvy, sliby a přiznání. Je bolestivé, jak to prozrazuje, že už na to nemají moc času, tak se snaží si to co nejvíce vynahradit. Chtěla bych se s tím smířit, obrnit se, ale nejde to. Přesto jsem šťastná, že táta konečně dostal rozum a nedržela se ho bezcitnost až do úplného konce. Je krásné vidět mámu se usmívat alespoň teď, kdy poslední dny vědomě odpočítávají čas nás, nás tří. *** Jestli se doposavad všechno v mém životě točilo kolem magie, pak teď se vše točí kolem školy. Ta samotná mi problémy nedělá. Ráno brzy vstávat - jsem zvyklá, nachystat se - v tom už jsem našla nějaký systém. Táta je už od páté v práci, takže jde vše rychle. Jezdit autobusy hromadné dopravy, to už je trochu nezvyk. Jak sami víte, v davu se cítím špatně, a tak narvané ranní linky jsou někdy utrpením. Zvláště, když s vámi jedou známí od vidění ze školy, ukazují si na vás prstem, a pak si povídají kdo ví co… Já vůbec nejsem někdo, kdo by se bavil s každým na potkání. Těžko se mi seznamuje, když mám něco říct, nevím co, a když se nahodí nějaké téma, většinou to není nic z mého okruhu zájmů. Poznala jsem už dost děcek, jako třeba celou mou třídu, pár jejich známých, něco po chodbách, ale stejně jen o pár má cenu povídat. Teď zrovna, když jdu ke skřínce a pak do třídy, vám můžu některé ukázat. Ráno totiž oplývá určitým stereotypem, takže jistě všichni budou stát tam, kde včera a předevčírem: První, koho potkám buď před školou, a nebo u skřínky, je Elen. Osoba, která je mi zatím nejbližší a dá se říct, že už jsme kamarádky. Ze všech tady na škole je asi nejrozumnější a nejnormálnější. Také na ni nejméně doléhají pubescentní hormony. Rozumíme si v názorech na život i na ostatní děcka. Dokáže být vážná i usměvavá, přičemž její úsměv je velmi upřímný. Na nic si nehraje, nepřetvařuje se, nepředvádí. Je svá za každou cenu. Když si něco o někom myslí, nic ji nebrání to vyslovit. Podle toho asi chápete, že není moc oblíbená, ale vůbec jí to nevadí. Ještě nikdy jsem ji neviděla z něčeho rozhozenou, ať už ze známek nebo z čehokoli jiného. Je toho názoru, že „když něco musí bejt, tak to prostě bejt musí“. Nejvíc na ni obdivuji, jak moc má ráda Tanyu, co vše pro ni dokáže udělat, přetrpět, a že vůbec všechny přátele bere opravdově a dokázala by se kvůli nim i rozkrájet. Když mluvím o Elen, nesmím samozřejmě zapomenout na její fiktivní dvojče Tanyu Tamishi. Ta má s Elen opravdu hodně společného, i když víc vzhledově než chováním. Tanya je divoká, nespoutaná, emocionální. Taky je velmi upřímná, ale na rozdíl od Elen její divokost pronikla i do mluvy. Ráda si hraje s puberťáckými výrazy, použít sprostá slova jí nedělá žádný problém. Možná právě proto jsme si my dvě nepadly do oka tak dobře jako s Elen. Třískají s ní hormony na všechny strany a jediný, kdo ji dokáže zkrotit je právě Elen. Ty dvě se zbožňují, nic by je na světě nedokázalo rozdělit. Tahle škola skutečně podporuje děti z neúplných rodin. Dokonce tři dětské domovy sem nechávají docházet své svěřence. Je to smutné, skoro všichni kolem mne neví, co je to pořádná rodina. Ani Elen s Tanyou nejsou výjimkou. Elen zemřela máma, když byla ještě mimino a Tanya zase nikdy nepoznala otce, který od její mámy utek, když byla těhotná. Prý nezná jeho jméno a ani ji ten hajzl nezajímá, jak sama řekla. Bohužel nedávno ji maminka zemřela, ale otec od Elen si ji vzal do péče. Teď ty dvě žijí spolu a od opravdových sester jim vskutku moc nechybí. Co tak ještě k nim říci? Snad jen to, že obě milují střelné zbraně a chodí se z nich učit střílet. To by bylo o dvojčatech asi prozatím vše. Řadím se k nim do party a jsem ráda, že jsem je poznala. Když postupuji dál chodbou do třídy, vídám známé, kteří mi už nejsou tak blízcí. Někteří vůbec, ale přesto chtě nechtě mi do života zasahují. Mluvím o nejznámější partě na škole - pět kluků a jedno děvče. Aź na jednoho kluka jsou všichni z mé třídy a vévodí jim kdo jiný, než nejnádhernější, nejsladší, nejsilnější, prostě po všech stránkách nejdokonalejší Max Vehler. Tenhle popis nemám z vlastní hlavy, ale od Tanyi, která je do Maxe naprosto blázen, jako ostatně 99 procent všech dívek na škole. Já, když slyším jeho jméno, tak se osypu. Podle mě je to namyšlený, sebestředný pitomec. Uznávám, že je pěkný, však taky dělá všechno proto, aby jeho blond vlasy, modré oči a šablonové tělo vypadalo co nejdokonaleji. Ale jeho styl života, způsob, jak mi neustále maže med kolem pusy a myslí si, že se přidám do té fronty 99 procent, mne krajně irituje! Naštěstí jsme v tomhle s Elen za jedno, přestože ona má to štěstí, že jí si Max nevšímá. Nevšímá si ani Tanyi, kvůli čemu ona dokáže profňukat několik dní v kuse. Nechceme jí brát její sen, ale občas už to taky nevydržíme… máme s Elen taky jenom jedny nervy. Ačkoliv se snažím vycházet po dobrým s každým, poznala jsem, že když vás někdo nemá rád, nebo nechce mít rád, ať děláte, co děláte, vždycky si na vás něco najde. Jsem z nepochopitelného důvodu od začátku trnem v oku dívce z té party - Cate Lilley. Mám-li opět použít Tanynu definici, je to to samé co Max v ženské verzi - dokonalá, kouzelná, roztomilá… Moje verze - krásná namyšlená mrcha, co si myslí, že ji svět leží u nohou. Téměř nic ji ani v té myšlence nebrání, pro dívky je vzorem a kluci jí opravdu u nohou leží a ona se dokonce i ráda po nich projde. Vztah mezi Cate a Maxem je velmi zvláštní. Říká se, že pár jsou, taky se tak prezentují, nejžádanější s nejžádanějším, ale stejně si každý dělá co chce. Kolikrát vidím Cate s Renym, největším konkurentem Maxe, a jinými, stejně jako Max se vodí s kdejakou pěknou slepicí. Nechápu to, nechci to rozmazávat, nejsem na červené knihovny. Důležité je, že mě Cate v lásce prostě nemá a pravděpodobný důvod už mi byl sdělen, ale k tomu se ještě vrátím. Zbytek party je nepodstatný. Možná bych neměla zapomenout ještě na jednoho kluka. Vlastně nemůžu tvrdit, že Max má rád jen sám sebe. I když celá parta jsou jeho přátelé, opravdový přítel je pro něj jen jeden - Peeter Remony. Je tím jediným klukem z party, co nechodí do naší třídy, ale do nižšího ročníku, do třídy s Elen a Tanyou. Toho jediného má Max asi rád. Dokonce si navzájem říkají „brácho“. Teda Peeter Maxovi „brácho“ a Max Peeterovi „bráško“. On prostě musí dát najevo, že je starší. Aspoň na někom tedy Maxovi záleží. Všichni z party pocházejí z jednoho dětského domova dva bloky odsud, takže se odmalička znají. Nikdy bych vám asi o Peeterovi nepovídala, nikdy by mě totiž asi neoslovil, kdyby se nestala jedna událost, kterou vám teď chci povyprávět: Jednoho odpoledne, bylo to někdy v druhém týdnu, jsme předposlední hodinu měli tělocvik. Když jsem ale přišla ze sprch do šatny, bylo mé tričko zmuchlané na zemi, nějakým sajrajtem a od krémů dokonale skrz na skrz ušpiněné. Hned mi bylo jasné, kdo to udělal. „Cate, tos byla ty!“ vylítla jsem na ni ostře, div jsem po ni tím tričkem nehodila. „Tak za prvé - pro tebe jsem Catherine a za druhé - máš snad nějaký důkaz, že po mě vřeštíš jak husa?“ řekla zcela v klidu pyšně s výsměchem. „Husa nevřeští ty slepice, já vím, že jsi to udělala ty! Nikdo jiný by se na takovou úroveň nesnížil!“ vřelo to ve mně jako v kotli. „Husa ne, ale ty si husa, co vřeští! Já to nebyla, nebo snad…“ Cate měla stále vychytrale chladnou hlavu, „holky, viděla jste mě některá, jak jsem to udělala?“ Všechny kolem poslušně zavrtěly hlavou a řekli skoro sborově, že ne. Nic jiného jsem ani nečekala. Jen Judith, má boubelatá spolusedící, smutně sklopila oči, aby nemusela odpovídat. „Tak vidíš!“ projela kolem rukama ukazujíc vítězně na dívky. „Takže příště, milá zlatovlásko, si na mě neotvírej pusu, když nemáš argumenty! Příště bys totiž taky za to mohla nést následky!“ Vzala si svůj batoh a s pár děvčaty vůdčím stylem odešla z šatny. S hořkostí jsem šla zpět do sprch pokusit se to triko nějak vyčistit. Judith za mnou přišla a se svýma smutnýma hnědýma očima připomínající oči opuštěného psa mne pohladila soucitně po zádech, když už jsem měla slzy na krajíčku: „Promiň, Sheeno, já nemohla říct, že to udělala ona, víš… Kdybych to na ni práskla, už by se se mnou ve třídě vůbec nikdo nebavil,“ snažila se obhájit. „Jo, já vím,“ odpověděla jsem stále naštvaně a drhla triko mýdlem, jak se dalo, ale mastné krémy se jen rozmazávaly. Bylo to čím dál horší. „Nezlobím se…“ ujistila jsem ji, když mě pohladila znovu. „Tohle dolů teď nedáš,“ povzdychla Judith a já to triko beznadějně mrštila do umyvadla. „Co teď? Jedno mám zpocené, druhé mastné! Nemůžu jít do třídy takhle v ručníku, nebo podprsence!“ Na to Judith pokrčila rameny. Měla jsem jen jednu možnost. Vzít si vlněný černozelený pruhovaný svetr, který v batohu pořád nosím, kdyby se náhodou ochladilo. Vzhledem k tomu, že je půlka června, venku 32°C, tak si dokážete představit, jak trapně jsem v tom vypadala. Nic naplat, byla to jediná záchrana. Když jsem vyšla ve svetru z šatny, chodba byla prázdná, před tělocvičnou se nikdy nikdo moc nezdržuje. Naštěstí. Vzpomněla jsem si, že ještě musím jít s Maxem za učitelem dějin. Ten nás dva tak miluje, že vždy, když rozdává úkoly do dvojic, ke mně přiřadí Maxe. K mé smůle, samozřejmě. Nejen, že je mi nepříjemné s ním mluvit nebo cokoli dělat, ale něco jako spolupráce je v našem případě nemyslitelná. Vypočítavě totiž využívá toho, že mi na známce záleží a když jemu se nechce sedět hodiny nad knihou, počítá s tím, že to nakonec udělám celé sama. Ale tentokráte ne, tentokrát se z toho nevykroutí! - řekla jsem si. Postavila jsem se před východ chlapeckých šaten a čekala. Promítala jsem si, jak hrozný bude, až začne rozebírat ten svetr. Po chvíli vyšel k mému údivu Peeter, protože tam vlastně neměl co dělat. Z hlasů, které předem z šatny vycházely, jsem si dala dohromady, že si šel za Maxem něco vyzvednout. Jeho pohled o mne zavadil jen jako informace, že u toho východu někdo stojí a svižně chtěl pokračovat pryč, ale po pár krocích se zastavil, otočil se ke mně a udiveně se zadíval na svetr. „Není ti horko?“ zeptal se zcela vážně bez známek výsměchu. „Je,“ pípla jsem stručně, tak trpně mi ještě nebylo. „Tak proč si nesundáš svetr?“ mluvil stále z dálky několika metrů. „Protože pod ním nic nemám,“ řekla jsem tiše rudá studem a taky horkem. „Fííí…“ pískl zaujat a trochu červeně mu stouplo do tváří, jakoby si to představil. Já už nevěděla, jestli mám z toho trapasu utéct, nebo se zahrabat pod zem. „Čekáš na Maxe, že? Říkal, že musí s tebou za dějářem.“ Udělal pár kroků a už stál vedle. „Co se ti stalo?“ kývl na svetr. Tak jsem mu povyprávěla tu příhodu a on se soucitně mračil, hustým obočím přikrýval velké oči vypadající jako ty kulaté zelené mentolové bonbóny. Když už jsem toho vzhledu, tak nejvýraznější jeho částí mimo očí jsou vlasy. Nejsou ani dlouhé, ani krátké, ani učesané, ani vrabčí hnízdo… prostě jsou tak ledabyle na hlavě, nezkrotné, jako plameny ohně šlehající do všech stran. „Tak to bylo od ní fakt hnusný…!“ prohlásil, když jsem skončila a nějak se mi tím ulevilo. Trapné pocity už také začaly vyprchávat. „Nedovedu si představit, co bych dělal, kdyby to udělala mně. Víš, mám ji celkem rád, je na mne příjemná a nevyvracím, že možná kvůli toho, že jsem kámoš Maxe. Ale tohle bych do ní fakt neřek.“ „Nechápu, co ji na mně vadí…“ povzdychla jsem. Těšilo mne, že je tak nějak na mé straně. „To je celkem jednoduché, žárlí na tebe,“ odpověděl Peeter. „Proč?“ „Podívej, Cate se v takových situacích chová dost instinktivně. Max je jediná osoba, na které ji záleží. Má hezky své místečko vedle jeho boku jisté. Když jsi přišla, začal o tebe Max projevovat zájem a Cate se cítí ohrožená, nic víc,“ vysvětloval to jako tu nejprostší samozřejmost. „Vždyť Max se točí skoro každý den kolem nějaké, proč na ně není tak agresivní?“ nechápu. „Asi v nich nevidí konkurenci,“ pohodil Peeter rameny. „Třeba se Max zamiloval, co ty víš, zázraky se dějí…“ Představila jsem si sebe a Maxe spolu. Osypala jsem se. Proč mě tady všichni nutí o těhle věcech uvažovat? Já chci aby byly veškeré tyhle věci z červených knihoven ode mě na hony vzdáleny! „Ty nejsi ráda?“ řekl s upřímným překvapením. „Kolik holek by dalo za to cokoli, aby si jich všímal tak, jako tebe.“ „Nejsem ráda!“ odseknu naštvaně při pomyšlení na jeho vtíravou tvář. „Proč?“ „Protože je to DEBIL!“ vyhrkla jsem bez rozmyšlení. Peeter se zarazil a já si to u něj nechtěla pokazit: „Promiň, vím, že je to tvůj kámoš…“ „To nic, aspoň jsi vyjádřila přesně svůj názor… Ses nakazila od Tanyi, co?“ Zastyděla jsem se. Používat výrazy jako Tanya jsem opravdu nechtěla: „Jo. Má špatný vliv. Normálně sprostě nemluvím, ale pochop, že Max mě už vážně štve. Vadí mi, jak mě pozoruje, jak se mi snaží být na blízku, já bych si s ním vážně vůbec nerozuměla. Už svým životem se mi příčí.“ „Víš, Max není tak špatný. Když si ty holky odmyslíš, je to dobrej kámoš. Možná bys to mohla znovu zvážit.“ Díval se tak hezky upřímně, že mě přinutil nad tím přemýšlet. „A co ty? Není to fajn být nejbližší osobou školní hvězdy? To musí holky baštit…“ řekla jsem s úsměvem. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem něco takového vypustila vůbec z pusy. O čem se to s ním bavím?! Nemohla jsem si pomoct, ale něco mne lákalo vymanit z něj stav věci. „Myslíš to, jak se přes mne chcou seznámit s ním? Ne, není to fajn. Jsem neustále jen v jeho stínu. Navíc mi vadí ten systém, co tu na škole běží. Dva, tři týdny a pak čau. Je to hnusný…“ „To jo,“ souhlasím. „A navíc, mám takové pravidlo. Nechci žádnou, která chodila s Maxem, nebo chce. To už je, jak sama uznáš, odsouzení k samotě.“ Tak to vidíte. Nejdříve jsem uvažovala, jestli vám mám přeříkat celý rozhovor, jak byl, jestli se vám mám přiznat, kam sama jsem ho stočila. Berte to jako důkaz, že výjimku tvoří pravidlo a i já, tvrdá odpůrkyně těchto témat se nechám někdy situací strhnout. Musím ale přiznat, že mi bylo s tím Peeterem příjemné si povídat, že mi přišel jako milý kluk, co to má v hlavě v pořádku a donutil mne o mnohých věcech přemýšlet. Nakonec si Peeter se zájmem vyslechl i mé stěžování ohledně plnění Maxových úkolů a ochotně se nabídl, že ty papíry Maxovi předá a k dějářovi zajdem zítra. Nevěřila jsem, že by Maxe byl schopen přinutit ty papíry vyplnit, ale aspoň jsem se před ním nemusela ukázat ve svetru. Vykašlala jsem se na poslední hodinu a urychleně si to namířila domů. Na druhý den jsem napsanou úlohu nedostala, ostatně dodnes ji ještě nemám. Od Judith jsem se dozvěděla, že prý Peeter se před celou partou pustil do Cate za to tričko. Rozjařeně povídala, že Peeter mě bránil jako lev, úplně ji před všemi setřel a dokonce se mě pak zastal i Max. Když si odmyslím její fantazii, je od Peetera hezké, že to udělal. Potěšil mě jeho zájem a těším se, až si zase popovídáme a já mu budu moci poděkovat.


celkové hodnocení autora: 95.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.5		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 14		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

duddits	16.10.2006, 0:02:02

Některé ty postřehy o škole by se daly tesat do kamene… Příběh se tu začíná ubírat trochu jiným směrem a výraz klišé možná není úplně nepřesný, ale v konečné fázi tohle prostředí opravdu je tak trochu klišovité, ne? Navíc leccos originálního, milého a překvapivého se v příběhu najít dá, včetně příjemného stylu a solidního vedení příběhu… Sheena se čtenáři opravdu dostane pod kůži, získá si jeho sympatie a tak je to rozhodně správně…

Adrastea	30.09.2006, 10:38:02

Tenhle díl mi přijde tak trochu klišovitý. Jediné místo, odkud se nevytratilo to předchozí kouzlo, je ze začátku. Jinak občas se tam sice najde podivný slovosled, ale i tak to stále neztrácí na čtivosti.