» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Mnohem lepší je žít bez štěstí než bez lásky."

William Shakespeare

počet přístupů: 2141531

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303523 komentářů :: on-line: 12 ::

:: Cesta do Betléma (výbor) ::

Poustevník	publikováno: 25.12.2009, 23:16

Spanilé básnířky a čtenářky, milí básníci a čtenáři. Děkuji Vám za příjemné chvíle, které jsem mohl s Vámi strávit na Saspi, přeji Vám krásné svátky a dvoluji si malý (no, spíše větší) příspěvek. Jde o výbor z pětidílné poémy s jedním intermezzem Cesta do Betléma. Pokud mohu jako autor něco doporučit, a nemám to ze sebe, plujte na vlně imaginace a nezdržujte se detaily, kterým třeba nebudete rozumět. Úplně nejlepší je zpívat nebo skandovat tam, kde to text předepisuje. Budete-li se bavit, přičtěte to sváteční chvíli. A budete-li se nudit. odpusťte mi, že jsem Vás zdržoval.
Protože mi bývá vyčítáno používání málo známých nebo neznámých slov:
permutr je perleť, permutrák (perleťák) měsíc.


	I. Cesta na půlnoční Strach ke mně přicházel po nebi, Slunce házelo na zem stíny mraků a já pádil k řece bez sebe hrůzou, že jejich skvrny najednou obživnou! Strach ke mně připlouval po vodě. Nechal mě stát po pás uprostřed řeky, když padla tma a já nevěděl, kterým směrem pokračuje brod. Pak mnou otáčel na rožni měsíce v bubnu vodníkova splavu a lámal větve podané k záchraně. Nade mnou cedník s dírkami hvězd, kolem jen bezedný člun měsíce a dole propadlo s plivátkem plic. To už mi tikal na prsou granát horečky. Ze všech stran se plížilo cizí vojsko a já prchal bažinou kašle po čůrcích potu za rybkou pohádky z babiččina vlásku, za červeným jablíčkem jejího úsměvu, za sluncem v oříšku zítřejšího rána. „Dědku bláznivá! Kam bys chtěl vláčet po nocích tak malý dítě!“ skočila babička liška přes vývrať hádky a kousla beránka právě ve chvíli, kdy mi sliboval cestu na půlnoční do vzdálené sousední vesnice. Pak zamkla dům, spolkla klíč a, jako by kamenem do vody hodil, šlápla na kořen spánku. Nakonec jsme museli vylézt oknem. Vzduch právě chodil po vodě a zakládal do jeslí mraků větve větru se semeny vánice. Hřbet se hrbil jako záda číhající kočky, hvězdy bledly, ticho křičelo a naše boty ždímaly ručník sněhu. Sotva jsme došli k patnáctému obratli a zaslechli přes prohlubeň šíje první kroky potoka v údolí, permutrák na nebi zatáhnul firhaňk. Bydleli jsme tenkrát na rozhledně hájovny. Když tma uřízla prst kaple, připomínalo světýlko jejího okna lampu pověšenou na trámech betlémského chlíva… Pod její omšelou čepici nedoléhalo bušení tátova srdce za hrudní kostí uranového dolu a tep vlaku přivážející maminku na dalekou nedělní návštěvu, bylo slyšet jen před deštěm. Ale teď se setmělo příliš náhle. Mrak spolknul nebe i s měsícem, dostal křeče a zvrhnul na les obsah žaludku připálený bleskem. „Dědečku! Jsi tady dědečku?!“ pípal jsem do bouře jako pípává nad ránem první hlásek, aby zaplašil svůj strach zpěvem prvního kohouta. Ale můj kohout nezpíval. Jeho dech zavalený rozedmou se válel nade mnou jako pára supící lokomotivy svíral mě v náručí jako kůra svírá pupen, táhnul mě za sebou jako noc táhne za sebou den, až mě ukryl pod víčkem čihadla v kamenné lebce ostrohu. „Dědečku! Já se tak bojím!“ hodil jsem ubrousek do slzí lásky, ale on už prostíral… Vytáhnul z kapsy plamínek, upletl na něm cop z chomáče trávy a nakonec do něj posadil za neustálého práskání biče celé spřežení… Vítr v komíně začal zpívat a on překládal z jazyka plamene do řeči lidí: „To je má chvíle mezi duší a tělem! Nebe vyplázne jazyk a vyplivne na svět ohnivou kouli. Hodím jí do tváře písečnou bouři a ona mi zaboří do očí prsty paprsků: Já jsem tvůj dech, rozfoukej znamení ohně do všech koutů světa! Já jsem tvůj dech, vytrub na trubku všech komínů, že se dnes narodil Spasitel! A můj dech letí nad světem a sází pampelišky hvězd do záhonů tmy. A můj dech letí prostorem a zapíná knoflíčky znamení na košili světa. Nikdo nevidí, nikdo neslyší, jen tři mágové na konci pouště pečou berana na svatém ohni. Za chvíli vyrazí do tmy se slepeckou holí přešlé hvězdy hledat nového proroka.“ Skála třískala vítr do prsou tak silně, až ztrácel dech a sjížděl komínem po holém zadku přímo doprostřed plamenů. „Mágové jedou, hlavy nám řežou, a my nemáme na živou vodu!“ prskal jsem s ohněm na pokousaného psa. „Ale jdi, brepto!“ zasmál se dědeček a vykročil ke mně první nohou. „Mág to je pupen v kořenech znamení, Mág to je pan doktor přes tělíčko, který ti skrz naskrz prosvítí dům a potom kouzelným koštětem vymete ven všechny čarodějnice. Mág to je rytíř na kulhavém koni. Znovu a znovu vyjíždí do tmy za nejistým znamením hvězdy, zatímco my…“ To už se zakuklil sám v sobě a já na něj čekal pod větví slov a toužil po pírku z jeho křídel. Na stěnách mezi počmáranými cáry omítky se jako světla svatojánských mušek rozžínaly plamínky zlatoušků. Slétaly se na můj rozevřený květ jako sedají motýli na okraj louže. Už jsem chtěl nastoupit do jejich vozu, rozhrnout křídla jejich záře a chytit za ruku zeď prostoupenou stíny, když dědeček pustil vránu do zahrady slavičího zpěvu a vyhnal z ní několik koled. „Dědečku, kdo je to Spasitel?“ „To je náruč, která tě zachytí, když v lese zakopneš o bludný kořen.“ zaskřípěl zobákem, ukázal na mně křídlem a dupnul pařátem do taktu. Sotva můj hlásek tenkým zobáčkem uždíbnul první větvičku, aby si postavil vlastní hnízdo, plíce čihadla nafoukly bublinu klenby a plameny vytáhly ze stínu dveří několik postav. „Taky na půlnoční?“, kývnul dědeček na obřadný pozdrav. „Dědečku, podívej, to je král Baltazal!“ zakopnul můj prst o jednu z nich. „Moc pěkné kostýmy! Snad trochu… Tak pojďte dál, člověk by neřekl, co je tu najednou místa. Hrajete divadlo? „Nevím, co myslíte.“, řekl ten nejstarší jako by přísahal na bůžka nevinnosti a všichni poutníci natáhli ruce k ohni. „Jdeme do Judeje. Přímo za hvězdou. Ale ta bouře…“ Dodneška vidím očima té chvíle! Když zvíře vycítí čas nože, strach na chvíli přidrží víčka. Zůstanou viset na pruhu světla mezi spánkem a probuzením. Než všichni vešli, klenba se propadla, z ohně vyskočil anděl, zatroubil chorál a začal zpívat. (Na nápěv Adama Michny: Nebeští kavalerové) Teď vzhůru všichni přátelé přestaňte zívat, mému dítěti vesele začněte zpívat. Začněte píseň života, až se vám jazyk zamotá, až tanec radosti zláme smutku kosti. Mráz ještě šplhal po zádech úleku, když hodil do ohně další sloku. Na nebi už nám andělé chystají vozy. V nich hosty zpěvem zemdlelé hvězdy povozí. Ty dovedou nás k Betlému, k děťátku mému malému, tam se pokloníme, před Bohem skloníme. Neviditelná ruka posadila zlaté jablko mezi pupeny hvězd. Žebříky našich hlasů stoupaly ze stínu ptáků do slunce jasmínu, zlatoušky lámaly skývu zdí a já uviděl pod srdcem kamene za chlívkem s jeslemi, volkem a oslíkem, za šaškem stínohry na plátně dětských plen, za loukou postýlky se stádem plyšáků, pokojík jako dlaň a prsten kolíbky, hrnek rtů s okrajem přeteklým písněmi a náruč jako svět, dva horské prameny, sladké jako dvě medové studánky, které se nade mnou skláněly níž a níž… Hajej, dadej, mé poupátko, zavírej se, po vodě už pluje měsíc, podívej se. Vlní se jak letní louka plná trávy, když za větru stéblům fouká kolem hlavy. Zpívá, když s ním letí vlnka přes kameny, skála na něj palcem drnká, šaty z pěny. Ty mé malé líbezňátko, bubeníčku, zabubnuj mi nožičkama svou písničku. Zabubnuj, ať tvoje boty po mé kůži dojdou do snu, kde se noty mění v růži. Hebounkou jak dlaně vánku plné vody, voňavou jak cesta džbánku na jahody. Hajej, dadej, mé poupátko, zavírej se. Na nebi už kvete měsíc, podívej se. Nebyla to moje maminka, byla však stejně krásná a její hlas zval na hostinu všechny zvony světa… Když opatřila dítě, přiložila ukazováček ke rtům a mlčky mi zahrozila. Ale to už se ze všech stran vracela píseň jako se vrací pípnutí prvního ptáčka ve hlasech ranní kapely. Fanfáry kohoutů řezaly vzduch a lidské hlasy se mísily s bouří jako by už už měly vykročit do nového dne. (RAP) (Hlasy) Na-ro-di-lo-se-dě-ťát-ko, le-ží-v plín-kách,- ne-mluv-ňát-ko. (Muži) Bůh-je-sex! Bůh-je-sex! (Ženy) A-le-lu-ja! A-le-lu-ja! (ZPĚV) (Bílí andělé) Narodil se Kristus Pán, veselme se, z růže kvítek vykvet nám, radujme se! Z života čistého, z rodu královského nám, nám narodil se. (RAP) (Dav) Ví-tá-me-tě-plo-de-Bo-ží v lid-ské-ků-ži,-v lid-ském-lo-ži. (Muži) Bůh-je-sex! Bůh-je-sex! (Ženy) A-le-lu-ja! A-le-lu-ja! (ZPĚV) (Černí andělé) Sám nejmocnější vládce, veselme se, teď spí v bedně na skládce, radujme se. Teď svátky nesvátky, bude žrát odpadky nám, nám narodil se! (RAP) (Dav) Kdy-si-v jes-lích,-teď-v pos-týl-ce, stej-né-fal-dy-na-pr-dýl-ce, (Muži) Bůh-je-sex! Bůh-je-sex! (Ženy) A-le-lu-ja! A-le-lu-ja! (ZPĚV) (Černí andělé) Teď z humusu pod strání, veselme se, (Bílí andělé) přes posměch, pohrdání, (Černí andělé) radujme se, (Bílí andělé) jeho oči září do všech lidských tváří, nám, (Černí andělé) nám! (Společně) narodil se! (RAP) (Dav) sví-tíš-do-tmy-na-ší-ces-ty, sví-tíš-nad-na-ši-mi-měs-ty. (Muži) Bůh-je-sex! Bůh-je-sex! (Ženy) A-le-lu-ja! A-le-lu-ja! (ZPĚV) (Bílí andělé) Přišel, aby nás spasil, veselme se, lásku do duší zasil, radujme se! (Černí andělé) Kdo nás tak opustil, že tohle dopustil, nám, (Bílí andělé) nám! (Společně) narodil se! (RAP) (Dav) Dej-za-jat-cům-tvo-jí-krá-sy, tvé-bez-mo-ci,-vlast-ní-spá-sy, (Muži) Bůh-je-sex! Bůh-je-sex! (Ženy) A-le-lu-ja! A-le-lu-ja! ZPĚV (Andělé společně) A přece se narodil, veselme se, aby nás osvobodil, radujme se! Z života čistého, z rodu královského, nám, nám narodil se! (RAP) (Dav) ať-tvůj-ži-vot,-tvo-je-štěs-tí pro-vá-zí-nás-do-věč-nos-ti! (Muži Bůh-je-sex! Bůh-je-sex! (Ženy) A-le-lu-ja! A-le-lu-ja! Ježíšek v jesličkách spustil takový řev, že Josef s holí v ruce vyběhnul před chlív, s přátelskou domluvou „koukej mazat!“ přetáhnul několik uličníků a potom se postavil proti davu. „Co lidi blbnete, jděte raději domů! Že vás to baví, magořit malý dítě! Zkuste však vyplít dav z jeho záhonu. Už by mu bývali dali na budku, když vyšla Marie s prstem na ústech a s výrazem tak ztrápeně andělským, že beránci začali pást vlky, shodili na chodník něco rouna a své pokání stvrdili ukolébavkou. (Na nápěv Letěla bělounká holubička) Přiletěl k nám z nebe hlas slavíčka, usednul děťátku na očička. Spi, moje děťátko, synu Boží, spánek ti na víčka kouzlo vloží. Láska je na nebi malý flíček. Ty k němu na zemi neseš klíček. Máma tě nakrmí, dá ti mlíčko, budeš mít tvářičky jak jablíčko Máma tě přebalí za chviličku, malou jak tvůj nehet na malíčku. Máma tě vykoupe v rose z nebe, anděl ji přinese jen pro tebe. Spi moje děťátko, synu Boží, láska ti do srdce lásku vloží. IV. Štědrý večer (závěr) Den se už překláněl, když se před námi otevřela brána a na ulici vyšel hošík doprovázený otcem. „Hledáme rodinu tesaře Josefa?“ řekl dědeček a muž neznatelně přikývl. Potom nás oba pozval do domu, ale já raději zůstal s tím záhadou venku. Tak tohle měl být Ježíšek? Miminko, co jsme mu u jeslí zpívali s dědečkem ukolébavky? Král, co propustil ze služby anděly a přijal místo nich osla a vola? Přede mnou stál spíš budoucí předák pastýřů s prakem v ruce a kamenem v kapse. Jen mrknul : „Pojď, něco ti ukážu!“ a začal sestupovat do břicha skládky. Když tkaničky pěšinek rozvázaly botu svahu, vytáhnul z trnkového keře stařičký dalekohled a rozepnul košili: „Podívej!“ Soustava čoček mu stáhla kůži a vyvrhla z vnitřností tisíce ran. Já nemohl odtrhnout oči. Jako by slast skrytá v takovém běsnění byla i srdcem mého vlastního boha. Jak tady povodeň splétala pomlázku z potoků a říček! Jak nahlas mlčela těla stažená obručemi do kmenů pod korunou vznešených staveb! Jak nahlas řičel vítězný zpěv nad ranami železných prutů! Měl bych snad vyprávět o svaté rodině spálené na škvarek v topném kanálu jistého sídliště?, o holé lebce starého mladíka, který si spletl bleskovku se svatozáří, a když mu starý ochmelka Saturn s Ježíškem na sedátku nákupního vozíku vletěl přímo pod kola teréňáku, křičel: „Co blbneš, dědku! Nevidíš, že jedu!…?“ Měl bych snad rozfoukat pochodně víry, které tak často zapalovali horliví vyznavači, když i sám svatý Petr prosil za pád Šimona Mága? Pozemský orchestr už mi navlékal rubáš, když trubači v emporách mraků rozbalili na plný ceres takový chorál, že moje oči nemohly unést tolik světla! Kde byli teď ti stále stejní kluci, co přebírají štafetu honitby, aby v ní štvali stále stejného zajíce! Můj střed stál vysoko nade mnou a já cítil, jak se moje ruka dotýká vlastního bytí: Jsem! Já jsem! A oni mě mohou nanejvýš zabít! Intermezo (Zpívá se na notu písně Tluče bubeníček) Pochoduje vojsko krále Heroda, rozdupe tu všechno, co se nepoddá! Máme kvéry, bajonety, rakety a minomety, my tě vyženem z díry plamenem! Levá, pravá, seno, sláma, každá sláva polní tráva! Pochoduje vojsko krále Heroda, nikdo v zemi zrádci vodu nepodá. Tajná služba, udavači, stvůry pekla, vyznavači, všude po kraji pozor dávají. Levá, pravá, seno, sláma, lekci práva dává kráva! Pochoduje vojsko krále Heroda, nese na bodácích zdraví národa! Boří, pálí, asanuje, hygienu prosazuje, ty si pozor dej, už se nevracej! Levá, pravá, seno, sláma, na tvém hrobě roste tráva! Pochoduje vojsko krále Heroda, ………………………………… V. Klanění Když jsme ráno otevřeli oči, zírala na nás jako chřtán vyhynulého ještěra cizí ulice ve tváři cizího města. Její lepkavý jazyk se po nás rozehnal krvavou slinou. „Tyhle dva taky!“ křiknul velitel a ukázal na nás holí. Voják zbrocený nářkem napřáhnul k ráně. Sekyra zachycená vteřinou věčnosti prudce dopadla, ale hlavu neroztíná. Jako bych najednou otevřel tepnu tajemství! Vznáším se na neviditelných křídlech, sám, čirý, nehmatný, bez tíže, bez těla, vyvažovaný v letu jen závažím nebes. Ve světle hozeném tmou přes zeď měsíce do kouta posledního sklepa listuje ve mně obrázková kniha a trhá list za listem. Vidím dědečka letět vzduchem s rukama napřaženýma do ostří meče. Vidím mágy předávat dary a prchat oklikou noci před vlastním ránem. Vidím dary lámat průchod ve skále říše. Vidím rodinu tesaře Josefa běžet na noze strachu k hranicím Egypta. Byl to opravdu Ježíš, koho jsme zachránili z oprátky naší nenažrané zvědavosti? A co ti, kteří museli zůstat? Svatá Korupce, matko naše, záštito života našeho pána Ježíše Krista, přijmi i jejich nakradené drobáky a nadzdvihni náhrobní desku, kterou nás zaživa dusí velcí hříšníci tohoto světa. Prosil jsem a neměl vůbec nic a tak mě neviditelná ruka vytáhla přímo pod ostří nože. „ Dědečku, pomoc, dědečku!“ chtěl jsem vykřiknout, ale můj jazyk oněměl v pumpě krku a já se jen přikrčil a zavřel oči… „ No tak, Toníčku, vstávej! Za chvíli přijde Ježíšek!“ sevřel mě v náručí babiččin hlásek plující jako pěna na vodě písně Chtíc aby spal, tak zpívala Synáčkovi matka, jež ponocovala miláčkovi: Nynej rozkošné děťátko, Synu boží, nynej, nynej nemluvňátko světa zboží. Maminčin hlas vykrajoval z těsta anděly, hvězdy, ovečky a pastýře a věšel je na nebe za háček vůně. Cukrové tašky se třpytily na střechách, andělé troubili na cukrové trumpety a v oknech se shlížela cukrová hvězda. Starý muž s jehňátkem v náručí poklekal před jeslemi v pobořeném chlívě. Z tváře stažené podzemními skřítky hluboko pod hladinu klobouku neunikla ani bublinka života. Jen pohyb, kterým pokládal svůj dar, prozrazoval tiché zdráhání kolen. Jejich krok ještě nevěřil a přece už z něj stoupala do hlavy kořalka pýchy: Jak je bezbranný ten mocný král, ten hošík s docela obyčejným tělem, ten králík pod vládou osla a vola! Cukrové tašky se třpytily na střechách, andělé troubili na cukrové trumpety a do šera pokoje zářila hvězda. Narodil se Kristus Pán, veselme se….


celkové hodnocení autora: 98.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 6		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 9		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 62		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Peter Stumpf	31.07.2011, 23:06:28

Přiznám se, že mě to nevtáhlo natolik, abych to dočetl. Čímž neříkám, že jde o špatnou věc, jen jsem zkrátka naladěn na jinou frekvenci.

Apolenka	31.12.2009, 12:05:14

Díky za krásný zážitek.

Dick	28.12.2009, 19:04:50

Ahoj, vůbec nemám slov, to co jsem právě dočetl přesahuje úroveň děl na SASPi o světelné míle. Stále v šoku dávám 1s*

Ariadne	28.12.2009, 18:16:00

vůbec nevím, co napsat, abych nenarušila tu majestátní atmosféru.. nic podobného jsem nikdy nečetla, tolik podobenství, tolik filosofického podtextu a přitom to sarkastické a výstižné intermezzo ... je to úžasné ... určitě se k tvému textu zase vrátím, protože tam člověk nachází pořád něco nového...

skraloup	27.12.2009, 15:24:09

tedy Poustevník, tohle je tedy věc.... docela jsem váhal, jestli vůbec komentovat, neb i ten sebesofistikovanější koment vedle tvého díla bude nutně vypadat mdle, jalově a tak nějak k ničemu.. :-) snad jenom, taková drobnost.. když jsem se propracoval k intermezzu (neměla by tam být dvě zet?), neodolal jsem a tuhle část si vytiskl... měl jsem pocit, že pouhý statický zpěv nestačí, že je do toho potřeba vnést i pohyb (a nechtělo se mi to učit)... chodil jsem po obyváku a sem a tam s papírem v ruce a bylo to fajn... klika, že jsem sám, jelikož není nebezpečí, že by na mne někdo někoho volal.. :-))) Poustevníku, chlapče, udělals mi velikou radost!


ze dne 27.12.2009, 23:32:36
Poustevník: Máš pravdu, taková aktivní četba je nejlepší. Dá jednotlivým částem správné tempo a proporce. A může být i zdrojem zábavy. Napsal jsem na motivy závěru první části společenskou hru pod stromeček (Jako návod, který si každý může upravit po svém). Proč by se měly pořád opakovat jen koledy nebo pastorely? Jednou jsme to hráli asi ve 40 lidech. Pro zúčastněné to byla ohromná zábava, ale pro vnějšího posluchače to jistě znělo strašně. Díky.

obaleč	26.12.2009, 16:06:30

Nečetla jsem nikdy nic co by se podobalo tvému dílu.Je to ohromné a pro mě velký zážitek, je to mimořádné,už nevím co bych dodala.Jen,že jednička!Zdravím.


ze dne 27.12.2009, 23:24:07
Poustevník: Děkuju za milé ocenění a přeju hodně úspěchů a pohody.

Anna	25.12.2009, 23:16:07

Pásmo ve zdejších publikačních vodách rozsahu nebývalého... a nejen rozsahu. Kdo si dá tu práci a přečte jej, jistě mi dá za pravdu, že i po jazykové stránce a především básnicky působí jako zjevení. Bylo by hodně zajímavé vidět jej ve scénickém provedení, ale i při polohlasném osamělém čtení dokáže působit silou, která se tu málokdy vidí. Na počátku mi kdovíproč lehce evokovalo Hrubínovu Romanci pro křídlovku, celkovu atmosférou (a možná tím dědečkem... ) - později nálada textu nabrala temnějších barev, biblické motivy prolínající se s každodenní realitou... slang i starozákonní mluva... to vše v jedné symbióze, kterou rozhodně není snadno definovat, ale o to víc láká k opakovanému čtení. Technická: nesedly mi tyto momenty: a, jako by kamenem do vody hodil, - jako by kámen do vody hodil Ale můj kohout nezpíval. Jeho dech – Můj kohout nezpíval (příliš často začínáš v těchto místech verš slovem „ale“) zavalený rozedmou se válel nade mnou – zavalený se válel... zatímco jinde opakování motivu funguje, zde podle mého názoru spíš celkový dojem oslabuje Intermezo - Intermezzo