obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (2)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."
Caesar
obr
obr počet přístupů: 2915490 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39731 příspěvků, 5764 autorů a 391412 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Vzpomínka na budoucnost ::

 autor Ian Spyder publikováno: 01.01.2010, 16:15  
Má nejnovější povídka (a první uveřejněná na této stránce). Nápad podnícen opakovaným poslechem písně Memories od Within Temptation.
 

Hořící dům. Cítím spalující žár, na kůži mi začínají naskakovat puchýře, ale přesto vyrážím dveře. Na chvíli jsem oslepen září plamenů. Jedovatý kouř se mi hrne do plic. Nedbám toho a kašlajíc vyběhnu po ohněm nahlodaném schodišti. V patře už není vidět téměř na krok. Po paměti nahmátnu kliku od dveří naší ložnice. Vejdu. Leží na zemi, uvězněna v magickém kruhu. Ruce a nohy má přibity těžkými hřeby k podlaze. Chci křičet, ale nedokážu vydat ani hlásku. Rozběhnu se k ní. Neviditelná bariéra mě prudce zastaví půl metru od jejího těla. Ne, ještě není mrtvá! Je naživu, cítím, jak zbytky její životní síly opouští tělo. Slzy jí stékají po tváři, v obličeji má výraz ohromující bolesti. Zahlédnu pohyb. U okna stojí postava v tmavém plášti. Stoupá na parapet okna a ohlédne se. Poznám ho. Bezezvučně zařvu a pěstí udeřím do bariéry. Zakolísá, ale nepovolí. Postava se ode mě odvrátí a vyskočí do noci. Pohledem se vrátím k Isabell. Cítím, že jí zbývá už jen chvilička. Padám na kolena, pěstí tluču do magické bariéry. Drží. Isabell se prohne v poslední křeči, bariéra zmizí a její tělo pohltí plameny...

Prudce se narovnám na posteli. Pot se ze mě jen lije. Bohové už zase. Deset let se tu vzpomínku snažím vytěsnit. Vzpomínku na noc, kdy jsem ztratil to nejdražší na celém světě. Ale přesto všechno se mi noc co noc zdává ten sen. Sen hrůzy, bolesti a utrpení. Sen, který mi připomíná, že mě čeká poslední z hříchů, při mé cestě za pomstou.
Opatrně vstanu z postele a dojdu ke džberu s vodou. Ponořím do ní hlavu a její chlad mě probere. Už jen pár dní. Jsem mu na stopě od té doby, co se to stalo. Stále unikal, ale teď udělal chybu.
Otřu se lněným ručníkem a sáhnu pod postel. Nahmátnu podlouhlý předmět zabalený v medvědí kůže. Položím ho na stůl, nožem přeříznu přezky, které drží balík pohromadě. Kožený obal se rozevře a místnost ozáří slabá, modrá záře. Prohlédnu si magický meč a pak ho uchopím. Okamžitě ucítím, jak lačně začne hltat mou magickou sílu. Ještě ne, ještě je moc brzy. Silou vůle přinutím meč, aby se pustil mé ruky a znovu ho obalím silnou vrstvou medvědí kůže. Oknem vyhlédnu ven na dorůstající měsíc. Už brzy bude po všem.

Sedím v útrobách jedné z nejhorších hospod města. Jsem zde už dva dny a po vrahovi stále ani památky. Pomalu se ve mě probouzí neklid a zmocňují se mě záchvaty panické hrůzy, že jsem přeci jen udělal chybu a ztratil jeho stopu. Po všech těch letech. Ne, musí přijít. Byl tu, dal hospodskému slovo, že se vrátí. A to on dodrží. Vždycky si na tom zakládal. Navíc mám ten meč.
Roztřesenou rukou sáhnu po korbelu a chci se napít. Otevřou se dveře a má ruka ztuhne na půli cesty k ústům. Je tady! Muž střední postavy, jehož tvář vidím každou noc v té nejhorší noční můře, si to namíří k hospodskému, prohodí s ním pár slov a pak se vydá ven. Sáhnu po meči. Roztřesenost, nervozita a panika jsou pryč. Nahradila je chladivá nenávist. Všechno už brzy skončí.

Rychlou chůzí ho sleduji v ulicích města. Na rychlosti neztratil vůbec nic. Vypadá méně obezřetně, než ho pamatuji. A tváří se spokojeně! Zlostně zaskřípu zuby a pak se silně kousnu do rtu. Možná až příliš silně, na jazyku ucítím pachuť krve.
Můj cíl odbočí do jedné z vedlejších uliček. To je má šance. Přidám do kroku a zmizím v temném zákoutí za ním. Přechod z dobře osvětlené hlavní třídy do naprosté tmy je trochu nepříjemný, ale oči si během chvilky přivyknou. Drží se teď nějakých dvacet metrů přede mnou, ale vzdálenost postupně zkracuji. Ulička se všemožně kroutí, rozbočuje a kříží a já ho nechci ztratit. Navíc tohle místo je přímo ideální. Daleko od zákona, daleko od nenechavých očí obyvatel. Zde, beze svědků, dojde ke konečnému zúčtování.
V zamyšlení ho sleduji na rozlehlejší dvorek. Jsem už pouze deset metrů za ním. Teď už o mě musí jistojistě vědět, ale stále nedává nic znát. Pak se však zastaví. Pohledem zkontroluji okolí. Jsme v zapadlém dvoře mezi polorozpadlými domy. Vede sem jedna cesta. Je to past! Past na mě! Prudce se otočím, abych zkontroloval únikovou cestu, ale ta se zdá být volná.

“Čekal jsem tě,” ozve se za mnou známý hlas. Zní klidně, s nádechem posměchu. Křečovitě sevřu kůži, která obaluje meč a ucítím, jak se i přes ochranný obal napije doušku mé magické síly.
“Určitě taky víš, proč tady jsem,” pronesu jak nejchladněji dovedu.
“Jistě. Konečné zúčtování. Uzavření tvé cesty za pomstou. Uklidnění zmučené duše,” řekne znovu tím svým posměšným tónem. Snaží se mě snad vyprovokovat k nějaké unáhlené akci?
“Nemyslíš, že už jsi dost starý na to, aby jsi věděl, že pomsta nemá cenu?” otáže se mě.
“Vím, že jí to nevrátí, ale alespoň bude moct odpočívat v pokoji.” Proč mu vůbec odpovídám? Proč se vybavuji s vrahem mojí milované Isabell?
Začne se tiše smát. Je to ten smích, který si pamatuji z dob mládí. Vševědoucí, laskavý, přesto ukazující, že on je ten, který má navrch. Ovšem tentokrát zní více než uměle.
“Pobavil jsi mě. Tak jako za mlada.” Na chvíli se odmlčí a pak se s nevinným tónem zeptá: “Víš už alespoň, proč musela zemřít?”

Krev se ve mě zpění, z hrdla mi zazní nelidské zařvání a prudce vytrhnu meč z pouzdra. Hladově se vrhne na mou magickou sílu, hltavě jí upíjí a začíná zářit jasně modrým světlem. Otočím se a prudce vyrazím směrem k němu. Také se otočí. Na tváři mu hraje pobavený úsměv. Zběsile se rozpřáhnu s cílem setnout mu jeho rozšklebenou hlavu. Můj úder narazí na černou čepel, která se zformovala pod jeho magickým gestem. Meč mě odrazí a začne kolem něj plynule poletovat. Znovu zběsile seknu, tentokrát šikmo přes jeho hruď. Jeho černý meč ránu znovu vykryje, tentokrát však provede výpad. Nestihnu vykrýt a levou rukou mi projede ostrá bolest. Odskočím, přikrčím se a se zběsilým výrazem sleduji svého protivníka. O boj očividně nejeví nejmenší zájem. Sleduje mě s výrazem krále, který pohlíží na své poddané. S pohrdáním, lítostí, ale i jistou mírou pobavení nad tím, že není na jejich místě a nemusí tvrdě pracovat na každý kousek chleba. Už v mládí jsem ten jeho výraz nesnášel, ale teď ve mě probouzí přímo zuřivou nenávist. Pouštím se do série zběsilých výpadů. Jeho čepel však vykrývá každý můj pokus a sama mi uštědřuje drobná zranění po celém těle. Během minuty jsem vyčerpán tak jako nikdy v životě. Takhle to nepůjde. Odskočím mimo jeho dosah a povolím sevření meče. Z čela setřu pramínky potu a snažím se vymyslet, jak prorazit jeho obranu.

“Už nemůžeš? A já se zatím ani trošku neunavil.” Znovu ten jeho povýšenecký tón. “Chápu, proč jsi zvolil meč a nechtěl jsi se utkat v přímé konfrontaci našich magických sil. Vždy jsi byl v používání magie horší než já,” řekne a zazubí se na mě.
“Nějaká poslední slova?” kontruji. Snažím se znít ledově klidně, ale přesto okamžitě vycítí, že jeho poznámka dopadla na úrodnou půdu.
“Stále jsi hrdý na svou magii? Nedokážeš si přiznat, že jsem prostě lepší?” zeptá se rádoby soucitně. “Myslel jsem, že mi budeš rovnocennějším protivníkem. Nu, žel bohům to vypadá, že Isabell zůstane...”
“Neber si do huby její jméno,” zlostně zasyčím.
“Nebo co? Bratříčku,” pronese chladně. “Zabiješ mě? Očividně na to nemáš. Doopravdy tady v téhle uličce chceš ztratit to nejcennější co máš?”
“To už jsem ztratil té noci, když jsi ji zabil,” vykřiknu a zkusím provést další výpad. Černá čepel zůstane viset ve vzduchu za ním. Nevykryje mě. S vítězným křikem pohroužím modrou ocel do jeho těla. Když vtom zmizí. Ucítím, že se zhmotní za mnou, ale nestihnu zareagovat. Jeho černý meč se mi zaboří do břicha. Překvapením vyheknu a padnu na kolena. Bolest přichází pomalu, ale rychle nabírá na síle. Cítím, jak se jeho zbraň prokousává mým tělem a její špička mi pomalu proráží kůži na zádech a poté trhá i mou zbroj. Sesunu se na pravý bok. Dýchám ztěžka, každý pohyb mé hrudi probouzí nový nával bolesti.
“Ty...ty...”
“Nemluv, bratříčku.” V jeho hlase zní smutek. Chce mě snad v tuhle chvíli litovat?
Přijde ke mě a sehne se ke mně. Jeho úsměv je pryč. Nahradila ho chladná maska, kterou jsem u něj viděl jen třikrát. Na pohřbu otce, po smrti matky a pak tu osudnou noc, když opouštěl náš dům. Chladný, bezcitný výraz. Zrazují ho jen oči. Oči, které jsou plné bolesti. Jako při pohřbu otce a smrti matky. Ty oči, které byly bezcitné a chladné při smrti Isabell.
“Nechtěl jsem tě zabít,” pronese po chvíli ticha, “ale nedal jsi mi na výběr. Kdy by jsi se vzdal pomsty, potom možná...” odmlčí se a lusknutím prstů odvolá kouzlo. Černá čepel se rozplyne do tmy.
“Snad tvá duše dojde pokoje, bratříčku,” řekne potom a zvedne se na nohy.
“Doufám, že se s ní setkáš, ale bojím se, že ráj pro tebe bude zapovězen. Budu se za tebe modlit,” pronese pak a pomalým krokem se začne vzdalovat. Můj meč se náhle rozzáří do ruda.

***

“Pomůžu ti,” ozval se náhle chraptivý hlas. Prudce jsem otevřel oči a s úžasem sledoval rohatou obludu, která se vynořila z černého portálu. Démon byl hrozivější, než v mých nejhorších představách. Vysoký byl asi dva a půl sáhu, s rudou zrohovatělou kůží. Pokřivenému, ohyzdnému obličeji dominoval jakoby napevno přidělaný úsměv ostrých žlutavých tesáků. Ze spánků mu vyrůstaly dva dlouhé, zatočené rohy.
“Dám ti vše co žádáš. Budu ovšem chtít něco na oplátku. To, co je pro tebe nejdražší,” pronesl a oči mu zazářily safírovou modří.
“Máš to mít,” odpověděl jsem hned. Bylo jasné, že mu jde o mou duši, protože nic dražšího jsem po smrti Isabell už neměl.
Zasmál se hrozivým smíchem. “Vidím, že to máš promyšlené a nebojíš se vycouvat. To se mi líbí.”
Zamlaskal a pak pokračoval: “Staniž se tedy toto. Zbraň, kterou zabiješ svého bratra najdeš týden před vaším soubojem pod postelí. Meč bude prokletý. Přichytí se na tvou sílu a začne ji pomalu vysávat. Díky tomu dokáže prorazit jakoukoliv magickou obranu. Navíc ti dá možnost vidět jeho vzpomínky v momentě, kdy ho zabiješ. Uvidíš tak, co přesně se té noci stalo, co ho k tomu činu dohnalo. A v neposlední řadě, meč ti zajistí nesmrtelnost.”

***

“Chcípni,” šeptnu. V úžasu se otočí a s široce vytřeštěnýma očima sleduje mou rudou čepel, jak mu prosekává krční tepnu. Na tvář mi cákne teplá krev. V tom samém okamžiku se mi zatočí hlava a já se propadnu do vzpomínky. Jeho vzpomínky na tu noc.

“Isabell, neměj strach. Prostě se zapomněl při meditaci v lese. On se vrátí v pořádku, cítím jeho životní sílu,” řekl jsme ženě svého bratra. Jen se pousmála, ale strach jí z aury nezmizel. Holka se o něj nemusí strachovat. Jednou překoná v magii i mě. Na něj je nějaká lesní havěť krátká.
“Běž si lehnout. Budu tady dole čekat a hned jak se vrátí ti dám vědět.”
Poslechla, až když jsem jí k tomu přinutil hypnotickým kouzlem. Nerad ho na ni používám, ale takhle by se jinak utrápila k smrti. Musím bratrovi říct, ať o ní pečuje trochu lépe a nenechává ji celé dny samotnou. Vždyť jí to očividně ubíjí. Když usnula, uvolnil jsem magické sevření její mysli a sešel do světnice. Uvelebil jsem se před krbem a upadl do meditace.

Probral mě astrální výkřik. Všude kolem bylo ticho, oheň v krbu pomalu dohasínal. Zaměřil jsem se na okolí domu. Bratrova síla mě udeřila jako první. Už je blízko. Pak jsem ucítil Isabell, o něco slaběji než jsem čekal. A pak...Prudce jsem vstal a rozběhl se po schodech. Už za běhu jsem začal formovat zaklínadlo. Prudce jsem vrazil do dveří bratrovy ložnice. Isabell ležela na zemi, ruce a nohy přibity k podlaze. Nad ní se vznášela jakási nehmotná esence. S velice temnou, zlou a zuřivou aurou. Vyslal jsem proti ní kouzlo. Bílá střela, která vylétla z mé ruky to stvoření odhodila nad postel.

“Ustup, smrtelníku,” zaburácel hrozivý hlas. “Její duše patří mě!”
“Odstup, démone pekel! Než tě jednou provždy zničím,” pronesl jsem chladně a v mysli jsem začal formovat zaklínadlo bariéry.
“Ha, vyhrožuješ mi? Nemůžeš mi nijak ublížit! Ten tvůj první zásah se ti povedl jen díky mé nepřipravenosti. Neexistuji v jednom prostoru a čase jako ty! Když jsem připraven, nemůžeš mě nijak zranit.”
Hlavou mi bleskla přednáška o démonech nezávislých na prostoru a čase. Nejmocnější z démonů. Na povrch se dostanou jen při přivolání temným mágem těch největších magických sil.
“Navíc její tělo,” pokračoval démon dál a pomalu se blížil k nebohé Isabell, “už nevydrží moc dlouho. Její duše bude patřit mě.”
Cítil jsem, že mluví pravdu. Zachvátila mě vlna hořkého smutku a chladné zuřivosti. Neváhal jsem. Seslal jsem bariéru na kruh kolem Isabell. Démon se jen zasmál a přiblížil se k němu. A narazil.
“Má moc sahá také mimo prostor a čas, démone. Její tělo jsi možná zničil, ale duši nikdy nezískáš.”
Hrozivě zařval a prudce udeřil do bariéry. Síla nárazu za mnou zabouchla dveře a vyslala do okolí vlnu plamenů. Bariéra však držela.
“Tohle kolo jsi vyhrál smrtelníče. Ale neraduj se. Na oplátku si vezmu duši tvou.”
“Jen si pro ni pojď!” řekl jsem rozhodně a začal v mysli formovat druhou bariéru na lapení démona.
“Dočkej času. Dávám ti deset let na přípravu. Poté si pro tebe dojdu.” Ucítil jsem, že se jeho aura začala pomalu vytrácet. To kouzlo nikdy nestihnu, u všech bohů. Přestal jsem se soustředit.
“Kdo tě poslal?” zakřičel jsem ještě.
“Chtěl bys to vědět? Dobrá. Počkej tu. Bude to ten, kdo jako otevře a vejde těmi dveřmi za tebou,” řekl a zmizel.
Prošel jsem kolem Isabell. Nemohl jsem se na ni dívat. Prověřil jsem aury v dosahu. Bratr už je na dosah. Proběhla mnou vlna radosti, smíšená se smutkem nad tím, jak mu tu hrozivou zprávu předám. Pak mě však došla démonova poslední slova. “Ten, kdo vejde dveřmi za tebou.”
Dveře se prudce otevřely. Pomalu jsem otočil hlavu. Na prahu stál můj mladší bratr. Zuřivě se rozběhl k mé bariéře, zarazil se o ní a začal do ní zběsile bušit. Náhle jsem se cítil prázdný, zrazený. Zvedl hlavu a zadíval se na mě. V jeho očích jsem zahlédl překvapení, které vzápětí vystřídala hrůza a vztek. Odrazil jsem se od parapetu a skočil do tmy. Jak jen jsi mohl, bratříčku...

Proberu se na zemi v tratolišti krve. Celé tělo se mi třese v křečích. Pěstí párkrát udeřím do dlažby. Né! Né! To nemůže být pravda! Jak?! Né! Tomu nevěřím!
Doplazím se k chladnému tělu bratra, chytnu ho za ramena a začnu s ním třást.
“To není pravda! Já jí miloval! Byla to nejcennější, co jsem kdy měl! Byla to nejdražší...” Slova mi uváznou v krku. Po zádech mi přejede mráz hrozivého poznání.
“Dám ti vše co žádáš. Budu ovšem chtít něco na oplátku. To, co je pro tebe nejdražší.”

Klečím u těla bratra a vzlykot střídají záchvaty zuřivosti. Slzy mi došly už před pár hodinami. Buším svými do krve rozedranými pěstmi do dláždění a stále se s tím nedokáži vyrovnat. Zabil jsem jak jí, tak i bratra, který ochránil její duši. A navíc jsem ho zabil prokletým mečem, díky kterému se teď on sám dostal do spárů démona. Pomalu se ve mě probouzí vztek na mě samotného. Sednu si a zahledím se na pomalu se rozjasňující oblohu. Není pro co žít. Pohled mi padne na meč. Jeho čepel září slabou modří. S konečným rozhodnutím po něm sáhnu. Vstanu, meč jílcem opřu o zem a s myšlenkou na bratra a Isabell na něj nalehnu. Jediné, co mi zbývá je smrt. Vše se propadne do tmy. Konečně klid.

Meč se náhle rozzáří do ruda.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 37 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Alak 07.02.2010, 15:31:53 Odpovědět 
   rychlé, ačkoli delšího rozsahu, neváhala jsem číst dál... na konci možná trochu neoddělené na to, že to najednou vypráví jiná osoba. Ale moc pěkné
 Ekyelka 01.01.2010, 16:15:41 Odpovědět 
   Zdravím.
Komorní drama dvou bratrů a ženy, rozehrané promyšleně a také celkem dobře načasované. Škoda, že forma je ještě nedoladěná - text plyne příliš rychle a překotně, přímočaře ke škodě atmosféry. Popis boje by se také dal vyladit: zpomalit v napjatých sekvencích, aby se paradoxně zvýšilo napětí a atmosféra zesílila, atd.
Tohle všechno chce čas a další texty, na kterých se vypíšeš. Chce to nepřestávat, nestále na sobě pracovat a nezapomínat se při psaní občas zastavit a nadechnout.
 ze dne 03.01.2010, 20:48:44  
   Ekyelka: Co se týče soubojů, pak je vhodné si danou sekvenci úderů představit, možná si je i zkusit naživo a značně zpomaleně. Vypadá to legračně či jako balet, ale řídím se stejnou zkušeností, jakmile se dostanu do pozice, kdy moje vlastní zkušenosti nedostačují.
Mno a kdo tvrdil, že psaní je jen zábava? Občas je to i o práci. ;)
 ze dne 02.01.2010, 19:24:07  
   Ian Spyder: Zdravím.
K formě - byl to takový experiment, protože standardně píši v minulém čase, ale tady jsem se uchýlil k přítomnému, což nejspíš způsobuje i tu rychlost a překotnost děje.
Popis soubojů na meče nerad používám, a proto se mu snažím pokud možno vyhnout - tady to bohužel nebylo možné, postavy mě do něho nahnaly a já doplatil na mou nezkušenost.

Co se týče zastavení se a nadechnutí při psaní, tak to mi bohužel dělá největší problémy. Inspirace na mě sedne jednou, dvakrát do roka a pak během dvou až čtyř hodin napíšu jedno, někdy i více dílek. Pokud od některého z nich odejdu, už dopředu vím, že ho nedokončím nebo s ním po dokončení nebudu spokojen.

Jinak díky za první kritiku na tomto serveru ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
Posel smrti VII...
Lukaskon
Zmizme
Ukos Písmák
Dva životy: Kap...
Trenz
obr
obr obr obr
obr

Ty jsi ten déšť
lucinda
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr