» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Když osud otvírá jednu bránu, druhou zároveň zavírá."

Victor Hugo

počet přístupů: 2141531

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303523 komentářů :: on-line: 12 ::

:: Momentka z mého dětství. ::

ospre	publikováno: 24.12.2009, 14:44

Ze života.


	Momentka z mého dětství. Pocházím z velmi chudé rodiny bývalého, zkolektivizovaného kulaka. Když tatínkovi počátkem padesátých let minulého století sebrali komunisté grunt, nikdy se s tím již nevyrovnal. Postupně ztratil zájem o vše, propadl apatii, co však bylo nejhorší, zcela jej ovládl démon alkoholu. Maminčino vzdělání nedosahovalo zrovna oxfordských kvalit. Vychodila sedm tříd základní školy, důvodem však nebyl deficit jejího intelektu, selský rozum by jí mohl závidět i pan starosta. Při práci na hospodářství, které babička s dědou obhospodařovali sami, bylo však počítáno s každou rukou. Dětská práce znamenala v tehdejších časech naprostou samozřejmost, když bylo potřeba omluvit neúčast žáka při vyučování, přinesl dědeček - coby známý chovatel několik holoubat do školy panu řídícímu, a bylo vystaráno. Maminka, případně její dva starší bráškové, mohli místo vyučování trávit čas prací na poli. Podle toho to později, když se maminka provdala a na svět jsem přišel já, také vypadalo. Tatínek, který přišel o svůj grunt krátce poté, co se stal hospodářem, byl věčně opilý, maminka již dávno na vše nestačila. K tomu pět nezletilých, věčně hladových krků. Bída s nouzí si u nás podávaly dveře. Není divu, že mamince občas ruply nervy, když už nevěděla kudy kam, tak mě, jakožto největší zlobidlo zavírala za trest k čuníkovi do chléva na blíže neurčitou dobu… Jistě, na první pohled může tato skutečnost v někom vyvolat pocit děsu a odporu. Poprvé jsem byl vstrčen k čuníkovi do chlívku za usedavého pláče. Kopal jsem nohami, bránil se jakoby mi šlo o život, ale nic to nebylo platné, vrátka zaklapla, a já se ocitl tváří v „tvář“ domácímu vepři. Ten v první chvíli jen zneklidněně chrochtal. Netrvalo však dlouho a já s ulehčením poznal, že Venca, jak jsem si prasátko kvůli zjemnění své situace ihned pojmenoval, není agresivní. Ba co víc, jevil se být docela inteligentním zvířetem se schopností empatie. Nejenže mě nenapadl, jak jsem se obával, dostalo se mi od něj rozverného chrochtacího uvítání, spojeného s několika kamarádskými štulci rypákem. Soužití s Vencou, i když byl povahy přátelské, nebylo zpočátku, než jsem se na nové prostředí plně aklimatizoval, nijak růžové… mělo svá specifika. Především jsem na celé čáře prohrával rozhodující bitvu o žvanec. Maminka nám lila krmi přímo do společného žlabu, což se jevilo být menším problémem. Pašíkovi žrací reflexy vytrénovala matička příroda k dokonalosti, takže jsem u korýtka nestíhal, a prvních několik dnů byl téměř o hladu. Hrozba postupné smrti z nedostatku jídla však vybičovala mé reflexy natolik, že se mi vbrzku podařilo pár soust uzmout svému spolustrávníkovi přímo před rypákem. Pravda, hlavní roli zde nesehrával pouhý pud sebezáchovy, ale také můj, již v té době docela solidní intelekt, díky kterému se mi podařilo odpozorovat některé důležité prasečí grify, potřebné pro získání potravy. Hlad ze mě udělal partnera, kterého je potřeba u korýtka plně respektovat. Krmě, tedy většinou brambory s otrubami a kukuřicí, případně krmná řepa, byla bohužel neslaná, nevím jak pro Vencu, ale pro mě rozhodně nechutná, nicméně i tento problém se mi podařilo záhy uspokojivě vyřešit. Staršímu bráchovi, který se přišel na nás dva občas podívat, jsem předvedl, jak již umím pěkně chrochtat a on mi za to na oplátku tajně přinesl pytlík soli. A bylo vystaráno na delší dobu. Může to znít jakkoliv podivně, já si však na svůj úděl nestěžoval. V chlévě bylo teplo, což se jevilo být zvláště v období po Hromnicích, kdy nám díky tatínkovu alkoholismu každoročně docházel otop, velice výhodným. Také naše mezidruhové soužití bylo již celkem bezproblémové, Vašík sice trochu chrápal, z těch brambor často prděl, ale rozhodně mě nikdy nebil, na rozdíl od tatínka, který pro ránu nešel nikdy daleko… Tato idylka však neměla dlouhého trvání, někdo závistivý mé rodiče udal, navštívila nás obézní, nesympatická soudružka z národního výboru, drazí rodiče putovali do vězení a já byl vyhnán z „chlívkoráje“. Podle rozhodnutí lidového soudu jsem byl umístněn v dětském domově, to, jak skončil můj kamarád, se raději nechci domýšlet. Má prasečí symbióza však, jak se zdá, nezůstala úplně bez následků. Podle mého ošetřujícího lékaře, doktora Švihálka z bohnické psychiatrické kliniky, kde jsem v současné době opět hospitalizován, mělo prase zásadní vliv na formování mého světonázoru. Nevím, do jaké míry má pan doktor pravdu, jisté však je, že se mi často honí hlavou pěkné prasárničky…


celkové hodnocení autora: 94.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 6		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 12		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 31		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Apolenka	07.01.2010, 11:25:49

Ode všeho trochu - skvělý mix, čtivý i zábavný. Návštěva u tebe byla velice příjemným překvapením.


ze dne 07.01.2010, 11:34:12
ospre: Děkuji za návštěvu a za hodnocení, Apolenko. Mám radost, že se Ti mé dílko líbilo. Klidně se stav častěji, nebo si mě dej do oblíbených, já se budu snažit, abych nezklamal. :-)

CATHERINE	31.12.2009, 17:46:03

Dnes to zkrátím. Líbí, líbí - pěkné. Fajn Silvestra...


ze dne 31.12.2009, 18:25:42
ospre: Děkuji, Catherine. Mám radost, že se Ti to líbilo. Taky veselého Silvestra.

Ariadne	26.12.2009, 17:05:22

kdyby zavřeli dítě s pašíkem do jednoho kotce, tak by ho to prase na 99% sežralo ... nicméně není to o tom, zda se to mohlo stát, spíše tam vidím paralelu s bolševickým režimem v 50. letech... líbilo moc... zasloužíš si hezkou jedničku


ze dne 27.12.2009, 0:23:00
ospre: Ano, vystihla jsi to přesně, Ariadne. Dík za hodnocení, mám radost, že se Ti to líbilo. O padesátých létech to je a čuník by to děcko téměř jistě sežral, takový případ se totiž stal... Prase považuje chlívek za své teritorium a děcko pak za nabídnutou potravu, nic nelogického. Však jsem to čukovi napsal. :-)

Šíma	24.12.2009, 19:50:18

Příběh je to vskutku tragikomický, ale líbil se! ;-))) Jednička je tam, možná poputuje i k oblíbeným, hihi!


ze dne 24.12.2009, 23:34:16
ospre: Mám radost, že se ti to líbilo. Dík za hodnocení. :-)

Anna	24.12.2009, 15:48:07

.... já myslím, že je to prostě trochu slovní hříčka; trochu vzpomínka... a mezi řádky vysloveně humornými zároveň prosakuje nepřehlédnutelný smutek...


ze dne 24.12.2009, 15:52:42
ospre: Děkuji za zastavení a hodnocení, Anno. Je to taková autorská všehochuť. :-)

čuk	24.12.2009, 14:42:42

Z počátku text vypadá jako z TV Pošty pro tebe, kde jsou oblíbenými hrdiny otcové-notoričtí pijani. Zavření do chlívka je brutální, zde přechází příběh do nadsázky (i když člověk může přežít i v neuvěřitelně drsných podmínkách). Možná, že ten chlívkoráj při otupění, ztrátě soudnosti i sebelítosti, při určité absenci lidských hodnot, cílů a vnitřní až šílené fantazii se může krátkou dobu přežít, je-li nablízku přátelský živý tvor. Závěr už zcela ulétl do absurdity s využitím pointy ve tvaru slovní hříčky. K tomu, aby člověk dělal sviňačinky, čuňačinky, krávoviny, voloviny, bejkárny není třeba styk s příslušnými živočišnými "kamarády". Pokud by byl však zavřen s kozou stal by se z něj kozák?, neb s husou pak husar? Zajímavý by mohl být text, kdyby hrdinové dospěli k pubertě. Momentka je to zábavná, absurdní, neuvěřitelná, humorně pobaví, ale lze se i zamyslet. Škoda, že sympatický Venca není zdrojem dalších humorných scének (neb prasata jsou prý velmi inteligentní). Psychologii není možno při absurditě textu a jeho krátkosti vyžadovat, byla by však zajímavá, vždyť o soužití člověka se zvířetem byla napsána řada dosti čtených textů a ne všechny jsou mysliveckou latinou ,avšak málokde je zvířecí druh rovnocenným nebo dokonce dominantním partnerem (to už by bylo v oblasti animální sci-fi). Dobře napsáno, na rozhraní pravděpodobnosti, mně osobně by se líbil absurdnější a ušinutější humor.


ze dne 24.12.2009, 15:28:31
ospre: Dík za zastavení, hodnocení a obsáhlý rozbor, čuku. Já jsem si myslel, že je to absurdní až dost. :-) Zavřít děcko do chlívku s prasetem je pěkná pitomost. Čuník totiž rád papá masíčko... Nemuselo by to skončit tak vesele.