|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303523 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Sestry Pleškovy-Véghova skrýš ::
 honzoch |
publikováno: 18.12.2009, 13:59
|
| Dnešní díl nebude pro slabší povahy. Podíváme se, jaký osud byl sestrám nachystán, a jak se s ním děvčata popasují. (7/13) |
| |
|
|
7) Véghova skrýš
Lidka se probrala zimou, hlava ji bolela jako střep a připadala si neohrabaně a malátně. Chtěla se protáhnout, ale ucítila odpor. Jak by ne, byla spoutána tak pevně, že se jí provazy zařezávaly do kůže. V ústech měla nějaký odporný kus hadru a opírala se zády o studenou kamennou zeď.
Zjištění, že má na sobě jen spodničku, a to je ještě notně zvlhlou, jí na klidu nepřidalo. Sklopila zrak a spatřila sestru, která jí, rovněž svázaná, odpočívala s hlavou v klíně.
Znovu se otřásla chladem a rozhlédla se po nehostinném sklepení, kde se ocitly. V rohu plápolala jediná skrovná louče. Lidka horečně namáhala mysl, co se s ní stalo, a zoufale dolovala z bolavé hlavy vzpomínky na včerejší noc. Někdo ji praštil něčím těžkým...
Pokusila se ze sebe oklepat malátnost, ale tupá bolest přetrvala. Kdyby se alespoň mohla pohnout! V hlavě jí jako hvězdičky poletovaly všemožné otázky. Bylo jich tolik, že měla hlavu jako z olova, sotva ji krk dokázal unést.
„Kde to proboha jsem? Proč? A proč sebou vzali i Zuzku?“
Lítostivě pohlédla na bezvládnou sestru. Spí? Žije vůbec? Neudusili ji roubíkem?
Když spatřila, jak se Zuzaně vzdouvá hruď, zdánlivě se uklidnila a řekl si, že by bylo hloupé ji probudit.
„Třeba je tohle jenom sen,“ vloudilo se Lidce do mysli a zacukala sebou. Ucítila bolest a snadno poznala, že utažená pouta jsou až přespříliš opravdová, než aby to byla jen noční můra. Starší ze sester i nyní toužila po odpovědi, ne však po té, která s hrůzným klapáním bot scházela schody. Lidka se vzpamatovala se a vzhlédla.
Klap, klap...
Těch odpovědí přicházelo očividně víc. Pak si s hrůzou připomněla Balašu a rázem byla pevně přesvědčená, že ví, kdo má v té hanebnosti prsty.
Klap, klap...
Vzpomněla si na své dítě a zoufale se vzepřela v poutech. Jestli mu ublížili, tak to nepřežije! Snad si nevšimli kolébky, když je unášeli!
Klap, klap...
Štefan Végh se svými třemi pobočníky vstoupil do sklepení, převzal od jednoho z nich vědro vody a nemilosrdně je na sestry vychrstl. Zuzka se začala kuckat a jen s námahou zvedla hlavu. Cítily, jak jim ledová voda přisála spodničky na tělo. Zachvátila je nepředstavitelná zima.
„Dobré ráno,“ ušklíbl se a zle na ně pohlédl, „my se nevidíme poprvé, co?“
Otočil prázdné vědro dnem vzhůru a rozmyslně se na ně posadil. Pobočníci se postavili za něj a se zájmem pronikali zrakem skrz promáčené spodničky, kde jako magické body růžově prosakovaly terčíky prsů. Végh se však netvářil ani trochu chlípně a o to byl hrozivější.
„No vida,“ zasmál se s předstíraným údivem, „to je mi úlovek! Matčina nejoblíbenější služtička... a tohle? To snad ne, není to moje milovaná Liduška, co mi pláchla s Balašou?!“
Lidka v sobě vzedmula veškerou duševní sílu a vrátila mu hněvivý pohled.
„Konec her,“ rádo by drsně odsekl a obořil se na Lidku, „nečum na mě jako tele na nová vrata, běhno! Kvůli tobě jsem přišel o třicet svých nejlepších chlapců, Balaša je povraždil, protože chtěl tebe! Kam přijdeš, tam kvůli tobě teče krev!“
Starší sestra si uvědomila, kterou událost jí předhazuje, ale kvůli roubíku nemohla říci ani slovo. Végh si dal přestávku, nevzrušeně vytáhl velký nůž a hrál si s ním. Jeho společníci zatím svou hatmatilkou vychrlili pár cizích slov.
„At aknýdnolb ej orp ebet akoj áneřovts,“ strčil jeden vousáč tomu druhému do ramene a mlsně se olízl. Druhý odmítavě zavrtěl hlavou: „An ěm žu ej com árats...“
Štefan jim nerozuměl ani slovo a znervózňovalo ho to. Snad měl strach, aby proti němu nekuli nějaké pikle a tak se na ně zlostně otočil: „Přestaňte s těmi pazvuky! Kdo to má poslouchat?! A tyhle dvě vám nedám, ještě by se jim to líbilo! A to nechci!“
Opět upřel neklidné černé oči na nešťastnou Lidku: „Abychom to neprotahovali, má drahá! Za smrt mých mužů mi budeš sloužit až do roztrhání a ani to pro tebe nebude vykoupením!“
Načež popadl Zuzku za mokré vlasy a i přes Lidčin odpor ji donutil zvednout stydlivě sklopenou hlavu. Škaredě se na ní šklebil úsměvem bláznů a násilníků: „Moje maminka tě má moc ráda, viď?! Kdo by tě neměl rád, takový hloupoučký hezoučký ksichtík... tak jí po tobě vzkážeme, že se Štefanem, pravým a jediným baronem Véghem, není legrace! No, dívej se mi do očí, když s tebou mluvím! Víš, jak je před Olšicí ten velký strom? Tak tam tě matinka zítra ráno najde... pověšenou i se vzkazem. A zatímco se budou ti hlupáci kochat tvým roztomilým tělíčkem, shoří jim vesnice za zády.“
Zuzanka se rozvzlykala. Lidka měla Štefana zprvu za primitiva a násilníka, ale nyní pochopila ještě něco jiného. On se z toho návalu nenávisti dočista pomátl!
Nepotřebovala poslouchat, co opakoval, neboť je obviňoval z prokazatelných nesmyslů a křivd, kterých se nikdy nemohly dopustit. Z očí mu koukalo cosi zvířecího, ale zároveň tak rozdílného od vilných očí jeho sedmihradských pomocníků. Lidka si všimla, že za tu dobu velmi zpustl, byl zarostlý a měl přes tvář velkou jizvu. Když odhaloval zuby ke škodolibému smíchu, černalo se to napravo i nalevo. Páchl jako skunk, snad byl nemocný a trpěl průjmy. Nebyl to mladý urostlý bojovník v plné síle, jak si nepřítele představovali v Olšici, ale lidská troska, kostra potažená kůží.
„Není příliš kruté ji zabít?“ namítl čtvrtý, dosud mlčenlivý muž. „Co provedla tak neodpustitelného?“
Štefan se zarazil, jedník okem mrkl na uplakanou Zuzku, druhým po chlapovi.
„Že zrovna ty, Ďurino, ji chceš zachránit?“ odsekl a pohlédl na nejobávanějšího gaunera ve své bandě. „Snad ses do té blonďaté husy nezakoukal?“
Chlap pokrčil rameny a následoval Štefana ze sklepení. Neochotně se za nimi vlekli oba sedmihradští a nezapomněli se po hezkých sestrách pořádně ohlédnout.
Zuzka lehce poštkávala, opět stočená a s hlavou v sestřině klíně, Lidka by ji mile ráda tišila, ale tou touhou si jen připomenula pevně utažená pouta. Znovu osaměly, stále zdrcené Štefanovým samosoudem. Louči už mnoho života nezbývalo, světla ubylo a to jen připomnělo, že Zuzku už nečeká ani den života. Čím si to ta nešťastnice vysloužila? Jen tím, že je její, Lidčinou sestrou, a že ji baronka měla nějaký čas v oblibě? Je to blázen a od něj nelze čekat milost. A co když Štefana svrhnou jeho vlastní muži? Pak snad přežijí, byť je tak jako tak nečeká nic pěkného.
Najednou toho měla Zuzce tolik co říci! Začala litovat jejich nedávných rozepří. Zcela jinak se daly využít všechny ty drahocenné dny, kdy se hádaly a nemluvily spolu. Jak se čas mučivě vlekl, odpočítáván kapáním vody kdesi ve sklepeních, Lidce klesla hlava. Bylo hotovým vysvobozením opět spát, bez bolesti z oteklých končetin, bez zimy z promoklé spodničky a zbavena alespoň na chvilku všech obav. „Už dlouho se nestal žádný zázrak,“ zlehka jí probleskovalo otupělou hlavou, když se chvílemi probouzela, „třeba někdo přijde a zachrání nás...“
Jistě měla ta myšlenka kořeny ve starých zbojnických časech, kdy hltali štěstí plnými doušky a pomáhala paní Náhoda. Jak tak otupěle uvažovala, mezi spánkem a bolestným bděním, vyrušil ji tichý hlas: „Liduš, Liduško, prosím! Prober se!“
Ne, sluch ji nešálil, nebyl to však hrdinný drakobijce, byla to Zuzka, která se šťastně zbavila roubíku. Zázrak tedy skutečně přišel, malý, ale přeci. Překvapeně sledovala, jak jí sestra zuby vytáhl z úst hadr.
„Musíme se nějak zbavit těch provazů,“ vyhrkla Zuzana hlasem plným naděje, „a pak utéci.“
„Ale kde to vůbec jsme?“
„Na Štivianově,“ odvětila Zuzka a přiměla překvapenou sestru, ať se k ní otočí zády.
„Cože?“ podivila se. „Ale to přeci není možné. Štefan...“
„Štefan tu našel dokonalé útočiště,“ namáhavě hekla Zuzka, která právě bojovala se sestřinými pouty, „Ján ho hledal po lesích a on tu zatím sedí na našem starém hradě... “
„A jak to všechno víš?“
„Nevím, myslím si to, do tohohle sklepení nás s Janoškem a panem Kristiánem uvrhl Brezničan... “
„Aha,“ šokovaně polkla Lidka, „ale co to děláš?“
„Hryžu,“ tlumeně zaznělo zezadu a zároveň ucítila, jak se jí sestřiny hezké perlové zoubky, naprosto nevhodné pro takovou barbarskou řezničinu, zakously do ruky.
„Nebylo by to lepší rukama?“ nejistě promluvila.
„Já už asi ruce nemám... naštěstí je ten provaz dost roztřepený... au... už asi ani zuby... “ ustala Zuzka v namáhavé práci a vyprskla změť krvavých žmolků. Takové odhodlání ještě Lidka u sestry nezažila, jí samotnou bolela hlava, byla jí zima a těžko by dokázala něco podobného. Alespoň se snažila poutům odporovat, ale ta se zakousla ještě hlouběji. Lidka sykla bolestí, myslela, že se zblázní.
„Mám ho, mám ten uzel,“ zaskučela mladší sestra, „Pane Bože, pomoz... to bolí!“
A skutečně, Lidka pocítila jakousi úlevu, provaz povolil. Přesto trvalo ještě dlouho, než měla úplně volné ruce. Třela si nevěřícně pořezaná zápěstí a mrkala po Zuzce, která plivala krev. Viditelně ji její statečnost stála spoustu sil. Ten zbídačený výraz probudil v Lidce hluboký vděk. Jen co si osvobodila nohy, přivrávorala se k sestře, která vypadala, že je na konci svých sil, a pokusila se ji obrátit na břicho.
„To bude dobré,“ šeptala, „drž, Zuzi, drž! My se odsud dostaneme!“
Teď, když byla Lidka volná, čekala ji další krutá zkouška, přišla totiž nervozita. Předtím nebylo co ztratit, ale nyní se dalo okamžitě utéci. A čím déle tu zůstanou, tím větší je riziko, že je někdo načapá a překazí jejich snahu. Lidka se zoufale snažila nemyslet na možnost, že by mohla hned běžet za svým dítětem! Dobývala oteklými prsty mohutný uzel a slyšela své vlastní i sestřino srdce. Čas přešel z kroku do běhu a pouta ne a ne povolit. Zuzku trápila stejná myšlenka, přemýšlela, zda-li není sobecká, když sestru zdržuje, když zbavuje dítěte matky. Nést ji Lidka nemůže, na to je moc slabá, Zuzka potřebuje vlastní nohy, ale ty vězí v poutech. Infarktové chvíle zdaleka neminuly.
„Já to s těmi spratky nemyslela zle, vždycky jsem tě měla ráda,“ snažila se ji Lidka uklidňovat. „Bez tebe nepůjdu, Zuzanko moje!“
Jenže Zuzka sama omdlévala bolestí: „Já tě mám taky ráda... nech mě tu nech! Někdo jde! Máš dítě!“
Lidka se zaposlouchala, a když nezaslechla nic než kapání vody a sestřin vzlyk, horečně pokračovala. Zuzčino dilema viselo všude, na stěnách, bylo v kaluži vody i na schodech, tajemně stoupajících ku světlu, ku svobodě. Nechtěla být sobecká a tak se styděla, že si upřímně nepřeje nic jiného, než aby tu s ní Lidka zůstala, dítě nedítě. Strnule naslouchala sestřinu konejšení a jakýmsi omluvám, kterým ani nechtěla rozumět. Najednou snaha ustala, sestra vstala a vykročila pryč. Zuzce stačil jediný pohled a zpustila srdceryvný nářek: „Prosím, prosím, já chci pryč! Neodcházej! Vždyť mě umučí!“
S vykulenýma očima pozorovala, jak došla Lidka ke schodům, kde se zastavila. Jak natáhla ruku po louči. Kvapně se otočila a doběhla zpět.
„Zuzko, tiše, vždyť neutíkám,“ omluvně vyhrkla, „jak sis mohla, ty můj hlupáčku, myslet, že tě tu nechávám! Bude to možná trochu pálit... “
„Já už stejně nic necítím,“ vzdechla sestra a snažila se nehýbat. Několikrát to ostře bodlo do dlaní a byla volná. S loučí snadno osvobodily i Zuzčiny nohy a podpíraje jedna druhou, stoupaly do schodů. Byla to hotová cesta na Golgotu, netušily, co je čeká venku, a věděly, že pokud na někoho narazí, musí jej vlastními silami zneškodnit. A těch sil už v pořezaných rukách moc nezbývalo. Těch morálních byl však najednou přebytek, nečekaný úspěch hnal sestry vzhůru, až k ústí chodby, kde je oslepilo jasné denní světlo. Lidka nepatrně vyhlédla za roh, na nádvoří. Chvilku slídila okem po neprostupných hradbách a zoufale hledala nějakou skulinu, kudy uniknout.
„Jsme v pasti,“ nakonec zničeně fňukla, „ten chlap od brány se ani nehne... “
Zuzka, která se únavou zhroutila na schody, zvedla zrak: „To je tam jen on sám?“
„Asi je, ale než tam doběhneme, uvidí nás a bude konec!“
Zklamaně na sebe pohlédly, dříve přátelský Štivianov se pro ně stal krutou pastí. Zima jim pronikala až do morku kostí, bosá chodidla studila. Snad to byla zoufalá nouze, co opět přimělo Zuzku, aby začala přemýšlet. Pak se bez jediného slovíčka vrátila pro louči a špitla šokované Lidce: „Musíme támhle k tomu výklenku! A dej pozor, ten chlap nás odtamtud neuvidí, ale určitě tu není sám!“
Sestry se ve svých, už notně urousaných a špinavých spodničkách proplížily k výklenku.
„Až řeknu, poběžíme,“ stroze dodala Zuzka, zakroužila s loučí jako s mečem, rozmáchla se, jak jen jí to poraněné ruce dovolily, a mrštila ji přímo na polorozpadlou střechu paláce. Lidka její čin pochopila, ale stejně tak i fakt, že se navlhlá střecha musí nejprve vznítit.
Povedlo se! Na střeše paláce vyskočily plamínky, které si za krátkou chvíli v ničem nezadaly s požárem olšického kaštělu.
Sestry nečekaly na nic jiného, než na moment, kdy se strážce od brány, i jeho společník ze strážnice s křikem rozběhnou směrem k požáru. Ne snad, že by střecha ještě za něco stála, ale plameny snadno přilákají panské!
Počkat ve výklenku a třeba se nechat znovu zajmout? Vždyť pomoc jistě nebude otálet!
Ne, to bylo příliš riskantní. Štefan zešílel, a krom toho, těm ničemům by snadno došlo, kdo požár založil.
Jako když střelí, upalovaly sestry ruku v ruce k brance, proběhly jí a pak se, bez jediného pohledu zpět, ztratily v nedalekém lese. Venku bylo po nočním dešti velmi chladno a sychravo, obzor se ztrácel v mlze a vítr snadno profoukl jejich chatrné odění. V běhu ustaly brzy, i proto, že jim ostré jehličí poranilo chodidla.
„Zuzko, ty jsi nejlepší sestřička na světě,“ dojatě se k ní tiskla Lidka, když klesly na mech. Samou radostí by to „velké dítě“ zlíbala.
„Do toho výklenku jsem se vždycky skryla, když jsem čekala poďobaného Ondráše,“ zlehka se uculila Zuzka. Šlo však jen o lehký záblesk úsměvu, byly sotva sto metrů od hradeb a zdaleka ne mimo nebezpečí. Dokonce slyšely i křik z nádvoří.
„Domů!“ mrkly na sebe a s nezbytným sebezapřením pokračovaly ze svahu. Nejradši by zamířily přímo k cestě, ovšem to by snadno mohlo vést k opětovnému chycení. Přesto to byla děsivě dlouhá cesta, obavy o stařenku, Michala i o Kristiánka drásaly sestrám duši, ostružiní a bodláčí jim zraňovalo nohy.
„To je očistec! Proč?“ plakala Zuzka, když se jí podlomily nohy.
„Musíme dál,“ hučela jí sestra do ucha, „musíme!“
„A nemůžeme tu počkat na pomoc?“
„Tady nás sotva najdou,“ zvedla jí Lidka s vypětím všech sil na nohy, „možná kdybys tu na mě počkala! Já zajdu pro pomoc!“
„A sežerou mě tu vlci,“ panikařila plavovláska, „nenajdete mě! Jdu s tebou!“
Netřeba už dál rozebírat martyrium obou sester v trestné uličce z větví a jehličí, byť to nejpříšernější již měly zdánlivě za sebou. Daleko za hranicí sil a téměř mrtvé, dospěly zadem k Olšici. S posledním dechem rozrazily dveře chaloupky a doběhly k posteli, kde se bezvládně válela smrtelně bledá Belláková. S nářkem k ní klesly. Lidka vytáhla z kolébky dítě. Bylo živé a zdravé a nadšeně k ní natáhlo ručky.
„Tetička žije,“ úlevně vydechla Zuzka. Krvavá rána na stařenině sivé hlavě však působila příliš zlověstně, než aby dala prostor pro nějaký optimismus.
„Počkej tu s ní,“ vyzvala Lidka sestru, „zajdu pro pomoc. Zkus ji vzkřísit... “
„Pro pomoc? Ale na to je příliš pozdě, moje drahé!“
Sestry zkameněly úlekem, dveře komůrky se rozlétly a Végh s Ďurinou vyšli ven, vlekouce malého Michala za ucho. Lidka i Zuzka po sobě vyděšeně mrkly, sám satan sem ty dva přivál!
„Jak jste mohly udělat takovou chybu?“ rozezněl se jizbou baronův zvrhlý chechot. „Tohle může opravdu vymyslet jen ženská... zatímco se vlečete ostružiním a jehličím, podzemní chodba je dvakrát rychlejší a ani jsme se moc nezadýchali, viď Ďurino!“
Ten přikývl: „Divím se, že ji po tom posledním incidentu ti vaši hlupáci nezavalili! Ať si pandurci funí, ať se drápou na Štivianov!“
Takové zklamání! Takový zmar! Po tom všem, co sestry potkalo!
„Která z vás rozdělala ten oheň?“ se zlověstným klidem si k nim přisedl baron. Pustil Michala, který s pláčem utekl do kouta, a probodával děvčata krutým pohledem. Kruhy kolem očí mu dodávaly drsného vzezření, popraskanými rty jako by mluvila smrt, „tak která?“
„Já,“ stiskla Lidka rty. Štefan ji bez jediného slova vyrazil z rukou ubohé dítě, uchopil ji kolem krku a začal ji líbat. Ďurina zíral na toho šílence s nemalým překvapením a se stejným úděsem jako Zuzka. Ovšem křik odhozeného dítěte mu vrátil chladné uvažovaní. Osopil se na Zuzanu: „Utiš toho fakana, nebo ti zakroutím krkem!“
Plavovláska bleskově zvedla řvoucího tvorečka a zoufale mu domlouvala, aby byl zticha. Ani při nejlepší snaze jej však nemohla utišit, neboť svým dětským pohledem dobře viděl, jak Végh strhl jeho matku na postel. Ďurina vytáhl pistoli a potěžkal ji, aby to Zuzka viděla.
„Milost,“ zaprosila, „potřebuje přebalit, mám vedle jeho hadříky... dovolte mi to.“
Vousáč kývl a ohlédl se znechuceně po Véghovi, který sužoval Lidku svými násilnostmi.
„Barone,“ zaprosil, „barone! Vzpamatujte se... jestli nás tu panduři najdou...“
Štefan ležel na Lidce a cosi jí syčel do ucha, nebylo mu rozumět a ani se o to nesnažil.
Ďurina trošku rezignovaně odvrátil zrak, zaslechl, že dítě ztichlo a tak se obrátil Zuzčiným směrem. Místo dítěte však Zuzka svírala pistoli a mířila mu přímo na hlavu!
Pravda, ruka se jí příšerně třásla a výraz měla ještě vyděšenější než předtím, ale namířená zbraň není příjemná v žádné ruce. Tím méně v té nejisté, která může snadno nedopatřením stisknout kohoutek a škaredě zmrzačit. Ďurina měl něco za sebou, byl takřka profesionální gauner, mnohokrát posazený do temnice a stále unikající oprátce. Už zažil pernější chvilky. Po počátečním šoku se snadno vzpamatoval. Zavrtal své chladné šedivé oči do Zuzčiných modrých, tím hůř, že jí připomněl Sarkányho. Pomalu promluvil: „Poslyš, koťátko, vždyť se nemusíme hned zabíjet... ta věc není stvořená pro takovou něžnou ručku, mohla bys trefit tady stařenku nebo to dítě! Nebo si ublížit sama!“
Ukázal na Michala, odhodlán se k Bellákovic klukovi vrhnout, aby jej vzal jako rukojmí.
„A-Ani krok k němu... “ snažila se Zuzka o tvrdý tón, který ovšem sklouzl jen k nejistému koktání.
„Dobře, dobře,“ úlisně se usmál a zvedl ruce nad hlavu, „ani se nehnu, kotě!“
„Ať nechá Lidku!“
Ďurina se zasmál a strčil do Štefana. Zuzka mu připomínala štěně, které chce ze zahrádky vyhnat velikého kocoura, ale ještě neumí štěkat a svým kňučením je vetřelci jen pro smích. Opět s předstíraným pobavením pohlédl do Zuzčiny tváře, stažené v grimase. Drtil ji svou suverenitou i pomalou řečí, která děvče znejisťovala.
„Máš jen jednu kuli, pokud vůbec, a my jsme dva,“ ukázal na Štefana, milujícího se nedobrovolně s Lidkou, „nemáš šanci...“
„Ať ji hned pustí,“ s rostoucí panikou pípla mladší sestra a cukla zbraní. Věděla, že se co nevidět sama zhroutí a pistole jí vypadne. Nervy měla napjaté jako struny, krev ji bušila ve spáncích.
„Přikaž mu to,“ opět se usmál, „no tak, kotě, dělej! Nakaž mu to, vystrč drápky! Mě neposlechne!“
„Nech ji! Štefane Véghu!“ zasípěla ubohým hláskem. „Říkám ti, nech ji na pokoji!“
Ďurina povstal a krůček po krůčku přistupoval k třesoucí se osůbce. Trhla prstem na kohoutku, ale tím jej zastavila opravdu jen na malý okamžik.
„Tohle už nikdy nedělej, jenom si přihoršuješ. Ale k hezkým ženám dovedu být milosrdný,“ pokrčil rameny a natáhl dlaň. Zuzka byla hotova mu zbraň vydat. V tom se však Végh zvedl z lůžka, vrhl se před Ďurinu a jako smyslů zbavený chňapl po děvčeti. Osud už se nedal zastavit, Zuzka se lekla, rána třeskla a Štefan pocítil, jak mu ostré žihadlo proniká pod kůži.
„Idiot! Vždycky všechno zkazí,“ hlesl Ďurina, odstrčil Zuzku tak prudce, až s výkřikem upadla, a zmizel ve venkovních dveřích. Štefan cosi zoufale vykřikl, zapotácel se a vyvrávoral za ním. Zanechával za sebou krvavou stopu. Mnohem horší bylo, že se právě v té chvíli prodrala ven i Lidka, jen v roztrhané spodničce a hořce plačící. Jako by ji posedl amok, tak rychle upalovala pryč.
Zuzka stále nevěřícně pozorovala zbraň ve své ruce, zbraň, kterou kdysi dávno, za chladné noci na hřbitově, odcizila Jánu Szendreiovi. Tehdy se chtěla bránit před zatčením nebo se zabít, dnes jí ta strašná věc umožnila zranit člověka!
Pistoli s odporem zahodila, jako by se v její ruce proměnila v jedovatého hada. Sama představa, jak svírá zbraň jí dřív připadala směšná, dnes spíš hrozivá...
„Jsi v pořádku, Zuzko?“
Zvedla hlavu a spatřila Kamenského s Dorkou. Jistě ji viděli, jak drží zbraň, a všimli si jejích zarudlých očí.
„Kde je Liduška?“ optal se doktor, zatímco přisedl k bezvědomé stařeně i plačícímu Michalovi. Dorka se chlapce i malého Kristiána ihned ujala. Zuzana smutně pokrčila rameny, jedno jí nervózně pocukávalo.
„Notak, kam šla? Měli bychom jí najít, aby neudělala nějakou hloupost,“ domlouval mladší sestře, „o tetičku se postarám, snad bude v pořádku... zkus najít Lidku!“
Zuzana přikývla, ustrojila se a vrávoravě vyšla ven. Výstřelem shromáždění lidé na ni překvapeně zírali, víc jich však koukalo směrem k Štivianovu, odkud stoupal černý dým. Chvilku v šoku hleděla tím směrem a pak se optala, zda-li neviděli Lidku. Když jí ukázali směr, kam sestra jako šílená utíkala, popadla Zuzku zlá předtucha a nedbaje poraněných chodidel, vrávorala k lesu. Zmocňovala se jí slabost, kolena se jí podlamovala únavou. Měla dobré srdce, tak velké, že jej dávala do všeho, co prožívala, ale na pohlcení všech křivd toho dne zdaleka nestačilo. Nechápala, jak mohlo něco tak nevýslovně krutého rozmetat jejich rodinou pohodu. Několikrát zakopla, pokaždé opět nabrala dech a brzy spatřila, koho hledala. Lidka se proplétala po povážském břehu jako raněný pták, zbytky spodničky na ní sotva visely. Udýchaně se zastavila na strmém výběžku nad řekou a obrátila se právě v okamžiku, kdy už byla Zuzka ani ne deset kroků od ní.
„Počkej,“ zvolala, „Lidko! Proč utíkáš?“
„Stůj, Zuzanko,“ vykřikla starší sestra, „nechoď sem, propadly bychom se!“
„Ale co se ti to přihodilo? Co se stalo?“
Lidka chvilku neurčitě koukala do vlnek a pak se k ní vrátila pohledem a sypala ze sebe: „Každý se tu o mně otře, každý hnusák... Balaša nebo Štefan! Jsou všichni stejní... neumím ze sebe smýt tak strašnou hanbu. Nech mě tu!“
„To jsem říkala nahoře taky,“ po chvilce váhání promluvila Zuzka, „ale tys mi pomohla! A nebýt tebe a tvého přiznání, Štefan by ublížil mně... “
„Jsi lepší než já.“
„Nevím, jak jsi na to přišla.“
„Pěkně jsi ho střelila,“ bez váhání řekla Lidka, „ta kule mu patřila, sviňákovi!“
Vůbec si v tom hněvu a v té hanbě nevšimla, že je sestra, očividně po vzoru Ďuriny, pořád o kus blíž, a když se toho dovtípila, už ji Zuzka táhla z převisu do bezpečí. Vzepřela se a upadla do trávy, sestra s ní, obě nadobro vyčerpané a zničené.
„Liduškó! Lidkó! No tak, kde jsi?“ nesl se loukou mužský hlas. Než ji sestra dokázala zadržet, Zuzka v posledním tažení vstala a kulhavě zamířila k lesu. Kristiána vidět nepotřebovala a byla si jista, že by její přítomnost byla na obtíž. Přesto se mladíkovi nevyhnula, neboť jen co ji zmerčil, namířil si to přímo k ní. Chytil ji za paži: „Kde je Lidka, Zuzko?“
„Tam! Dál!“ ukázala a rozpačitě si jej přeměřila. Jeho odpověď byla nečekaná, pevně ji chytil a vděčností políbil na tvář. Zuzka zrudla jako pivoňka, ale toho dne už navykla všemožnému zacházení. Před lety by ji to jistě považovala za to nejlepší, co by ji mohlo potkat, ale nyní si jen rozpačitě otřela tvář hřbetem ruky a pokračovala k lesu.
Náhodou zvedla zrak ke Štivianovu, odkud se stále valil černý dým. Kdo by si pomyslil, že hrad přežije staletí, že odolá nenechavcům i banditům a že pak přijde nějaká Zuzanka Plešková z Moravy a jedinou loučí, mrštěnou na střechu, zpečetí jeho osud? Znaveně si tím připomněla, co všechno udělala a opět jí vyplulo moře výčitek. A především: Ublížila lidské bytosti!
Jediný pohled nazpět k Olšici s ní hrozně otřásl.
„Ježíšikriste, pomoz,“ zaúpěla, „proč to? Už zase?“
Ne, neviděla žádný přízrak, jen se přímo k ní řítila po polní cestě horda štefanovců.
Zuzku ta ironie osudu ranila, omámeně zírala, jak se k ní v lehkém oparu blíží. Připadala si jako list, který je hnán větrem osudu, jen co ta zlomyslná potvora lehce zaduje. (A ona fouká často a ráda.) Nakonec ji ovládl ten nejpřirozenější pud, strach o vlastní život, a protože ji ti lumpové odřízli od pomoci, od Olšice, rozlétla se směrem k lesu a vklouzla mezi první stromy. Zrychlila, když za zády uslyšela výstřely, těžko mohla tušit, že to jsou olšičtí, střílející po banditech. Skutečnou pravdu se dozvěděla o chvilku později, když se silami v koncích zapadla za velký kámen vedle cesty. Kdyby ji skutečně zahlédli, jak se domnívala, asi by neunikla, ale nyní jí došlo, že ona není lovenou zvěří, že jsou jí samotní štefanovci, utíkající po louce i po cestě.
Neodvážila se vystrčit byť jen jediný vlásek zpoza kamene. Neměla by kam utíkat, za zády nelítostnou strmou stráň a před sebou cestu, kudy se co nevidět prožene to prchající stádo. Sepjala ruce a modlila se, ať se stane zázrak a kámen ji ukryje. Kéž by se jí za zády otevřela jeskyně jako se to stává pronásledovaným světcům! Přitiskla se k vlhkému kameni, až ucítila všechen jeho chlad. Zaryla prsty do jehličí.
Štefanovci ji právě s dupotem míjeli, ve zlomku vteřiny se lehce ohlédla podél kamene a do očí ji bodlo cosi bílého, co se zuřivě zmítalo v tom davu. Lidčina spodnička! Zuzka neměla daleko k naprostému zoufalství-brzy spatřila i Kristiána, který se rovněž divoce rval se svými únosci.
Tahle poslední rána chudáka Zuzku dorazila, svezla se v mdlobách vedle kamene. Ještě než dopadla na zem, protější stráň doslova ožila...
Panduři!
Szendreiovi muži se vyhrnuli ze svých úkrytů a řítili se přímo na prchající bandity. Rachot drobného kamenní, který s nimi obživl, dodával jejich útoku na působivosti.
Údolíčko se rozeznělo v burácivé ozvěně výstřelů a kolem zemdlené Zuzky i vzdorujícího páru se rozpoutala bitva.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 13 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
