» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Slunce tak neupřímně tvoří klam dokonalého světa."

NelaS

počet přístupů: 2141531

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303523 komentářů :: on-line: 12 ::

:: Chcípl, Tu( Tundrora) a Pes. ::

Příspěvek je součásti workshopu: Chcípl tu pes

Elizabeth	publikováno: 22.12.2009, 6:10

Zlom. Toto místo se nachází v Prázdnu a je na hranici mezi naší planetou a jednou dopusud zcela neznámou. Děj se odehrává v málé dřevěné chajdě, jež je zavěšena, za dlouhý nekončící provaz z nebe. Postavy tohoto, pravděpodobně pokračujícího příběhu, jsou dospělé a proto za své chování přebírajíplnou zodpovědnost:D


	„ Měli bychom mu to říct.“ „ Cože? Zbláznila ses?.“ Zaťukal si na čelo, přičemž si rukou zavadil o brýle a vytvořil si na návleku další díru. „ Dneska?,“něvěřícně na ni koukal. „víš co se stane, když mu to řekneme v den zipů?“ „ A hádej co se stane když mu to neřekneme.?“Seděla na zemi s nohou za hlavou. V dlouhých vlasech měla spletené drobné copánky a na jejich koncích byly z papírových kapesníků utvořené mašle. Chcípl vykulil oči a civěl před sebe, přes jeho oči se přetáhla jakási průhledná blána a ... „ Ale ne, teď ne.“ protočila oči v sloup a prudce do něj strčila. „ Brr.“ zatřepal hlavou a podrbal se v rozcuchaných vlasech. Chvíli potichu seděli. Ve vzduchu se vznášela důležitá otázka. Ani jeden z nich se po ní neodvážil skočit,strčit si ji do pusy, rozžvýkat a vyplivnout. Otázku to začalo nudit a vklouzla jim do úst současně. ,, Ale KDO mu to řekne.“ Ticho. Zítra začínaly slavnosti cukru.Byly to Psovy neooblíbenější dny. Kvůli nim dokonce zrušil den Luštěnin a zámítl Tundroře návrh na den Šachů.Dny cukru byly vůbec to nejhorší co mohlo Tu a Chcípla potkat. Čekat ve Zlomu na Cukrový déšt, mělo jen malou naději. Ve Zlomu se totiž nedělo skoro nic. A když už se náhodou vyskytla nějaká ta Cukrová bouře ( smíšená s kapkami vody), byli Chcípl s Tundrorou nuceni vrhat se do Zlomu a lovit déšť do velkých termosek. Poté se vraceli celí mokří a ulepení. A jelikož ve Zlomu něco jako sprcha neexistovalo a čekání na obyčejný dešť se rovnalo několika týdnům, bylo jasné, že tyto dny nepatřily mezi jejich nejoblíbenější. Tentokrát tu však byl problém. Bouře ne a ne přijít. Pes nestrpěl nedodržení jeho příkazů. Tu s Chcíplem věděli, že pokud neseženou cukr než se Pes probudí, budou mít velký problém. „Tu...,“ Chcípl se po ní prosebně podíval „řekni mu to ty, tebe má rád...“ „ To určitě,“ zašklebila se a na nose ji vyskočila piha. „a dopadlo by to jak s těmi ředkvičkami.“ S těmito slovy se zasněně podívala k oknu, kde se v narychlo stlučeném truhlíku růžovily ředkvičky. „ Ach... mám na ně takovou chuť.“ „Zapomeň na to.“ „ Tobě se to řekne, stejně si je nikdy neměl rád. Jedl si je jenom proto,že jsi musel.“ „ Pšššt.“ zasyčel s pohledem upřeným na obtloustlého muže, který si spal ve starém houpacím křesle. Byl to Pes, jeho šedé vlasy byly vytočené směrem k oprýskaným trámům a sem tam jimi probleskla světlemodrá nebo černá nitka. Nos měl tvar brambory a jeho uši byly v porovnáním s obličejem příliš veliké. Šedivý knír měl pečlivě zastřižen a ulpívalo mu na něm několik drobků od snídaně(měli malinový koláč). Jeho róbustní postavu zakrývala široká košile, na níž se vyjímaly snad všechny druhy a velikosti zipů, co si můžete představit. Byl pečlivý a přísně dodržoval své vlastní zásady. Nohy měl natažené před sebou na obrovské pneumatice, jeho suvenýru z první návštěvy země. „ No jo.“ Nátahla se na koberec, skládající se z nafouklých igelitových sáčků a začala rozestavovat figurky na šachovnici. Byl to jeden z nejčastějších způsobů ,kterým trávila čas. Její šachové partie s ní však nikdo nehrál, takže jí nezbývalo než hrát sama se sebou. „ Když to uděláš, budu s tebou hrát šachy jak dlouho budeš chtít.“řekl a doufal,že jí to navnadí. „ Ale jen do té doby, než usoudíš, že tě chce některá z šachových figur zabít.“ Pohnula pěšcem a přesunula se na druhou stranu šachovnice. „ Říkám ti, že ten střelec po mě šel.“ řekl naštvaně. „ Šel po tvojí věži Chcíple.“ „ To teda ne.“ zařval, vytrhl ji šachovnici zpod ruk a mrštil s ní na protější stěnu, která byla odshora pokryta víčky od limonád. Víčka se netrpělivě vrtěla na stěně, Byla to jedna z vášní, kvůli kterým se Pes často vypravoval na Zem. Tu chvíli zírala před sebe se střelcem položeným pod bradou. Chcíplovy výbuchy byly dost časté, obzvlášť tehdy, pokud jste pochybovali o tom, že mu v každé vteřině někdo, nebo ještě častěji něco usiluje o život. „ On pronásledoval mojí ruku ať jsem s ní pohnul kamkoliv, musel jsem přestat. Víš přece, že nemůžu riskovat.“ dodal dotčeně. „ Začínáš být čím dál tím víc paranoidní.“ zamumlala potichu. „ Ale co ta...“ začal „ Jasně,“ povzdechla si „ale co ta VIDINA, která tě donutila opustit přátele a skvělou práci obarvovače ovcí...“ potichu se zasmála. „ Hele, moji práci nezesměšňuj, byla to smysluplné a…“ „ Dobře placené, já vím. Je mi to jasné, Chcíple. Bylo samozřejmě hrozně těžké patlat ovcím do vlny nějaký červený sajrajt.“ „..a nepochybuji o tom, že se ti hrozně stýská po tvých přátelích se kterými jsi byl věčně v lihu…“ „ Tyndroro! Už mi jdeš vážně na nervy!“ „ Jasně, a hlavně nesmíme zapomenout na tvou VIDINU ze které si nic nepamatuješ, jenom víš žes ji měl… Chcíple, už jsem toho od tebe slyšela hodně, ale tuhle pitomost nic nepřekoná.“ „ Já měl tu VIDINU.“ „ Určitě.“ „ Jak teda vysvětlíš všechna ta varovná znamení.“ „ To nejsou znamení, to jsou tvoje střelené rituály.“ „ Hlavní je, že zabrání tomu, abych zemřel.“ „ Myslíš to, jak mě neustále otravuješ,abych ti řekla libovolné slovo a když to udělám, napíšeš si ho na papír a vypočítáváš pomocí vlnkatých rovnic stupeň nebezpečí? Nebo když se podíváš na podlahu a počítáš škvíry mezi prkny a až potom se rozhodneš jestli máš jít dovnitř. Promiň, ale tohle...“ „ Ale co clony? Jak MI vysvětlíš clony?“ „ O tom už jsme se už bavili, máš přece v očích blány, něco jako žáby mezi prsty na nohách..“ „ Já VŽDYCKY něco vidím, když si přetáhnu blánu přes oko.“ „ Ale jelikož si nikdy nepamatuješ co, nebude to považovat za hodné diskuze.“ „ Kdybych to nedělal, tak už tu určitě dávno nejsem...“ zabrumlal „ Dobře, předpokládejme, že budeš ještě pár minut naživu a pomůžeš mi.“ klekla si na zem a začala sbírat víčka. Víčka, která před ní uskakovala. Tundrora byla klidný člověk a málokdo ji dokázal rozčílit. Ironií bylo, že zrovna ve Zlomu, kde žilo dohromady pět lidí, se jeden takový našel. Spolu se Psem tady žila už nějaké to nekonečno, až se jednou objevil Chcípl, jenž podroboval její sebeovládání těžkým zkouškám. Debatám tohoto typu se pokoušela výhybat, neúspěšně, neboť Chcípla tato témata zajímala a měl nutkavou potřebu o nich neustále mluvit. Žil jen pro svou neexistující VIDINU a celý svůj život jí podřizoval. Večeře a vlastně jákákoliv jiná činnost, než civění do stěny u něj vyžadovala, jak sám říkal „ Neefektnější přípravu v co nejkratším časovém úseku.“, který zpravidla trval nejméně hodinu. Tu už bývala dávno po jídle a on teprve kontroloval, jestli nemá některá fazolka podezřelé pigmentové skvrny. Chcíplův problém spočíval v tom, že mu každá situace ve které se ocitl něco připomínala a on si byl JISTÝ, že právě ona byla tou, před kterou ho VIDINA varovala. Byl to začarovaný kruh a Tu se ho marně pokoušela přerušit. Lezli po zemi a sbírali víčka. Měli je roztřízené po kategoriích, takže teď pospíchali, aby co nejdříve chytili ty nenebezpečnější. Tu se vrhla prudce doprava a chytila jedno z nich co se jí po koušelo ukousnout kus palce na noze ve vysokých sandálích. „ Hlavně potichu.“ zasyčel Chcípl. Tu se povzdechla a donutila poznámku ohledně hluku, který měl před chvíli na svědomí on, aby jí zůstala v hlavě a nedrala se na rty. Většinu víček kategorie Z( zákeřné,zbaběléa záškodnické), už měly v jedné kousnutí vzdorné lahvi, když si Chcípl všiml, jak se poslední se Zetek pokouší vyskočit na křeslo a strefit Psa doprostřed jeho věkem zvrásněného čela. Chcípl poslepu nahmatal Tuiino rameno a rychle stiskl. Víčko se už připravovalo ke skoku. Oba se po něm vrhli, jejich výpočet skoku měl však do dokonalosti daleko. Chcípl to neodhadl a dopadl Psovi přímo na nohy. Pes prudce otevřel oči. Víčko se hladce odrazilo a vklouzlo do jeho natažené ruky. Tundrora mohla přísahat, že v uprostřed toho nevinného kolečka zahlédla škodolibý škleb. „ Do Prázdna.“ zašeptala a zadoufala, že má Chcípl nějaké Eso v rukávu. Karty nebyly její obor.


celkové hodnocení autora: 86.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 3.0		uložit příspěvek

známka poroty: [ - ]		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 32		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Latent_Fay	22.12.2009, 13:27:50

Pobavilo mě originální pojetí názvu stejně tak jako celková absurdita textu, která mě donutila číst ačkoli sci-fi či fantasy rozhodně nejsou šálkem mé kávy. Dobré. :o)

Šíma	22.12.2009, 12:37:24

Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma* ze dne 22.12.2009, 11:19:55* Teď si říkám, měl jsem dát Dvojku a přimhouřit obě oči, hm, škoda, že to nejde změnit! Ona ta myšlenka fakt není špatná, jen kdyby to zpracování trochu více nepokulhávalo!

Šíma	22.12.2009, 11:19:55

Zajímavé. Tvůj příběh mi připomenul jedno naše rčení: "Rozhuštany hajzel nad propaščum..." (houpající se kadibudka nad prospastí) ;-))) Představil jsem si hluboký zlom a dvě kolmo dolů padající skalní stěny a nic (i když se příběh očividně odehrává kdesi mezi dvěma světy - planetami). Ale tady asi záleží na čtenáři, co si pod tímto Zlomem představí. Ono, pokud bylo to lano dost dlouhé, mohlo se to stavení pěkně komíhat sem a tam na čtyři světové strany a ještě více! Chytá mě mořská nemoc... Ale dost legrace! ;-))) Vraťme se k dílku... Zdá se mi malinko natáhnuté. Je určitě těžké napsat příběh z prostředí, kde se dohromady nic neděje. Jsou tam jen čtyři stěny, možná nějaká okna, dveře a nábytek a... A Tvé postavy a Pes! Myšlenka to není špatná, dokonce jsem se při úvodu této povídky hezky usmál a těšil se, jako malé dítě. Už samotný Perex sliboval pěknou porci absurdity. Ono to nebylo zase tak špatné, jen by to chtělo trochu provětrat text, rozdělil jej více do "viditelných odstavců", například volným řádkem a trochu promyslet samotný děj. Další problém je moře chybek, určitě z nepozornosti. Zdá se, že finální úprava textu Tě také moc nebaví, ale možná jsi jen neměla čas, jenže každý publikovaný text je autorovou vizitkou! V přímé řeči za uvozovkami (hned na začátku) se mezery nedělají. Na konci mnohých uvozovacích vět schází interpunkční znaménka. Chybí Ti čárky v souvětích a na mnoha místech i mezery mezi slovy. Například: -- „ Dneska?,“něvěřícně na ni koukal. „víš co se stane, když mu to řekneme v den zipů?“ -- "Dneska?" nevěřícně na ni koukal. "Víš, co se stane, když mu to řekneme v den Zipů?" (stačí se mrknout na tuto část textu a hned přijdeš na to, kde Ti to vrže, nemá cenu vypisovat další chybky v textu, stačí si jen povídku několikrát pročíst a přijdeš na ně sama) ;-) Takže... Bylo téma dodrženo? Je to o psovi? Je. Chcípl? To není jisté, ale jsem pro to, aby ne... ;-) Je pojetí této povídky v humorném, komickém, nebo tragikomickém stylu? No... Patrně ano, z textu vyvěrá nejen náznak humoru, ale také dávka absurdna. Netuším, jak hodnotit... Hihi! Dvě až Tři? Nápad je dobrý, ale jeho zpracování špatné, takřka bych se odvážil napsat, že trochu odbyté, čili odfláknuté... :-( Trojka!


ze dne 22.12.2009, 13:43:32
Elizabeth: Jsem si vědoma těch chyb... Dost jsem spěchala (jako obvykle jsem všechno dělala na poslední chvíli). Musím se přiznat ani jsem to moc neopravovala, ale doufám, že se to ve mě jednou všechno zlomí a budu schopna číst to dokola a dokola...no kdoví :D