|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303524 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (41. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 21.12.2009, 6:47
|
|
| |
|
|
Nepoučitelný
Kaileen nasadila kamennou tvář, ale já i Corita jsme věděly, že dlouho nevydrží a bude zle. Točilo se kolem nás příliš mnoho vojáků, odmítla Redda, který nás nadšeně vítal, v honosné chodbě jsme čekaly, až nás Yro přijme a přestože se snažila ovládat, nejméně změna v dýchání byla zjevná.
„Bude to jen formalita,“ promluvila Corita. „Yro zřejmě nebude mít tolik času, aby se s námi vybavoval.“
Kaileen tiše přikývla, zahleděla se na kliku bílých dveří, po pár vteřinách ji to přestalo bavit, zamračila se a pochodovala po chodbě sem a tam jako tygr. Stráže kolem nás necouvly ani o píď, nechaly jí žalostně málo prostoru, naštěstí se objevil jejich velitel a uvedl nás ke králi.
Vstoupila jsem první do sálu, který trpěl záplavou drahých kamenů a kovů, po mně šla Corita, Kaileen se šinula za ní, Redd vešel poslední a postavil se opodál. Těžko říct, čí přítomností byl Yro překvapen nejvíc. Jeho pohled se zastavil na Kaileen, žádostivě na ni hleděl, ona na něj také, rozhodně však netoužila po jeho těle.
„Buď zdráv, králi,“ pozdravila Corita.
„I ty,“ odpověděl. „Jsem překvapen, tebe bych tu nečekal a už vůbec ne v takové sestavě. Co tě ke mně přivádí?“
„Nechtěla jsem se s tebou setkat, hledala jsem kováře, ovšem tví vojáci jinak nedali. Co ta přísná opatření?“ zeptala se uštěpačně.
„Snad mi bohové poradili, že přijedete. Ženy, které nosí zbraně, bývají obvykle nebezpečné, většinou totiž ani nepoznají, kde je ostří,“ odpověděl stejným tónem.
„Posledně, když jsem nemohla najít ostří, jsi ztratil korunu,“ připomněla Kaileen.
„Tak se mi líbíš,“ usmál se.
„Chceme pouze projet městem,“ vrátila se Corita k původnímu tématu. „Navštívím kováře a zase odjedu.“
„Kováře,“ přikývl zamyšleně, „dobrá. Zdrž se alespoň den, nechám vám připravit pokoje, koupel, bohatou večeři – cokoliv si budeš přát. Odložte zbraně a můžeme probrat státnické záležitosti, když už jsi tady.“
„Zbraně si ponecháme,“ odmítla Corita.
„K diplomatickému jednání je přece nepotřebuješ.“
„Cítím se tak lépe.
Zahleděli se na sebe, králi to nebylo příliš vhod. Aniž by od ní odtrhl pohled, mávnul rukou a sluhové otevřeli troje dveře. Jedny, kterými jsme přišli a dvoje další, které spojovaly tento sál s dalšími místnostmi. Všude vyzbrojení vojáci. Královna se rozhlédla, zhodnotila situaci, Kaileen nervózně přešlápla.
„Počítal jsem, že to zkusíš,“ řekl Coritě. „Pojistil jsem se, že cokoliv se zde stane, bude výsledkem mojí vůle, nikoliv tvých schopností. Znovu vás tedy žádám o vaše zbraně.“
„Jednu ti dám hned,“ zavrčela Kaileen a napřáhla, nepozorovaně stihla uchopit svoji milovanou dýku.
„Beze mě se odtud živé nedostanete,“ usmál se.
„Myslíš, že právě na tom mi záleží?“ odsekla.
„Zavřete dveře,“ rozkázal a sluhové poslechli. „Můžeš to odložit,“ promluvil na Kaileen.
„Ó ne, pojistím se, že cokoliv se zde stane, ty neodejdeš bez trestu.“
„Vidíš? Lonshi nelze zkrotit,“ popíchla ho Corita.
„Dobrá, tak jinak.“ Královy rysy ztvrdly, přestal tuto situaci brát jako neškodné škádlení. „Ne nadarmo hledáš kováře, že? Jsi jistě dobře informována a víš, že on je Lonshi. Posaď se se mnou, promluvme si o tom.“
„Jsi ochoten mi jej vydat?“
„Máš něco, co chci, mohli bychom se dohodnout.“
„Kus za kus?!“
Moje Kaileen že je stejná jako všivák Rony?! Byla bych po něm skočila, kdyby Corita neměla dost rozumu a nezadržela mě. Silným chvatem mě strhla zpátky a hodila až za sebe.
„Pane,“ přerušil nevydařené jednání Redd, „navrhuji, aby si odpočinuly, později se můžete sejít u večeře i s Katherine, určitě je ráda uvidí.“
„Hm,“ zamyslel se Yro, ale vzápětí přikývl, „budiž. Stráž!“ Do sálu vstoupili čtyři ozbrojenci. „Doprovoďte hosty do pokojů.“
„Jeden pokoj stačí. Upravte jej tak, abychom mohly zůstat pohromadě, jinak za ni neručím,“ kývla Corita ke Kaileen.
„S ní si poradím,“ odpověděl opovržlivě.
„Ani na to nemysli!“ reagovala Corita.
„Ty abys ji bránila?“ vysmál se jí. „Ne, to jistě ne. Vaše dočasné spojenectví skončí, až zabijete mého kováře a pak se znovu pustíte do sebe jako dřív. Znám vás.“
„Neznáš,“ zavrčela Kaileen.
Přestože pořád ještě klidně stála, přestávala se ovládat. Byl nejvyšší čas opustit sál, protože zatím se snažila potlačit jen zlost, ale kdyby se začala bát…
„Nepřišla jsi právě přátelsky naladěna,“ konstatoval Yro, ale Coritě to bylo vcelku jedno. „Určitě pochopíš, že v takovém případě nebudu plýtvat silami svých poddaných. Tvůj pokoj je připraven a chcete-li zůstat pohromadě,“ rozhodil rukama, „prosím. Tvá komnata však skýtá pouze jedno lože. Jak se rozsoudíte, je vaše věc. Předpokládám, že ty dvě budou spát u tvých nohou jako psi.“
Kaileen chtěla reagovat, ale Corita ji zadržela. Bůh ví, proč na ni najednou měla takový vliv, poslouchala ji, kolikrát stačilo jen gesto.
„Poslouchej dobře, Yro,“ řekla nenávistně. „Kdokoliv sáhne na mé psy, přerazím mu páteř!“
„Vyhrožuješ?! Mně? Králi?!“
Nakročil k ní, ale ona přešla jeho útočný postoj, shlížela na něj s ledovým klidem, spíš možná potěšena jeho zlostí. Vždycky se cítila dobře, když byl oponent bez sebe. Slušelo jí to, to byla ona, to byla opravdová Corita.
„Projela jsem tvým územím bez vojáků, sama, abych nevyvolala konflikt,“ pronesla chladně. „Chceš-li za každou cenu válčit, můžeme se utkat. Zřejmě to nebude dlouhý boj, když osm tvých mužů ihned ustoupilo mojí Kaileen. Co až uvidí armádu?“
„Odveďte je,“ rozkázal. „Sejdeme se u večeře. Ještě jsme spolu neskončili,“ připomněl Kaileen.
„Poznáš, až s tebou skončím,“ odsekla.
„Stačí,“ zakročil Redd. Přestože to měl v plánu, raději stáhl ruku a nesahal na ni. „Pojď, Kaileen. Dámy,“ oslovil i nás a ukázal ke dveřím.
„Ty povečeříš s námi, Redde. Vysvětlíš mi, proč tu ženu pořád bráníš. A radím ti, najdi si dobré vysvětlení,“ řekl ještě Yro, velitel se uklonil a zavřel za sebou dveře.
Pokoj přizpůsobený potřebám vrchnosti. Každý den tu museli uklízet, i když zde zrovna nikdo nebyl. Poháry i karafy se v likérnících jen blýskaly, postel s nebesy se skvěla několika nadýchanými polštáři a peřinou ve světle modrém sametu, na zemi kůže z medvěda a čehosi bílého, co jsem nepoznala. U pravé zdi vitrínka s několika svazky knih, pod každým ze tří obloukových oken stály květináče a v nich nízké dřeviny. Nechyběl krb, naproti něj pár křesel, určitě velmi pracně vyřezávaný kulatý stolek, měkká pohovka se zlatým rámem, potah zdobený tmavě modrými květy na světlém podkladu a v rohu místnosti viselo zrcadlo. V duchu jsem se musela pousmát, že ani tady nechyběl obraz krále Yra.
Coritu jímala hrůza, chvilku to vypadalo, že se o ni pokouší mdloby, ale nakonec se odhodlala a vstoupila. Milovala hnědou barvu, která se tu téměř nevyskytovala, a nesnášela přepych. Čímkoliv měla být uctěna, všechno bylo špatně – přesně naopak, než jak to měla ráda. My s Kaileen jsme neváhaly a rovnou se vydaly k obrazu vládce, abychom jej svorně svěsily a otočily tváří ke zdi. V pokoji s námi byl pouze Redd, před ním jsme si to mohly dovolit, přestože se tvářil poněkud rozpačitě, Corita se rozesmála a Kaileen jenom pokrčila rameny:
„No přece se na něj nebudu dívat ještě tady.“
„Neměl jsem příležitost, abych se oficiálně představil,“ oslovil Redd Coritu, sotva zavřel dveře. „Buďte vítána, královno, jmenuji se Redd, jsem zde velitelem a bude mi ctí postarat se o vaši bezpečnost i pohodlí,“ uklonil se.
„Ráda tě poznávám, veliteli Redde. V těchto končinách slušnost zřejmě přežívá pouze v tobě, bude mi potěšením přijmout tvou nabídku a doufám, že sis špatně nevysvětlil mé chování při našem prvním setkání.“
S Kaileen jsme se na sebe podívaly, ona se téměř neznatelně usmála, ale plamínky v jejích očích prozradily, že ji napadlo to samé jako mě.
„Rozumím, na tvé důvody se nebudu ptát.“
„Mé důvody nejsou tajné, pouze jsem neměla čas na vysvětlování. Co bys řekl, kdybychom se sešli, poseděli u poháru vína a popovídali si?“ navrhla. „Už jen kvůli tvé sestře Soy.“
„Kdykoliv si budete přát, královno. Teď mne však omluvte, mám povinnosti, ale po večeři a následně po celou dobu vašeho pobytu zde budu k dispozici vám i vašemu doprovodu.“
„Jdi, své povinnosti nesmíš zanedbávat, na to máš příliš velkou zodpovědnost.“
„Sejdeme se tedy později,“ loučil se a nezapomněl se mírně uklonit.
„Budu se těšit na tvou společnost,“ pousmála se a sledovala, jak odchází. „Počkej ještě!“ Vyšla za ním na chodbu, přivřela dveře, mluvila s ním tlumeně.
Kaileen se mezitím svalila na sedačku a zatvářila se znechuceně, když se propadla níž, než původně čekala. Přesunula se na zem na medvědí srst, meč položila vedle sebe a opřela se o postel.
„Myslela jsem, že hodíš,“ přisedla jsem si.
„Ten šváb za to nestojí. Tys vypadala nebezpečně,“ naznačila.
„Jednal s tebou jako s dobytkem.“
„I ten pro většinu lidí znamená víc než já.“
„Tu většinu nepotřebuješ. Máš mě, Coritu, Erijce…“
„Jsi milá,“ smutně se usmála. „Já od lidí nic nečekám. Jsem vrah, nejradši by mě viděli na šibenici.“
„Jsi kat, to je rozdíl,“ vrátila se Corita.
„Kat?“
„Já jsem ti dala právo zabíjet, trestat a učit se,“ vysvětlovala Corita, přešla k nám, obě jsme musely hodně zaklonit hlavu, abychom na ni viděly. „V Pealu je pod trestem smrti zakázáno, aby se ženatí muži či vdané ženy stýkali s jinými osobami a přinášeli do svazku nemanželské děti. Tys takové páry hledala, šetřila katovi práci a při tom ses učila. Proto jsem ti,“ zamyslela se, aby zvolila vhodný výraz, „odpustila těch pár obětí, které sis brala navíc. Byli jako přemnožená zvěř a tys udržovala jejich stav na přijatelné úrovni.“
Zanedlouho se ozvalo zaklepání, po vyzvání vstoupila služka v šedých šatech a na stolek položila větší tác, na němž přinesla příbory různých velikostí, talíř s masem, malý džbánek, k němu dva pohárky a dvě vzorně poskládané utěrky.
„To je určitě porce pro tebe, Lee, aby ses potom nemusela tolik cpát,“ popíchla mě Kaileen.
„Ne, ne,“ zasmála se Corita, „to je pro tebe.“
„Pro mě? Teď před večeří?“
„Nejvyšší čas, aby ses něco nového naučila,“ odpověděla Corita.
„Jíst snad umím,“ odsekla.
„Yro tě bude dráždit,“ naznačila. „Nic bych za to nedala, že dá přichystat večeři o několika chodech, měla bys vědět, jak se u stolu v takovém případě chovat.“
„Proč jenom já? Lee to taky neví,“ rozčilovala se.
„Myslím, že ona to zná.“
„Neznám,“ zalhala jsem, ale obě to poznaly.
Dokázala jsem se vžít do Kaileen, jak se asi cítí, ale Corita měla pravdu. Yro by uvítal jakoukoliv příležitost, aby ji mohl provokovat a protože vyrostla v divočině, těžko mohla vědět, jak se s touto situací vypořádat.
Corita byla trpělivá, Kaileen nervózní a rozladěná nejen proto, že u toho seděla na měkkém křesílku. Správné uchopení příborů a hlavně volba jejich pořadí nebyly pro ni ničím přirozeným, nešlo jí to, a tak jsme se uchýlily k jiné taktice a přešly k pití.
„Vzpomeň si, jak jsi pila s Antoniem,“ napadlo mě. „To bylo skoro ono.“
„Ty chceš, abych byla jako ona?!“ vztekle kývla ke Coritě a mrštila pohárem o stěnu, královna taktak stačila uhnout. „Už mám po krk, jak nás pořád srovnáváš!“ vyskočila. „Toho zatraceného přepychu tady mám taky plné zuby!“ Hodila křeslo přes půl místnosti, až v něm křuplo, to zase nevydržela Corita.
„Přestaň se litovat! Jsi jako poslední ožrala ze zapadlé putyky! Řekla jsem ti – věnuj se jí. Cos pro to udělala? Nic,“ odpověděla si sama. „Tak teď si sedni a zmlkni!“
Kaileen se chtěla prát, ale věděla, že zaslepena zlostí by určitě nevyhrála. Sice si nesedla, její tvář však nesla rysy kapitulace.
„Poslyš,“ promluvila už klidněji Corita, „co je mezi vámi, si vyřiďte samy. Mě spíš zajímá, jak tě před králem ohlídat. Nejjednodušší pro něj bude, když tě vyprovokuje. Proti takové přesile nemáme šanci, vojáci tě chytí, uvězní a můžeš hádat, co pak přijde.“ Kaileen sklopila oči a tiše uznala, že má pravdu. „Takže buďto se teď sebereš a zkusíš mu v tom zabránit, nebo budeš muset požádat některého z bohů, aby ti pomohli, protože žádná jiná možnost není.“
Kaileen mlčky došla pro křeslo a umístila jej zpátky ke stolku. Trochu vrzalo, ale zřejmě usoudila, že ještě chvíli vydrží, když si na něj opatrně sedala. Sotva uchopila první příbor, ozvalo se další nesmělé zaklepání.
„Vstupte!“ vyzvala Corita neznámého, načež se otevřely dveře a dovnitř se vřítil baculatý Atir.
Podle tlumené rány se dalo soudit, že touhou být první odstrčil paničku. Vzápětí za ním se objevila rozzářená Katherine. Byla načančaná přesně jako mladá princezna. Rezavé vlásky pečlivě vyčesané, sytě žluté šaty s volánky odrážely světlo, střevíčky stejné barvy klapaly po podlaze. Kaileen ihned položila příbor a přivítala se se psem. Zdál se mi trochu větší, obě uši už mu poslušně stály v pozoru, čumákem nasál vtíravou vůni dobroty. Kaileen se usmála, jako by chtěla říct – a máte po výuce – a hodila maso Atirovi.
„Potom kdo ho vykrmil,“ zasmála se Katherine. „Věděla jsem, že vás ještě uvidím. Jsem ráda, že jste tady,“ přivítala se s Kaileen i se mnou, Coritu obešla posvátným obloukem. „Jaká byla cesta? A co jste ještě zažily ve vesnici? Stihly jste den tol´torg?“
„Celkem to ušlo,“ odpověděla jsem, ale protože nás tlačil čas, snažila jsem se Katherine co nejdříve dostat z pokoje. „Nevadilo by ti, kdybychom si odpočinuly a setkaly se později?“
„Tak necháme královnu odpočívat a já s vámi půjdu do vašeho pokoje…“
„To není třeba,“ vložila se mezi nás Corita, „potřebujeme ještě něco důvěrného probrat, víš?“
„Aha,“ zatvářila se zklamaně. „Ale povečeříte s námi, že? Když vám Atir sežral maso,“ zadívala se na skoro prázdný tác. „Ty příbory přece nejsou…“ Vrhla tázavý pohled na mě, na Coritu i Kaileen a snadno se dovtípila, co to má znamenat.
„Pořád píšeš?“ zeptala se jí Kaileen, aby se vyhnula tématu, k němuž se užuž schylovalo.
„Pořád, ale co jsem přivezla Antonia, nemá na mne otec čas. Mám aspoň jeho,“ pohladila olizujícího se Atira, „jemu nevadí, když mu čtu, tedy když ho nechám, aby se mnou ležel v posteli.“
Pes – osvědčený recept na mnohé bolístky. Rozpovídaly se nejen o něm a nejspíš si ani nevšimly, jak na mě Corita kývla, abych se spolu s ní vytratila z „bitevního“ pole.
„Teď uvidíš, cos ještě neviděla,“ pošeptala mi.
Netrvalo dlouho, obě kamarádky se přemístily na zem a zabraly celou medvědí kožešinu. Rozmístily příbory, Katherine se posadila jako pravá dáma, upravila šaty a začala vysvětlovat, Kaileen zprvu soustředěně poslouchala, potom začaly debatovat, smály se... Žasla jsem, jak se u toho baví, my jsme potichu seděly, abychom je nerušily. Atir jim občas rozkopl příbor, když nadšeně přiběhl a chtěl si hrát, ale jen do doby, než ho Katherine pevně přitiskla k sobě, po chvíli se k ní stočil, položil jí hlavu do klína a nechal se škrábat za uchem.
Na večeři šla Kaileen sebejistá, klidně si vykračovala vedle Katherine. Yra i Redda udivilo, že jsme přišly s ní. U nevelkého stolu bylo místo právě pro šest osob. Yro se posadil do čela, na stranu blíže dveřím, královně patřilo místo naproti něj, Kaileen po její pravici, vedle ní blíže králi Redd. Hezky jsme se rozdělili – my tři za Peal, oni tři za svou zemi. Přesně jak Corita čekala, Yro se chystal Kaileen provokovat, ovšem ve zkoušce s příborem obstála, taky nejspíš proto, že jí Katherine „nenápadně“ radila.
„Katherine se zmínila,“ začal Yro, sotva dojedl a sluhové nám dolili, „jak jí tvé poddané pomohly. Možná bychom mohli zapomenout, jak nešťastně jsme spolu začali jednat a zkusíme to znova, co říkáš?“
„Proč ne,“ svolila Corita. „O čem chceš jednat?“
„Pouze si přátelsky popovídáme o mém kováři a tvé Kaileen.“
„Jistě, přátelsky,“ zasmála se.
„Nemohu ti přece jen tak na požádání vydat své poddané, to jako vladařka určitě chápeš.“
„Dovol, abych ti připomněla, že ve své zemi trpíš zrádce. Rony i jeho družka se narodili v Pealu, tudíž podléhají mému právu a podle něj by měli být souzeni za velezradu. Jejich případní potomci by také měli podléhat mně.“
„Měli, měli,“ zakroutil hlavou Yro. „Například ženy by měly vychovávat děti a ne pobíhat po divočině se zbraněmi.“
„Tak na to si najdi někoho jiného,“ zavrčela Kaileen.
„Redde,“ vyzval ho král, „doprovoď princeznu do její komnaty.“
„Ale…“ chtěla vzdorovat.
„Něco jsem řekl!“
„Přijdu za tebou, Katherine,“ slíbila Kaileen.
„Počkáme,“ odpověděla evidentně potěšena. „Pojď, Atire.“
Rozloučila se s námi a odešla s Reddem. Sotva se za nimi zavřely dveře, nabral rozhovor původního nepřátelského tónu.
„Ženy by neměly vládnout,“ pronesl Yro. „Ty vaše nálady, vrtochy a přecitlivělost. Proč bráníš jednu Lonshi, když můžeš dostat stejného chlapa i s celou rodinou?“
„Protože ona má pro mne větší cenu než ty,“ odpověděla Corita. „Obzvlášť po tvém posledním výkonu jsi u mne klesnul na úroveň křupana. Copak ty, král, nedokážeš najít vhodnější ženu, která by dobrovolně byla matkou tvých dětí?“
„Vhodnější?“
„Lonshi nebyli moc plodní, což bylo naše štěstí, jen díky tomu moje rasa přežila, než jsem se dostala k moci. Nech Kaileen na pokoji a vyber si ženu z lidu, spodina se přece tak úspěšně množí.“
„Nevypadáš na to,“ kontroval. „Ty přece pocházíš z nuzných poměrů a nezdá se, že bys svému muži dopřála následníka.“
„Ještě jednou něco podobného vyslovíš,“ zadržovala zlost, „a vyhlásím ti válku.“
„Ber nebo nech,“ pokračoval klidně. „Léta ti trvalo, než jsi ho našla, že? Byl jsem ještě mlád, když ses dostala k trůnu. Copak to kvůli ní zahodíš? Přemýšlej, je to dobrý obchod – ona za ně.“
„Nech si ty špinavce!“
„Nezvyšuj na mne hlas, ženo! Možná máš meč, možná dobře bojuješ, ale pořád jsi žena!“
„Jako žena a královna tě tedy vyzývám…“
„Musí to být?“ reagovala jsem. „Co Katherine a Redd?“
„Udělejme to po tvém,“ navrhl Yro. „Řeknu ti, kolik členů Ronyho rodina skýtá a proti tolika soupeřům se Kaileen postaví. Když vyhraje, smíš kováře a jeho bližní považovat za svůj majetek. Když ale prohraje, zůstane Lonshi u mne a bude dělat to, k čemu jsou ženy určeny.“
„Přijímám,“ vstala Kaileen a odpověděla za Coritu dřív, než jsme se stačily vzpamatovat. „Kdy a kde?“
„Zítra se dozvíš,“ odpověděl.
„Jen doufám, že o své dceři smýšlíš stejně jako o ostatních ženách,“ řekla. „Chudák děvče, ty proti ní nemáš žádnou hodnotu. A narovinu – když prohraju, dostaneš pouze moji mrtvolu, nic víc.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 9 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
