» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Osud si cestu najde."

Vergilius

počet přístupů: 2141534

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303524 komentářů :: on-line: 10 ::

:: Tajnůstky nahé krásky ::

dimitrij	publikováno: 28.12.2009, 18:51


	Příliv něžně objímal mléčné dívčí kotníčky a také dovádivě olizoval její bosé nohy. Mohutnější vlny narážely na blízké skály, což přehlušovalo všechno ostatní. Bylo slyšet jenom silné burácení a občasné zachechtání racka. Voda stoupala po hladkých křivkách a užívala si tohoto půvabného spojení. Odvážila se až ke stehnům a nic nenasvědčovalo tomu, že by hodlala couvnout před místy nejstřeženějšími. Voda nasákla do písku, na němž spočinulo ono božské tělo. Kus pytloviny, pod nímž se děvče choulilo, byl odplaven na širé moře, aby se tak obnažil i zbytek celé nádhery. Není žádným velkým překvapením, že se pod plachtou skrývalo malé tajemství, které kráska až dosud tak důsledně střežila. Všechny krasavice mají totiž podobných tajnůstek hned desítky, ne-li stovky. Rána se táhla od podbřišku k horní části břicha, kde se čepel zarazila o žebro. Podrobnější průzkum by odhalil i několik modřin kolem zápěstí a krku, tržnou ránu na pravé paži a také roztržený horní ret. Okolní voda se zvolna zbarvovala do světlého odstínu rudé... jedna Detektiv dorazil na místo činu o několik hodin později. Kolem znetvořeného těla nervózně přešlapovala čtveřice policistů, zatímco opodál postával hlouček tvořený vybraným vzorkem přístavních dělníků, povalečů, pasáků, kurev a dalších čumilů. „Detektiv Ludlow,“ představil se dlouhán nejbližší uniformě. „Tak copak to tu máme? Povídejte, přehánějte,“ pobídl policistu Ludlow. „Mrtvá osmnáctka. Plus mínus tři roky. V tomdle věku se to snad ani nedá odhadnout.“ „Sakra, tak tohle mi nemusíte zdůrazňovat. Pár mejch známejch o tom ví svoje. Sázet na něčí věk je drsná Lotinka, hlavně když se jedná o hezky tvarovanou prdelku,“ ušklíbl se Ludlow. „Neleží tu dýl než pár hodin, muselo se to stát po půlnoci,“ pokračoval policista. „Má rozpáraný břicho a taky plno oděrek všude po těle, rozhodně se nedala lacino.“ „Doklady, peněženka?“ „Vůbec nic. Přikryli jsme ji dekou, aby tu neležela úplně nahatá.“ „Oukej. Další kluci by měli dorazit cobydup. Prošmejděte okolí, tělo převezte do márnice, vyptávejte se a vyšťourejte, co budete moct. No prostě dělejte běžný věci, který se v takový situaci běžně dělaj, nemluvím přece s idiotem.“ „Rozumím.“ „Půjdu se teď trochu poptat po okolí.“ Policista nevěřícně zíral na to, jak se vyšetřující detektiv hbitě vytratil do blízké nálevny, aniž by si alespoň krátce prohlédl mrtvou. Ludlow zakotvil u výčepu a nechal se okouzlit rozevlátě romantickým koutkem světa vysloužilých bukanýrů, protřelých pašeráků, vousatých pijáků, karbaníků a lovců perel. V místnosti jako by se na pár desítek let zastavil čas. „Hej hola, šenkýři,“ nechal ze sebe zvolat irské předky Ludlow. „Můžu dostat něco na zkrocení té proklaté žízně?“ pokračoval rozšafně. Barman beze slova natočil půllitr. Detektiv přitiskl svůj masitý ret ke sklenici a lačně nasával mohutné doušky zlatavého moku. Když vyprázdnil dobrou polovinu, odříhl si a rukávem otřel pěnu z úst. „Co to je venku za bengál?“ zeptal se. „Všude se motá plno fízlů, točí se mi palice ze všeho toho zmatku.“ Barman se tupě koukal před sebe, mastným kusem hadru pucoval sklo z police. „Seš nějak moc zvědavej na chlapa, kterej se tu objevil ve stejnej moment jako všichni ti fízlové,“ zahřměl po pár vteřinách. „Dopij a vypadni.“ „Jsem novinář,“ vysvětloval Ludlow. „Taky trochu spisovatel. Dostal jsem tip, že se něco děje v přístavní čtvrti, proto jsem tady. Nejsem žádnej prašivej polda.“ „Motal ses kolem uniforem,“ prohlásil barman. „Viděl jsem to.“ „Zkoušel jsem se k nim vetřít a trochu si to tam prohlídnout. Moc se jim to nelíbilo, je to banda nevychovanejch buranů.“ „Nevěřím ti ani slovo.“ „Natoč mi ještě jedno, starouši. A přestaň s tím hašteřením,“ zazubil se Ludlow. Barman beze slova načepoval další půllitr a dokonce se pokusil o úsměv. Výsledek byl ovšem spíše tragický. „Nevěřím, že seš novinář,“ začal po chvíli barman sám od sebe. „A polda taky nejseš.“ Ludlow pozdvihl obočí a čekal, co se nakonec dozví. „Podle mě seš soukromý vočko,“ prohlásil muž za barem. „Někdo si tě najal, nemám pravdu?“ Ludlow mlčel. Barman se uculil, našpulil popraskané rty a začal si tiše pohvizdovat na oslavu svého vyjímečného duševního výkonu. „Takže co se to tam dole děje,“ zkusil to znovu Ludlow. „Ta propíchnutá holka? Co je zač?“ „Paměť už mi neslouží jako za mlada, milej pane.“ Ludlow vytáhnul sympatickou ruličku bankovek a cvrnknutím ukazováku ji dokutálel až k vyjevenému barmanovi, jenž očividně počítal s podstatně menší částkou. „Tak to vyklop,“ pobídl ho Ludlow. „Pěkně pomalu a nic nevynechej.“ „Vlastně toho není moc k povídání,“ řekl barman. Pohled mu těkal po kotoučku zelených papírků, který se znenadání objevil na mastném pultu. „Ale řeknu vám všechno, co jsem zaslechl,“ dodal po chvilce. „Objevila se tu před pár dny. Nikdo vo ní předtím neslyšel a nikdo ani nezná její skutečný jméno. Představovala se podle momentální nálady. Jednou to byla Debbie, podruhý Anna, Ivonn nebo třeba Maggie. Vochomejtala se po hospodách, chlastala do bezvědomí. Tahala se s kdekým, nic ji nebylo svatý. Trvalo to asi dva tři tejdny, stala se tu z ní docela známá postavička. No a dneska ráno se rozneslo, že ji našli zapíchnutou u mola. To je v kostce všechno.“ „Měla nepřátele?“ „Pár by se jich nejspíš našlo. Přespávala u různejch místních chlápků. Někteří se o ni i poprali, ale nejednalo se o nic vážnýho.“ „Co takhle nadiktovat mi jména těch kavalýrů?“ prohodil Ludlow nevinně. Barman se zle zašklebil, ale než stačil něco namítnout, otevřely se dveře. Vešla dvojice policistů ve standartních modrých uniformách. Ludlow se na ně zeširoka usmál a řekl: „Jdete v pravou chvíli, mládenci. Vezměte si do parády tady pana hostinského, měl by vám povědět jména pánů, s nimiž se naše slečna stýkala.“ „Ty šmejde!“ zasyčel barman. Ludlow ho odměnil dalším ze svých úsměvů, sebral svoji ruličku bankovek z pultu a spokojeně odkráčel ven na čerstvý vzduch. Byl klid. Slunce vyhřívalo písek na pláži, kormorán se tiše rozhlížel po chutné kořisti a na obzoru se pohupovala legračně malá plachetnice. Užívala si slunného dne. Ludlow usoudil, že je nejvyšší čas na vydatný oběd, zbytečně se tedy nezdržoval, nasedl do svého Fordu a uháněl směrem k oblíbené restauraci v centru města. Specialitou dne byla hovězí pečeně s bramborem a zeleninou. Pálivým kořením, jež dráždí chuťové pohárky do všepohlcující extáze, se v podniku nešetřilo, tudíž přišla vhod i sklenička dobrého vínka na spláchnutí té gastronomické potěchy. dvě Druhého dne se Ludlow vypravil do márnice, aby si rozšířil představu o zemřelé. Slunce se skrývalo za mraky a vypadalo to na déšť. Klid a pohodu předchozího dne vystřídalo ledové procitnutí do chmurné reality. Počasí si mohlo podobně roztržité kousky dovolit, byl totiž podzim. Vevnitř detektiva přivítal zápach dezinfekce a hrobové ticho, jež odedávna pohlcuje chodby této spletité budovy. „Přivezli nám ji včera krátce po poledni,“ informoval lékař. „Smrtelná byla řezná rána v oblasti břišní dutiny, zevrubnější prohlídka snad nebude třeba. Vše se zdá být jasné, nevidím zde žádný volný prostor pro jakékoliv pochybení či diskuzi.“ Akademický tón lékařova hlasu lezl Ludlowovi krkem. „Mimo řezné rány, jež byla patrně způsobena nožem střední velikosti, se na těle nachází mnoho oděrek a pohmožděnin, které by se daly souhrně nazvat jako stopy zápasu.“ „To je všechno?“ „Jedná se pouze o předběžné informace. Na oficiální zprávě by se nemělo objevit nic překvapujícího. Všechno se zdá být naprosto samozřejmé.“ „Děkuji vám. Nyní, když dovolíte, si prohlédnu děvče sám,“ řekl Ludlow, načež lékař lhostejně pokrčil rameny. „Snad ještě jedna věc stojí za zmínku,“ prohodil doktor po chvíli. „Za nehty má naše slečna spoustu cizí krve a také tkáně.“ „Takže útočník to slušně schytal,“ zamumlal si Ludlow pro sebe. Poté se již nerušeně věnoval mrtvému tělu. Nesoustřeďoval se na jednotlivá zranění či drobné detaily, to přenechával odborníkům. Snažil se pouze nasát ducha mladé dívky, potřeboval si ji zařadit, pochopit ji a vnímat svět stejnýma očima. Nutno říct, že to všechno Ludlow dělal naprosto podvědomě. Jednalo se o vnadné děvče inteligentního vzezření s velice svůdnými rysy, které jistojistě dokázala znásobit vhodným nalíčením a úpravou vlasů. Ludlow se nedivil zástupu mužů, jenž se za ní táhl jako mastnota za slimákem. Zaživa jistě dokázala oslnit krásou a poté vše umocnit vrozenou bystrostí a třeskutým humorem. Nebyla to partie pro hlupáky a Ludlow si ji nedovedl představit v té ubohé přístavní čtvrti. Nepatřila tam. Po prohlídce se vrátil na stanici, cestou si královsky pochutnal na obložené bagetě zakoupené v malém pojízdném stánku. Na pracovním stole v Ludlowově kanceláři již čekal papír s několika jmény. Barman z předchozího dne zpíval a pátrání mohlo konečně začít. tři Uběhl týden a Ludlow s případem nehnul ani o píď. Všichni pánové ze seznamu byli postupně vyslechnuti a stohy lejster s přepisy rozhovorů rostly do závratných výšin. Pavučina vztahů se zdála být nerozebratelnou. Výpovědi se vzájemně vylučovaly. Bylo očividné, že dívka si ze všech dělala dobrý den. Jednomu z mužů nakukala, že prchá před vdavkuchtivým boháčem. Pro druhého byla nebohým sirotkem a pro dalšího černou ovcí, jíž se zřekla rodina. Nemělo to konce. Ludlow často nechával většinu práce na svých asistentech a sám se oddával pití a drobnému hazardu v blízkém lokále. Poprchávalo a město se utápělo v ponuré atmosféře, jež je tak charakteristická pro předvánoční období. Ludlow se opět vytratil do své oblíbené hospůdky, aby ulevil těžké hlavě, povznesl se nad šedivou monotónnost policejního řemesla. Detektiv se usadil u baru, objednal si drink a znaveným pohledem studoval nevkusnou mozaiku na protější stěně. „Těžkej den?“ řekl někdo. Ludlow s nelibostí nechal své činnosti a otráveně pohlédl ke zdroji slov. Byl jím nenápadný chlapík sedící vedle. „Dej si jednoho panáka na mě,“ pokračoval ten člověk. „Kdo jste?“ zeptal se Ludlow. „Nepotkávám u tohodle výčepu moc novejch tváří.“ „Jsem někdo, kdo by vám moh pomoct s případem. Jestli vás to zajímá, přijďte dnes večer do klubu Domino,“ řekl muž. Nečekal na případnou reakci, nasadil si klobouk a zmizel. Ludlow si objednal další nápoj a zbytečně si nezatěžoval hlavu. Předpokládal, že večer bude o něco moudřejší. Když se vrátil do své kanceláře, čekal tam na něj vzkaz. Stálo na něm, že se má zastavit za Greenbergem – šéfem oddělení. Ludlow tiše zalitoval těch tří čtyř panáků, jež si dopřál před malou chvilkou. Vypláchl si pusu a zuby lehce přetřel vodou po holení. Greenberg seděl ve svém pohodlném koženém křesle. Mohutný pupek se mu nadouval a ukazoval někam do stropu. „Posaď se Bene,“ řekl tlouštík za stolem. „Chci si s tebou promluvit o tom tvém případu,“ řekl. „Táhne se to už moc dlouho. Nějaká špinavá šlapka z přístavu si nezaslouží tolik pozornosti. Mělo by se to ukončit co nejdřív, dělá se kolem toho moc velkej humbuk.“ „Je to zamotanej propletenec. Nebude to tak přímočarý, jak se zdálo.“ „Copak v přístavní čtvrti není dost gaunerů? Potenciálních vrahounů tam musí bejt až až. Podle mě je to vlastně docela jednoduchej případ,“ mrkl lišácky Greenberg. Ludlow chtěl něco namítnout, chvíli se chtěl tvářit nechápavě či odmítavě, ale nakonec jenom kývnul hlavou na znamení souhlasu. „Máš ještě dva dny,“ pokračoval tlouštík. „Pak tě z případu stáhnu a smetanu slízne úplně jinej polda.“ Smrdělo to a někdo to chtěl zamaskovat lacinou kolínskou. čtyři Večer se Ludlow vypravil do klubu Domino. Neměl to místo v oblibě. Bylo to doupě intelektuálů a zbytečných řečí. Rozhodně se nechtěl zdržovat déle, než bude bezpodmínečně nutné. Detektiv se usadil u baru a po chvíli se k němu připojil záhadný chlapík z rána. Sednul si vedle a objednal pití pro oba. Lokálem se plazil dekadentně pomalý jazz, chňapal kolem sebe a občas ukázal ostré zoubky. Hosté byli namyšlení a hloupí už od pohledu. „Kdo jste?“ zeptal se Ludlow. „Jmenuju se Welsch. Soukromý vočko. Mám pocit, že bysme si mohli navzájem pomoct,“ řekl muž a odmlčel se. „Jenom pokračujte, příteli,“ řekl Ludlow a obrátil do sebe skleničku. „Pracuju pro jednu dámu. Hledám její zlobivou dcerku a mám důvodný podezření, že se jedná o vaši starou známou nudistku.“ „Nějak se mi ta vaše historka nezdá. Proč se rodina prostě neobrátila na policii?“ „Rodina by se ráda vyhla aférám a podobnejm záležitostem. Prostě považovali za nutný jednat poněkud diskrétněji. Ze stejnýho důvodu není jejich dcera v seznamu zmizelejch osob.“ „Smrdí to. Dneska mi bylo nepřímo řečeno, abych celou tu věc smetl pod koberec.“ „Vzadu na nás čeká matka tý zapíchnutý holky – moje klientka. Ráda by s váma mluvila,“ řekl Welsch. Pánové dopili a vydali se do privátní části v zadní části lokálu. Ludlow se ocitnul v malé královsky vybavené místnosti. Hudba zněla tlumeně a sladce podkreslovala atmosféru interiéru. Stolky a honosné židle se utápěly v šeru. Planoucí krb jasně osvětloval červené křeslo, v němž seděla dáma oděná v nebesky bledém kostýmu. V ruce nechyběla sklenička ani cigareta na dlouhé stopce. „Tohle je detektiv Ludlow, vyšetřuje smrt vaší dcery,“ řekl Welsch. „Těší mne,“ řekla chladně. „Posaďte se prosím.“ Ludlow to beze slova udělal. Tehdy pochopil po kom dcera zdědila svou jiskru. Sedělo před ním zosobnění smyslnosti a půvabu. Patřila k typům, jíchž se Ludlow odmalička obával. „Tak přejděme rovnou k věci,“ řekl Ludlow po chvíli. „Mám pro vás malou nabídku,“ zareagovala ona. S každým slovem si laškovně pohrávala a převalovala ho na jazyku o malý okamžik déle, než by bylo obvyklé. „Moc dobře vím, jak to v tomhle městě chodí s podobnými záležitostmi. Nabízím vám pět tisíc, pokud mi celou věc osvětlíte. Nechci slyšet oficiální verzi nebo jak tomu vlastně říkáte. Myslím, že mi rozumíte.“ Ludlow přikývl. Nabídka se mu více než zamlouvala. Jednak proto, že případ už dávno dráždil jeho zvědavost za hranici únostnosti, a jednak také proto, že pět tisíc by mu na slušnou dobu zajistilo finanční nezávislost. „Pan Welsch vám sdělí všechny detaily,“ řekla, čímž rozhovor ukončila. Očividně si nepotrpěla na dlouhé diskuse. O pár chvil později již oba pánové opět popíjeli u baru. „Začalo to asi před dvěma třema měsícema,“ povídal Welsch. „Tehdy si mě poprvý najala, abych vyšťoural její dceru. Po pár dnech pátrání jsem ji našel přímo v jedný teplý postýlce. Přived jsem ji tehdy domů a slízl odměnu. Netrvalo dlouho a všecko se opakovalo. Postel se změnila, ale zbytek zůstal při starým. No a před pár tejdnama to tu bylo zas. Tentokrát jsem se nehnul z místa, dokud se ke mně nedoneslo, že se našla zapíchnutá holka. Popis seděl, tak jsem to proklepl, nemoh sem nic ztratit. Jo.“ „Co je to za rodinu? Proč všechno drží pod pokličkou?“ zeptal se Ludlow. „Otec tý holky je jeden z místních prominentů. Vlastní pár hospod, pár heren a hotelů, ale to není hlavní. Hlavní je to, že v příštím období kandiduje na samotnýho starostu. Zatím se vo tom moc nemluví, ale už je to za dveřma.“ „Kolik vlastně bylo jejich dceři?“ „Za měsíc by jí bylo patnáct.“ Ludlow překvapeně pozvedl obočí, ale neřekl nic. „Už dávno z ní byla vopravdová dáma,“ pokračoval Welsch. „Rodiče ji tahali na večírky a žranice. Seznámila se s velkejma zvířatama, byla pro všecky miláček číslo jedna. Není divu, že skončila takhle. Neměla nejmenší ponětí, s kým vším si to vlastně zahrává.“ „V přístavní čtvrti pobyla pár týdnů,“ řekl Ludlow. „Pokračovala ve svým zajetým standardu. Chlastala a kurvila se s kdekým. Vypadá to, že před něčím utíkala.“ „Nepochybně. Šlápla na kuří voko některýho z velkejch pánů a rozhodla se zdekovat pryč. Stejně si ji nakonec vyhmátli.“ „Zní to docela reálně.“ „Horší bude zjistit, kdo je ten velkej šéf, kterýmu se tak znelíbila. Poslední párty se konala dvacátýho listopadu. Muselo se to stát tam, hned druhej den vzala roha.“ „Co takhle proklepnout si jednoho hosta po druhým?“ „Nic jinýho snad ani nezbejvá. Částečně už jsem s tím začal, ale zatím to k ničemu nevedlo.“ „Jak se ta holka vlastně jmenovala?“ zeptal se Ludlow. „Nelly. Jmenovala se Nelly,“ odpověděl Welsch. „Hele, stav se ke mně zítra, ukážu ti seznam hostů a proberem to. Bydlím na Wilshire 1722.“ pět Další den Ludlow prolelkoval v kanceláři. Večer se pak vydal k domu číslo 1722 na ulici Wilshire. Byl to klasický činžák, jakých bylo ve čtvrti plno. Ludlow chtěl zaklepat na dveře Welschova bytu, ale povšiml si, že je otevřeno. Něco nehrálo. Detektiv opatrně pootevřel dveře, nakoukl dovnitř a okamžitě dostal ránu do temene. Svět se slil do jedné mazlavé skrvny a Ludlow padnul na podlahu. V zorném poli se objevila dvojice obličejů, jejichž výrazy naznačovaly, že není čas na žerty. Ludlow zaregistroval, že jeden z mužů má na tváři několik hlubokých škrábanců. „Neměl bys strkat nos, kam nemáš,“ řekl jeden z gaunerů. „Dej si bacha, Ludlowe. Todle je první a poslední varování!“ Muž se napřáhl a znovu detektiva praštil svoji mohutnou pěstí. Rána sedla velice povedeně, což potvrdilo radostné mlasknutí. Když se Ludlow probral, byl v místnosti sám. Vrávoravě vstal a dobelhal se do koupelny, aby se trochu opláchl ledovou vodou. Pohled do vany ho však odradil. Rukopis muže se šrámy na obličeji se nezapřel. Soukromý detektiv Welsch byl rozpárán na několika místech a také hrdlo měl hluboce nařízlé, takže se mu hlava nepřirozeně odvracela od zbytku těla. Ludlow se vyzvracel do umyvadla a vyšel ven z koupelny. Šmejdil po bytě, prohledal šuplíky a všechny skříňky, ale bezvýsledně. Po chvíli toho nechal a vytratil se ven na ulici. Věděl, že prohrál. Ludlow se už dávno naučil poznat, kdy je lepší vzdát rozehranou partii. Spustil se déšť a Ludlow našel útočiště v temném podchodu. Zrovna, když dokuřoval druhou cigaretu, přestalo pršet. Ludlow zarazil dlaně do dna kapes svého kabátu a splynul s lidmi kráčejícími po chodníku.


celkové hodnocení autora: 96.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.3		uložit příspěvek

známka poroty: 2.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 25		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	28.12.2009, 21:50:10

Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma* ze dne 28.12.2009, 19:49:07* :-DDD Ne, ne, kde co ne! Hihi... To že se mi to líbí, neznamená, že nejsu dost kritický! Hihi... Tak nějak jsem si vzpomněl, jak jsem se já osobně pokoušel o krimi povídky a dopadl jsem všelijak! ;-)))

Šíma	28.12.2009, 19:49:07

Zdravím! ;-) Hm... Tak konec tak nějak vyšuměl do ztracena. Nabízí se sice možnost, že některé "kruhy" nechtějí, aby byl případ vyřešen, ale nebudu tu příliš spekulovat. Tak nějak nemůžu uvěřit tomu, že by tahle sotva patnáctiletá "prdelka" někomu vadila, vždyť byla takřka ještě dítě (nehledě na to, jak vyspěle vypadala). Napsáno je to hezky, textík se mi dobře četl, ale trochu mne zklamal samotný konec a já se tak těšil, že se konečně dozvím, kdo byl vrahem. Mám otázku (i s odpovědí), ale nevyslovím ji! ;-) Kdo ví, možná to soukromé očko na něco káplo a proto byl dotyčný detektiv odstraněn, otázkou je, proč náš hrdina (policejní vyšetřovatel) přežil, že by si opravdu jisté vlivné osoby nepřály, aby kvůli tomuto případu (banální smrti prodejné dívky) zahynul policista? Hm, zdá se, že v tom lítají nejen velké prachy, ale i politika! Jednička? ;-)


ze dne 28.12.2009, 21:04:35
dimitrij: A Vám se taky líbí kdeco, pane Šíma :)))

Ekyelka	28.12.2009, 18:38:05

Zdravím. Tak trochu jsem očekávala atmosférou nabitý textík podobný Vitalymu (živočišností, ne dějem či spádem). Je ale pravda, že tady se mi nedařilo textu uvěřit. Jako bych četla hodně nepodařenou variaci na Chandlerovy detektivky. Kulisy, okolnosti i pozadí Nellyiny smrti se mi zdály umělé. Postava samotného Ludlowa je plochá, neživá, zavánějící každým klišátkem, na nějž si vzpomenu. Přitom se stačilo vyhnout tomu, co od detektiva ze "staré školy" očekáváš, a dát mu víc osobitosti, případně i nějaké zápornější vlastnosti (mezi něž nepočítám sklony k alkoholismu a lenosti, to zahrnuji do klišátek) - dobře našlápnuto měl třeba v okamžiku, kdy vytáhl z barmana informace a pak mu sebral peníze před nosem. Tahle mazanost a sklon k manipulaci je přeci tak krásně zpracovatelný do charakterového rysu, který však může správně postavený vést k tomu, že si čtenář přesto detektiva zamiluje... Zkrátka má text pro mě ještě mezery. Když se vyhneš klišé, frázím a obvyklým berličkám - když začneš psát podle sebe - půjde to hodně nahoru.


ze dne 28.12.2009, 21:03:46
dimitrij: Tak příště to snad bude lepší :) to, že bych měl psát víc podle sebe, jsem si už také uvědomil.. a můžu to dokázat! textový dokument, do kterýho si aktuálně píšu, nese několik dnů provizorní název "Sám sobě pro radost".. abych na to nezapomínal :)