|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303524 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Sestry Pleškovy-Kristián žádá satisfakci ::
 honzoch |
publikováno: 24.12.2009, 6:36
|
| Jak dopadne bitva olšických s bandity barona Végha? Podaří se jednou provždy vyřešit spor mezi matkou a synem? A jak se osud zachová k sestrám? (8/13) |
| |
|
|
8) Kristián žádá satisfakci
„To je konec!“ uniklo Ďurinovi, když viděl tu červenou lavinu v celé její hrůzné kráse. Instinktivně se ohlédl a jediný pohled mu stačil, aby poznal, že zpět už žádná cesta nevede.
Zezadu na prchající bandity dotírali olšičtí hajduci a vesničané s kosami, ze stráně se řítil Szendrei a jeho muži. Snadno pochopil, že až se čelisti té ďábelské pasti sevřou i na druhém konci údolí, nebude úniku.
Zatímco lotři ještě uspíšili svůj úprk, Kristiána s Lidkou jako by polil živou vodou. Mladík se pral se svými strážci tak mocně, až jednomu vyrazil zub a druhého odhodil stranou. Dokonce se i zmocnil šavle, a než mu ji vykroutili, posekal třetího chlapa. I pak kolem sebe rozséval rány, ale byl to jen boj se sedmihlavou saní, které po každém stětí narostly místo jedné další dvě hlavy. Brzy mu došly síly a byl vláčen hlava nehlava. Lidka si zase připadala, jako by ji uchvátila dravá řeka, ne a ne se vymanit ze silného proudu. Štefanovci viděli v zajatcích poslední naději a nemínili se jich za žádnou vzdát.
Panduři uprchlíky obklopili a osekávali je hlava nehlava. Okraje banditů se drolily jako omílaný pískovec, chlapi po sobě šlapali a zoufale kleli, nemajíce na sevřené cestě ani krůček prostoru. Tvrdý nápor panských je rozdělil na dvě skupinky, ta první, v srdci se zraněným Véghem a také s Kristiánem, se rychle blížila k ústí údolí, ta druhá, uprostřed s Lidkou a Ďurinou, se viditelně opožďovala a snadno uvízla v beznadějném obklíčení. Nabalila na sebe celý hrozen červenokabátníků, kteří zabíjeli jednoho lotra po druhém.
Krvavé dílo vrcholilo a Ďurina pochopil, že se dívá přímo do tváře smrti. Ve spásné myšlence chňapl po vzpouzející se Lidce, aby ji vzal jako rukojmí! Děvče po něm v zoufalství seklo ostrými nehty a uskočilo.
„Moje oko! Ty bestie jedna!“ vyjekl. Starosti o oko by mu druhové jistě záviděli, protože kolem něj padali jako zralé hrušky. V zoufalém odporu si vybral nejbližšího protivníka a třebaže viděl jen jedním okem, statečně se na něj vrhl. Kdo ví, třeba by si ještě o řádek prodloužil seznam svých hříchů, kdyby se mu cizí čepel neotřela o krk a nepronikla dovnitř. Nechápavě si hmátl na zasažené místo a součastně ucítil krev, tlačící se skrz ránu. Místo výkřiku z něj vyšlo jen chroptění, cosi ostrého jej zasáhlo přes lopatky tak silně, až se mu rozmlžil zrak. Zatápal a spadl mezi bezejmenné, zašlapané na zkrvavené zemi. S ním padli nebo se vzdali poslední z houfu, Lidka vyvázla živá a zdravá.
Pozornost nyní se obrátila na početnější skupinu, která se v divokém odhodlání řítila přímo na Ondrejovi muže, blokující ústí údolíčka. Když člověk nemá co ztratit a vidí oprátku před očima, je schopen dělat možné i nemožné, a tak bandité vtrhli na pandury jako ničivá bouře. Ozbrojenci měli zakázáno střílet, snad aby nezranili Kristiána, a tak se s nelítostným protivníkem museli utkat na šavle. Děsivý tlak neustáli, jejich řady zakolísaly a štefanovci se rychle probíjeli ke svobodě.
Ondrej Javor viděl, že je vítězství nejisté, a že pokud rychle nedorazí Szendrei, lumpové opět uniknou. Vytasil šavli a vrhl se do nejprudší řeže. Skolil jednoho ze sedmihradských a vida bledého Végha, podpíraného dvěma hrdlořezy, pustil se hlava nehlava přímo k němu. Mohl být na vzdálenost šavle, když zaslechl hvízdnutí a ucítil, jak se mu cosi hrozivě studeného šrktlo o temeno a srazilo čepici. Ohnal se po zákeřném protivníkovi, aniž by zkoumal, zda zasáhl. Svět kolem něj začal blednout, šavle mu vyklouzla, zavrávoral a sesul se k zemi jako podťatý.
Vidouce nešťastný pád svého velitele, ztratili panduři poslední zbytky odvahy. Hradba, která dělila Štefana na jeho cestě ke svobodě se cihlu po cihle hroutila. Nakonec se župní strážci rozprchli na všechny strany a loupežnický houfec s vítězným rykem prchal pryč.
Ján Szendrei s hlavní částí svých sil dorazil vzápětí a nutno říci, s křížkem o funuse. Ondrejův oddíl byl nadobro rozprášen, a ti, co přežili krutou seč, se seskupili kolem Ondrejova těla a smekali. Szendrei rozčileně zahodil čapku a prorazil si cestu do jejich středu, kde ležel v krvi jeho věrný kaprál.
Měl tisíc myšlenek, nasáklých nevýslovným žalem a hněvem. Vzpomněl na Ilonu a napadlo ho, jestli by si neměl vyčítat, že tu neleží on sám! Před očima mu vytanul i druhý z jeho pobočníků, Luboš Uher, jehož krev byla po bitvě u kaštělu stále čerstvá a volala po pomstě.
Zlostně okřikl pandury: „Nechali jste jej zabít! Nechali jste jej samotného! Lemplové! Hlupáci, ke koním! Hned! S koňmi ty vrahy ještě doženeme!“
„Nesmí uniknout,“ zaskřípal zuby, a nedbaje krvavého zranění na ruce, už stoupal do svahu, za kterým nechali koně. (Stráň pro ně byla příliš prudká a obrala je o výhodu útoku koňmo.)
Panduři jej uposlechli jako jeden muž a nejen oni. Mezi běžícími ozbrojenci se zoufale proplétala a kulhala starší z Pleškovic sester, stále jen v ubohé spodničce, vytahané a zšedlé, klouzající jí z ramen.
„Ty tu zůstaneš,“ okřikl ji Ján, když zoufale prosila, aby ji vzal na koně.
„Já ho tam nenechám!“ zakvílela. „Pusť mě za Kristiánem! Nemáš právo!“
„Povídám, že zůstaneš!“ zvolal, když se chytila jeho třmene.
„Ty tomu nerozumíš,“ uslzeně na něj pohlédla, „musím jít, kam mě volá srdce!“
Odstrčil ji, až se zapotácela: „Nic nemusíš! Tyhle starosti nech jeho manželce... “
Lidka překvapením a rozhořčením polkla, jezdci na koních ji jeden po druhém tryskem míjeli. Několik zvířat tu zůstalo, zjevně ta, co v bitvě ztratila majitele. Lidka se horečně připlazila k bělouškovi a zašátrala rukou po třmeni. Zvíře neklidně popošlo a pootočilo se.
„Lidko? Jsi v pořádku?“
Byl to Schiller, který se právě vynořil na úpatí kopce. Kvapem k ní přiběhl.
„Vysaď mě nahoru, pojedeme za nimi!“ prosila jej. Zvedl ji z mokré země, přehodil jí přes ramena svůj dólmán a mlčky pohlédl na osamocené koně.
„Ne, pomstu nech jiným,“ tiše jí domlouval, „už bychom je stejně nedohnali... “
„Ale dohnali,“ oponovala a vzepřela se mu v rukách, „prosím! Já musím za ním!“
„Pst,“ položil prst na ústa, s obtížemi ji zvedl do náruče a trochu vrávoravě klesal zpět ze srázu. Bylo mu divně, při tom všem neštěstí se v něm probralo i něco víc než soucit. Potají po ní mrkal, ztrácel se v černých očích a několikrát uvázl pohledem na jejích velkých rozpraskaných rtech.
Po Szendreiově kvapném odjezdu zůstali v údolí jen ranění, zajatci a hrstka olšických hajduků, kteří je měli hlídat. Velení se ujal děda Csölle, usazený na kameni s šavlí opřenou o rameno. Nevěřícně hleděl na své kostnaté ruce, umazané krví a lítostivě si mumlal pod řídkými vousy.
„Neslíbil jsem snad Bohu, že tyhle ruce už nezvednou šavlici? Neslíbil jsem, že až do skonání poslouží jen sadu a jeho stromům?!“ v bázni si opakoval a brada se mu třásla.
„Pane Csölle? Pane Csölle! No tak, prosím!“ vytrhl jej z nejhlubších myšlenek dívčí hlas. Zvedl zrak. Zuzka! Strašně se polekal, neboť myslil, že zemřela, když se přímo kolem jejího kamene strhla nejprudší seč.
„Ty nejsi mrtvá, dítě?“ nezadržel ve svých ústech slova, která radši neměl vyslovit.
„Mrtvá?“ s neskrývaným zoufalstvím na něj vykulila modré oči. „Kde je Ján Szendrei? Co je s Liduškou?“
„Lidka je v pořádku, podívej! Schiller ji nese! A Ján jel pomstít Ondreje,“ hlesl děda a pokynul k tělu, napůl zabalenému do pláště. Zuzana, sukničku měla postříkanou krví, přicupitala k nehybnému Ondrejovi. Nepotřebovala vidět tvář, stačila jí jeho ruka, vykukující z pod pláště, křečovitě vzepřená a zatínající prsty do hlíny. Vzpomněla si na Ilonu a z očí jí vytryskly slzy. Hodnou chvíli hleděla na ten hnědý, neživý balík lidského masa, narmoutě ztuhlý a chladnoucí. Nejvíc ji ovšem fascinovala ta ruka.
Poplašeně uskočila, jako by se jí dotkl umrlec. Slabě vykřikla: „On se pohnul!“
Přiskočila k Csöllemu a všichni vzhlédli.
„On... on se pohnul,“ ukázala třesoucím prstem na nebožtíka. „pohnul se!“
„Klid, jen klid,“ hned k ní přistoupil jeden z hajduků a táhl ji stranou. „Uklidni se, děvenko!“
To už však zpozoroval ten zázrak i starý Csölle a ostatní. Nevěřícně se nahrnuli k tělu a v bázni sledovali, jak se jeho dlaň sevřela a vzápětí rozevřela, jako by pouštěla kostnatou ruku nevěsty smrti. Zuzka to sledovala s bázní a z úctivé vzdálenosti. Mimoděk sevřela Lidčinu ruku, když se jí vnutila do dlaně. Zaslechly, jak se muži horečně přou, viděly, jak snímají plášť! A to už někdo z pandurů energicky volal: „Nosítka! Rychle nosítka!“
„Vracíme se do Olšice,“ s nebývalou rozhodností přikázal Csölle, připásal si šavli a vykročil aby připravil své skromné vojsko i zajatce k návratu. Schiller se po krátkém pohledu na těžce raněného Ondráše vrátil k sestrám a nabídl zbídačené Lidce, že ji klidně ponese dál, třeba až do Olšice. Nepočítal s odmítnutím, a když přišlo, poklesla mu čelist.
„A nevzal bys mě, Martine?“ uondaně poprosila Zuzka a naladila tvář tak, že by ji každý hned politoval a možná by pro ni i poslal povoz s koňmi. Každý ano, nikoliv však Schiller, za krátkou chvíli zamilovaný až po uši do její sestry. Vnutila se k němu, než stačil cokliv říci, tak ji trošku zklamaně zvedl a společně vykročili za ostatními.
Lidka pokukovala po bitevním poli a dělalo se jí špatně. Vzpomněla na vše, co zažila a o co svým úprkem z chalupy přišla. Vždyť ani neví, co se přihodilo Bellákové! V bázlivé zvědavosti se opatrně optala Zuzky: „A nevíš, co se stalo s tetičkou? Vždyť vypadala jako... “
Nedořekla, protože jí zrak utkvěl na Zuzčině vyvrácené hlavě. Rozcuchané vlasy splývaly Schillerovi přes ruku jako zlatavý vodopád a lehce pootevřená ústa jako by říkala, že není nad zasloužený odpočinek.
„Říkala jsi něco?“ pohlédl malíř láskyplně na Lidku. Zavrtěla hlavou a stáhla Zuzce střevíce. Zdály se jí velmi těsné a k jejím poraněným nohám přilnuly jen velmi bolestivě. Na rozdíl od dolmánu, který byl zase až moc velký a spadal jí ke kotníkům. Unaveně pajdala za tím podivným procesím, tichým jako na pohřbu.
„Určitě už nejsou daleko!“ zvolal mladý pandur, ukazuje čerstvé stopy v blátě.
„To jsem si mohl myslet,“ odvětil Ján Szendrei. „Snaží se co nejrychleji opustit panství!“
„Jsme daleko od hranice, pane kapitán?“
„Hodinu jízdy,“ temně odpověděl velitel a popohnal koně, „když Bůh dá, dostihneme je ještě přes Bystrou!“
Skupina jezdců se opět rozjela, tentokrát stoupala úzkou cestou po strmém úbočí. Les tady ustoupil skalkám a jezdcům se otvírala nádherná scenerie. Pod divokým srázem se zelenaly louky, přecházející v rákosí na říčním břehu. A když člověk pohlédl přes Váh, spatřil vzdálenou hradbu hor a za nimi další vrcholky, oddělené mlžnou stěnou tak, že vypadaly jen jako namalované na plátně. A kdo by vzhlédl, mohl by šedavém houfu nízkých mraků hledat ještě další hory, třetí pásmo, sahající snad až do nebes.
Panduři se kolem vyhlídky prohnali bez povšimnutí a pokračovali do stínu lesa, kde sotva viděli na krok. Minuli několik odboček, pár ovčích stezek a křižovatek, ztracených v zeleni křovin a kamení soutěsek. Snažili se orientovat podle stop a ty, přesně podle předpokladu, mířily přímo k hranici.
„Zatraceně, to je ale cesta!“ brblal si pro sebe Szendrei. Ozbrojenci skoro zastavili, jak se na koních proplétali mezi větvemi. Když se dotěrná ulička ze stromů rozestoupila, zavedla je čerstvá stopa přímo do soutěsky, kudy zurčivě protékal potůček.
„Musíme z koní!“ zvolal Szendrei, svezl se ze sedla, vzal hnědáka za uzdu a táhl jej vzhůru, proti proudu potoka, jehož hlas s blížícím se vodopádem sílil. (Aby si někdo nepředstavoval mohutnou stěnu z vody, je potřeba zdůraznit, že to byl vodopád úměrný velikosti potůčku.) Brzy neslyšeli ani vlastního slova, když na sebe pokřikovali.
A, podivná věc, sotva se vydrápali nahoru, byly na cestě už jen tři páry stop. Zřetelně se rýsovaly v bahně a uháněly dál, do podloubí stromů.
„Co to má znamenat?“ skláněl se nad nimi Szendrei.
„Myslím, že jsem je už dávno měli dohnat, kapitáne,“ ozval se někdo. János na něj mrzutě pohlédl: „To je pravda, Petře! I když, čert ví, tady je snad člověk rychlejší bez koní...“
„Možná sebou mají někoho, kdo to tu zná,“ mínil jiný, „stačí, aby někde zahnuli do lesa, nebo aby si nenápadně rozdělili...“
„To je ono,“ zlostně pravil pandurský kapitán, uklidňuje frkajícího koně, „vezmi si deset mužů, Petře, a pokračuj po té stopě... my se o kus vrátíme!“
Lidka unaveně odpočívala na zápraží, jednou rukou svírala spící dítě a druhou hladila poplakávajícího Bellákovic Michala. Usilovné přemýšlení jí nedopřávalo klidu. Dlouze uvažovala, zda mohla Kristiána zachránit, zda sama nepřivolala jeho neštěstí. Bosé nohy, poseté puchýři a rankami měla ponořené ve vědru s vodou. Zamyšleně hleděla k zamračené obloze.
Byla zvyklá, že ji skoro nikdo nezdraví, že se na ni sousedé dívají s opovržením, ale nyní, světe div se, ji skoro všichni přáli dobrého dne. Snad se soucitu.
Z Morincovic chalupy, odkud se už delší dobu přerušovaně ozýval zoufalý nářek, vyšel Kamenský. Netvářil se vůbec šťastně a přisedl k ní. Probrala se z letargie.
„Jak je Ondrejovi? A co bude s tetičkou?“ zasypala jej dotazy.
„Belláková má tuhý kořínek,“ pravil vážným hlasem, „s Boží pomocí přežije... to víš, ta rána do hlavy byla silná, a ona není nejmladší... už jsi s ní mluvila?“
„Ne, spí,“ zpříma na něj pohlédla, „a co Ondrej?“
Kamenský chvilku váhal s odpovědí, až se začala bát nejhoršího. Vyděšeně mrkla.
„Šavle mu ukousla kus lebky,“ dlouze si povzdechl, „není při smyslech... nevím, vážně nevím.“
Zkoumavě se na ni zahleděl a zaposlouchal se do Ilonina tichého nářku. Vypadal starší než včera, ne starší o jeden den, ale o dvacet let. Váčky pod očima se prohloubily, zvětšily.
„A kde máš Zuzku? Je v pořádku?“ pokusil se bezbolestně přejít na jiné téma.
„Zuzanka spí jako pařez,“ pokrčila Lidka rameny. „Byla tak unavená, že usnula ještě před Olšicí. Možná snad její ruce, měla je strašně pořezané... “
„Hm,“ přikývl Kamenský a unaveně ponořil obličej do dlaní. Zaslechli kroky, to přicházel rychtář Marček.
„Pozdrav Pánbůh,“ hlesl a přisedl k doktorovi, „představ si, Pavle, co je ten zatracený Štefan za mizeru! To on nám kradl slepice.“
Doktor udiveně zvedl hlavu.
„No ano, v hradním příkopě jsme našli jejich pozůstatky... vždy někoho vyslal tajnou chodbou, aby mu naloupil jídlo. Musel se tam nahoře mít jako v ráji, nakradl si, co chtěl, a nikdo ho nerušil! Když si pomyslím, že tu po návsi courali jeho hrdlořezové, že nám za bílého dne vstupovali do stavení!“
„Jak dlouho bydlel na hradě?“ tiše se optala Lidka, když šeptem domluvila pobrekávajícímu Míšovi. Marček pokrčil rameny: „Bůh ví, snad od jara! Ale s hradem je asi konec, jeden z těch ničemů ho při útěku zapálil!“
Kdyby Lidčino srdce neskličovaly obavy o své blízké, hlavně o Kristiána, asi by jí to přišlo vtipné. Vzpomněla si na Zuzku, jak mrštila louči na střechu, a hned jí bylo veseleji.
„Ale čert vem hrad,“ hned dodal Marček, „ta střecha by brzy spadla sama od sebe a pak i všechno ostatní!“
V té chvíli se cesta rozezněla koňskými kopyty, to se na náves vehnali Szendreiovi panduři. Vraceli se jak zpráskaní psi. Jejich tváře mluvily za vše, byly zklamané, skleslé, Ján se krátce zastavil u Lidky s oběma muži. Měl bahno na tváři, krvavé zranění na paži škaredě zčernalé, řemínky a výšivky stejnokroje plápolaly do všech stran. Na tázavé pohledy se nejprve optal, zda-li je Zuzka v pořádku, a když se mu dostalo uspokojivé odpovědi, tiše vyložil: „Végh nás dopálil. Nenašli jsme jej a ani nalézt nemohli... dobře to tu zná a skryl se jako krysa!“
„A co Kristián?“ vyhrkla Lidka.
„Je jistě s ním, pokud už ho nezabili,“ pramálo povzbudivě pronesl Ján, „ale mstít už se snad Štefan nebude, je nadobro vyřízený! Z té seče jistě nevyvázlo víc jak deset chlapů.“
„To bude asi tvoje, Jene,“ vytáhla Lidka zbraň, ze které byl postřelen Štefan.
„Jé, moje nejlepší pistole, myslel jsem, že už ji neuvidím! Kdo by to do té Zuzky řekl!“
„Tedy v noci byla ale kosa! Rozdělejte oheň, vy lemry,“ s přemáháním procedil mezi zuby Štefan Végh a klesl ke kameni do závětří. Řezavá bolest v oblasti břicha jej mocně sžírala, připadal si, jako by ho chtělo strávit jeho vlastní nitro. Každou chvíli nasával z čutory a láteřil.
Nad lesy svítalo, po noci plné obav si byli jisti, že unikli pronásledovatelům.
Pětice mužů, na šestého před chvíli navršili kamennou mohylu, zvedla neochotně hlavy. Jeden skutečně popadl sekeru a dal se do práce, ostatní ho v leže či v podřepu pozorovali. Snadno by dali dohromady plno krvavých šrámů, jeden ošklivější než druhý. Div ne vyčítavě po sobě mrkali, až se jejich pohledy nezávisle na sobě sbíhali u raněného Štefana a spoutaného Kristiána, který dosud neřekl ani slovo.
Végh cítil, že pokud rychle nepromluví, mohlo by se mužstvo vymknout kontrole. Neměl jim již co nabídnout, natož peníze a zlato, po němž lačnili jako ryby po vodě.
„Upokojte se, kamarádi,“ pokoušel se o vlídný tón, „my se odsud dostaneme! Dostal jsem nápad, jak se z toho vyvléknout... “
Jeden z chlapů, říkali mu Drzoun, rozčileně odvětil: „Jestli to bude podobný nápad jako minule, tak to pěkně děkuji! Co, Véghu? Kdybys nepřivlekl na hrad ty dvě husky, mohli jsme si doteď žít jako bozi! Zatím tu celou noc mrzneme v dešti a větru... “
Druhý se přidával: „Každý den čerstvé kuřátko, pečeně... vajíčka přímo z kurníku... doteď by ti hlupáci nepřišli na to, kdo je vyjídá!“
Štefan zlobně stiskl rty a ohlédl se po Kristiánovi. Mladík se rezignovaně opíral zády o skálu, v obličeji měl modřiny a oblečení zedrané na kůži, jak jej vlekli hlava nehlava. Snad utrpěl i nějaké vnitřní zranění, každou chvíli se jeho tvář stahovala do bolestivé grimasy.
„Jsi idiot, Véghu,“ přidal se ten od ohně, „k čemu nám ty dvě byly? Co jiného s krásnými holkami, než je strčit pod zámek a užívat si?! Ale ty ne, ty nám nedáš ani přičichnout, trápíš je a pak je ještě necháš utéci!“
Ostatní souhlasně zamručeli, a pokud otevřená vzpoura již nepropukla, chyběl k ní jen krůček.
„Ale přátelé,“ zalomil rukama bolestí sužovaný baron, „vždyť máme pořád v ruce trumf! Moje matka, ta stará rašple, má moc měkké srdce! Přiložíme tady Kristiánovi ke krku nůž, a uvidíte, jak bude ochotná... “
„S tím nepočítejte, radši umřu!“ vykřikl zatvrzele mladý pán a vzepřel se v poutech.
„Stejně chcípneš,“ zakřenil se na něj hrdlořez od ohně, polil kus masa octem a zakousl se do něj. Na ostatní měla vůně masa elektrizující účinek, vyrazili k ohni jako střelení, jen si uzmout alespoň kousíček z pečeně. Tloukli se po hlavách a nadávali si, až to nebylo hezké.
Štefan se zatím nenápadně přisunul ke Kristiánovi. Mladík se odporem poposunul o kus, avšak baron se nedal. „Poslyš,“ nenápadně se ohlédl po hrdlořezech, zda neposlouchají, „dal bych ti svobodu, ale něco za něco! Přimluvíš si u matky, ať mě vezme zpět... těmhle lotrům samozřejmě ani slovo, na nich si pak olšičtí vybijí zlost.“
Kristián zavrtěl hlavou. Probudila se v něm hrdost a nenávist k tomu žhářovi a vrahovi.
„Zatraceně,“ šeptal vztekle Végh, „jestli to neuděláš, oba zemřeme! Vždyť stačí tak málo! Přísáhám, nevyženu tě pak! Vždyť je tu dost místa pro dva... matku svrhneme! Já se ujmu peněz a moci, ty budeš od rána do večera obšťastňovat tu svoji krásnou Lidušku!“
„Kterou jsi znásilnil, ty lumpe,“ neovládl se Kristián, „prachsprostě jsi ji znásilnil! Zmiz, ty svině! Nedotýkej se mě, nebo tě zabiju!“
„To sotva,“ zasyčel Végh, lituje svého prořeknutí o děvčeti. Chytil jej za límec: „Uděláš jen to, co chci já! Jako to udělala ta tvoje holčička... bylo dojemné, jak si pak k tobě přišla poplakat, že jsem se jí odvážil dotknout!“
Nepříčetně na sebe hleděli. Štefan pochopil, že mu Kristián za nic na světě nekývne, a příšerně se rozzuřil. Šeptal svému sokovi nenávistně do ucha: „Ty vážně chceš až nadosmrti spát vedle té staré rašple? Vedle té kostnaté smrtky? Divím se ti... to Liduna je jinačí masíčko! A jak drží!“
Mladý Kerkesi zrudl jako krocan a plivl Štefanovi přímo do obličeje.
Végh mu zuřivě vlepil dva políčky: „Tos přehnal, ty zemanská nulo! Měl jsi chcípnout už na t= svatbě! Jako prašivý pes!“
„Žádám satisfakci, ty hnusný lotře!“ vyštěkl Kristián. Víc než bolest cítil ponížení, že ho ten zmetek zfackoval jako malého. Chlapi, kteří si zatím labužnicky pochutnávali, k nim tázavě stočili hlavy a poslouchali jejich rozmíšku. Végh energicky vstal, jako by ani necítil zranění, a přikázal: „Šavli sem!“
„Máte ji u boku, pane,“ ozval se Drzoun. Ostatní se chechtali jako blázni.
„Tvojí šavli, blbečku!“ chladně jej okřikl Štefan. Ne, to nebyl projev šílence, za kterého ho poslední dobou měli. Do jednoho ztichli, vida krutý výraz jeho tváře.
„Nač?“ opáčil Drzoun, když mu zbraň váhavě podával.
„Žádá satisfakci, že jsem si od něj vypůjčil děvku! A já také, za to, že ta sketa spí s mou matkou!“
Chlapi krčili rameny.
„Jseš si jistý, že je to bezpečný nápad, barone?“ osmělil se Drzoun.
Štefan však nevnímal, přeřezal Kristiánova pouta, poodstoupil a posměšně zamával s tasenou šavlí: „Do střehu, tatínku! A vyber si sekundanty, pan královský rada Mihail, kníže Drzoun, kapitán Gheorghe, palatil Iulian, hrabě Imré... no jen si vyber, samá vzácná společnost.“
Kristián se cítil podivně ztuhlý, na jedné ruce měl vykloubené prsty, až teď se objevila krvavá skvrna, zlověstně prosakující u boku. S vypětím všech sil se narovnal a pevně sevřel jílec. Vypadal smrtelně vyčerpán, ruka se mu třásla. Nejinak tomu ovšem bylo u Végha.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 12 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
