|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303525 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (42. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 27.12.2009, 5:58
|
|
| |
|
|
Už se to vaří, už to bublá
Kaileen za sebou tiše zavřela dveře, Yro byl z jejích slov rozčarovaný, královna se na něj vyčítavě dívala a zřejmě přemýšlela, jak mu ve vší slušnosti vynadat, já jsem se s ním nemazlila.
„Taková blbost!“ Vyskočila jsem, stůl se zachvěl pod nárazem mojí pěsti a talíře mírně nadskočily. „Ty samolibý pitomče!“
„Lee…“
„Nech mě!“ ohnala jsem se po Coritě. „Místo abys Kaileen bránila, sedíš tady a přemýšlíš Raam ví nad čím!“
„Sama se rozhodla,“ snažila se mluvit klidně, ale právě ten klidný tón mě ještě víc rozzlobil.
„Když prohraje, uděláš to ty, nebo to milosrdenství přenecháš mně?! Řekla jasně, že víc než její mrtvolu ten idiot nedostane!“
„A dost!“ Vstala tak prudce, až jsem se lekla. „Já mám poslední slovo! Mně byla směrována výzva krále Yra a já říkám,“ podívala se na něj, „že se nic takového konat nebude. Jestli se Kaileen něco stane, její ztrátu mi nahradí tvoje dcera. Rozumíš?!“
„Nechte mě o samotě,“ požádal nepřítomně.
Nechaly jsme Yra v jídelně samotného a vrátily se do komnaty Její Výsosti, Kaileen tam však nebyla. Na chodbách bylo ticho, stráže u dveří stály nehybně jako sochy.
„Co teď? Kde ji budeme hledat?“
„Vrátí se, až bude chtít,“ vyložila se na sedačku.
„Aha, to je celé?“
„Je dospělá, může jít, kam se jí zlíbí.“
„No výborně! Ty se člověka umíš zastat.“
„Zdá se ti?“ zvedla se.
Nečekala jsem to, instinktivně jsem jí uhnula, přitom se šla pouze podívat do knihovny. Samolibě se na mě usmála, jako by říkala – proč na mě zvyšuješ hlas, když se mě bojíš? Prohlížela si skromnou sbírku, vybrala si tenký hnědý svazek se zlatým pruhem na hřbetě. Znova se posadila na květovanou pohovku, natáhla nohy a začetla se.
Přemýšlela jsem, jestli je to celé, jestli můj výstup prostě přejde, nebo má něco v záloze. Nevšímala si mě, neměla jsem co dělat. Asi jsem ji pozorovala déle, než bylo přípustné, protože když obrátila čtvrtý list, přestalo ji to bavit.
„Všimla jsem si knihy, která by se ti mohla líbit, pátý svazek zleva na druhé polici,“ na okamžik zvedla oči od zřejmě zajímavých řádků.
„Díky za tip.“
Ráda bych po onom svazku sáhla, možná bych si opravdu ukrátila dlouhou chvíli, kdybych to ovšem uměla přečíst.
„Zabav se něčím,“ řekla nevrle.
„A čím?“
„Čti si, trénuj, co já vím. Snad si dokážeš najít lepší činnost než na mě zírat!“
„No promiň. Co tady asi tak můžu dělat? Cvičení tě bude rušit a samotnou mě to stejně nebaví. Tady se dá akorát nasávat, pití je tu dost.“
„Vidíš, konečně jsi na něco přišla,“ komentovala otráveně.
„Ty bys měla přijít na způsob, jak vysvětlíš Kaileen, žes změnila její rozhodnutí.“
„Pravda,“ zadívala se na mě, jako bych jí v tom zrovna já měla pomoci. „Nebude nadšená.“
„Na mě se nedívej, já ti pomáhat nebudu. Měla jsi od začátku jasně stanovit, jak se k ní má Yro chovat, tak si to teď vyřeš.“
„Dobrá připomínka,“ zavřela knihu a zvedla se. „Začnu s tebou. Buďto mi budeš prokazovat úctu, jaká mi náleží, nebo si s tebou poradím po svém.“
„Před Kaileen si na mě nedovolíš, co?“
„Znovu bychom se musely bít, ale nerada bych tě mátla, i tak máš se sebou dost starostí,“ zašklebila se. „Mohu tě potěšit, že Kaileen tak snadno nedostaneš. Už dlouho nezabíjela, a to je jako chtít po zordovi, aby se nažral trávy.“
„A co mám dělat?!“ naštvala mě. „Že bych jí někoho předhodila pokaždé, když… Vyžíváš se v tom, co?“
„Nech to na mně,“ usmála se a odešla.
„To bych to vyhrála,“ dodala jsem pro sebe, když se za ní zavřely dveře.
Co já tady sama? Každý se někde promenáduje a já tu mám trčet? Ani za nic.
Hlídka u našich dveří se po mně nedůvěřivě ohlédla, když jsem vycházela z pokoje, nejspíš se jim nelíbilo, že jsem se pro jistotu ozbrojila. Nejdřív jsem bezcílně bloumala chodbou a prohlížela si portréty na stěnách. Pod každým byla napsána zřejmě jména předchůdců krále Yra, ale mně to k ničemu nebylo. Dokonce jsem narazila na mozaiku z blýskavých kamínků, která byla ve zdi patrná už zdálky, moc dobře na mě však nepůsobila.
„Nevíte, který pokoj patří princezně?“ oslovila jsem stráže na konci druhé chodby.
Nepříliš ochotně, přesto mě pánové nasměrovali. Připadala jsem si jako v labyrintu, štěstí, že jejich orientační schopnosti byly lepší než ty moje.
„Princezna má hosta a nepřeje si být rušena,“ odbyl mne jeden z hlídajících vojáků.
„Mě určitě přijme,“ namítla jsem.
„Musel bych se zeptat, ale jak říkám, nechce být rušena.“
„Kdybys aspoň zaklepal…“
„Nebudu ji obtěžovat, výslovně si to nepřála.“
„Nejspíš nepočítala, že za ní přijdu,“ začínal mě rozčilovat.
„Přijď jindy a předem se s ní domluv.“
„Jak jindy?! Jindy bych ti taky mohla jednu vrazit.“
„Já bych tě do vězení mohl hodit hned!“
„Vaše vězení znám lépe než ty. Mučírnu taky a náhodou mě napadá, který nástroj by se ti nejvíc líbil,“ vzpomněla jsem si na vynález, kterým se kat chválil.
„Co kdyby sis ten nápad sama vyzkoušela?! To by se ti asi nelíbilo.“
„Nelíbí se mi, když mi někdo stojí v cestě!“
„A co s tím uděláš? Jsi sama proti dvěma mužům,“ vysmíval se mi.
Strčila jsem do drzouna, narazil do dveří, druhý voják po mně hned skočil. Nevím, co mě to napadlo, tasila jsem, meč se zastavil o jeho hlavu. Netušila jsem, že to jde i shora, že i s mečem na zádech mohu využít hlavice. V první chvíli jsem tím byla sama překvapená, potom mě napadlo, jestli jsem mu neublížila víc, než bylo nutné. Klečel, držel se za hlavu, ale dost peprně nadával, a to mě ujistilo, že tak vážné to nebude.
Vzápětí se rozlétly dveře, na prahu stála rozzlobená Katherine, hned za ní Kaileen.
„Co je to za randál?!“
Nejdřív uviděla mě, pak svíjejícího se vojáka, druhý, který se mě mezitím chystal napadnout, zastavil a vysvětloval, ale marně.
„Mé přátele snad dovnitř pustíte!“ Vynadala mu i před námi, chlap se tvářil pohoršeně, hlavně se mu nelíbilo, že ho kárá skoro ještě dítě. „Odpusť jim, Lee, chtěli mě chránit.“
„Chápu,“ přikývla jsem, „ale nejdřív se mohli zeptat, zda mě nechceš přijmout.“
„To jste mohli,“ řekla muži, který zvedal svého zraněného druha, „než jste ji napadli.“
„My?! Copak bychom útočili na ženskou?“
„Lee?“
Katherine žádala vysvětlení. Cítila jsem se provinile, obzvlášť když jsem pořád ještě držela meč, zatímco zbraně obou mužů dosud neopustily svá místa.
„Vyprovokovali mě.“
„To asi nebylo těžké,“ zamračila se.
„Nech je,“ promluvila Kaileen, „všichni tři už si to budou pamatovat.“
„Dobře,“ pokrčila rameny a vyzvala vojáka u protějších dveří, ať doběhne pro novou hlídku, aby si mohl zraněný odpočinout. Remcal, a to ji rozčílilo. „Kolik zlodějů se vloudí do knihovny, zatímco budeš pryč?! Chceš snad počkat, až ti to vysvětlí můj otec?“
„Ne,“ odpověděl rozpačitě.
„Tak?“ pozvedla obočí a voják sice nerad, ale přece poslechl. „To bychom měli a teď pojď dál, Lee,“ pozvala mě, ustoupila, abych mohla projít, a sama za mnou zavřela dveře.
Atir, rozvalující se na bíle povlečených polštářích, zvedl hlavu, ale zřejmě jsem mu nepřišla moc zajímavá, protože víc si mě nevšímal.
„Pes v posteli?“ podivila jsem se.
„Říkala jsem,“ reagovala Kaileen, „aby ho to odnaučila. Až bude větší, rozvalí se na měkkém a princezna si ustele na zemi.“
„Dívejte, co umí,“ chválila se Katherine. Přicupitala k posteli a řekla: „Spinkej, Atirku,“ a drobeček se celý schoval pod peřinu, po chvíli se objevil čumák, po něm i zavřené oči.
„Už to začíná,“ smála se Kaileen. „Jak si zvykne spát sám…“
Vzápětí tomu Katherine nasadila korunu, když si sedla do vyřezávané židle a zavolala: „Atirku, pusu!“
Pes vyskočil, rozhlédl se, doběhl za paničkou, přední tlapy opřel o její nohy a olizoval jí rty.
„Hotový trhač,“ konstatovala jsem.
„Náhodou,“ bránila ho Katherine. „Na to má ještě čas, aby byl zlý.“
„Nemusí být zlý, ale takový hafan a toto,“ kroutila hlavou Kaileen.
„No co? Ty taky vypadáš, že pobiješ sama celou armádu a přitom…“
Kaileen nasupeně přimhouřila oči a Katherine si zbytek věty raději nechala pro sebe.
Vyzvídala, jak jsme se měly poté, co odjela z vesnice a zatímco Kaileen vyprávěla, měla jsem chvilku čas prohlédnout si pokoj královské dcerky. Žádný přehnaný luxus, avšak vkusně zařízený. Knih a svitků tu bylo ažaž, přímo pod oknem stál vzorně uklizený stůl upravený tak, aby vyhovoval literární vášni mladé šlechtičny. Obvyklé zařízení pokoje doplňovaly čtyři několikaramenné svícny.
Celá místnost nabízela spoustu volného prostoru, nepochybně se tu mohl vyřádit i Atir. Princezna se zřejmě ráda rozvalovala, protože namísto klasické postele s nebesy se tu rozkládalo netypicky široké lože, které by snad mohlo stačit pro ni i jejího mazlíčka, až povyroste, zvlášť pokud měl ve zvyku tahat do pelechu hračky, alespoň soudě podle zasukovaného kusu látky, pro který si na „místo“ doběhl a vyžadoval, aby se s ním Katherine o něj přetahovala. Nerad prohrával, zarputile hadřík držel, nepovolil ani na povel.
„No a co ty, Lee?“ zeptala se Katherine „Je to lepší, když tě teď učí ona?“
„Kdo?“
„Královna přece,“ zatvářila se pohoršeně, že jsem nedávala pozor, o čem se s Kaileen bavily.
„Lepší ani ne, jiné,“ snažila jsem se vykličkovat z choulostivé otázky, když byla přítomna i Kaileen, přesto se na mě číhavě zahleděla a tušila, že nedostávat rány je mi příjemnější, než její brutální výcvik.
Katherine nebyla líná obsloužit nás, ale až poté, co pro nás služka přinesla další dva pohárky. Pily jsme sice jenom šťávu, ale nijak mi to nevadilo, ani Kaileen se netvářila, že by radši něco ostřejšího. Uvelebily jsme se na zemi na huňatém koberci a povídaly si, Atir pořád vyžadoval pozornost, dokud Katherine nepřednesla pár úryvků ze svých děl.
„Atirku, čteme,“ řekla mu a on si k ní lehl, hlavu jí položil do klína a tiše po nás pomrkával. Brzy se mu únavou zavíraly oči. Z posledních sil se zvedl a došoural se k posteli. Sotva zalehl, pomlaskl si a vzápětí usnul, bylo slyšet jenom hlasité funění. Katherine už taky nevypadala zrovna čerstvě, což nám připomnělo, že jsme od Cority odešly na delší dobu i vzdálenost, než bychom měly.
Těšila jsem se, až si lehnu, ale hned na rohu chodby, v níž se nacházel i náš pokoj, jsme zůstaly tiše stát. Redd se právě kradl (a to doslova) z komnaty, která byla určena královně, potažmo nám, a před níž kupodivu nestála stráž.
„Vidíš to co já?“ Myslela jsem, že mám vlčí mlhu.
„No co? Ona je sama, on je sám…“
„Jak to víš? Třeba jenom neměl čas, aby nám svou ženu představil. Minule tu byl zmatek.“
„Zato teď je tu klid,“ zasmála se potichu.
„Corita by nikdy… Tomu nevěřím,“ odmítla jsem. „Vždyť nemohla vědět, kdy se vrátíme.“
„Třeba čekala, že si konečně poradíš,“ zatvářila se záhadně.
„Pochybuju, že zrovna ona by…“ Nemohla jsem se vymáčknout, Kaileen zadržovala smích a čekala, co ze mě vypadne. „No prostě Redd není stejný jako ona. Tak.“
„To bude ono,“ přikývla pobaveně. „Nejspíš sis to spletla, ale Corita je taky jenom člověk.“
„Ona se své víry nevzdá.“
„Po tolika letech hladovění,“ rozhodila rukama.
„Že to říkáš zrovna ty. Taky nechceš a přitom jsi nikdy…“ Pobaveně zvedla obočí a trochu mě tím zmátla. „Nebo ano?“
Zakroutila hlavou a vyšla do chodby.
„Počkej,“ doběhla jsem ji. „Takže nebudu první?“
„Dej pokoj,“ zamračila se. „Taky se tě neptám, kolik Martinů bylo přede mnou.“
Myslela jsem, že se Kaileen hájila před každým a teď to vypadalo, že bych nemusela být až tak opatrná. No ale proč to neřekla narovinu? Copak do ní vidím? Měla jsem sto chutí do něčeho kopnout, žralo mě, jak si se mnou hraje.
„Až vejdeme dovnitř, buď potichu a ne že prozradíš, že jsme Redda viděly,“ upozornila mě.
„Přece si nemyslíš…“
„Nějaký ten měsíc tě znám.“
„Tak si ze mě hlavně dělej legraci. Víš co? Ještě jedna hloupá poznámka a ukážu ti, jak si s tebou rychle poradím.“
„Nevyhrožuj,“ usmála se samolibě, „neuděláš nic, protože stejně nebudeme samy.“
„Corita jistě bude tak ochotná a odejde.“
„Snad ne,“ prohodila a vzala za kliku.
Bez zaklepání vstoupila, stejně jsme obě věděly, že už nebylo třeba být diskrétní, Redd odešel a Coritu jsme nemohly nachytat při ničem, co by ji rozladilo.
„Už jste zpátky?“ zvedla oči od knihy a napila se červeného vína.
„Snad nejdeme příliš brzo,“ naznačila Kaileen.
„Ráda bych dočetla tuto kapitolu, pokud vás nebude světlo rušit.“
„Mně to nevadí a Lee spí i za bílého dne,“ rýpla si Kaileen.
„Jenom pokračuj, ale aby se ti to nevymstilo,“ připomněla jsem, načež se ona zašklebila.
„Chcete se rozdělit o postel?“ nabídla Corita.
„No snad si nemyslíš, že bych v tom usnula?!“ zhrozila se Kaileen.
„Klid, jenom ti nabízím pohodlnější spánek.“
„Ten si nechej,“ odsekla. „Já spím na zemi a jak se podělíte vy dvě, to je mi opravdu úplně jedno.“
„Najednou, před pár dny ses chtěla rvát,“ připomněla jsem.
„Pokud si potřebujete něco vyříkat, mohu se vzdálit,“ nabídla Corita, užuž se zvedala.
„Nee,“ vyhrkla Kaileen a vzápětí se snažila hranou slušností zakrýt téměř směšnou paniku: „To není třeba, klidně si čti, nenech se rušit.“
„Mimochodem,“ ozvala se ještě Corita, když jsme si lehly každá na svou kožešinu, „v noci žádné hlouposti, ráno brzy vstáváme.“
„Brzy?“
„Máme nabitý program a je potřeba stihnout všechno do oběda, na ten nás totiž pozvala Reddova žena.“
Nešťourala jsem se v tom, jak si Kaileen přála, přesto jsem si neodpustila pousmání a obdarovala jsem ji jasným pohledem – já jsem ti to říkala. Možná Redd tak „nenápadně“ odcházel, aby se vyhnul tomu, co napadlo i nás.
„Abych nezapomněla,“ dodala královna, „mám pro tebe překvapení, Kaileen.“
„Pro mě?“ nadzvedla se. „A jaké?“
„Zrušila jsem tvé unáhlené rozhodnutí.“
„Jak sis to dovolila?!“ vyskočila.
„Já?!“ odložila knihu i sklenici vína a zvedla se. „Ty sis dovolila odpovědět za mě, to si nezvykej!“
„Neřvi na mě!“
„Nehádejte se,“ postavila jsem se mezi ně zády ke Coritě, takže to nejspíš vypadalo, že ji chci před Kaileen chránit.
„Aby ses jí nezastala!“
„Co pořád máš? Nestraním žádné z vás.“
„Právě, měla bys stát při mně.“
„Promiň, ale to jde těžko, když…“
„Aha, takže těžko, no, jak chceš. S ní je to zřejmě snazší, tak vás nebudu rušit,“ urazila se a chtěla odejít, ale to Corita nepřipustila.
„Vrať se, Lonshi!“
„Neříkej mi tak,“ zavrčela nebezpečně.
„Já vím, jak moc to potřebuješ a kdybys mě nechala dopovědět, řekla bych ti, že bojovat budeš.“ Kaileen zpozorněla a napjatě čekala, co Corita vymyslela. „Ovšem ne kvůli tak primitivním pudům. Moje sázka s Yrem je možná poněkud neobvyklá,“ naznačila a odmlčela se.
„O co budeme hrát?“
Zavětřila kořist, byla natěšená a dokonce bych řekla vzrušená. Také ve mně hlodala zvědavost, koho a proč jí Corita předhodí. Co bude dostatečné sousto pro šampiónku?
„První část dohody platí,“ promluvila konečně. „Ovšem když prohraješ, budu muset Yrovi postoupit kus svého území.“
„Chceš mu svěřit Peal?!“
„Nechci. Ty mu svou vlast nedáš, že ne?“ zeptala se provokativně.
„Na to si vsaď,“ odpověděla Kaileen odhodlaně.
„To jsem udělala,“ zasmála se Corita. „Zítra se dozvíš, kolik soupeřů tě čeká. Žádala jsem všechny, kteří by mohli mít Ronyho vlohy, takže jeden bojovník za něj, další za každé jeho dítě, případně vnoučata.“
„A Lany?“
„Ty si vždycky bereš něco navíc, pochybuji, že si s ní neporadíš.“
„Dobře, ale mám podmínku.“
„Poslouchám,“ posadila se zpátky na pohovku a čekala zpestření jinak nevýjimečného boje.
„Bude to lov,“ pronesla Kaileen nenávistně.
„Snad sis nemyslela, že ti výhru přinesu pod nos? Ne, sama si je chytíš a pak si my dvě zahrajeme tvoji hru. Na tu výzvu jsem nezapomněla.“ Určitě nezapomněla, těšila se. „Stráže ve městě ovšem o tvém vítězství vědět nebudou, snaž se nebýt přistižena, dobrá?“
„Tak co je to za trofej?!“ rozčilovala se. „Jaký je rozdíl, když si ty skety vezmu teď hned sama?“
„Drahá Kaileen,“ položila paže na opěradlo, takže obzvlášť vynikla její vyvinutá hruď, dala si nohu přes nohu a samolibě se usmála, „tady tě lidé znají jenom z doslechu. Až tě uvidí na vlastní oči, získáš více sil, nepřátel a nebezpečí, které obě tak potřebujete. Tvůj zápas bude veřejný a při troše štěstí ani Rony nebude tak snadnou kořistí, bude si na tebe dávat pozor a když ne on, Lany tvé jméno určitě nezapomněla.“
„Tys vždycky měla cit pro detail,“ složila královně poklonu.
„Napijeme se?“
„Ráda,“ přikývla Kaileen. „Ten tvůj smysl pro zábavu se musí pořádně zapít.“
„Jsem zvaná nebo budu dělat služku?“ ozvala jsem se.
„Ty jsi všude zvaná,“ vzala mě Kaileen kolem ramen. „Rychle to vysvětlím každému, kdo bude tvrdit opak.“
„Bojovně naladěná,“ zvedla se Corita, aby nám osobně nalila, „hned vypadáš líp. Tys to všechno způsobila, Lee,“ prohlásila, když nám podala pohárky, „takže připíjím na štěňata.“
„Na štěňata,“ zasmála se Kaileen.
„Atir je taky ještě štěně, budu pít na něj,“ přidala jsem se.
Nechaly mi celou pohovku, mohla jsem se pohodlně rozvalit.
„Kdyby to tak byla vana s teplou voňavou vodou, mmm, a spoustu pěny,“ zasnila jsem se.
„Co ti brání?“ divila se Kaileen.
„Vždyť už je noc, kdo by teď ohříval vodu?“
„Služebnictvo nikdy nespí,“ zvedla se, že to zařídí.
„Počkej, vybavím to,“ zadržela ji Corita, „stejně se musím vzdálit. Půjdeme všechny, ne?“
„Ale každá zvlášť,“ dodala hned Kaileen.
„Ovšem, co sis myslela?“ zatvářila se pohoršeně a odešla.
„No, Kaileen, co sis myslela?“ popíchla jsem ji.
„Určitě ne to co ty,“ odsekla.
„Zase jsi protivná. Poslední dobou jsi na mě vždycky zlá, když se trochu napiješ.“
„Přestanu pít,“ odložila pohárek.
„Nemusíš.“
Nabyla jsem dojmu, že se se mnou necítí dobře. Dokud s námi někdo byl, byla v klidu, pokud ji zrovna nikdo neprovokoval, ale jak jsme zůstaly samy, znervózněla. Ani já jsem nevěděla, o čem mluvit, jako naschvál mě nic rozumného nenapadlo, a tak se rozhostilo rozpačité ticho.
Za ty dlouhé, vlekoucí se minuty jsem na nic nepřišla. Kaileen očima těkala po pokoji, detailně si prohlížela kdejakou věc, nakonec se její pohled zastavil na zrcadle. Potom se podívala na mě, jako by se o něčem rozhodovala, vstala a nabídla mi ruku:
„Polož to a pojď se mnou.“
Chtěla jsem se zeptat kam, ale ze zkušenosti jsem věděla, že by ji to mohlo akorát rozladit, a tak jsem mlčky poslechla. Dovedla mě před zrcadlo, postavila se za mě, objala mě a zadívala se na náš odraz. Nechápala jsem, o co jí jde, ale bylo mi jasné, že ji nebude dlouho bavit jen tak postávat.
„Nevypadá to až tak špatně,“ řekla nesměle.
„Že ne? Docela nám to sluší.“
„Rozhodně lepší než ty a Corita.“
„Prosím tě, vždyť bychom se tam spolu ani nevešly, je o tolik větší než já,“ ukázala jsem.
„Zas o tolik ne,“ zasmála se. „Zezačátku mi to vadilo, že jsi o tolik menší než já.“
„Každopádně se to srovná, když si lehneme.“
„Myslíš?“
„Ukážu ti to,“ nabídla jsem.
„Není třeba,“ pevně mě sevřela, sotva jsem se mohla pohnout.
„Nechceš trochu povolit?“
„Už se to vaří, už to bublá…“ vtrhla Corita, ale vzápětí se zarazila.
„Jenom jsme zkoušely…“ vysvětlovala Kaileen a okamžitě mě pustila.
„Zkoušejte, zkoušejte,“ zaplula za dveře.
„Vrať se,“ vyběhla za ní Kaileen.
Vtáhla Coritu zpátky do pokoje, a to byla poslední kapka. Pokud si myslela, že ji přítomnost královny spasí, tak se velice spletla.
„Pobiješ klidně celou armádu, ale štěněte se bojíš, co?!“
Nečekala jsem, jestli bude chtít něco dodat, výmluvy byly to poslední, na co bych měla náladu. Vystřelila jsem z pokoje a náležitě za sebou práskla dveřmi, až strážci poskočili.
Musela jsem počkat, až bude koupel připravená, ale stálo to za to. Když jsem konečně vylezla z vychládlé vody, sama jsem si voněla, a to mě potěšilo nejvíc. Dala jsem si načas, vychutnávala jsem si chvíle, kdy jsem se mohla věnovat jenom sobě.
Vrátila jsem se do pokoje, Kaileen po mně jenom loupla očima, zvedla se a šla pryč. Když kolem mě procházela, mírně pootočila hlavu. Vůně jí nemohla uniknout a pokud měla podobný vkus jako já…
„Udělala´s na ni dojem,“ prohodila Corita, sotva za Kaileen zapadly dveře.
„Štěstí, že ne na tebe. Chceš spát na posteli nebo si tam můžu zalézt?“
„Já nemám ráda až takové pohodlí, klidně se vyspím na zemi.“
„Fajn, tak dobrou noc.“
„Ráno tě vzbudím,“ slíbila.
„Nebude třeba.“
„Už jí to odpusť,“ řekla smířlivě.
„Víš co? Nepleť se mezi nás. Řeklo se – v noci žádné hlouposti, ráno brzy vstáváme. Tak si ohlídej svoji šampiónku, ať mě nechá na pokoji, stejně by se před bojem neměla rozptylovat.“
„Rozptýlená je dávno a určitě ne kvůli mně. Pokud nechceš, aby prohrála, měla by ses o ni postarat.“
„Vůbec nechápu, proč se o tom s tebou bavím, mám vás obou plné zuby,“ zvedla jsem se.
„Kam jdeš?“
„Do toho ti nic není. Sejdeme se zítra.“
Kam bych asi šla? Nevěděla jsem, kde bydlí Redd, přespala jsem u Katherine. Sice nebyla nadšená, že ji budím, ale uskromnili se s Atirem a ochotně se rozdělili o postel. Když jsem se ráno probudila, oba byli pryč, Kaileen ležela vedle mě, ruku na mém břiše, ještě spala.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 6 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 11 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
