|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303525 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Vina lásky V. část ::
| Nastává váš svatební den. Doufáte, že si vyberete správně? A co když ne? Jakou sílu má osud? Svede vás dohromady s člověkem, ke kterému patříte? Jak hrbolatá bude vaše cesta za štěstím? |
| |
|
|
Probouzíme se do slunečného, letního rána. Stále se k sobě tiskneme a odmítáme vpustit do mysli realitu. Plujeme po obláčku v nejkrásnějším snu, jaký si člověk dokáže představit. Jen my dva.
Jako první vystoupím z ráje já. Začnou ve mně hlodat výčitky. Před deseti dny jsem se vdávala a už jsem manželovi nevěrná s jeho nejlepším kamarádem. Pěkně reálná noční můra. Škubnu s sebou a začervenám se při pohledu na Petrovo odhalené přirození. Zděsí se. Zmateně mě pozoruje, jako by vedle něj ležel blázen.
Rychle se vymaním z příjemného objetí a oblékám si prádlo. Petr se mě nesnaží zastavit. Není schopen cokoli říct. Když na něj pohlédnu, v jeho výrazu se něco změnilo. Uvědomil si naší situaci. Zmatkuje stejně jako já. Zabalí se do deky. Prohledává každý kout postele. Hledá černé trenýrky, co jsme včera v zápalu vášně pohodili kdovíkam. Naše svršky leží rozházeny po celém pokoji. Zalívá mě vlna červeně, když se podívám na nepořádek kolem sebe.
Nejhorší věcí na celé prožité noci je, že jsme nic nepili. Můj pohled na Petra odhaluje zoufalou touhu. Včerejší vášeň ještě nevyhasla.
„Musím jít na chvíli ven,“ vykoktám ze sebe a polooblečená utíkám z pokoje. Petr se od rána nevzmohl na jediné slovo. Na tváři. se mu stále rozprostírá nepřítomný výraz
Vycházím z domu. Toulám se po městě a přemýšlím, co dělat. Mám Petra poslat do hotelu, abychom spolu nebyli v jednom domě a nepokoušeli svou touhu? Nemám odejít já? Bude Petr mlčet, nebo se neudrží a mou nevěrnost prozradí? Voněl levandulí, nebo skořicí? Když míjím postarší dámu, rozesměji se. Na jednu stranu mě naplňuje chuť skákat a výskat, na druhou stranu v sobě nosím těžký pocit viny, který mi nedovolí vznést se. Nevyznám se v sobě a nedokážu poslouchat své srdce. Už se spolu nebavíme. Každý si jdeme svou cestou.
Domů se vrátím ve stejném rozpoložení, v jakém jsem odešla. Vedle dveří se o stěnu opírá Petr.
„Co si sníst snídani a promluvit si?“ Jeho návrh se mi zdá celkem rozumný. Pohlédnu na něj a spatřím hříšníka zpytujícího své svědomí. Kdyby nás někdo viděl vedle sebe, dalo by mu velkou práci určit, kdo se tváří víc zahanbeně.
Pomalu ho následuji do kuchyně a snažím se nedívat na jeho vypracovaný zadek. Dělá mi to veliké problémy. Zapínám varnou konvici. Mezitím ohřívám toasty. Rozklepnu dvě vajíčka a vyklopím je na pánev.
„Dáš si taky omeletu?“ prohodím do ticha místnosti.
„Mmmm a taky dva toasty. Jestli tě můžu poprosit…“ zdvořile se snaží zachovat etiketu i v naší situaci.
„Jasně, za chvíli to bude,“ vypínám konvici a zalévám kávu. Kuchyň příjemně provoněly toasty s vajíčky. Hotovou snídani pomalu položím před Petra. Rozklepanýma rukama se snažím položit kávu. Všimne si mé nervozity a pomůže mi hrneček položit na podšálek. Cítím teplý dotyk jeho ruky na mých věčně studených rukou.
„Díky,“ vážím si jeho pomoci. Usmějeme se na sebe. Usedám ke stolu. Původní napětí rázem vyprchá. Zůstane jen příjemná atmosféra včerejšího večera a společně prožité noci. Ani jednoho nenapadne otravovat ji zapáchajícím tématem „realita“.
Chceme si vychutnat společnou chvíli, jak nejdéle to bude možné. Jsme šťastní. Jednou to ale musí přijít a tak začínám:
„Víš…. Co se včera stalo…“ odmlčím se a nedokáži pokračovat. Nenapadají mě vhodná slova. Můj vnitřní neklid pokračuje a emoce víří jako v tornádu. Chvíli si dokáži představit, jak spolu prožíváme spokojený život plný děti.
Náhle mě však zaplaví pocit viny a nemohu si vzpomenout na takové pěkné sny. Před sebou vidím jen ty špatné. Miluji Lukáše, ale miluji i Petra. Můj vztah k Lukášovi je spíše kamarádský . Máme se rádi jako přátelé. Při pomyšlení na Petra mnou projede vlna vzrušení, lásky a touhy. Jako šíp z čistého nebe do mě někdo vpálil pravdu. Uvědomila jsem si, že miluji Petra.
„Chápu, bylo to nezodpovědné a nedospělé,“ z Petrovy tváře vyprchalo všechno veselí i naděje. Myslela jsem si, že mě bere jen jako vášnivý románek na jednu noc. Až později jsem si uvědomila, jak moc se musel přemáhat, aby mi tuhle větu řekl.
„Máš pravdu, ale co se stalo, stalo se a já bych uvítala, kdybychom na všechno zapomněli. Lukášovi nic říkat nechci…“souhlasila jsem, i když mé srdce toužilo vyslovit jiná slova. Protestovalo a bušilo jako o závod. Nedovolím mu, aby řídilo mou mysl. Pokud mě Petr pokládá za románek na jednu noc, nemám se s ním o čem bavit. Nejsem žádná děvka, kterou by mohl odkopnout a zase se s ní vyspat, kdykoli bude chtít.
„Já mu také nechci nic říct,“ ujišťuje mě. „To, co se mezi námi stalo, by mělo zůstat jen v našich myslích.“ Pokládám jeho slova za rozumná.
„Souhlasím,“ ale opak je pravdou. Pokouším se zastavit proud slz, jež se mi hrnou do očí. Mrkám a snažím se myslet na pěkné věci. Nepomáhá to a já žádné hezké vzpomínky nenacházím. Cítím, že co nevidět propuknu v pláč. Zamumlám:
„Musím na záchod!“ a vybíhám z kuchyně. Zavřu se a brečím. Petr nesmí vidět mou slabost.
Celé dopoledne mě nikdo nevyrušil. Mohla jsem se poddávat svému smutku a pláči. Slzy tekly proudem, až jsem myslela, že se v nich utopím. Když už ve mně nezbyla jediná kapka vody, přestala jsem.
Nastal úterní večer. Celý den jsem se mu úspěšně vyhýbala. Děsím se zítřka. Budu s ním budu muset být sama doma. Lukáš se vrací ve čtvrtek.
Připravila jsem večeři během dne, abych ji nemusela vařit v kuchyni za jeho přítomnosti. Pouze mu ji ohřeji v mikrovlnné troubě a naservíruji na talíř.
Panuje hustá, neproniknutelná atmosféra plná nepříjemného ticha. Ve vzduchu se vznáší přetvářka a předstírání. Nedokážeme se na sebe podívat, aniž bychom pod oblečením neviděli tvary těla a nepředstavovali si, jak se objímáme, laskáme a milujeme.
„Děkuji,“ Petr mě tiše odmění za služby. Rozcházíme se do svých pokojů a vyčkáváme, až tato muka skončí.
Další den nic nemění. Snídaně, děkuji, oběd, děkuji, večeře, děkuji. Jdeme spát s vědomím, že se dalšího dne probudíme a přivítáme osvobození Lukášovým návratem.
Noční klid ale nepanoval a já se probouzím. Nemohu spát. Měsíc ozařuje stěny místnosti. Vyhlédnu z ona a spatřím obrovskou zářící kouli. Nastal úplněk. Polknu. V krku cítím nepříjemné sucho.
Sejdu schody a zamířím do kuchyně. Vcházím do dveří a zaječím:
„Áááááá, “ můj řev se rozléhá po celém domě. Před sebou vidím nějakou postavu. Blíží se ke mně. Nejsem s to pohnout se a utíkat pryč. Stojím na místě a sleduji, jak se ke mně blíží a pravděpodobně mě chce zabít.
„Pšššš,“ to jsem já. Ruka temné postavy hledá vypínač. Rozsvítí. Skácím se na zem.
Po chvíli se probouzím a spatřím něčí obličej. Sklání se nade mnou a pohybují se mu ústa. V prvních chvílích rozeznávám pouze obrysy a světlo. Postupem času se má mysl rozjasňuje. Předměty začínají dostávat své tvary a barvy. Obličej patří Petrovi. Podává mi vodu a objímá mě. Nevím, zda se ke mně tiskne, abych nespadla, nebo jen využívá příležitosti. Myšlenky jdou stranou.
„Napij se,“ silněji si mě přivine k hrudi a k ústům dopraví sklenici s vodou. Poslušně si loknu. Začíná se mi rozjasňovat. Vzpomenu si na půlnoční výlet do kuchyně.
„Moc se omlouvám, že jsem tě tak vylekal. Nevěděl jsem, že jsi vzhůru,“ znovu mi přistrčí k ústům sklenku.
„To já taky ne,“ ušklíbnu se a vydechnu. Nabírám sílu. Tvář získává barvu. Usměji se. Jeho rty se roztáhnou. Spatřím před sebou okouzlujícího Petra, se kterým sem strávila noc. Oční kontakt je nevyhnutelný. Přibližujeme se nebezpečně blízko. Naše rty vyhledávají teplo. Setkají se. Jazyky se proplétají a tančí známý tanec. Vznášíme se. Jen my dva. Neodvažujeme se otevřít oči. Doufáme, že když setrváme se zavřenýma očima, náš opojný sen se změní ve skutečnost. Neexistuje prostor, neexistují místa, ani čas. Vychutnáváme si polibek a teplo druhého těla. Cítím se v bezpečí.
Pomalu otevírám oči. Prohlížím si každou pihu, vrásku i linii rtů. Fascinují mě uhlově černé vlasy, dokonale ladící s barvou pleti. Snažím se pohlédnou do jeho mysli. Cítím, jako bych ho znala odmala. V očích se dá vyčíst laskavost, něha a touha.
Zaplaví mě nutkavé pocity obejmou ho a vysvětlit, co cítím. Musí to vědět. I kdyby mě poslal do háje, chci, abych slyšel, jak mi zamotal hlavu. Toužím mu vyznat svou lásku.
Nadechnu se a spustím:
„Nikdy jsem nechtěla, abys odešel. Vždycky, když tě vidím, naplní mě zvláštní pocity, které jsem u nikoho jiného nezažila. Neodjížděj, prosím!“ vydechnu. Pátrám po reakci v jeho tváři. Napjaté rysy změknou
„Cítím to samé. Nedokáži bez tebe žít. Miluji tě od první chvíle, co jsem tě spatřil u oltáře.“ Přitulíme se a se slzami v očích ho nepřestávám zahrnovat něžnými polibky. Tolik jsem po něm toužila a teď, když vím, že pro něj nejsem jen nějaký záskok, zcela se mu odevzdávám. Milujeme se celou noc, rozhodnuti zůstat spolu navždy.
Budoucnost se nám jeví jasně. Povídáme si o dětech, domečku se zahrádkou a spoustě zvířátek. Jsem rozhodnuta Lukáše opustit. Naše svatba bude zapsána do historie jako nejkratší na světě. Zítra ráno se s ním domluvím na rozvodu. Někdo si může myslet,že nejsem citlivá a ohleduplná. Nemýlí se. Láska k Petrovi mi ale dodává odvahu a vyžaduje si jasno a klid. Lukáše mám opravdu ráda a nechtěla bych se s ním rozejít ve zlém. Když už nic jiného, tak nejlepšího přítele jsem v něm našla za každých okolností.
Ovšem ne vše jde tak jednoduše, jak se na první pohled zdá.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
80.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 10 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
