|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303525 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Sestry Pleškovy-Pahorek s mrtvým stromem ::
 honzoch |
publikováno: 29.12.2009, 6:24
|
Jak dopadne souboj mezi Kristiánem a Štefanem? To se počkáte, začneme totiž jinak... vzpomínáte na Lidčin sen?
Dnešní díl by mohl lecos napovědět o konci celého příběhu, třebaže ho ještě malý kousek zbývá. |
| |
|
|
9) Pahorek s mrtvým stromem
„Zuzi, copak je?“ zamžourala Lidka do šera místnosti. S obavami sledovala, jak sebou sestra ze spánku hází a cosi nesrozumitelně mumlá.
„Určitě se jí zase zdá o tom Sarkánym a o tom vězení,“ lítostivě přemítala a chvilku po očku pozorovala to nešťastné stvoření. Plavovláska se záhy uklidnila, svinula se do klubíčka a stáhl k sobě celou peřinu. Lidka se pousmála, neboť už dávno věděla, že spát vedle Zuzky je za trest. Opatrně, aby sestru neprobudila, tahala peřinu palec po palci zpět k sobě.
Byla tak zaujatá svou činností, že sebou divoce trhla, když zaslechla tiché zabouchání na okno. Překvapeně se napřímila na lůžku, tiše položila obě nohy na zem a plížila se za zvukem. V tíživé zkušenosti z nedávné minulosti na ni na čekal vedle postele ostrý nůž. Vzala jej a už stála u okénka.
„Tetičko, prosím,“ zněl odkudsi unavený, ale známý hlas. Jistě Kristián!
Střelhbitě uvolnila křídla okna a rozevřela je. Překvapeně poodstoupila a zírala na dva zarostlé muže. Ne, nebyl to Kristián, nebyli to ani bandité, co je předchozí noci unesli.
Jak dávno již neviděla tváře Petera Belláka a Václava Pleška! Myslela si, že sní, když je spatřila pod oknem. Oba byli také náležitě překvapeni, čekali, že tu najdou tetku s Michalem, zírali na Lidušku s otevřenými ústy. Jako první se vzpamatoval Bellák.
„Pustíš nás dovnitř?“ tlumeně se optal, hotov vyhoupnout se na okenní římsu.
„Musím se obléct,“ odvětila a honem vyrazila pro šaty.
„Tak si pospěš, nesmí nás nikdo vidět,“ zaznělo znovu zpod okna. Sotva se nedbale nasoukala do šatů, vyhoupla se nad úroveň okna Bellákova hlava a pak i zbytek těla. Václav hbitě proklouzl za ním a oba zvědavě mrkali po spící Zuzce, zachumlané v peřinách. Její přítomnost je překvapila tak, že úplně přehlédli kolébku.
„Všechno vám povím,“ zašeptala Lidka, „ale teď pojďme!“
Načež otevřela dveře do hlavní místnosti, kde s hadrem na hlavě spala stařena a na lavici u ohně malý Michal. Dojatý Bellák po něm stačil jen mrknout, dobře si totiž všiml matčina zranění a už byl u lůžka. Lidka chytila Václava za ruku a z povzdálí sledovali, jak přichází Belláková k sobě.
„Žijete, maminko! Bohudík, žijete,“ vyhrkl a objal ji. Stařena se pokusila zvednout, ale byla příliš slabá. Oči jí však jiskřily radostí a odvětila: „Prober Míšu, jen ho prober... ať vidí, že má tatínka!“
Peter ji pustil a přispěchal k synovi. Takový nával štěstí necítil už dlouhý, dlouhý čas. Jen kdyby jeho radost nekalilo matčino zranění a Lidčino vyprávění. Nešlo totiž neposlouchat ty hrůzy, které, byť jen s milosrdnou stručností, vykládala. A v jejích rukách se najednou houpal Kristiánek, dědictví těch zlých dob. Václav s bolestí naslouchal událostem z bystrického hradu, vpádu štefanovců a včerejšímu únosu Kristiána. Slyšel i, jak si dítě mumlá první slovíčka. Mimoděk sestru pevně sevřel a tiše opětoval pozdrav přicházející Zuzky. Také mladší sestra těžko skrývala překvapení, vidouc nečekanou návštěvu.
„A to jsme s Peterem mysleli, že jsme zažili dobrodružství,“ uzavřel Lidčino vyprávění Václav, „tolik zla! Kdybych toho bystrického lumpa dostal do rukou, na mou duši bych ho zaškrtil... “
„Asi nemá cenu vyprávět, co jsme zažili my,“ odvrátil Bellák tvář od matky i od nadšeného syna, „vedle vašich příhod jsou to prkotiny.“
„Jen vyprávěj,“ vyzvala jej Lidka a usadila se s dítětem u stolu. Peter s Václavem na sebe pohlédli a druhý spustil: „Po tom, co jsme odešli z Pováží, dorazili jsme do Polska... štěstí nám přálo... pan Ostrówski, jeden zeman, nás vzal do služby a pro každého se našla nějaká práce. A tak jsme skončili na jeho statku a máme se tam moc dobře. Pán nám ve všem důvěřuje a nedá na nás dopustit.“
Bellák se několikrát uchechtl, to ve chvilkách, kdy mu paměť připomněla, jak se naivnímu Ostrówskému vloudili do přízně. Když však Václav dokončil těch pár vět, veskrze povzbudivých a pozitivních, Peter si odkašlal a po krátké úvaze pravil: „A to je vlastně důvod, proč jsme tu! Když vidím tuhle ubohou chaloupku i vaši bídu, myslím, že se rádi přestěhujete za lepším.“
„Do Polska?“ nedůvěřivě vyhrkla Lidka.
„Počkej, chvilku, nepřerušuj mě,“ požádal jí Bellák, „řekli jsme panu Ostrówskému, že máme rodiny a on hned souhlasil... prý můžete všichni k němu... postará se o nás všechny!“
Popravdě čekal vřelejší odezvu a jen přelétl všechny tváře, zmocnila se ho nejistota a zlé tušení. Stařenka zachovala stoický klid a tiše mlčela, Lidka k sobě rozpačitě tiskla dítě a mrkla po rozespalé Zuzce, jejíž oči byly jako štěrbinky, skrz které nenápadně pronikal modrý plamínek.
„Petře,“ tiše hlesla stařenka, „to přeci nejde! Ale vem sebou Míšu... ano, toho vem, ale mě nech, jsem nemocná, co bych se na stará kolena vlekla do Polska?“
Byl v tom hořký kus pravdy, který musel chtě nechtě uznat. Přesto ji přemlouval, neboť věděl, že by jí odloučení od malého Michala rozervalo srdce. Václav zatím obrátil zarostlou tvář k Lidce, ale ani ta nesdílela jejich nadšení. Neříkala nic, ale v duchu se sama sebe zoufale ptala: „A co Kristián? To ho mám nechat napospas?“
Zuzky se ani neptali, po celé vyprávění se tvářila jaksi lhostejně, chladně či dokonce odměřeně. Nevlastního bratra nikdy ráda neměla, stejně jako on neměl rád ji. Do mozaiky všeobecné rozpolcenosti už chyběl jediný kamínek. Den se přehoupl k poledni, ale nikdo neměl pomyšlení na nějakou práci.
„Já nechci pryč od babičky!“ rozplakal se malý Bellák. „Já tu chci zůstat...“
Peter rozvážně odložil opasek s pistolí a valaškou a vzal si syna k sobě. Tiše mu šeptal do ucha cosi s nádechem přemlouvání. Přidala se i stařenka, ale jen na chvíli, pak jí totiž vytryskly slzy a zhroutila se zpět. Jen o okamžik později spustil Lidčin malý Balaša jeden ze svých šílených „ječáků“. Zatímco měli ostatní plné ruce práce, Zuzka, zívající na celé kolo, přešla k oknu a pohlédla do mdlého poledního světla. Venku nebylo hezky, slunce svítilo slabě a přidušeně. Šedivé mraky, kupící se k dalšímu dešti, jej sužovaly tak, že vypadalo jako nezralé jablko, scvrklé a nazelenalé. Apaticky zírala skrz okno k sinavé obloze a přemýšlela. Ne, Lidka ji nesmí opustit, musí tu zůstat! Za každou cenu ji tu musí udržet!
Do ranního ticha pronikl štěkot psů. Vycházel sice odkudsi z protější strany návsi, ale Zuzka se hned zneklidněně obrátila, aby byli zticha. Všichni vystrašeně vzhlédli, Bellák i Václav popadli zbraně a už hledali, kam se skrýt.
Zuzana měla pravdu, třebaže ještě netušila, jak velké je blížící se nebezpečí. To poznala v okamžiku, kdy se mezi chalupami začervenaly dva stejnokroje, mířící přes náves přímo k Bellákům. Muži měli dlouhé kabáty až pod kolena, po boku se jim výhružně pohupovaly šavle.
„Panduři!“ zvolala. „Panduři jdou... “
„Určitě jdou vedle, za Ondrejem,“ namítla stařena a ohlédla se po Václavovi s Bellákem, kteří se drápali do otvoru ve stropě.
„Žebřík je za domem,“ přidušeně hekla, i když věděla, že je příliš pozdě. Václav si nasedl Peterovi na ramena a zmizel na půdě. Hned na to se však zase vynořil a pomáhal druhovi nahoru. Lidka se Zuzkou pohotově přitlačily pod otvor stůl, Bellák se s problémy vyškrábal nahoru a honem zabouchl poklop. Ve shromážděných by se krve nedořezal, každá rána, přicházející ode dveří, věštila strašlivé nebezpečí. Jestli jdou ozbrojenci najisto, nemají uprchlíci šanci, půda bude první na řadě a neštěstí postihne všechny v chalupě.
„Už jdu!“ zvolala Lidka v té infarktové chvilce. Napůl v běhu dorazila k chatrným dveřím a rozevřela je. Kníratí panduři zamumlali jakýsi pozdrav.
„Co chcete, pánové?“ přidušeně pípla a postavila se doprostřed dveří, jako by jim chtěla zabránit ve vstupu. „Dneska se přeci nerobotuje.“
„Nějaká vyděšená,“ prohodil jeden z nich, „pan kapitán Szendrei chce mluvit s Lidkou Pleškovou.“
Lidka úlevně klesla na rám dveří, stařena se Zuzkou přes ni stále nedůvěřivě zíraly na nezvanou návštěvu. Jméno Jána Szendreie však mladší sestru zburcovalo. Strach ji opustil, neboť jej zcela zastínila žárlivost. Přiběhla ke dveřím a vyhrkla: „To jste popletli, jistě chce mluvit se mnou!“
„Snad taky nejsi Lidka?“ škodolibě na ni pohlédl ten menší. „No my si na uších nesedíme, to se ví, že chce Lidku a ne Zuzku. Tak se vrať k tetičce, dítě, a nezlob.“
Zuzana naštvaně poodstoupila a Lidka s rostoucím zájmem vzhlédla: „A co mi Ján Szendrei chce?“
„Prý se to týká pana Kristiána,“ sdělil potichu jeden z nich. Sestry už zcela opustilo prvotní zděšení z jejich příchodu, nová událost nenechala těm starým ani píď místa. Stařence chvilku trvalo, než se vzpamatovala z hrůzy toho šíleného okamžiku, a ani pak se necítila dobře, jako by slyšela, jako by slyšela bijící srdce zbojníků, skrytých na půdě.
„Pojď s námi,“ vyzval menší z mužů Lidku, „dovedeme tě ke kapitánovi.“
Děvče chvilku přemýšlelo, zda to není jedna ze Štefanových ohavných lstí, ovšem touha po Kristiánovi zaslepovala veškerou opatrnost. Přikývla, svěřila dítě stařeně a kvapem vykročila za oběma pandury. Zuzka se rozhořčením málem rozplakala a žárlivost ji přinutila, aby se za nimi vlekla přes náves jako ocásek. Byla tak rozrušená, že za sebou ani nezavřela.
Panduři toho mnoho nenamluvili, prohodili pár k pár odmítavých slov Zuzce, ta se však dál držela jako klíště, tvrdošíjně trvajíc na svém. Nakonec rezignovaně pokrčili rameny a dovedli obě sestry až do aleje před kaštělem, kde čekal s koněm po boku Ján Szendrei a jeho pobočníci.
„Lidko,“ tiše promluvil, jen se pozdravili, „asi víme, kde se Végh skrývá, tak mě napadlo, zda bys nechtěla... “
„Jet s vámi,“ šťastně vyhrkla a nečekaně jej objala, „Jene, ty jsi zlatíčko... jedeme, hned!“
Szendrei takový nával něhy nečekal, málem ho povalila. Honem si urovnal stejnokroj i kožešinu a převzal od nového pobočníka, Petera, úhledný balíček: „To si vezmi na sebe! A rychle, chlapi jsou již na cestě!“
Lidka by jej vděčností zulíbala, zmizela i s šatstvem v keřích. Ján vyčítavě upřel zrak do Zuzčiny zatvrzelé tváře: „Co ty tady, Zuzko? Což jsem výslovně neřekl, že... “
„Když tam může Lidka, můžu i já,“ zlobně utrousila, „máš pro mě stejnokroj?“
„Možná se tam bude střílet,“ prosebně jí vykládal, „já nechci, aby přišla k úhoně! Nechovej se jako blázen! Zuzanko... “
„A Lidka k úhoně může přijít?“ ostře se ohradila. „Když mi ho nedáš, pojedu takhle... “
„Tak dobrá,“ navenek rezignovaně kývl. Předal uzdu pobočníkovi a vzal neodbytnou plavovlásku za ruku: „Ale musíme do kaštělu, nepočítal jsem s tebou... “
Jak jej držela za ruku a odváděla si jej od Lidky, uklidnila se jako mávnutím proutku.
„Ale co Žofie? Co baronka?“ namítla, když vcházeli průjezdem.
„Žofie je v Ilavě, bála se štefanovců... paní probděla celou noc, teď spí jako zabitá,“ tiše vykládal. Vešli na nádvoří. Zuzaně stačil jediný pohled, aby si všimla pozůstatků Štefanova řádění. Jedna ze stran čtverhranného kaštělu neměla střechu, prázdná okna nesla známky požáru, už jen proto, že skrz ně bylo vidět šedivé nebe a hrozivě čnící ohořelé trámy. V západním rohu bila do očí velká hromada suti a zčernalého dřeva, sem nakupili trosky z celého nádvoří.
Nejpůsobivější však bylo shromáždění černých rakví, důstojně poskládaných kolem jižní stěny. Zuzka prudce sevřela Szendreiovu ruku, jako by se bála, že se na ni ti nebožtíci vrhnou. Jedna rakev, dvě, tři. Deset a ještě víc. Počítat je jí přišlo rouhavé, bála se dalšího pohledu.
Zážitek ji poznamenal tak, že v ní staré známé chodby a komnaty uprostřed kaštělu nevyvolaly žádné pohnutky. Pořád měla před očima ten pohřební výjev i ohořelou stěnu.
„Jsme na místě,“ probral ji kapitán z přemýšlení, když vkročili do jeho komnaty, „klidně si sedni na postel, bude chvilku trvat, než najdu svou náhradní uniformu... sakra... kde jen je? Budeš kapitán...“
Zuzka se opatrně posadila na divoce rozvrtané lůžko a s odporem si prohlížela nepořádek kolem.
Rozverně přemýšlela: „V tomhle žít by bylo k zešílení! To prase! Ale i prase je docela hezké zvíře, když se trochu umyje.“
Ján štrachal pod postelí, následně zajásal a zvedl se. Než mohla cokoliv podniknout, čapl ji za ruku, navlékl jí na zápěstí železný kroužek.
„Co to děláš, Jene?!“ vypískla, ale to už zamykal druhou část okovu k vyřezávané noze těžké postele.
„Pro tvou bezpečnost,“ omluvně špitl, vida její výraz, který z překvapení rychle sklouzl k naprostému rozhořčení a vzteku, „brzy se vrátím!“
„Já tě nenávidím! Nenávidím tě!“ vykřikla a zacloumala s okovem, který ji pevně poutal k posteli. „Nesnáším tě, slyšíš?! Hned mě pusť! To je násilí! Jene? Jeňouchu!“
„Pst,“ napomenul ji ve dveřích, „ať nevzbudíš baronku, mohlo by ji to naštvat!“
„Ty prevíte,“ zaječela a mrštila po něm polštář. Klidně jej hodil zpět, spěšně se rozloučil a zamkl za sebou.
„Nenávidím tě!“ zavřeštěla ještě jednou. Zoufale se rozplakala, lomcujíc s řinčícími pouty. Kroužek byl dost volný, naneštěstí však přesně tak úzký, aby skrz něj ani v té nejzoufalejší snaze neprovlékla ručku. Naštvaně klesla do rozestlané postele, nemyslíc na nic jiného, než na strašnou křivdu, která ji postihla. Nadávala Szendreiovi nejhoršími slovy, jaká byla schopna vymyslet a stejně ji to pranic neuklidnilo. Vystřízlivěla až po nekonečném čekání.
„Už jdu, Liduško,“ sotva popadal dech, když ji spatřil, jak osamoceně stojí a drží mu koně.
„Kde je Zuzka?“ svraštila čelo, když viděla, že se od kaštělu vrací sám.
„V bezpečí. Zamčená v mé komnatě!“
Lidka souhlasně přikývla, podnikl přeci chvályhodný čin. Ne, že by se na sestru zlobila, dávno si zvykla jí její nesmyslné rozmary tolerovat, ale Zuzčina přítomnost byla nebezpečná a přinejmenším zbytečná. Ján se vyhoupl na frkajícího koně a posadil děvče před sebe. Pohnal jej po cestě k lesu.
„Pořád jsi mi neřekl všechno,“ ohlédla se přes rameno, „co se přihodilo? Kde je Kristián?“
„Byli jsme skoro celou noc vzhůru a přemýšleli, kam se mohl ten lump Végh ztratit... Mučili jsme zajaté štěfanovce, ale ta padavčata moc nevydržela... hned přiznali, kde se rozdělili, a že zbytek v čele se Štefanem, a byl s ním i Kristián, zamířil kamsi do strážovských kopců... “
„A dál, Jene?“ netrpělivě naléhala.
„No, upřímně, ti lotři mizerní jen potvrdili, co jsme si mysleli. Ale pak přišla stará Hanka, že prý zná místo, kde by se Végh mohl ukrývat. Když byl prý malý, zastavovali se tam s ním pokaždé při cestě kočárem... to místo miloval. Když vyrostl, scházel se tam se svými hrdlořezy, než je Balaša vymýtil... “
„A jak je to ještě daleko?“ vyhrkla s rostoucí nervozitou. „Už tam budeme?“
„Ani ne hodina,“ odpověděl a zvedl oči k nebi. Nebylo hezké počasí, na les se snesla lehká mlha a pár kapek, které ještě víc ochladily už tak studený vítr. Ten ostatně tu a tam zabloudil i mezi stromy a jen prodlužoval nekonečnou jízdu k neznámému cíli. Ján mlčel, nevěda co říci. Připadal si až trapně, když se opět přistihl, jak otrocky obdivuje tu krásnou bytost, sedící před ním, jak by nejradši zajel ruku trošku výš než jen k pasu. Kdyby jen nebyla tak blízko, kdyby se jí nedotýkal, kdyby neprozařovala ztichlý smutný les tak mocným kouzlem!
„Jene,“ vycítila potřebu promluvit, „vzal by sis Zuzku?“
Pandurský kapitán dělal nechápavého: „Jak to? Proč? Ona mě ještě chce? Což nevidíš, jak se na mě škorpí?“
„Nedělej hloupého,“ napomenula jej, „vždyť každý vidí, jak se k sobě máte, trocha škorpení k tomu patří. Myslím, že ji znáš až moc dobře, abych ti to musela vysvětlovat... “
„Teď už sotva,“ morousovsky namítl, „teď by mi nejradši vyškrábala oči.“
Lidka svou snahu vzdala, vycítila jeho zatvrzelost. Pravila pouze: „Jen bych nerada, aby dopadla jako já... s dítětem a sama.“
„Vždyť na sebe nenechá sáhnout,“ kysele odsekl Ján Szendrei a dělal, že se soustředí na cestu. Les byl ztichlý jako hřbitov, jen kopýtka koně cinkala a Lidčino srdce s nimi bušilo do rytmu. Očima předbíhala koně vždy víc než o jednu zatáčku, vždy dál než za jeden horizont. Vroucně se modlila, aby nebyl mrtvý.
„Podívejte, kapitán už jede,“ zvolal mladý Peter.
A skutečně. Mezi stromy se mihl červený záblesk stejnokroje i černý plášť a Ján Szendrei se vynořil zpoza zákrutu. Spatřili i Lidku, která s vyvalenýma očima zírala před sebe.
Co viděla? Nejprve musela spatřit lidi a koně, stáli tam nějak strnule, v zasmušilosti shrbeni jako desítka palčivých otazníků. Přelétla je zleva do zprava a zpět, snažila se číst z jejich tváře jako z pergamenu, zjistit, co se stalo. Když pohlédla přes tichý zástup, spatřila skalku, kolem které se jako had vinula malá pěšinka.
Ján Szendrei nečekal, že se Lidka vytrhne tak prudce. Děvče se mu vyškublo a tvrdě dopadlo na zem. Zvolala: „Kde je? Kde je můj Kristián?“
Byli tiší jako pěny a přesto se dočkala odpovědi. Stojící panduři se rozstoupili v jakousi uličku, která plynně navazovala na pěšinku vzhůru. Ján Szendrei pomohl Lidce z mokré země a vedl ji dál.
„Buď statečná, ať uvidíš, co uvidíš,“ zašeptal. Lidčiny smysly však zastřela podivná mlha, nevnímala, co jí šeptá, protože se v duchu vracela do podivného snu, který ji trápil od chvíle, kdy se ocitla u Balaši, na bystrickém hradě. Zatajila dech, když stoupala po cestičce, která se před ní rozestupovala jak v tom osudném snu. Věděla, co spatří, tušila, že se objeví na osamělém pahorku u mrtvého stromu. Na pahorku, který bičuje déšť a kolem kterého omotává vítr mlhu jak umrlčí rubáš. Na zádech jí vyskočil ledový pot, připadala si přesně jako Kristus, když krůček po krůčku stoupá na Golgotu. Minula skupinku tmavých trnitých keřů a to už stála na vrcholku. Přímo jí u nohou ležel mrtvý bandita, další muž, doktor Kamenský, stál opodál a bezradně přešlapoval. Ale byla tu ještě třetí osoba, zhroucená u paty mrtvého stromu bez listí, rozeklaného bleskem.
Poznala by tu známou tvář natisíckrát, tisíckrát by ji zlíbala. Rozeběhla se ke Kristiánovi a přiklekla k němu. Viděla, že mu teče krev z úst, že ji má i na kabátě a vedle sebe v trávě, všude ve hrozivém množství.
„Lidko,“ otočil k ní hlavu, „věděl jsem, že mě nakonec najdeš!“
Chtěla ho políbit, ale odvrátil tvář: „Nech toho, je to marné!“
„Přece tě tu nenechám vedle toho mrtvého! Pojď, děsí mě jeho přítomnost!“ ohlédla se po mrtvém muži opodál.
„I kdybych chtěl, nevstanu, Végh ťal příliš hluboko,“ smutně se usmál. Zakuckal se a chvilku bezmocně plival krev. Zavál vítr a rozcuchal Lidce vlasy. Děvče se zoufale ohlédlo po Kamenském: „Pane doktore, pomozte mu, přeci!“
Kamenský trpce pokrčil rameny a tak pohlédla zpět, na bývalého milence: „Nesmíš umřít, co já bez tebe?“
„Právě proto musím... Bůh nás krásně rozsoudil, mě, tebe, baronku... nemůže mě mít ani jedna z vás... ale kdybych mohl, vybral bych si tebe... “
Přitiskla se mu k hrudi, jen a jen, aby sama sebe přesvědčila, že mu srdce bije pořád stejně, že jí neodchází pod rukama.
„Měl jsem dost času smířit se sám se sebou... čekal jsem tady nahoře a dočkal se vás... škoda, že tak pozdě... “
„Ne, to ne, nech toho, nemysli na smrt!“
„Budu rád, když můj poslední pozdrav připadne tobě a Zuzce, pozdravuj ji,“ zasténal.
„Vyřídím,“ s nadějí mu sevřela ruku.
Kapitán Ján Szendrei si netaktně odkašlal a bývalí milenci zvedli hlavy.
„Omlouvám se, ale co se tu stalo? Kde je Végh, kde jsou jeho muži?“
Kristián se možná pokusil o úsměv, možná to byla jen bolestivá grimasa. Mluvil tiše, pomalu a velmi namáhavě: „Strávili jsme tu noc... Štefan ztratil autoritu... chtěl mě přemluvit, abych za něj orodoval... u jeho matky... pohádali jsme se, došlo na souboj...“
„Byl přeci zraněný? Jak to, že... “
„Ale já také... souboj dvou slepých, jeden na pravé... druhý na levé oko... kdo vyhraje? Nevyhrál... já posekal jej... ale on mě také... uherský souboj-do poslední kapky krve...“
„Ale kde je teď?“
„Dvě hodiny to byly... odešel... on i jeho muži... tohohle zabili, když se s nimi pohádal... “
János Szendrei si otřel zpocené čelo, věděl vše, co chtěl vědět, a možná i víc. Kdosi se dotkl jeho ramene. Snad vítr? Ne, není to vítr, je to Kamenský, který jej vyzývá, aby nechali milence o samotě.
Pokrčil rameny a následoval doktora zpět, tam, kde v pohřebním tichu stál zbytek mužstva. Primitivní nosítka, připravená přímo na cestě jasně naznačovala, že již nikdo nevěří v Kristiánovu záchranu. Nezbylo, než se opevnit trpělivostí a počkat, až tam nahoře ve smutným výšinách odevzdá mladý pán svou duši větru. A Lidka, osudem k tomu vyvolená, dohlédne, aby byla jeho smrt důstojná.
A tak tam seděla a čekala. Čekala na tom smutném místě, na pohřebním pahorku, kde jistě v časech mohyl plály pohanské ohně. Čekala v místě, kde se krev jejího milence mísila s hlínou, v místě, kde oba sokové prohráli svou souboj. Čím víc se čas vlekl, tím víc v ní uzrávalo rozhodnutí nevyčkat pohřbu a odejít s bratrem a Bellákem. Horní Zem jí přinesla jen svízele, spadne z ní všechna tíha, když překročí polskou hranici?
V srdečně hřejícím ranním slunci, tolik rozdílném od toho sychravého dne Kristiánovy smrti, loučily se na křižovatce uprostřed lesů sestry Pleškovy. Přihlížel tomu Václav Plešek a Bellákovi, otec a syn. Škoda, že nemohla přijít i stařena, kterou její zranění stále poutalo k loži.
Stále viditelně otřesená Lidka sestře podala věnec z lučních květin: „Dej ho za mě Kristiánovi na hrob.“
„Než bude pohřeb, zvadne. Upletu mu nový,“ opáčila smutně Zuzka a vzala věneček do rukou.
„Tak dobře,“ kývla tiše sestra, „opatruj se a dávej pozor na tetičku...“
„Dám,“ slíbila Zuzka a sklonila se nad dítětem. Něžně jej políbila a odměnou jí bylo pár nesouvislých slovíček, natáhlo po ní ruce.
„Až ho uvidím příště, nebude si mě ani pamatovat,“ truchlivě poznamenala, „ale třeba už bude pořádně mluvit... “
„To víš, že si tě bude pamatovat,“ ujistila ji a pohlédla na Kristiánka, „viď, že si budeš tetičku pamatovat! A když ne, tak ti ji připomenu.“
Zuzka se pokusila usmát, ovšem ústa jí místo k úsměvu sklouzla přímo k opačné grimase. Lidka ji honem přitáhla k sobě, objala, políbila a nechala ji stát na cestě jako solný sloup. Zamávala za nimi a chvilku v slzách sledovala, jak jí Lidka s dítětem, Bellák s plačícím synem i Václav mizí z dohledu. Pomalu se obrátila k domovu, svírajíc Lidčin věnec. Připadala si, jako by rovnou kráčela na pohřeb, nevnímala slunce, které si to zatím namířilo vysoko k nebeské báni.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 15 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
