|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303525 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: 7. Sen ::
 montana |
publikováno: 30.12.2009, 20:26
|
|
| |
|
|
Opatrně přes ní rozprostřel deku tak, aby se nevzbudila. Přiložil do krbu dvě suchá dubová polínka a postavil na kamna oprýskanou plechovou konvičku. Tu měl od babičky. Děda si v ní vždycky dělal meltu. Celý den mu pak stála na teplých kamnech v jejich malém domečku, a on si naléval kdykoli měl chuť. Luboš jí dostal, a v dědečkovu návyku skoro pokračoval. Melta stávala na kamnech v zimě a pak podle chuti. U dědečka celý rok. Sundal z police dva velké hrnky a postavil je na masivní dřevěný stolek u pohovky, na které Jana spala, schoulená pod dekou. Pohladil ji po chladné tváři. Nevzbudila se.
Odešel ke kuchyňské lince a uklidil pár kousků nádobí, které už suché, čisté leželo na kostkované utěrce vedle dřezu. Janu vzbudilo až zařinčení lžíce o podlahu. Luboš jí rychle sebral a uklidil do šuplíku, aniž by se podíval, jestli je čistá.
Jana zamžourala očima a rozpačitě se na něj usmála. Měla divný pocit, že se bude něco vyjasňovat, a ten neměla ráda. Nejradši by spala, spala a spala, jenom aby nemusela řešit něco, co nevěděla, proč se děje.
„Jak ti je?“ Podíval se na ní přes velkou místnost, uklidil poslední příbor, utěrku složil a posunul po lince dál od kraje.
Pokrčila rameny zachumlanými v dece a přitáhla si jí víc ke krku. Nespouštěla z něj oči. Neměla ráda tenhle jeho pohled. Vypadal až moc přísně.
„Co tě to napadlo, jet ven takhle v noci?“ Vyčetl jí jak malé holce. Přihodil do krbu ještě jedno polínko a sedl si jí k nohám.
Jana se na něj zahleděla trochu překvapeně, jen nevěděla, co mu na to říct. Však on byl také venku takhle v noci. Jenomže on měl důvod. Připadala si hrozně provinile. Ochotná přijmout od něj jakoukoli kritiku, připravená na cokoli, ale plná obav a nevole. Jako by se měla bránit, svojí vlastní vině. Obhajovat se vlastně jen sama před sebou.
„Nemohla jsem tu být sama…“ Zašeptala. Věděla ale, že tohle pro něj není vůbec žádný důvod.
„Ale mohla, Jani.“ Opřel se a koukl do krbu. „Nebo ses měla aspoň oblíct, vždyť je tam v noci kosa.“ Zavrtěl hlavou.
Jana to věděla, ale v té chvíli jí to bylo jedno, v té chvíli měla v hlavě úplně něco jiného. A Luboš se tvářil jakoby nic, i když věděla, že úplně ve své kůži není. Upřeně se zahleděla na fotky na stole.
Luboš si toho všiml. Koukal nejdřív chvíli na ní, potom taky na stůl. „Nech to plavat…“ Pronesl po chvíli uvažování a přemýšlení a pohladil jí po lýtku přes teplou deku, pod kterou se choulila jak kotě.
Janě se ulevilo. Věděla, že tohle je jeho poslední slovo, a že to není jen tak, že si ho náležitě rozmyslel. Koneckonců měl na to celé odpoledne, kdy se někde coural, celý večer a celou noc, kdy ho hledala. Měl svůj klid, který potřeboval, aby si srovnal myšlenky. Neřekl by to, kdyby to tak opravdu nemyslel.
„Vážně?“ Hleděla na něj, jak vstal. Šel pro konvičku a oběma jim nalil do hrnku horkou meltu s pořádnou porcí mléka.
Usmál se. Odložil konvičku, sebral všechny fotografie, nacpal je zpátky do té obálky a opatrně je položil na žhavá plápolající polena. „Vážně.“ Znovu si sedl vedle ní. Zvedla se, aby ho políbila. Hleděli oba do plamenů, které se barvily od fotopapíru různými, pro oheň nepřirozenými barvami. Tančící plameny živě vyskočily, a zklidnily se stejně rychle, jako vzplály. A byl tu zase ten starý, krásný, obyčejný oheň, rozvážně se plazící po ohořelých polenech. Objal jí okolo ramen. Položila mu hlavu do klína a znovu si přes sebe přetáhla deku. Hladil jí po vlasech. „Víš… nevím, kdo tím co zamýšlel, ale já tě mám rád. Jako vážně rád, a tvoje minulost, už je pro mě čím dál míň podstatná. Vím cos mi tenkrát řekla, a věřím ti… i když, vidět tě v náruči jiného chlapa, nebo spíš jiných chlapů… přiznávám, hodně mě to naštvalo. Potřeboval jsem na chvíli pryč…“ Vysvětloval. Věděl, že to chce slyšet, že potřebuje vysvětlit, proč se takhle rozhodl. Tušil, že ona nic vysvětlovat nechce. Vlastně ani nemusela. Opakovala by, co už mu jednou říkala, a co už věděl. Nemělo cenu se k tomu znovu vracet. Pro to, co bylo teď, to nepotřeboval.
„Miluju tě…“ Zamumlala mu do klína tiše, aniž by se na něj podívala. Věděla, že se jen usmívá, a že to rád slyší. Neříkala to často. Měla v sobě zakořeněný pocit, že jsou to moc vzácná slova, a měla by jimi zůstat. A od něj žádné vysvětlení nepotřebovala. Chápala to, věděla, že je ješitnej. Nikdy mu nebrala jeho svobodu a nikdy ho nikam netlačila. Nikdy by jí to ani nedovolil. Věděla, že svoboda, kterou mu dává, je podstata jejich vztahu. Kdyby mu jí nedávala, žádný vztah by nebyl. Luboš by to nedokázal. Ale svoboda pro něj znamenala absolutní důvěru. Jeden ve druhého. Důvěru bez vysvětlování, důvěru bez zbytečných slov.
„Pojď spát, už je půl čtvrtý…“ Hladil Janu v tmavých vlasech, které mu spadaly na stehna a krásně se vlnily.
Neochotně se zvedla. Bylo jí u něj dobře. Znovu nabyla jistotu, důvěru sama v sebe, svou zdravou drzost, kterou na ní měl Luboš rád. Hravé sebevědomí, divokou oddanost. Věděl, že bude vždycky všechno okecávat, a ke všemu mít nějakou připomínku, ale vždycky ho podpoří, i když nesouhlasí. Vždycky odporuje, a neochotně se podvolí. Z principu. Nebo spíš z povahy.
Luboš odešel do koupelny, Jana hodila nesloženou deku na pohovku, zhasla světlo a loudala se do ložnice. Cestou ze sebe stahovala džíny, které přehodila přes opěradlo křesla, a košili odhodila za nimi. Netrefila se. Košile se po džínách jen svezla na prkennou podlahu. Nechala ji tak. V tomhle si často sama nadávala... že by měla uklízet hned. Jenže když je člověk tak unavenej? Ne. Vždycky si dokázala zdůvodnit, proč to jde udělat později.
Svalila se na měkké matrace a podřimovala. Čekala, až přijde Luboš. Usnula. Připadalo jí, že spí už hrozně dlouho, když přišel. Pootevřela oči a sledovala ho jen v nepatrném světle od ohně ve vedlejší místnosti, které ho osvětlovalo.
Myslel, že spí. Tiše odtáhl záclonu a otevřel okno. Znovu záclonu upravil, prohrábl si vlhké vlasy a hlasitě vzdychl. Symbol těžkého dne. Teprve teď jí došlo, že se ani nezeptala, jak se měl, jak bylo v práci. Že byla celé odpoledne zaměřená jen sama na sebe, na své vlastní pocity, že ani nevěděla, jak se cítí on.
Pomalu si lehl vedle ní, a přetáhl přes oba lehkou deku. Jana se k němu přitulila. „Měl jsi toho v práci hodně?“ Zašeptala.
„Ty ještě nespíš?“ Otočil se k ní a odhrnul jí z tváře pramínek vlasů. Přivinul ji k sobě. Měl rád tenhle pocit. Kdy si večer lehl, s milovanou ženou, tělo ho příjemně bolelo od vykonané práce, únava ho kolébala, ale ona ho vždycky dokázala vzbudit. Vzbudit a vzburcovat v něm všechno, co šlo jedním jediným dotekem. Jediným proneseným slovem. Ani ne tak slovem, jako tónem, kterým to říkala. Protože ať jím řekla cokoli, znamenalo to vždycky to samé. Jak moc ho miluje.
Zavrtěla hlavou. „Ne.“ Mrkla do tmy. Její řasy ho šimraly na hrudi. Vnímal je, jako by to bylo v tu chvíli to jediné, čím se ho dotýkala. Políbila ho na hruď a položila si hlauv na jeho rameno.
„Děláme nahoře pod rozhlednou... Skládkujeme za hrází, aby to nebylo v kopci, a Pavlovi včera zapadl traktor, tak jsme ho půl dne dostávali z toho hroznýho bahna dole u rybníčku.“ Postěžoval si.
Jana s ním párkrát v práci v lese byla, takže věděla moc dobře, jaká dřina to je. „Tak to jste měli pernej den...“ Objala ho pod dekou a přehodila si koleno přes jeho stehno. „Volali jste Rosťu, aby ho vytáhl, nebo jste to zvládli?“ Zeptala se.
„Zvládli... Vytáhli jsme ho přes kladku navijákem.“ Chytil ji za ruku. „Ale to bahno má všude.“ Dodal s unaveným úsměvem.
„Kolik tam toho ještě máte?“ Zajímalo jí. Zívla. Chvilku čekala na odpověď. Když se zaposlouchala do jeho pravidelného oddechování, věděla, že už se jí nedoví. Ne dneska.
Vzbudil jí štěkot psa a zařehtání koně. Chvilku mžourala do sluncem zalité místnosti, prohlížela si dřevěný strop. Očima sjela přes kamennou zeď až na prázdné místo v posteli vedle sebe. Vůbec se jí nechtělo vstávat, natož se probrat. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že Luboš už vedle ní neleží. Hbitě se posadila na posteli a rozhlédla se kolem sebe. Odhodila deku stranou a vyběhla na verandu. Nebyl tu. Najednou začala přemýšlet, zda tu v noci vlastně byl, jestli se jí to vše jen nezdálo. Tohle se jí stalo málokdy, že by spala déle než on. A vždycky jí to stejně rozhodilo. Měla pak výčitky, že mu neudělala s sebou do práce snídani, že se s ním nerozloučila, že ho ráno neviděla odcházet.
Zavrtěla hlavou a usmála se. Vždyť v podstatě o nic nejde. Uvidí ho večer, snídani mu udělá zítra...
Oblékla si to, co našla poházené ze včerejška po nábytku, ukrojila si velký krajíc chleba, namazala ho máslem, dopila studenou meltu s mlékem a šla ven. Bylo krásně, semtam mráček, teplo. Jana se zhluboka nadechla vůně letních luk a lesů.
„Tak co, ty potvoro, budeš dneska spolupracovat?“ Koukla na Blackie v malé ohradě vedle stodoly. Ukousla si kus z namazaného chleba, opřela si jednu nohu o ohradu a podívala se do slunce, které ještě nebylo tak ostré.
Kobylka k ní přišla a čumákem se dotkla Janiné snídaně. „Hele... to je moje.“ Ucukla dívka rukou. „Ty se koukej pást...“ Zamračila se na ní. Kobylka párkrát jen pohodila nespokojeně hlavou. „No mazej!“ Zvýšila Jana hlas a prudce zvedla ruku. Blackie odskočila a odběhla kousek stranou. Potom zase pomalu přišla až k Janě. Ta jí znovu rukou odehnala. Stačilo nepatrné prudší gesto, a kobylka se dala na “útěk“. Ve chvíli, kdy odběhla se Jana hbitě protáhla ohradou dovnitř do výběhu, ale zůstala stát těsně u hrazení. Kobylka k ní přišla a dotkla se nozdrama její ruky. Patrně si ani nevšimla, že už není ta strašně nebezpečná holka za ohradou, ale přímo v ní. Nebo si toho nechtěla všimnout a její přítomnost jí začala připadat automatická. Naučila se jí brát jako součást toho, kde žije. Koneckonců, Jana u její ohrady strávila několik hodin denně.
Jana dojedla nakousaný krajíc a otevřela ohradu. Pomalu prošla dvorem s kobylkou těsně za zády. Tentokrát už se nebála jít těsně za ní. Čumákem udržovala kontakt s jejími zády. Jana byla nadšená, ale snažila se nedat na sobě nic znát. Chtěla, aby jí co nejméně ovlivňovaly její pocity, aby neudělala chybu. Věděla, že zvířeti omyl nevysvětlí. Zvíře musí znovu přesvědčovat.
Prošla se s ní kolem rybníků, lesní cestou, polem, loukou, aby měla kobylka trochu představu, kde to vlastně žije. Aby poznala okolí. Bylo na ní vidět, že už ho vnímá mnohem silněji, než minule, že už si všímá, co se děje okolo. Pořád si ale hlídala Janu. Semtam se někde zadívala, odbočila, ochutnala jehličí, ale vždy si dívku doběhla a čumákem se dotkla jemně jejích zad.
Když za ní zase zavřela ohradu, připadalo jí, jakoby měla najednou s touhle kobylou uplně jiný vztah. Věděla, že to není pravda, že je to jen její pocit, ale viděla také, jak Blackie odhazuje strach. Možná, že ani tak velký strach neměla, jen se potřebovala adaptovat, sžít s prostředím. Těžko říct, s čím měla problém u předchozích majitelů, možná že to byla jen lidská blbost a selhání, jen jedno jediné ublížení. Jenomže zvíře nedokáže pochopit, co je to omyl, zvíře si pamatuje. Jana to věděla moc dobře, psa měla z útulku a měla s ní dost práce, než z ní udělala společensky vhodné stvoření. Ale všechno jde. Všude je cesta, jen ji najít. Pravda, často nejde odstranit to, co mají v hlavě a nikdy z nich už nebude to, co by bylo, kdyby... jenže Jana na kdyby nikdy nehrála. Tohle věděla a ví. Zrazené zvíře už se nespraví. Jen se může upravit.. ale pak mu může klidně někdy, jak se říká, rupnout v bedně, a udělá nějakou koninu.. ale vyčítat mu to nikdo nemůže.
Chvilku štípala dříví, než jí začalo být horko. Rozhodla se pro úklid ve stodole. Nijak to nehodlala přehánět, jen tak zběžně, o co zakopávala, to srovnala, urovnala nářadí, shrábla na hromadu poházené seno. Potom začala s rovnáním nasekaného dříví pěkně pod střechu u domu, aby pěkně vysychalo a bylo schované před deštěm. Pohvizdovala si u toho známou melodii a nemyslela na nic jiného, než na to, aby do sebe polínka pěkně zapadala. Ráda skládala dřevo.
„Jani!“ Zavolal na ní od lesa známý hlas.
Upustila polínko a rychle se zvedla z předklonu od pečlivě rovnané hraničky. Otočila se za sebe. Pustila na zem i zbylá polínka, která si držela v druhé ruce a rozeběhla se za Lubošem. Zvedl jí a ona ho pevně objala rukama i nohama. Políbila ho na tvář.
Luboš se usmíval. „Hele, nás kdyby občas někdo sledoval, tak si musí myslet, že jsme se právě zamilovali. Ne, že jsme spolu už pár let.“ Políbil jí na hebké teplé rty.
Odtáhla se od něj. Postavil ji na sluncem vyhřátou zem. „Vadí?“ Ptala se s úsměvem na tváři.
„Ne. Mám to rád.“ Znovu jí políbil. Její střeštěnost měl rád. Byla pro něj zárukou aktivně stráveného času.
Podléhala mu. Nechávala se unášet teplem, vůní schnoucí trávy a jeho těla. Mžourala očima proti slunci, přivírala víčka opojená slastným pocitem štěstí.
Ležel vedle ní, opíral se o loket a pohrával si s jejími vlasy rozhozenými v trávě. Byla tak bezbranná. Na chvilku. Na malou chvilku byla jak to nejbezbrannější stvoření, když zprudka oddechovala a usmívala se. Když tak mihotavě přivírala oči a nechtěla je otevřít. Kochal se tím pohledem. Měl ho radši než jakýkoli jiný. Pohladil jí jemně po rameni, vychutnával si každý dotek s její horkou kůží.
„Musím zas do práce, lásko..“ Políbil ji na čelo a pomalu od ní vstal. Jana nechtíc otevřela oči a svinula se na trávě u jeho nohou. Potom se posadila a s úsměvem na tváři kývla. „Škoda!“ Znovu sebou plácla do trávy a otevřenými ústy zhluboka dýchala.
„Za chvilku jsem doma.“ Smál se jí Luboš. Byla tak nenásilně bezprostřední.
Když se konečně znásilnila k tomu, aby se zvedla a uvedla do provozu, byl dávno pryč. Plácla se do čela, zavrtěla hlavou, ale úsměv ve tváři byl neodbytný. Ať by jí teď trápilo cokoli, na tu chvíli by to prostě přestalo existovat. Sebrala svršky a odběhla domů. Natáhla si kraťasy a ušmudlané tílko a šla kontrolovat ohrady. Vysoká tráva jí šimrala na nohou, polámaná stébla píchala do chodidel.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 15 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
