|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303527 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (43. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 03.01.2010, 6:22
|
| *** |
| |
|
|
Chcípni, Lany!
Kaileen se změnila a nebylo to dobře. Nebylo. Ležela jsem bez hnutí, nechala ji spát a v duchu jsem si nadávala za to, co jsem s ní provedla. Kde je ten nemilosrdný zabiják? Že by to bylo to, co se ke mně tulí? Když tak klidně snila kdo ví o čem, něco jí chybělo, i ve dne jejímu pohledu scházela ta jiskra, před kterou bych nejradši utekla. Měla bych jí dávat více sil, místo toho se z ní stalo nesmělé cosi.
„Bylo by to příliš snadné, jsi jako fena chránící mrzácké štěně.“
Corita to věděla. Narozdíl od Narat mi dala šanci, bohyně měla jednodušší a rychlejší způsob, jak tomu zabránit, nakonec však musela souhlasit s pomalým a nejistým řešením. Když jsem nad tím přemýšlela, došla jsem k závěru, že mi královna dokonce pomáhá. Její provokování vracelo Kaileen alespoň dočasně do doby, kdy bezstarostně brala životy jen tak z dlouhé chvíle. Čím by byla trocha potěšení proti tomu, abych ji mohla znova sledovat, jak se věnuje své největší vášni?
Kaileen se zavrtěla, protáhla se a upřela na mě pohled.
„Dnes tak brzy vzhůru?“ zeptala se a pohladila mě.
Ne, já taková nejsem. Nejsem něžná a laskavá, nikdy jsem nebyla, já to v sobě nemám a nechybí mi to. Zachytila jsem její ruku a jasně naznačila, že taková gesta si má nechat od cesty.
„Proč chceš s Coritou uzavřít mír?“ vyletělo ze mě.
„Co ty po mně vlastně chceš?! Nejdřív se dožaduješ…“
„Odpověď, nic víc. Proč s ní chceš uzavřít mír? Ale pravdu, Kaileen.“
„Na to není čas, máme povinnosti,“ vstala, zjevně se o tom nemínila dál bavit.
Přesně tu odpověď jsem čekala, víc nemusela říkat.
Redd nás povodil téměř po celém sídle, Corita bedlivě pozorovala dění kolem sebe, já jsem je brzy přestala vnímat. Snažila jsem se ovládnout vzbouřenou mysl a když to nešlo, alespoň jsem se nechala hýčkat představami. Těšila jsem se, až Kaileen znovu uvidím v akci, jak se oddává zvráceným zálibám a částečně jsem jí záviděla, že zrovna ona si bude pohrávat s tolika soupeři a já se budu jen dívat. A Lany a ti ostatní? Budu ji hlídat, zatímco Kaileen a Corita se budou bavit lovem té verbeže. Rostlo to ve mně, skoro jsem cítila, jak se to uvnitř hýbe – ta chuť zabíjet, cítit krev, smrad vnitřností, milovat se se strachem obětí.
„Nechutná ti?“ zeptal se Redd.
Všichni se dívali, jak se lžička pohybuje sem a tam vychládlou polévkou, stříbrovlasá korpulentní dáma se sice netvářila uraženě, ale mrzelo ji, že nemám chuť na její výtvor. Vzala mi talíř, odnesla jej a když se vracela s masem, pozorovala jsem, jak se jí vlní bílá zástěra, která překrývala téměř celé fialové šaty.
„Každý nemá polévky rád, tím se netrap,“ řekla příjemným hlasem a postavila nový příděl na starý stůl. Maso – snědla bych i syrové, kdyby mi za to dali kohokoliv, na kom bych se mohla vybít. „Ani maso nejíš?“ zeptala se zmateně. „Přece nebudeš jenom na bramborách, mám ještě koláč, kdybys chtěla,“ snažila se mi vyhovět, ale moji chuť nemohla uspokojit.
„Nezlobte se, voní to krásně, ale nemám hlad. Počkám venku,“ zvedla jsem se.
„Sedni si!“ zahřměla Corita.
„Nechci jíst!“
„Už ti to došlo? To trvalo.“
Její myšlenky byly tak agresivní, nemusela by využívat své moci, aby to bylo na jejím pohledu patrné. Byla by dokonalá soupeřka.
„Dostaneš svůj podíl, ale teď si sedni a sněz to maso,“ přikázala mi mírnějším tónem, jako by zabíjení mělo být odměnou za dojedení porce.
Nevím, o čem se bavili, nevím, jak jídlo chutnalo, začala jsem znova vnímat, jakmile jsem zavětřila nebezpečí. Přišel čas setkat se s Yrem a dohodnout podrobnosti souboje. Zase popichoval Kaileen, měla chuť po něm skočit, ale Corita byla ve střehu, Redd samozřejmě taky.
„Pět soupeřů ti stačí?“ zeptal se Yro.
„Bude muset,“ odpověděla znuděně Kaileen.
„Koho si můžeme chytit?“ zeptala se pro změnu Corita.
„Rony má dvě dcery a syna. Nejstarší dcera má dítě. Chlapce.“
„Kolik je mu let?“ zajímala se Kaileen.
„Pět.“
Přesně to jí vyhovovalo. Nebyla o mnoho starší než neznámý chlapec, když se poprvé setkala s Coritou.
„Takže dnes večer?“
„Ne, až zítra,“ odpověděl překvapivě. „Spojím tvé vystoupení s popravou Antonia. Zítřejší den se zapíše do historie jako moje dvojnásobné vítězství.“
„Moc si o sobě myslíš,“ uzemnila jsem ho. „Pět chlapů nemůže Kaileen ohrozit.“
„Dobrá, uděláme tedy naši hru zajímavější, chceš?“ obrátil se na ni, ona jenom přikývla. „Tři zbraně budou volně položeny v aréně, dojdi si pro jednu dřív než moji muži.“
„To je celé?“ ušklíbla se pohrdavě. „Jak chceš.“
„Uvidíme, jak silná se budeš cítit, až promluví dav,“ opáčil sebejistě. „Je ti jasné, že tě nebudu chránit? Nezastavím boj, abys přežila. Musíš zabít všech pět.“
„Snad si nemyslíš, že bych se slitovala? Kdybys tušil, čí dcerou jsem, přestal bys mě urážet.“
„Dcerou zákeřných vrahů, no a?“
„Kéž by,“ pronesla tiše Corita.
„Ke mně se stejně nedostaneš, v to nedoufej,“ pokračoval.
„Ke Katherine jsem se dostala,“ prozradila a on vytřeštil oči. „Rozvalovala jsem se v její posteli, zatímco tví nejlepší muži nedobrovolně spali na chodbě.“
„Opovaž se jí ublížit!“
„Plané hrozby,“ mávla rukou.
„Posledně ses tvářila jinak,“ připomněl.
„Zapomeň na ten záblesk naděje,“ usmála se samolibě. „Udělej mi radost, zkus to ještě jednou, abych i já poznala slast, o které tě budu moci poučit,“ zřejmě podvědomě pohladila dýku.
„Uvidíme se zítra, Kaileen,“ odpověděl rozzlobeně. „Prohraješ. Pokud budeš ještě dýchat, nechám tě pověsit, v což doufám.“
„Něco jsem řekla!“ ozvala se Corita, přestože doteď nechala nepřátelskou debatu volně plynout.
„Katherine je v bezpečí. Zítra bude všude tolik lidí, že se k ní rozhodně nedostanete. Ani jedna. Tebe neznám,“ řekl přímo mně, „ale dám si na tebe pozor. Zřejmě nebudeš o mnoho lepší než ty dvě.“
„Na to si klidně vsaď,“ potvrdila jsem.
„Smíte odejít,“ dovolil nám, jako bychom byly jeho služky.
„Zapomínáš, kdo před tebou stojí,“ připomněla jsem.
„Ty zapomínáš, že jste v cizí říší, v mojí říši!“ Opět rád zdůraznil slovo mojí, pokaždé se v tom tak vyžíval, jako by nad něj nebylo. „Tady rozhoduji já, moji vojáci vás na každém kroku hlídají, na můj povel…“
„Zmlkni!“ obořila se na něj Corita.
„Jak si dovoluješ na mě řvát?!“ vyštěkl Yro. „Stráž!“
„Ty nedopadneš dobře,“ pronesla Kaileen.
Okamžitě jsme byly připraveny k boji, pouze Redd se zmateně rozhlédl kolem sebe. Byl vázán slibem svému vládci, zároveň však hodlal vyhovět prosbě sestry, že nás bude chránit proti komukoliv. Snad škodolibost bohů mu vybrala za soupeře právě krále Yra.
„Zády k sobě!“ zavelela Corita. Chňapla po mně a zatřásla se mnou: „Drž se při nás, sama se do ničeho nepouštěj, rozumíš?“
Do trůnního sálu vběhlo nespočet vojáků, proti takové přesile jsme neměly šanci. Corita s Kaileen se po sobě podívaly, obě měly výborné povědomí o tom, kde kdo stojí. Královna odstavila Redda, zatímco Kaileen se postarala o krále. Nezadařilo se jí, jak měla v plánu, přesto Yra chytila a přiložila meč právě včas, aby zastavila rozběhnuté stráže.
„Ještě krok a je po něm!“
Muži zastavili a čekali, co přijde. Redd nemohl nic udělat, byl pod přísným dozorem, Kaileen zvedla Yra, přitiskla ho k sobě a přidala se k nám.
„Pořád tě vzrušuji?“ zeptala se ho s pohrdavým úšklebkem. Neodpověděl. „Škoda, protože já…“
„Kaileen!“ napomenula ji Corita.
„No co? Snažím se zavést konverzaci, bohužel nemáme mnoho společného, že, králi? Á, vlastně tvoji malou dcerku, o ní se můžeme bavit.“
„Nic ti neřeknu! Katherine nedostaneš!“
„Dostanu, buď klidný. Sama přijde, má mě ráda.“
„Ty zákeřná mrcho!“
„Ale no tak,“ přitlačila.
„Vezmi si kováře a jeho rodinu, zajistím ti volný odchod do Pealu. Tobě, královně i té dívce,“ zřejmě myslel mě, „ale Katherine nechej být.“
„Že bys měl někoho rád? Nepovídej, to si budu muset ověřit.“
„Máš poslední šanci, přijmi moji nabídku, jinak na to doplatíte,“ vyhrožoval.
„Zřejmě pořád nevíš, s kým mluvíš,“ zvážněla, hrot meče mírně protnul kůži na krku a z ranky se vynořila kapička krve.
„Zkus to a Daggor se o tebe postará.“
„Daggor, Daggor, pořád slyším stejné jméno,“ otráveně zakroutila hlavou. „On ti poradil, že ti dám syna? Asi mi nemůže zapomenout, jak jsem ho kdysi napálila. Je výborný našeptávač, uznávám, ale právě jeho rady by tě mohly dovést až ke Kharovi. Dej si pozor, Yro, nerada bych Katherine připravila o otce.“
„Nech si to na zítra, Kaileen,“ zakročila Corita. „Odcházíme.“
„Mysli na Katherine,“ připomněla Kaileen Yrovi, když jsme se bezpečně dostaly ven před bránu a pustila ho. „Doufám, že má pro tebe větší cenu než chovný králík. Jestli zjistím, že i s ní zacházíš jako s ostatními ženami, sama ji naučím, jak se má chovat k takovým mužům.“
Yro se na ni díval nenávistně, ale snad v tom byl částečně i strach. Bál se o sebe nebo o Katherine? Když jsme tu byly prvně, zdálo se, že touha získat Kaileen byla pouhým vrtochem, jeho vztah k princezně se jevil jako upřímný otcovský cit, ale nyní už jsem si nebyla tak jistá. Ovšem byl-li Daggor opravdu strůjcem tohoto všeho, pak zabít Yra by pro Katherine bylo zbytečnou ránou, konec přátelství.
„Dnes zůstaneme ve městě, zítra se sejdeme u popravy,“ dodala Corita. „Ručíš za naše koně, Redde. Cokoliv se jim stane, budu to brát jako nepřátelské gesto, veškeré dohody zruším a vrátím se s vojskem.“
„Spolehněte se,“ přikývl.
„Nečekáte snad, že vám to projde?“ naznačil Yro.
„Projde,“ ujistila jsem ho a cítila jsem se bezpečně, jako by ty vysoké šedivé hradby, z nichž vyčnívalo několik strážních věží, měly chránit mě a ne jeho.
Corita využila svého pláště a nasadila si kapuci, aby se mezi lidmi mohla pohybovat nepoznána. I tak jsme přitahovaly pozornost obyvatel.
„Zbraně… Vidíte je? Ty ženy mají zbraně,“ neslo se šeptem.
Nezbylo nám, než zakoupit pytel a v jedné z postranních uliček se odzbrojit. Vak s našimi meči i dýkami nesla Corita, nechtěly jsme k sobě přilákat stráže. Necítila jsem se dobře, až moc bezbranně. Prošly jsme okrajem města kolem zchátralých domů a všelijakého povalujícího se harampádí až na druhou stranu náměstí. Doufaly jsme, že tam nenarazíme na nikoho, kdo by nás předtím viděl se zbraněmi a zavolal všudypřítomné hlídky.
„Jistě, přijďte na večeři, budu se těšit,“ loučila se žena v zelené sukni a bílé halence, její hrudník svíral korzet.
Byla otočena zády k nám, pomalu se vzdalovala od své známé a když se otočila, narazila do Kaileen. Rozsypala přitom ovoce, které nesla na velké ošatce.
„Promiňte, neviděla jsem vás,“ vyhrkla, hned si dřepla, odsunula z tváře pramen rezavých vlasů a jala se posbírat jablka.
Chtěla jsem jí pomoct, ale ruka na hrudi mě zastavila.
„Opovaž se,“ zasyčela Kaileen.
Zahlédla jsem, jak Corita bezděky sáhla na místo, kde obvykle nosívala meč a tiše zaklekla, že jej nemůže použít.
Nebylo pochyb, právě jsme potkaly Lany.
Snažila jsem se je odtáhnout pryč, ale obě pevně stály a nevraživě ženu pozorovaly. Mohla být ve věku Cority, její dlouhé prsty jemně pokládala plody jeden po druhém zpět na ošatku. Nejspíš se jí zdálo, že bychom dávno měly pokračovat v cestě, zvedla tedy hlavu a zadívala se na nás. Její pohled se zastavil uprostřed naší trojice.
„Kaileen?“
Nechala ovoce ovocem, zvedla se a v prvním okamžiku se zdálo, že ji snad vřele přivítá. Corita kousek poodešla, možná proto, aby nekazila hru, kterou s ní chtěla Kaileen hrát a v níž měla být pro Lany nečekaným překvapením.
„Jsi to ty, Kaileen?“ zeptala se znova. „Bože, to už je let!“ Objala ji, Kaileen pořád stála bez hnutí, zatnula zuby, rozšířené chřípí prozradilo, že v duchu neskutečně zuří. „Copak jsi na mě zapomněla?“ pustila ji a zadívala se na ni, jako by ji to snad mrzelo. „Nebo snad nejsi… Ale vždyť jsi taky…“
„Lonshi,“ dořekla chladně.
„Věděla jsem, že žiješ. Lidé z tebe udělali legendu, říká se, že jsi… ale ty nemáš ani zbraň. Král dal dnes vybubnovat, že budeš bojovat tady na náměstí…“
„Dávám ti celý den na to, aby ses rozloučila s rodinou,“ přešla vše, o čem Lany mluvila. „Pak začne lov a já jediná přežiju čistku naší rasy, kterou nařídila sama Narat.“
„Já vím, Kaileen, Rony měl být tvůj, odpusť mi, milovala jsem ho, pořád ho…“
„Dost řečí. Já jsem se rozloučit nemohla, ty smíš, využij ten čas,“ obešla ji a pokračovala směrem, který mlčky zvolila Corita.
„Kaileen,“ nedala se odbýt, sáhla po ní, aby ji zastavila, ale byla odstrčena tak prudce, až skončila na zemi. „Stráž! Zavolejte stráž! Kaileen přijela! Vrah!“ křičela z plných plic.
Corita neztratila hlavu, vybalila zbraně, pytel nechala ležet na zemi a pořád ještě krytá kápí se rozběhla pryč.
„Nic jiného jsem nečekala,“ pronesla Kaileen.
„Pojď, musíme jít,“ tahala jsem ji, „dělej!“
„Vrah! Chyťte vraha!“ křičeli lidé jeden na druhého.
„Zabijte Kaileen!“ uslyšela jsem Lany. Ty to máš spočítané, prolétlo mi hlavou.
„Tam jsou!“
„Stráž! Tam v uličce!“
Neznámé město bylo jako labyrint, ze stran se přidávali další zbrojnoši, obyčejní lidé se nám beze strachu stavěli do cesty a já – zabiják – jsem se cítila jako vystrašený zajíc.
Meč v mé ruce hladověl až příliš dlouho.
Nespokojila jsem se z odstrkováním překážejících obyvatel, začala jsem sekat. Lidé křičeli, ženy většinou hrůzou, mnozí si hrdinství raději rozmysleli a vyhnuli se nám. Ani Corita se na nic neohlížela a sekala hlava nehlava. Kaileen přepadla přes nůši s hliněným nádobím. Sotva jsem uslyšela rachot, vrátila jsem se pro ni a byla jsem zklamaná malým počtem soupeřů. Nebylo však pochyb, že brzy nás dostihne tolik mužů, že budeme bez sebemenší šance na záchranu.
Nezbývalo mi mnoho sil, běžely jsme příliš dlouho. Sice se nám podařilo dostat se z města, ale k lesu to bylo daleko, na druhou stranu k lánům kukuřice, kde bychom se mohly ztratit, to nebylo o moc blíž a navíc do kopce. Nebyl sice moc prudký, ale při tom vyčerpání…
„Stůj!“ volala Kaileen na Coritu. „Zastav! Lee už nemůže!“
„Odpočine si, až umře,“ odsekla a utíkala dál.
„Tak stůj přece! Počkáme na vojáky a sebereme jim koně!“
Corita se nevysilovala tlacháním, běžela pořád dál, Kaileen mě držela a táhla za sebou. Zakopávala jsem o trsy trávy a všudypřítomné krtičince, slyšely jsme za sebou řev ozbrojenců, dusot koní. Ohlédly jsme se, kolik máme času, než nás dostihnou. Zřejmě nepočítali, že budou muset vyjet za zdi města. Řítili se na nás zatím pouze čtyři jezdci, další však byli v dohledu.
„Musíš vydržet,“ zastavila Kaileen. „Seber se,“ stihla mi ruku s mečem. „Hned jak budeš moct, naskoč na koně a ujeď.“
„Nenechám tě tu!“
„Chcete pomoct?“ vrátila se Corita celá uřícená.
Nebyla jsem moc použitelná, i když jsem se snažila. Společně mi chytily koně a zatímco Kaileen mi pomáhala na jeho hřbet, Corita nás bránila. Štěstí, že velela armádě a měla s takovýmto bojem zkušenosti, její šance uspět byly rozhodně větší, než jaké by měla Kaileen.
„Jeď!“ plácla koně po zadku, aby se rozběhl.
Ohlédla jsem se, ale skoro jsem spadla ze sedla, podruhé jsem to raději nezkoušela. Zastavila jsem hned na kraji lesa. Doslova jsem se sesunula na zem, kůň taky těžce dýchal. Věděla jsem, že nebudu mít moc času, abych si odpočinula, uviděla jsem dva jezdce, kteří měli sice před ostatními náskok, ale poměrně chatrný na to, abychom se mohly cítit v bezpečí.
Zamávala jsem na ně, Corita ukazovala, abych vběhla dál do lesa. Koně jsem nechala být, mezi hustým porostem by mě spíš prozradil než pomohl. Dohonily mě, seskočily a poslaly koně zpátky. Corita odhodila plášť a zůstala se mnou na zemi, zatímco Kaileen se přesunula na strom. Muži se zastavili na úrovni prvních stromů, dál jeli velmi opatrně. Než se dostali tak blízko, aby nás mohli slyšet, stačila jsem se jakžtakž vydýchat.
„Tady máš svůj podíl,“ zašeptala Corita.
Žádné ohledy, zda to zvládnu, zda ještě můžu bojovat a postavit se odhadem dvaceti soupeřům. Věděla, že mám stejně velký hlad jako Kaileen, že jsem stejně dobrá jako ony dvě.
„Dolů z koní!“ zavelel jeden z vojáků.
Díky bohům za nepřehledný porost tvořený vysokou trávou, bujnými keři a nízkými stromy, jejichž listy vytvářely obrazce podobné velkým ptačím hnízdům. Muži se roztáhli, postupovali obezřetně, pomalu prohledávali kousek po kousku.
Corita Kaileen ukázala, co má v úmyslu, i se mnou se domlouvala pouze pomocí gest. Velkým obloukem jsme vojáky obcházely, Kaileen je mátla, když občas způsobila hluk, který od nás odlákal jejich pozornost. Dala nám spoustu času, než se sama začala přesouvat ven z lesa.
„Tři muži zpátky ke koním!“ vytušil náš záměr velitel.
Čekala bych, že právě my dvě přepadneme hlídku a odeženeme koně, ale Kaileen byla rychlejší. Z posledního stromu se spustila jako had, v zubech připravenou dýku. Prvního chlapa se zbavila tiše, prudkým trhnutím mu zlomila vaz, druhého vzápětí podřízla, pouze třetí způsobil hluk, než ho zneškodnila. Stačila dýku očistit, až pak ji vrátila zpět na místo.
Do té chladnokrevnosti jsem se znovu zamilovala, přesně takovou jsem Kaileen chtěla mít. Corita do mě surově strčila, abych se konečně pohnula. Vojáci už se vraceli, přesto jsme stihly odehnat koně, které jsme nepotřebovaly, tím jsme se zbavily pronásledovatelů. Kousek za námi běželi, brzy však pochopili, že nás nedostihnou.
„Kvůli té potvoře jsem přišla o plášť,“ nadávala Corita, sotva jsme seskočily z koní. Rozhodly jsme se utábořit až za lánem kukuřice, do města jsme se stejně vrátit nemohly, alespoň ne ve dne. „Vždycky moc mluvila. Zestárla, ale toho hloupého zvyku se nezbavila.“
„Pořídíme ti jiný,“ navrhla Kaileen.
„To si piš.“
Dlouho bylo ticho, odpočívaly jsme, každá se tiše probírala vlastními myšlenkami. Mě to malé dobrodružství uspokojilo jen částečně, ale pár mrtvých mi udělalo dobře. Připustila jsem si, že mě zklamalo, jak jsme se vyhnuly bitvě s vojáky, přesto jsem viděla to, co jsem dlouho vidět potřebovala.
„Nepočítala jsem, že tolik zestárne,“ ozvala se Kaileen. „Byla možná ve věku Katherine, když nás obětovala.“ Odmlčela se, žádná z nás na její vzpomínky nereagovala. „Je to jedno. Zítra už bude po ní.“
„Je moje,“ hájila si Corita kořist. „Nebo ne?“
„Je tvoje,“ potvrdila. „Chceš ji nechat naživu?“
„Pár dní než ji roztrhají vlci. Řekla bych, že na tomto způsobu smrti se shodneme.“
„Opravdu?“ Kaileen byla potěšená, zákeřně se usmívala a určitě měla konkrétní představu, co se Lany přihodí. „Zřejmě máme podobný vkus.“
„V zabíjení nepochybně,“ potvrdila Corita. „Odpočívej, zítra se vrátíme do města, aby sis dobyla svoji slávu i v Kharově říši. Ani tady na tebe nezapomenou.“
„Máme to ale štěstí, potkalo nás období plné her a zábavy,“ culila se.
„Ukážeme jim, jak jsme silné všechny tři pohromadě?“ navrhla Corita.
„Chceš jim překazit popravu?“ odtušila jsem.
„Učíš se rychle,“ usmála se. „Možná sis nakonec dobře vybrala, Kaileen. No, nejdřív Antonio…“
„Potom se rozcvičím krátkým soubojem…“
„Než přejdeme k velkému honu a nakonec…“
„…Chcípni, Lany!“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 13 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
