| Psáno dávno. |
| |
|
|
Den se pomalu chýlí ke konci,
já marně vztahuji se ke slunci.
Prosím a zalkávám,
to tajemství, jediné co mám
za sluncem odříkávám.
Jako život bez konce,
jako měsíc bez slunce,
jako déšť do moře,
jako kvítí, co suchoře...
...cítí se vinně duše má,
bez slunce tak samotná...
Však naděje zbývá
i ráno znovu svítá
tak cítím znovu jeho zář,
mile hladí mě a líbá na tvář.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
70.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.3 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
3.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 17 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
