|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 23521 příspěvků, 3669 autorů a 249832 komentářů :: on-line: 20 ::
|
 |
|
:: 1. kapitola - Znovu ::
 Miky |
publikováno: 04.01.2010, 6:20
|
| Tak, je to tady, zas a znovu :o) Snad nezklamu :) |
| |
|
|
Rusovlasá dívka procházela alejí lemovanou mnoha vzrostlými a starými stromy. Založila ruce na prsou, přestože nebyla zima – nerada chodila po kolonádě sama, a ve tmě to bývalo ještě horší. Na moment se zastavila, když se jí zdálo, že se snad napravo od ní něco pohnulo. Změřila si malou stavbu stojící na členitém trávníku opatrným pohledem, po chvíli se otočila zpět a mířila dál po jediné viditelné cestě.
Před ní zářil jasným světlem a teplem veliký lázeňský dům. Ačkoliv byl postavený ve stylu architektury devatenáctého století, doslova dával najevo svou modernost a bezpečí, které si v něm jeho hosté mohli dopřávat.
Pomalu vyšla široké schody vedoucí k hlavnímu vchodu, zastavila se na odpočívadle v polovině a posadila se na prazvláštní kamennou lavičku, vytvořenou místním sochařem. Nikdy nepřišla na to, co mají ruce a nohy vytesané do kamene znázorňovat, doufala však, že to jednou zjistí. Jak zvláštní myšlení mají tihle umělci, pomyslela si, přehodila nohu přes nohu a zapnula svůj hudební přehrávač.
„Terko!“ ozvalo se po několika dlouhých minutách. Z budovy vyšla žena středního věku, oblečená do společenského kostýmku a s dobře ladící kabelkou v ruce. Zamířila ke své dceři. „Co tady děláš?“
Dívka vytáhla sluchátka z uší. „Čekám na tebe,“ usmála se a políbila matku na tvář.
Byla za tenhle jejich kamarádský vztah ráda, i když trval jen pár hodin týdně. Lázeňským parkem prošlo několik seniorů vracejících se z večerní procházky.
„Tak jak bylo dneska?“ zeptala se Tereza zvídavě. Oči se jí zaleskly ve světle lampy, kolem které práve s matkou právě procházely.
„No, normálka, jako každý den.“
„Opravdu?“ opáčila dcera a zvedla tázavě obočí. Znala svou matku až moc dobře na to, aby jí uvěřila její ‚normálku‘.
„Jo, jo… jen… od té doby, co si naposledy vzala Martina volno, je nějaká divná.“
„Ale jdi, ta snad ani divná být nemůže. Vždycky byla milá a hodná, ne?“
„To ano, neříkám, že není, jen je trochu jiná. Neustále má schůzky s nějakou advokátkou, zdá se mi nějaká podivně opatrná. Kolují dost zvláštní řeči, jakože třeba-“
„Já to nechci vědět,“ zarazila Tereza matku. „Jsem ráda za to, jakou šéfovou máš, a nechci o ní slyšet žádné drby.“
„Nejsou to přece drby,“ ohradila se Iva a potřásla hlavou, pokrytou stejně zrzavými vlasy, jako měla její dcera.
„Jo, jen to říkala ta pokojská, co u ní právě vynášela smetí a technik, který jí spravoval počítač.“
„No tak dobře, nic ti neřeknu,“ chytila žena dceru kolem ramen.
Byli kousek za počátkem netradiční lázeňské kolonády, tvořené vyasfaltovanou cestou vedoucí mezi stromy krásným horským prostředím, když dívka znovu promluvila.
„Koukala jsem doma na ty kachličky v kuchyni. Měla jsi pravdu, vážně by chtěly vyměnit. A taky jsem si prohlížela katalog s nábytkem, hrozně se mi tam líbilo jedno křeslo. Ráda bych ho do pokoje.“
„Podíváme se na něj, jo? Dám si doma sprchu a můžem to projít.“
***
„Doufám, že se ten rozvrh co nejdřív zase změní,“ hudrovala Monika a tlačila se společně s bratrem davem studentů k východu ze školy. „Dvakrát týdně na sedm? To se pak snad ani nevyplatí jezdit domů.“
„Myslím, že to bude v pohodě,“ uklidnil sestru Jirka. „Zvládli to ostatní, zvládnem to i my.“
„Mluv za sebe, já jsem dost velký spáč.“
„Jo, to máš pravdu. Víkendy strávené v pyžamu o tom vypovídají dost.“
„Nestrávila jsem celé víkendy v pyžamu!“ ohradila se Monika, jakmile vyšli ven a počet studentů na metr čtvereční se značně zmenšil. „Jen jsem… polehávala.“
„Ano, polehávala,“ přikývl Jirka. „A v pyžamu. I když možná… promiň, možná jsem si tě spletl s Ondrou.“
„No dovol, copak vypadám jako on?“
„Ehm, to ne… máš přece delší vlasy. A hele,“ ukázal Jirka na malé parkoviště zrovna v okamžiku, kdy Monice přišla na jazyk další peprná poznámka. „Martina s mamkou.“
„Cože?“ koukla Monika k většímu stříbrnému autu, lesknoucímu se v zářijovém slunci. „To pro nás jako budou jezdit do školy? Já nepotřebuju nikomu z nových spolužáků vysvětlovat, že mám tetu na zámku,“ naježila se, jako by se za to styděla. „Ještě by tam chtěli pořádat nějaké oslavy.“
„Pochybuju, že nás přišly jen odvézt domů,“ zavrtěl Jirka s obavami hlavou a zamířil na parkoviště.
„Ahoj,“ pozdravily obě ženy zároveň.
„Ahoj. Co tady děláte?“ zeptala se okamžitě Monika. „A kde je Ondra?“
„V družině,“ vysvětlila Lenka. „Přijely jsme vás vyzvednout.“
„Eh, proč? My přece můžeme jet autobusem,“ zamračil se Jirka a zamával dvěma dívkám, které si zapamatoval z jeho nové třídy.
„Domluvila jsem schůzku s advokátkou. Kvůli tomu soudu,“ ztišila Martina při posledních slovech hlas. Jirka pocítil tlak na prsou, který se tlačil na povrch. Klid.
„Nemusíš šeptat. Já nic špatného neudělal,“ ohradil se rázně a otevřel zadní dveře auta. „Tak jedeme?“
Uplynulé dva měsíce viděl Jirka poněkud zamlženě, schované za oblaky strachu a pocitů viny. A přestože mu všichni slibovali, že veškeré nehezké vzpomínky zmizí, nestalo se tak. Kam vkročil, tam ho doprovázelo nepříjemné škubnutí někde za žaludkem – pokaždé, co si vybavil tu noc, pokaždé, co stiskl jakékoliv tlačítko, pokaždé, co uviděl někoho spadnout nebo jen zakopnout. Všechny tyto situace dostaly okamžitě nádech teplé, pozdně jarní noci.
V jak hloupém, naivním vyznění se mu po několik nocí vracela jeho vlastní slova, která pronesl, sedíc na jasně zeleném, pečlivě upraveném trávníku.
Martina na ně vlastně nereagovala. A Jirka si až o dost později uvědomil, proč tomu tak bylo. Nebyla to ani chvilková ztráta slov či snad přeslechnutí – jeho teta v tu chvíli moc dobře věděla, jak se cítí. Bylo to totiž, jak Jirkovi řekl sám Richard, přesně dvacet šest let od oné noci.
Té noci, kdy také někoho zachránila. Jakou cenu však měla záchrana života někoho, kdo jí byl blízký, si uvědomila mnohem později.
„Posaďte se, prosím,“ pokynlula všem čtyřem přítomným na sedačku naproti recepci sekretářka. „Paní doktorka vás prosí o chvíli strpení, má důležité jednání.“
„Děkuji,“ přikývla Martina a společně s Lenkou a Monikou se posadila. Jirka sevřel v náručí křečovitě školní atlas, který držel celou cestu ze školy, a zahleděl se z okna na klidnou ulici. Kancelář měla doktorka Staňková zřízenou v jednom z domků stojících podél cesty poměrně tiché vilové čtvrti.
Monika si měřila Jirku starostlivým pohledem a otevřela ústa; mamka ji však zvednutou rukou zarazila.
„Doufám, že tady nebudem čekat dvě hodiny. Mám ještě úkoly,“ zavrčel Jirka.
„Třetí den školy?“ zvedla mamka tázavě obočí. „Nebuď nervózní,“ dodala a chytila syna jemně za ruku.
„Já nejsem nervózní,“ vysmekl ruku a nacpal roztřeseně atlas konečně do batohu. Vzápětí se dveře do kanceláře otevřely a na jejich prahu se objevila doktorka Staňková.
„Omlouvám se,“ hlesla příjemným hlasem. „Pojďte prosím dál.“
***
„… tak jsem myslela, že by se tady celkem hodilo i barvou. Hm?“ dokončila Tereza svou přednášku o kýženém křesle z katalogu. Sedíc na zemi, vzhlédla prosebně k mamce a počkala, než si na právě umyté vlasy namotá ručník. „Nebo se ti nelíbí? Měly bychom si to tady trochu vyspravit, zmodernizovat, udělat útulné. Jsme holky, máme přece estetické cítění.“
„Jo, jsme holky,“ usmála se mamka a zastrčila pod ručník pramen zrzavých vlasů, které neposlušně vypadly ven. „Máš pravdu,“ přejela hřbetem ruky přes oči.
„Mami? Co se dě… ? Promiň,“ sklonila Tereza hlavu a objala mamku. Župan byl příjemně teplý a jemný. „Já nechtěla.“
„To nic, Terko, to nic,“ pohladila dceru po hlavě.
Dnešní noc znovu nezamhouří oči. Po dlouhé době.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 25 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jary
|
|
| (30.7.2010, 18:55) |
|
|
Magdalena
|
|
| (29.7.2010, 20:15) |
|
|
Nelee
|
|
| (29.7.2010, 11:24) |
|
|
martine
|
|
| (29.7.2010, 10:25) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
