» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Naděje je paměť, která touží."

Honoré de Balzac

počet přístupů: 2141539

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303527 komentářů :: on-line: 9 ::

:: Sestry Pleškovy-Smrt sedí v Olšici ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Sestry Pleškovy

honzoch	publikováno: 03.01.2010, 6:39

Ani dnes to nebude veselé čtení. Ostatně naznačuje to samotný název. Zase se posuneme o něco blíž k vyustění. Jak se daří olšickým po tom, co Lidka, Václav a Peter Bellák odešli do Polska? (10/13)


	10) Smrt sedí v Olšici Těžko lze popsat Zuzčin smutek, když přišel podzim a po něm zima. Dokud měly stromy listí, dokud mohla kráčet po zelené trávě, žily všechny její naděje a nepřipouštěla si k srdci ty zástupy chmur, které po sestřině odchodu číhaly za každým rohem. Nyní však seděla zhroucená u okna a naslouchala kašlání z vedlejší místnosti. Proklínala den, kdy se do jejich chalupy vetřeli Štefanovi kumpáni a zranili její pěstounku. Belláková se z té rány už nikdy nevzpamatovala, dřívější elán z ní vyprchal, stýskalo se jí po malém Michalovi, a když přišel se zimou chlad, strašlivě nastydla. Prokašlala celé dny a nic nepomáhaly deky a peřiny, které k ní Zuzka snosila z celé chalupy. Děvče se zvedlo a prošlo z vymrzlé komůrky do hlavní místnosti. Ohýnek byl slabý, ale přesto tu bylo tepleji. Stařenka k ní zvedla hlavu a tvář se jí rozjasnila: „Kdes byla, Zuzko? Pojď ke mně.“ Zuzana váhavě přešla k posteli a posadila se vedle tetky. Sevřela její kostnatou ruku a pohlédla jí přímo do tváře. Nikdy by to nemocné nepřiznala, ale měla strašný strach. Strach, že se jednou vrátí domů a stařenky již nebude. Strach, že tu zůstane sama v prázdné chalupě. Honem se svlékla ošoupaný kožíšek: „Na, vezmi si ho, potřebuješ ho víc než já.“ Stará zavrtěla hlavou: „Ne, to nejde! Není mi zima... a i kdyby, tvůj život je důležitější než můj. Radši přilož! Máme ještě dříví?“ Zuzka přikývla, přitáhla si kožíšek těsně k tělu a vyšla ven. Náves byla liduprázdná, z šedavé oblohy se snášely sněhové vločky a syrová zima zalézala za nehty. Podél chalupy se dostala k dřevníku a s uspokojením pohlédla na narovnaná polínka, která pro ni naštípal (a předtím nakradl) Tomáš Marček. „Zuzko?“ Obrátila se a spatřila Jána Szendreie. „Přišel jsi mě požádat o ruku?“ štiplavě se optala. Pandurský kapitán se kysele usmál: „Myslel jsem, že tě potěší, když se zastavím. Dřív jsem nemohl, byl jsem v Trenčíně, panstvo provdalo Žofii.“ „Tak mi vezmi ta polínka dovnitř a pak si popovídáme,“ sdělila mu a se smutným úsměvem sledovala, jak přešel k dřevníku a naložil si. Namáhavě, protože to přehnal, (což by si ale za žádnou cenu nepřipustil) přistoupil ke dveřím chalupy a s hlasitým funěním vstoupil. Tam uvnitř nic nenasvědčovalo, že se blíží Vánoce, všechno bylo poházené, jak to ruka ve spěchu nechala. Bída si tu podávala ruku s mrazem, pronikajícím skrz špatně utěsněná okna. Stařenka, vypadala scvrkle a průsvitně, jej z lože klidně pozorovala. V první chvíli si jí vůbec nevšiml, protože připomínala ubohý uzlíček mezi peřinami. Když na něj promluvila, úlekem upustil obsah své náruče a ten se rozsypal po podlaze. „Vezmeš si, vzácný pane, mojí Zuzku?“ Zmohl se sotva na vylekaný pozdrav, natož na odpověď. Honem se ohnul a rovnal poleno po poleni ke štěně nedaleko od uhasínajících plamínků. Zuzka hned vzala pár kusů dřeva a zoufale pomáhala plameni v boji o život. Szendrei se rozpačitě rozhlédl. „Vezmi si ji, pane kapitáne,“ naléhala Belláková, „je dobrá, hodná, má srdce ze zlata... “ János Szendrei pochopil, že se dostal do pasti. Je zapleten v křehké síti, kterou sice není těžké roztrhat, ale pokud tak učiní, znepřátelí si pavoučka. Bezradně strčil ruce do kapes. „Kdybych se alespoň dožila jara,“ snivě vzdechla stařena, „až umřu, nikdo se mi o ni nepostará... kapitáne, prosím.“ Szendrei se nervózně tahal za světlé knírky, nemoha se stále rozhoupat, zda už jen ze soucitu nekývnout. Chápal tuhle tragédii v celém rozsahu, ale stále byl tam, kde před rokem, daleko od ženění. A ač na to stále myslel, neposunul se za celý ten dlouhý čas ani o krůček. Odkašlal si: „A co když se mi přihodí to samé, co Ondrejovi? Co když mě dokonce zabijí, jako chudáka pana Kristiána?“ Neznělo to příliš soucitně ani přesvědčivě, spíš sobecky a zatvrzele. Zuzku sice měl rád a to velmi, ale asi ne víc, než svoji svobodu. „Budu se zastavovat každý den a přivedu Kamenského,“ uchýlil s k ústupkům. „Netřeba mi Kamenského,“ trpce odvětila stařena, „pan doktor, ten ať lečí mladé...“ „Ani se nemusíš zastavovat,“ jedovatě odsekla Zuzana, „a na náš pohřeb, na ten taky nemusíš chodit.“ Zlobně mu naznačila, aby odešel, ovšem když tumpachově odcházel, vyšla za ním ven. Zabouchla, předběhla ho a stoupla si mu do cesty. Skoro vzájemně se odtáhli stranou, ke stěně chalupy. „Jene,“ změklým hlasem pravila, „což nevidíš, co se děje? Víš, jak je strašné vidět tetičku umírat, prožívat to umírání bok po boku? Vidět, že jí nemůžeš nijak pomoci?“ „Nejsem slepý,“ chytil ji rameno, z nichž jedno jí nervózně cukalo, „ale chápej...“ „Pořád chceš, abych chápala já,“ zlobně vyhrkla, „ale co kdybys taky jednou chápal ty? Co by ti to udělalo?“ „Musel bych se o tebe starat, vyčítala by sis to! Otravovala by ses se mnou!“ „Co si ještě víc můžu vyčítat? Tetička mi umírá, pomohl by jí jen zázrak... snad kdyby si vrátil Peter s Míšou... ale to sotva, jsou daleko a nic nevědí.“ „Zuzanko,“ slabošsky hlesl, „mám tě rád a moc, ale nemůžu si tě vzít! A kdybych si někoho chtěl vzít, budeš to ty. Dej mi čas.“ Zuzku oslabil její vlastní vztek, přes pláč naříkala: „Než se rozhoupeš, budu já baba a ty pod drnem.“ Ani nepočkala na pozdrav a uraženě utekla zpět do chalupy. Szendrei se podrbal ve vlasech, zkřivil ústa a s hlavou malátnou od zuřících myšlenek zamířil zpět ke kaštělu. Slzavý den však pokračoval dalším dějstvím, stařeně se po krátkém hovoru ještě přihoršilo a nic nepomohlo, že Zuzka obětovala téměř všechno dřevo, aby jí bylo teplo. Nakonec si rezignovaně přisedla k nemocné pěstounce a hladila ji po hlavě. Dobře viděla dlouhou škaredou jizvu, táhnoucí se až k oku, které poškozená kost či otok smrskávaly na malou škvírku. Po chvilce už to byla stařena, kdo hladil, tentokrát Zuzčinu plavou hlavu s divoce rozcuchanými vlasy. „Na pohřeb se pěkně uprav, obleč si sváteční, učesej se, ať je alespoň něco na mé smrti hezké,“ vykládala, „kdyby se mi o tebe někdo postaral, mohla bych klidně odejít už teď a smrt by byla přítel... “ Mít víc sil, ucpala by si Zuzka uši, tyhle řeči o zubaté nenáviděla, nedokázala se smířit s tím, s čím se smířila ta stará osoba. Dávala si zranění, které tohle všechno způsobilo, za vinu, neboť ti chlapi přišli kvůli nim, sestrám Pleškovým, ne kvůli staré Bellákové. Jako stařená přečetla Zuzčiny myšlenka, jako by vycítila nabízející se výčitku: „Neplač pro mě, a pokud viníš sama sebe, za nic nemůžeš... jsem ráda, že jste mi zpříjemnily stáří, ty i Lidka... nebylo nic hezčího než se tě ujmout... alespoň jedno dítě mi zbylo!“ Přitiskla k sobě Zuzku, jak mohla. A tak tam ležely až do večera, kdy se dovnitř vetřela tma. „Zapálím svíčku,“ nabídlo se děvče a vstalo. „Neplýtvej svíčkami, stačí, když je tu teplo... “ „Nechceš něco k jídlu?“ „Ne, už nic nepotřebuji.“ Zuzka si zakryla uši, něco tak příšerného dlouho nezažila ani neslyšela. Dlouho? Když jí zemřela matka, bylo to sice náhlé a kruté, ale zdaleka ne tak nemilosrdné jako přítomnost, oslepovaná záblesky smrtčiny kosy skoro na každém kroku. „Je mi dobře, Zuzko,“ ozvala se najednou stařena, „tys ještě přitopila?“ „Nn...ne... totiž ano,“ zděšeně polkla a pohlédla do pár řeřavých uhlíků v kamenném výklenku, „zbylo mi ještě trochu dřeva... tak aby nám v noci bylo teplo...“ „To je dobře,“ zaznělo z lůžka, „půjdeš už spát?“ „Hned jdu,“ odvětilo děvče. V duchu nemyslela na nic jiného, než se okamžitě rozběhnout za Kamenským. Vidouc však stařenin děsivý fatalismus, podvědomě chápala, že by doktora vyháněla z kaštělu zhola zbytečně. Popadla kožíšek, navlékla se do něj a přilehla vedle tetky. Přání na dobrou noc však trápení neukrátilo. Dokud byla stařenka ještě při smyslech, ležela Zuzka klidně a tiše doufala, že dnes v noci smrt nepřijde, že jí pěstounka do rána vydrží. A pak, že třeba přečká ještě další noc. Že přežije i pozítří. A nejen to, třeba pod její péčí vydrží a až do jara. A s jarem a s povstávající přírodou se nadechne k dalšímu životu. Jak však začala blouznit a shánět se po Peterovi s Michalem a po Lidce, Zuzana si uvědomila, že tahle noc bude příliš dlouhá a dá smrti dost času. Úzkostlivě dávala tetičce na čelo obklady, třebaže je odmítala. Venku dál zlehka sněžilo a zvedl se vítr, který pronikal skrz každou škvíru, neucpanou mechem. Zahmouřit při všech těch zvucích oči nebylo v lidských silách a přesto Zuzka k ránu samou únavou usnula jako špalek. Když se, už za světla, probrala, zíral na ni pohled z jiného světa. „Opatrně! Spouštějte ji pomalu,“ přikazoval farář a sledoval, jak se ubohá malá rakev, narychlo sbitá z neohloblovaných prken, spouští do zmrzlé země. Velmi skrovné shromáždění soucitně mlčelo, nebo povzlykávalo, jako by ten smutný výjev ani nepatřil k štědrému vánočnímu času. Rakev klesla na vymrzlé dno mělké jámy, pomocníci popadli lopaty a zasypávali ji. Bylo to samo o sobě dost příšerné, neboť trvalo dlouhý čas, než i poslední kousíček rakve zakryla na kámen ztvrdlá hlína. Zuzana Plešková stála v první řadě a smrkala do kapesníčku, který jí daroval Szendrei. Držela se jeho kabátu, tiskla do něj obličej a povzlykávala. Potěšilo ji, že alespoň přišel a s ním i Kamenský a Schiller. Všichni se mohli přetrhnout, jen aby ji potěšili, leč hlavního nedosáhla, kapitán vrtěl hlavou. Vtiskl jí pusu, kterou zlehka opětovala a naposledy se lítostivě ohlédla do míst, kde zmizela rakev. „Možná to pro ni bylo vykoupení,“ záměrně nahlas zauvažoval Kamenský, „štefanovci ji hrozně poranili, syn jí odvedl vnouče do Polska. Neplač, Zuzi... “ „Až roztaje sníh, vrátím se domů,“ zvedl k němu zarudlé oči a vytrhla se Jánovi, „já už tu nemohu být, všude v chalupě na mě kouká smrtka. Nemůžu spát.“ „Kam se vrátíš?“ překvapeně se optal Ján a objal ji kolem ramene. „Na Moravu, Janoško,“ vzlykla, „nebo do Polska... hledat jehlu v kupce sena, hledat Lidku... “ Pánové po sobě letmo pohlédli, nevědouce, zda brát její rozrušená slova vážně. Do jara zbývá mnoho času, a ten, jak známo, zaceluje rány. „Neukvapuj se, Zuzanko,“ domlouval jí doktor Kamenský, „je lepší mít v té zimě střechu nad hlavou. Na smrt nemysli a nemůže tě dostat, jsi mladá a zdravá.“ Přitom si vyčítavě přeměřil Jána: „My tě občas přijdeme navštívit a něco ti doneseme... “ „Tak dobře,“ pípla a ohlédla se za rozcházejícími lidmi. Zůstali jen oni čtyři, farář a hrobníci, bojující s ledovými obručemi, které zimu co zimu ztěžují jejich nevděčný úděl. „Půjdeme na svařené víno a probereme, co dál,“ nakonec usoudil Szendrei, nervózně si pohrávající s rukojetí šavle. Pánové jeho nápad kvitovali s povděkem a vzali Zuzku, vystrojenou ve svátečním a pěkně učesanou, mezi sebe. Navzdory množství hezkých slov a slibů, které si při víně vyslechla, a spoustě povzbudivých úsměvů, které jí věnovali, přišel hotový očistec. Nikdy by si nemyslela, že je tak strašné spát sama v prázdné chalupě. Netrápila ji zima ani ledový průvan, o hladu také nebyla, ale přesto se jí noci pod tou známou střechou zdály nesnesitelně dlouhé. Dvě prázdné postele, jedna v prochladlé komůrce, druhá ta, ve které spala sama, a obě byly připomínkou toho, že tu dřív žili lidé! Tma přicházívá v zimě brzy, je to čas na příběhy při draní peří či jiné veselosti při svíčkách. Ale ne pro samotného malého človíčka s hlavou plnou nesplnitelných snů a vzpomínek, které už se s jistotou nemohou opakovat, protože jejich aktéři odpočívají v zemi, pokryté ledovým příkrovem. Bylo k uzoufání, když padla tma a ona slyšela zvuky, které si nedovedla vysvětlit. Její fantazie si při skřípání a vrzání dokreslovala hrozivé obrazy. Jako by kolem chodili neviditelní duchové a dotýkali se jí. Jejich dotek vzbuzoval mrazení na zádech, jejich smrtící dech otravoval. Z celého srdce toužila, aby pro ni Lidka přišla, sněhy a blátem. Nakonec byla z těch hrozných nocí tak roztřesená, že tajně přespávala u Marčeků na slámě. Když na to přišli, nechali ji několik nocí spát alespoň vedle čeledi. Přestala sice plakat, ale chovala se stále melancholicky a zádumčivě. Toužila po jaru a po slunci, které odplaví sníh z cest a dovolí jí odejít. Po dlouhých dvou týdnech, kdy střídala rychtářský statek a vlastní, poloprázdnou studenou postel, si uvědomila, že pokud hned neodejde, tak se v ztichlé chalupě zblázní. Správce Reichert mlčky listoval starými registry a chvíli co chvíli kontroloval písaře Ráka, který se činil nad novou knihou. Oficiál přejížděl řádek po řádku a mračil se, nedostatek financí přiměl baronku drasticky zredukovat už tak skrovný stav služebnictva. Ve vylidněném kaštělu zůstali jen Korniecki, Cilka, kuchařka Marta, stará Hanka, lokaj Jozef a samozřejmě oni dva. Tabulky v oknech pokrývaly kresby mrazu a v místnosti nebyl ani přes planoucí krb žádný hic. Správce každou chvíli přešel k výhni a ohříval si ruce. „Na Štivianově to bylo horší,“ neopomněl každou chvíli poznamenat, aby to nevypadalo, že je mu taková zima. Mladší písař snášel chlad lépe a to i v sedě za stolem. Nevzrušeně kroužil brkem po papíře a občas si upravil tenký kožich, přehozený přes černou vestu a košili. Po zaklepání vstoupil starý lokaj Jozef, šel vrávoravě, jen o hůlce. „Přeje si s vámi mluvit Zuzana Plešková, pane správce,“ uklonil se. Žilinský Němec na něj přes stůl mrkl: „Máme práci, ať přijde později... “ „Říká, že je to naléhavé, dokonce mě chtěla uplatit,“ pokrčil rameny děda, „čeká za dveřmi...“ Reichert si nevrle prohlédl ruku, stále nesoucí otisk těch hezkých drobných zoubků, ale pak, bez špetky zlosti či nenávisti, pokynul: „Ať vstoupí.“ Se zájmem počkal, až to bledé, hubené stvoření projde dveřmi. Poklonu očekával, ne ovšem to, že mu děvče ihned vysype na stůl všemožné mince. „Chtěla bych se vykoupit z barončina poddanství,“ plačtivě ze sebe vychrlila, „stačí to?“ To už vzhlédl i písař Rák. Tlustý správce si tu nevzhlednou blyštivou hromádku prohlédl, zauvažoval a pak svou silně zprzněnou slovenčinou pravil: „Dojdu pro paní, počkej tu... “ Zuzka se za ním tázavě ohlédla a skončila pohledem na Pištovi Rákovi. Písař pokrčil rameny a namočil brk do kalamáře. Chvilku to trvalo, než se správce vrátil a s ním i baronka. Hajduk jí nesl křeslo. Zuzka stála celá napjatá, v ruce uzlíček, na sobě sváteční šaty, přes které jí nevzhledně splýval plášť s kapucí a otrhaný ovčí kožíšek, strakatý jako šachovnice. Tiskla rty, a když na ni baronka pohlédla, sklopila hlavu. Přesto letmým pohledem poznala, že se Její Milost změnila. Kristiánova smrt se jí vepsala do tváře, vypadala ztrhaně. Byla shrbená, vrásky se jí prohloubily a jen čepec na hlavě věděl, jak daleko už postoupily šediny. S pomocí hajduka se posadila a vyzvala i Zuzku, aby učinila taktéž. Ukázala směrem na peníze: „Chceš se vykoupit?“ „Ano, Vaše Milosti,“ vzlykla a vidouc paniny tvrdé rysy, honem pokračovala, „já už to tu nevydržím... moje pěstounka zemřela a já vidím všude smrt... prosím, milosti! Nemůžu spát a nemám nikoho... vysvoboďte mě, pusťte mě domů!“ Ztratila hlas a rozplakala se. Baronka se ohlédla po Reichertovi a přejela rukama tu lesklou hromádku. „Prodala jsem Marčekovi chalupu,“ zavzlykala, „chci odejít... “ „Ceníš se na tak málo, dítě?“ skoro soucitně se optala baronka. „Kam bys šla, teď ve sněhu?“ Zuzka zaraženě vzhlédla: „Domů, na Moravu! Nějak bych si už poradila, Milostivá paní.“ Baronku její slova dojala. Sama jen s nevolí a utrpením sledovala, jak ji opouští její blízcí. Jak po Štefanovi ztrácí svatbou i Žofinku, jak umírá Reháková, jak přivážejí mrtvého Kristiána. Hluboce se Zuzkou soucítila, neboť jejich úděl byl ve přinejmenším stejně bolestný.. „Říkáš, že chceš odejít?“ trpělivě se optala. „Ano, Milosti, to chci. I kdybych měla zajít v první závěji jako prašivý pes. V Olšici už nevydržím ani minutu.“ „Ale já tě nepustím,“ najednou už rozhodně vyhrkla baronka, „další smrt by byla zbytečná, moje dítě! Smrt si na Olšici zasedla, musíme být silné a nedopřát jí lehkou práci. Pokud se všichni spojíme, snad toho zabijáka zaženeme... “ „A tohle si vezmi,“ posunula Zuzce zpět její úplatek, třebaže se Reichert netvářil právě šťastně a zvedal oči v sloup. Děvče nemělo daleko k úplnému zhroucení, zaúpělo: „Ale co teď budu dělat, Milosti?“ „Marček je od tebe jistě přijme zpět,“ sklopila oči, „vím, pokud budeš chtít opravdu odejít, odejdeš i bez svolení... “ „Já se do chalupy nevrátím!“ „A chceš snad k mojí čeledi? Nebo někde dělat děvečku? Není to pro tebe škoda? Vždyť umíš psát... “ „A k čemu mi to je, vzácná paní?“ hlesla. Baronka už byla hodnou chvíli o myšlenku napřed, jen ne ta osudná slůvka vyslovit. „Poslyš, dítě,“ opatrně začala, „kdybys chtěla, můžeš se vrátit ke mně! Žofie a Majda už tu nejsou a já ti tu věc odpustila. Ale jen za jídlo a nocleh jako dřív, protože peníze nemám...“ Zuzka se zapřemýšlela, a čím déle uvažovala, tím se jí ten nápad víc zamlouval. Prokoukla a došlo jí, jakému nebezpečí by byla vystavena v otevřené krajině a jaká cesta by ji čekala. Co si namlouvat, prázdno, které cítila paní v pohodlí kaštělu bylo pořád jen jedno a to samé prázdno, které cítila i Zuzka, i když v prosté chalupě. Baronce navíc každý nový den jitřila smysly spálená západní strana kaštělu, stále živá připomínka řádění syna Štefana, který zmizel, neznámo kde. Na opravu se nikdy nenašly peníze a tak okouřené díry po oknech a rozpadající se trámy stále vyvolávaly vzpomínky na den, kdy se v Olšici usadila smrt. A zjevně se jí tu zalíbilo, smála se vrtochům lidí a házela kostkou, kdo další přijde na řadu. Jistě se pak pořádně rozzuřila, když zjistila, že její dvě nejsnadnější oběti uzavřely spojenectví v odhodlání ji sesadit.


celkové hodnocení autora: 99.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 9		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 12		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Meluzína	03.02.2010, 11:29:20

Dva dost smutné díly-doufám, že další bude veselejší. (chudák Zuzka, ale ani v dnešní době není lehké uhnat pořádného mužského...)


ze dne 03.02.2010, 17:23:44
honzoch: díky za ohlasy, Meluzíno, ano, bylo tu pár smutných dílů, jsem rád, žes vydržela

Gracian	04.01.2010, 8:23:39

Odpověď na příspěvek od uživatele: Gracian* ze dne 03.01.2010, 11:46:20* No jasně, ale nakonec by se přeci jen mohl uráčit...

Šíma	03.01.2010, 13:24:08

Pěkné! ;-) Hezký díl k této zasněžené Neděli... Co napsat více, než už bylo napsáno? Těším se na další část. Kdo ví, jak dlouho vydrží baronka v Olšici na svém zámku, který nakousl ohnivý kohout. Snad všichni hrdinové tu Zimu ve zdraví přečkají a s Jarem se navrátí i sněhem zapadaná naděje... Držím jim palec! ;-)


ze dne 04.01.2010, 0:24:53
honzoch: taky mě napadlo, že se díl po nějakém čase (ono bylo pořád léto, maximálně září) neminul roční dobou a tak by mohl být sugestivnější :) Tvé palce budou ovšem hrdinové potřebovat, Šímo...

Gracian	03.01.2010, 11:46:20

Pěkně se nám ty osudy uzavírají... Škoda, že se Szendrei nevyjádřil. Ale já si stejně myslím že si ji nakonec vezme :-)


ze dne 04.01.2010, 0:22:36
honzoch: no, nebyl bych si tak jistý, Szendrei se už víc než rok vyjadřuje stejným způsobem

amazonit	03.01.2010, 6:39:23

Tohle bylo skutečně velmi dojemné, citlivé a uplakané. Možná bych řekla, že více než Kristiánova smrt. Zkrátka, umíš hrát na city a psát tak, že to působí věrohodně, hodně opravdově a dokážeš se dotknout čtenáře. Nemyslím, že by někdo mohl zůstat zcela lhostejný k tomu, co píšeš, zanechat si odstup, neúčastnit se aspoň trochu děje... -Zuzka se zapřemýšlela - zapřemýšlela, se zamyslela...


ze dne 04.01.2010, 0:20:56
honzoch: Děkuji za publikaci, taky bych řekl, že to bylo dojemnější než Kristiánova smrt. Cos napsala mě potěšilo, poslední díly si vychutnám :) jen jeden překlep? Vidím správně? A to ještě jeden z mých slovních paskvilů...