|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303527 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (44. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 10.01.2010, 9:06
|
| *** |
| |
|
|
„Vstávat,“ budila mě Corita, přitom byla ještě tma.
„Děje se něco?“
„To bych řekla. Pojď, musíme jít.“
„Kde je Kaileen?“
„Šla napřed, dávno trápí hlídky,“ usmála se škodolibě.
„A proč my trčíme tady?“ vyskočila jsem. „Nemohla jsi mě vzbudit dřív?“
„Pozor na jazyk, štěně. Kaileen chtěla trochu času, chápeš, potřebuje se vyřádit, aby zítra mohla bojovat s jasnou myslí.“
„Já to asi nepotřebuju.“
„Ještě pár hodin strávíš se mnou, než budeš s Kaileen lovit.“
„Já?“ podivila jsem se. „Ne ty?“
„Já až potom, ty připravíš kořist. Kaileen by sestru jen tak někomu nesvěřila, musela jsi na ni hodně zapůsobit, tak si to nepokaz. No nezírej na mě,“ popadla mě, „jdeme!“
Šlapaly jsme dlouho vedle koní. Město osvětlené zažehnutým ohněm bylo patrné z dálky, brzy jej však zahaloval bílý závoj a čím blíže jsme se dostávaly, tím víc jsme se nořily do padající mlhy.
„Jste přesně domluvené?“ vyzvídala jsem.
„Přesně,“ usmála se lišácky a přísahala bych, že tiše zavrněla úplně jako Kaileen, když zavětřila bitvu, v níž byla v jasné nevýhodě.
Byla mi zima, zato Corita si vykračovala, jako by jí chlad dělal dobře. Její obnažená paže se pohybovala v rytmu sebejisté chůze. Její hluboký, přitom dokonale ženský hlas by tuto noc skvěle doplnil. Ta když zavelela… I když ani Kaileen za ní v tomto směru moc nezaostávala, jenže zrovna ona budila respekt spíš tehdy, když mlčela.
Cítila, že ji pozoruji, shlédla na mě a usmála se:
„Ten pohled si nechej pro Kaileen, na ni to zřejmě zabere.“
„Promiň,“ zastyděla jsem se, že zase odhadla, na co myslím. „Když o ní mluvíš… Díky.“
„Ještě není za co,“ odpověděla a krátce se zamyslela. „Já se snažím, ale ty na to jdeš špatně.“
„Už jsem to pochopila.“
„Vidíš, teď stačí přesvědčit i Narat a máš volnou cestu. Kaileen dřív nepovolí.“
„Nechápu proč,“ rozzlobila mě.
„Opravdu ne?“
„Radši mi vysvětli, co máte v plánu. Co budu dělat já?“
„Ty budeš přímo uprostřed vřavy,“ odpověděla, jako by mi to záviděla. „Vmícháš se mezi lid, musíš se dostat až dopředu k popravišti, tam počkáš na Kaileen. Až se odhalí, pomůžeš jí. Nepochybuji, že s ostatním si poradíte.“
„Co zbylo na vás, Vaše Výsosti?“
„Na mě? Nevděčná úloha chůvy. Měla to být tvoje práce,“ obdarovala mě vyčítavým pohledem, „ale Kaileen si tě chce vyzkoušet.“
„Ty budeš hlídat Lany?“
„To určitě,“ odmítla pohoršeně. „Postarám se o Katherine.“
„Snad jí nechcete ublížit?!“
„Ne. Bude naše záruka, že Yro neprovede žádnou hloupost. Jen Raam ví, proč se nad ním Kaileen slitovala,“ nechápavě zakroutila hlavou. „Překazíme popravu, pěkně veřejně, protože tvá družka se cítí na víc, než na pět soupeřů. Takto ji začne honit celé město, vlastně vás obě. Až stráže zesílí, vrátíte se pro Lany a její rodinu. Úkol opravdu těžký, vhodný jen pro ty nejlepší, tím spíš, že tou dobou bude Katherine dávno zpátky u otce.“
Zarazilo mě, že nemají úplně promyšlený plán, do takových akcí se člověk přece pouští až vyřeší všechny detaily. Budeme muset improvizovat, a to mě dobrou náladou zrovna nenaplnilo.
„Strach?“ zastavila.
„Ne, hlad.“ Hlad po krvi, ovšem ne po své vlastní.
„Doufám, už kvůli tobě. Já nejsem Narat, mně Kaileen nemůže vzít nic, na čem by mi záleželo, tak se snaž. Když selžeš, sama to ukončím.“
„Kdybych selhala, měla bys mi dát lepší výcvik a ne tady zbytečně vyhrožovat.“
„Máš pocit, že se mnou můžeš mluvit jako s ní?“ pustila koně a chytila mě.
„Máš pocit, že se mnou můžeš zacházet jako se svými vojáky?“ nenechala jsem se zviklat.
„Zatraceně, proč ty nejsi chlap?!“ odstrčila mě od sebe, popadla koně za uzdu a vykročila dál.
„Potom kdo má problém.“
„To jsem neslyšela.“
Nemusela mě upozorňovat, abych zavřela pusu, rozum mi ještě trochu sloužil, blízko městských hradeb jsem neměla potřebu mluvit. Došly jsme až pod jednu ze strážních věží, tam jsme na Kaileen čekaly. Mlha už byla tak hustá, že bylo vidět sotva na pár kroků.
„Jestli potřebuješ … musíš teď, pak už nebude čas,“ zašeptala.
„Nejsem malé dítě.“
Brzy nato něco tiše plesklo o zeď, ozval se šramot, šustění a nakonec se po laně spustila Kaileen i se zavázaným pytlem.
„Máš všechno?“ přivítala ji Corita.
„Ne, ještě tam polezu třikrát,“ odsekla. „Jistě že mám všechno.“
„No, no, člověk se ti stará o štěně…“
„Za to mám pro tebe malý dárek, ale to až později. Povím ti, na tebe něco sehnat,“ rozčilovala se a jakmile vak rozsukovala, podala Coritě mimo jiné šupinovou zbroj, pevné boty a ten směšný talíř, který měl imitovat přilbu. „Kdybys to viděla, bože, to byla nádhera! Těch zbraní,“ rozplývala se Kaileen.
„Byla´s na prohlídce nebo co? A já abych se tady ukousala nudou.“
„Mám říct, o čem jsme se bavily?“ začínalo mi vadit to její popichování.
„Ticho!“ rozčílila se Kaileen. „Vás dvě mít na krku je vážně radost. Obleč se,“ hodila po mně jakési páchnoucí staré hadry.
„Toto?“ štítila jsem se toho dotknout, ne tak si je obléknout.
„Žebráků si nikdo nevšímá a pokud se máš dostat až ke mně, musíš mít takový vzhled, aby ti každý radši uhnul. Vidíš, na tebe to taky působí.“
„Proč já nejdu za vojáka?“
„Jsi moc malá,“ rýpla si Corita.
„Nebo ty moc vysoká,“ opáčila jsem. „Já mám normální výšku, ty bys předrostla i jedli. A taky proto já nejsem chlap, vždyť bychom byly všem k smíchu.“
„Moc mluvíš.“ Nejspíš měla strach, abych nevyzvonila její poslední hlášku, protože to by Kaileen zřejmě nepotěšilo.
„Konečně se shodneme,“ přisadila si Kaileen, naštěstí se nechytila toho, o čem jsme se s Coritou doopravdy bavily.
„Je to mokré nebo co,“ zhodnotila jsem hadry. „Vždyť je to krev.“
„Kdybys neměla nic kromě oblečení, taky by ses bránila,“ odpověděla.
„Tys ho zabila?“
„Ne, ji,“ upřesnila lhostejně, když ale zachytila můj pohled, pohoršeně rozhodila rukama: „A co jsem měla dělat? Hoď to na sebe, nebo se mnou půjde Corita a ty si dělej co chceš.“
„Nemusíš mě oslovovat tak důvěrně,“ ohradila se královna.
„Polepším se, Vaše Veličenstvo,“ odpověděla s úšklebkem.
„Kaileen, vážně je to dobrý nápad?“
„Nemel a lez,“ podala mi provaz.
„Já po laně?“
„Ty budeš tak dlouho mudrovat, až nás prozradíš. Vždyť na tom nic není,“ vyskočila a bez pomoci nohou se vytahovala nahoru k věži.
„Sílu vůbec nepotřebuješ,“ naznačila Corita a ukázala mi jak na to, její způsob mi přišel o mnoho snazší. Ostatně s ní by bylo všechno snazší.
Nešplhala za mnou, skočila i s pytlem na koně a uháněla pryč. Ztratila se mi v mlze, raději jsem se věnovala tomu, abych se dostala nahoru celá. Kaileen mi pomohla překonat dřevěný okraj věže, v koutě byl přichystán luk a toul plný šípů. Nezůstaly jsme na místě, po chatrném žebříku jsme se dostaly dolů do města.
V té nejšpinavější boční uličce blízko náměstí mě Kaileen hodlala opustit.
„Teď s tebou nemůžu být,“ naznačila.
„Hm, kdo by se mnou taky chtěl být.“
Ani já jsem se sebou být nechtěla. Páchla jsem raději nepátrat po čem, špína mě objímala ze všech stran a jakkoliv jsem si předtím myslela, že by mezi námi mohlo být před akcí ono nádherné napětí jako vždycky, tento „kostým“ musel Kaileen odpuzovat, byť by se snažila sebevíc.
„Vydrž to, začíná svítat,“ řekla mi novinu a přetáhla mi kapucu přes hlavu, což bylo na teprve počínajícím dni to nejhorší, co se mi mohlo přihodit. Co naplat? Nikdo mě nesměl předčasně poznat.
„A moje zbraň?“ zadržela jsem ji, když už byla na odchodu.
„Vojáků je všude dost, nějakou si seženeš potom,“ odpověděla samozřejmě.
„Počkej!“
Naznačila, abych byla zticha a nechala ji odejít.
Tak to ti nezapomenu, Kaileen. Prý si mě chce vyzkoušet, hm, to určitě. Zase jsem schytala to nejhorší. Přesunula jsem se až na náměstí a tam poslušně jako poslední žebračka jsem si lehla na zem a předstírala spánek. Za takové ponížení se Kaileen bude muset hodně snažit, aby si mě udobřila, toto jsem jí nehodlala snadno odpustit.
Když mě přešla největší zlost, napadlo mě, že ani nevím, kam budeme utíkat. Určitě k tomu dojde, přece nemůžeme samy pobít celé město? Došla jsem k závěru, že se budeme muset dostat zpátky k věži, ze které jsme sem přišly, nejspíš právě tam bude čekat Corita s koňmi, jak jinak bychom se zbavily vojáků? Žádný lepší nápad jsem neměla, a tak jsem si tu cestu znova prošla, než jsem se posadila na schody vedoucí k vysoké katedrále, která na daleko zářila jasnou bílou barvou a zřejmě byla svědkem nespočtu poprav a různých jiných trestů.
Odněkud z druhé strany náměstí se ozýval klapot koňských kopyt, lidé se pomalu začínali probouzet, i z okolních honosných domů vylézala ospalá vrchnost, mlha ustupovala. Popraviště bylo připraveno. Jak jinak – potupná smrt oběšením, nic zajímavého, náš zásah bude pro zvědavé a krvelačné obecenstvo určitě zábavnější. Až konečně sundám tu hrůzu, co mám na sobě... Kde jsou s Antoniem tak dlouho?
Občané se shromažďovali na náměstí a přivedli i děti, někteří vykukovali z oken okolních domů, případně se uvelebili na balkónech, nechali se obsluhovat služebnictvem a čekali na představení. Jejich chování mi přišlo zvrácené, přece tu nešlo o vystoupení kejklířů, na druhou stranu pro ně to bylo běžné a v zásadě se jednalo o jediný způsob, jak si mohli zpestřit jinak jednotvárné dny.
„Už jdou!“ zvolal kdosi a lidé se otočili tam, kam neznámý ukazoval.
Brána pevnosti se otevřela, z ní vyšel průvod nejspíš mužů, byli však příliš daleko, aby se dalo poznat, kdo je kdo. Brzy se nám ztratili z dohledu, museli jsme počkat, než sejdou z kopce a dostanou se na náměstí. Hned, jak na pódium přišel kat se dvěma pomocníky, se ukázalo, koho by na šibenici občané nejraději viděli.
„Kaileen! Kaileen!“
Dav provolával její jméno, zřejmě si mysleli, že vojáci vedou právě ji, že zrovna ji čeká oběšení.
Pohled mi padl na strážní věž, kde se pohyboval člověk, jehož bylo díky výšce vidět lépe než ostatní vojáky. Nemohla jsem si být jistá, usoudila jsem však, že Corita je na svém místě. Přišla řada na mě, musela jsem se prodrat dopředu. Obyvatelé mi neradi přenechávali pozice, z nichž by mohli zahlédnout něco ze souboje a následné popravy, jakmile však zjistili, kdo se prodírá jejich řadami, většinou s odporem uhýbali. Snesla jsem mnoho urážek, pohrdavých pohledů a kdybych měla zbraň, dávno bych se neudržela, shodila kutnu a posekala všechny ty...
Spokojila jsem se s místem vlevo od pódia blíže schůdkům, které vedly na popraviště. Hned přede mnou stály stráže, hlídaly celý prostor popravy, beze zbraně jsem se necítila moc jistě. Kat a jeho dva holomci poslušně čekali, až jim přivedou práci. Snažila jsem se zahlédnout Kaileen, ale byla dobře schovaná, ani já jsem na její pozici nepřišla.
Zato jsem zahlédla Lany a vedle ní staršího vousatého blonďáka, v jehož světlých vlasech se objevovaly rezavé pramínky jako u Kaileen. Sice jsem nerozeznala barvu očí, ale byla jsem si jistá, že i on je Lonshi – Rony. Oba lačnili po tom, aby Kaileen visela. Kolikrát jí budou přát smrt?! Jejich zdvižené paže a křičící ústa mě dráždila, měla jsem sto chutí prodrat se k nim a ukázat, kdo je na řadě.
Nemohla jsem se na ně dál dívat, byla bych všechno pokazila, a tak jsem se zahleděla na vysoký, bíločerveně malovaný dům – zřejmě radnice. Na umělecky tvarovaném balkóně se objevil Yro s několika vymóděnými muži. Dav přestal žádat Kaileen a náležitě je pozdravil. Vojáci uzavřeli zástup přihlížejících do velkého kruhu, z něhož by se dalo utéci snad jedině horem, kdybych uměla létat.
Zatraceně, co budeme dělat? Počítal vůbec někdo s takovým množstvím zbrojnošů? Geniální nápad přijít sem a překazit popravu, jak se odtud asi tak dostaneme? Mně se nikdy nic neřekne! Nejdřív to byl strach o holý život a nejen o můj, ale vzápětí jej vystřídal vztek. Kdy už konečně začneme zabíjet?
Lidé ustupovali ozbrojenému průvodu, mrňous Antonio šlapal hned vepředu, moc se mu nechtělo a nejspíš mu ani nezbývalo mnoho sil. Když spatřil šibenici, zastavil.
„Kde je Kaileen?“ šeptali si lidé zklamaně.
Ozbrojenci vedle něj byli statní chlapi, neměli potíže dovléci ho na místo a vypadalo to komicky, když ho popadli pod pažemi a přenesli přes tři schodky až ke katovi. Možná se ho dotýkali s odporem, s jakým lidé uhýbali mně.
Odsouzený byl špinavý, tělo ozdobené několika hnisajícími ranami, ani pahýl, který mu zbyl z pravé ruky jako památka na Kaileen, neošetřili, spíš se zdálo, že výborně posloužil při mučení. Nechali ho jít bosky, neměl na sobě nic, jen kus špinavé hadry sloužil jako bederní rouška.
Antonio přelétl zrakem všechny přítomné a něco při tom brblal, raději jsem se otočila, aby mě nepoznal. Zahlédla jsem Redda, právě vcházel na pódium s nějakým dokumentem v ruce, zřejmě měl přečíst rozsudek. Holomci drželi Antonia, zatímco kat už stál u oprátky.
„My chceme Kaileen!“ zvolal kdosi, ostatní se k němu přidávali a já jsem pomalu přestávala zvládat tlak, který ve mně jejich hlasy vyvolávaly.
Lany za těch pár hodin stačila zburcovat snad všechny známé, už věděli, že je to pravda, že je navštívila smrtonosná legenda. Ta všivá mrcha znova odsoudila k smrti moji Kaileen, to jsem nemohla nechat jen tak a Redd pořád vyčkával, jako by mělo ještě něco přijít.
Bránila jsem se, ale nohy se i bez mého svolení vydaly směrem, kde stála Lany a vousáč. Využila jsem pošťuchování mezi přihlížejícími a dvěma vojáky, abych si od jednoho z nich opatřila dýku. Když jsem ji sevřela v ruce a zastrčila ji do rukávu, i ze mě vyšlo ono slastné zavrnění. Lany jsem musela nechat žít, ale Rony... On mě mohl uspokojit.
Netušil, koho provokuje, když do mě surově strčil. Nečekala jsem to, byla jsem odhozena mezi další přihlížející, s odporem mě od sebe odstrkovali a dalo mi hodně práce, abych se ovládla. Přesto jsem se znova vrátila a postavila se vedle něj.
„Táhni zpátky mezi krysy!“ obořil se na mě.
„Jeho Milost,“ nahlas předčítal Redd, a to bylo Ronyho jediné štěstí. Odvrátil ode mě hnědé oči a zaujatě poslouchal velitele. „Vznešený král Yro, vládce země Sevijské zříká se přízně tohoto muže. Budiž zapomenuto jeho jméno, neboť je obviněn z pokusu o vraždu krále, velezrady a z pokusu o únos a vraždu princezny Katherine. Trestem tomuto muži stane se smrt oběšením, po němž zůstane viset na náměstí pro výstrahu všem rebelům. Nechť bohové rozhodnou, jak dlouho bude jeho tělo vystaveno hanbě.“ Poskládal papír, ustoupil kousek bokem a vyzval kata, aby provedl popravu.
Nebyla jsem v těchto věcech zběhlá, překvapilo mě, že přitom, jak byl Antonio zanedbaný a zbídačený, upravili mu vlasy tak, aby nezavazely provazu. Odsouzený se bránil, když mu kat navlékal oprátku na obnažený krk, jakmile však smyčku přitáhl, zůstal nehybně stát, dokonce to vypadalo, že se mu podlomí kolena a oběsí se sám.
Mám statného kováře podříznout nebo ho nechat žít? Zamlouvala se mi představa, jak jeho krev ulpí na tváři Lany, její křik by překazil popravu a Kaileen by se nemusela obtěžovat, na druhou stranu jsem mu chtěla dopřát tu radost z lovu... Rozhodla jsem se nechat Ronyho žít, stejně bych asi neprovedla ukázkově čistý řez a navíc jsem Kaileen ve vesnici barbarů řekla, že se vzdávám svého podílu na této kořisti, slovo jsem musela dodržet.
Někdo mi sáhl na krk, zlehka. Přestože dlaň pálila, bylo mi to příjemné, ale hned to zase přešlo. Napadlo mě, že by ten někdo musel stát přede mnou, aby se mě mohl takto dotknout, ale nikoho jsem neviděla, proto jsem to přičetla nervozitě.
„Chceš ještě něco říct?“ zeptal se Redd, Antonio zarytě mlčel. „Ať je k tobě Raam milostivý,“ dodal velitel. „Kate, konej!“
Ozval se hvizd, Kaileen si dělala prostor. Chtěli po ní skočit, ale museli ji nechat, měla pro to velmi přesvědčivý argument, který zvedl ze židle i krále.
„Podívej se tam!“ zavolala na Yra, přičemž ukazovala k věži, kde měla být Corita. Místo jedné postavy se daly zahlédnout dvě. Jedna vysoká a druhá, která sotva vyčnívala nad okraj věže. „Tvá dcera čeká, jak se zachováš.“
„Stát! Nechte ji projet!“
Co se Darta týkalo, byla velmi opatrná. Seskočila, protože už stejně získala pozornost všech přítomných, a poslala vraníka pryč. Vykračovala si uličkou, kterou jí dav vytvořil, vychutnávala si pohledy lidí, ať byly obdivné či nenávistné, nejraději však měla strach, a toho si mohla užít do sytosti.
„Proč nic neudělají? Proč ji nezabijí?“ překvapeně vyhrkla Lany.
„Neboj se,“ přitiskl ji k sobě Rony, „král nás ochrání. Když ne on,“ podíval se jí do očí a pohladil ji, „udělám to já.“
Nejen Lany se divila, proč si Kaileen tak bezstarostně vykračuje, proč ji někdo nezadrží, nesundají smyčku z Antoniova krku a neoběsí proslulou vražedkyni. Jejich šeptání se neslo náměstím. V duchu jsem se usmívala nad tím, co my víme a ty desítky lidí ne. Zatímco Rony konejšil vystrašenou Lany, sundala jsem ty smradlavé hadry a čekala, kdy přijde můj čas.
Redd, vědom si svých povinností, přikázal, aby vojáci Kaileen chránili, a tak se bez potíží dostala až na popraviště. Všichni čekali, co přijde. Antonio se na ni díval s obavami, s úsměvem mu pokynula a rozhlédla se po přítomných. Přestože si dobře všimla Lany, Ronyho i mě, nenechala se strhnout a se otočila k Yrovi a zvýšila hlas tak, aby ji každý slyšel.
„Princezna Katherine je v bezpečí. Zatím. Vrátím ti ji hned, jak se dostanu pryč z města.“
„Nevěřte jí! Zabijte ji!“ Občané se překřikovali, snad soupeřili, koho bude víc slyšet. „Je to Lonshi!“
„On taky!“ nevydržela jsem nápor emocí a přitiskla Ronymu dýku ke krku.
„Ta byla včera s Kaileen!“ vykřikla Lany.
„Myslete na Katherine!“ upozornila Kaileen a obyvatelé zaváhali, jinak bych byla bez šance, ale Ronyho bych každopádně vzala s sebou ke Kharovi. „Nech ho,“ kývla na mě.
Snažila jsem se působit jistě, když jsem šla k ní, přestože jsem nemohla spoléhat, že i mne vojáci nechají.
„Vidíš, Lany, kdybych chtěla, tvůj muž by byl dávno po smrti,“ naznačila Kaileen. „Do večera je ještě času dost.“
„Nech nás!“
Jejímu výkřiku se Kaileen pochuti zasmála, zatímco já jsem se konečně dostala do relativního bezpečí. Lany ji přestala zajímat, znova se otočila k Yrovi a přednesla, proč přišla.
„Válka hrozí tvé zemi, králi. Přijmi velkorysou nabídku a vyměň tisíce životů vojáků i obyčejných lidí za životy kováře a jeho rodiny. Královna Corita čeká, zda jí zrádce přivedu či nikoliv. Jestli se do té doby něco stane mně nebo jí,“ kývla ke mně, „Katherine zemře a vypukne válka.“
„Královna zřejmě nevěří tvým schopnostem, když odmítá souboj, na němž jsme se dohodli a uchyluje se k takové lsti!“
„Právě naopak. Nač ztrácet čas zbytečnou rvačkou? Prohledej svá sklepení a sám poznáš, kolik tvých mužů v noci našlo smrt na hrotu mého meče. Jsi mi dlužníkem, já jsem chytila Antonia! Díky mně teď čeká s oprátkou na krku a za to jsem si vzala pouze jeho ruku.“
„Vezmi si ho celého a táhni!“ zařval Rony.
Kaileen se zarazila, pomalu se otočila a zadržujíce vztek přešla blíž k němu.
„Chceš mi to zopakovat?“
Gestem ho vyzvala, aby vystoupil za ní na pódium, Lany se ho snažila zadržet. Sám byl dost chytrý, aby ještě počkal.
„Naši přátelé ti to zopakují! Je to tak?!“
Lid se bouřil, schylovalo se k velkému masakru, ale král se projevil jako opravdový otec, vzdal se Ronyho a nechal ho předvést.
„Kvůli nikomu neobětuji svou dceru! Co jsi chtěl, to máš, kováři. Chopte se ho a dejte jí, co žádá! Vy ostatní se ani nehněte, jinak mí muži na ochozech začnou střílet!“
Lany věděla, že o Ronyho nejspíš přijde, prosila vojáky, aby ho nechali, jenže marně. Poslouchali pouze Redda a krále, ani jeden z nich však rozkaz nezměnil.
„Udělej místo,“ řekla mi Kaileen.
Vyžádala jsem si meč od jednoho z vojáků. Nejprve odmítl, ale když Redd přikývl, sám mi zbraň podal. Udělat místo znamenalo zbavit se Antonia. Kratičké vystoupení jsem si vychutnala. Nejprve jsem přetnula provaz a když se meč obloukem vracel zpátky, v úrovni pasu si razil cestu skrz Antoniovo tělo, Než stačil spadnout, kopnutím jsem ho poslala až mezi přihlížející. Místo pro souboj bylo připraveno.
Nad námi zakroužil havran a dosedl na konstrukci šibenice. Jeho křik mi připomněl Narat, při té vzpomínce mi přeběhl mráz po zádech.
„Vítej v mém světě, Rony,“ usmála se Kaileen, vůbec se hromotluka nezalekla.
„Ty v mém světě vítána nejsi,“ odpověděl nadřazeně.
„V tvém světě bych žít nechtěla, to mi věř.“
„Tak se vrať, kam patříš, než se ti něco stane.“
„Mně?“ vysmála se mu.
„Je mi zle z představy, že bych měl s tebou děti.“
„V tom se shodneme. Zvracela bych, kdyby na mě takový všivák sáhnul. Měl jsi poslechnout Narat, když tě chtěla jako svého bojovníka. Nyní já zaujímám místo, které mohlo být tvoje.“
„Proč myslíš? Protože ti doteď procházelo to tvoje bezhlavé řádění? Tady narazíš,“ vyhrožoval sebejistě. „Podívej se na sebe, mně nemůžeš porazit, jsem mnohem silnější než ty.“
Nepřátelský rozhovor přerušil klapot kopyt. Bránou projížděla vysoká postava, před níž seděla Katherine, vedle nich si vykračoval Giro. Daleko od lidí zastavila, nepromluvila, ani gestem nenaznačila, proč přijíždí, obě jsme však pochopily, že je čas skočit na koně a odjet.
„Připravte se! V noci se vrátím a pak,“ zvýšila Kaileen hlas, aby ji nikdo nepřeslechl, „tři jména nikdy nezmizí z vašich kronik!“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 13 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
