obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."
Caesar
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39395 příspěvků, 5729 autorů a 389834 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: O myších, kocourech a lidech... ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky z okurkové lahve
 redaktor Šíma publikováno: 16.01.2010, 7:34  
(pozdní povánoční "rychlovka" na SASPI sepsaná po čas jednoho dlouhého zimního večera)

Témata:

MYŠKA S PŘÍLIŠ KRÁTKÝM OCÁSKEM
ŠUPINATÁ BEZTLAPKA
KROKEM
SMUTEK CHIMÉŘIN
POSLEDNÍ PAS DE DEUX
Z PĚNY A V PĚNĚ
TAK CHYŤ VÍTR!

Přeji hezké počtení a snad se bude líbit! Šotkům zdar! ;-)
 

-- Myška s příliš krátkým ocáskem --

      Bylo pokročilé odpoledne. V domě bylo až podezřelé ticho. Za okny se na zamračeném nebi proháněly blesky, jako by se bůh počasí dočista pomátl na rozumu. Déšť stále sílil, bubnoval do okenních tabulek a zvuky hromů rezonovaly snad v každém předmětu v domě, ne-li s domem samotným. Zcela jistě šlo o takovou letní bouřku, ale všem bytostem, které se uchýlily pod touto střechou se zdálo, že nastal snad i konec světa.

      Na starém otomanu pod kuchyňskými okny vyspával starý černý kocour, ale nenechte se mýlit, nebyl neschopný a nebyl ani vypelichaný. Leskl se i v tomto podmračeném dni, jako by měl kožíšek posetý tisíci hvězdami. Kdokoliv by se na něj podíval, musel by přísahat, že je nabitý elektřinou. Do rachotu hromů a šumění deště se v kuchyni přimísil ještě jeden zvuk. Kocour zvedl hlavu a protáhl se. Chvíli se díval skrze okno na deštivé kapky, které zvolna stékaly po jeho hladkém povrchu, aby se vzápětí otočil a na místě zkameněl.

      Po podlaze si to šinula malá myška. Na první pohled šlo o docela obyčejného hlodavce, kdyby však neměla na hlavě přivázaný malý šátek, na očích brýle a na zádech raneček. Co v něm bylo? To věděla jen a jen ona sama. Poslední věcí, které si kocour všiml byl její krátký ocásek, jako by jej někdo usekl samotné myšce takřka u zadečku. Myš bez ocasu? Kocour si odfrkl a najednou netušil, zda si má začít čistit kožich, nebo se pokusit dotyčnou myš chytit. Myš se šátkem, brýlemi a ranečkem? Kocour nejistě pohlédl na svou misku, do které dostával od hospodyně teplé mléko. Že by mu pan domácí do mléka jen tak z legrace přimíchal něco ostřejšího?

      „Co tak čumíš?“ pískla myška a dál se tahala se svým nákladem. Při každém zahřmění div neposkočila. Dělala, že o nic nejde, ale stále starého kocoura sledovala. „Ještě jsi neviděl myš?“

      „Myš?“ zamňoukal kocour uraženě. „Ty jsi karikatura myši...“

      „Takže ti ani za to nestojím?“ zeptala se jej a na okamžik se zastavila.

      „No... Jsi moc malá a myš bez ocásku, není pro mne myší!“ mávl černý kocour tlapkou. „Jen si běž... A vůbec... Kam jdeš s tím rancem?“

      „Co je ti potom?“ urazila se myška a znovu přidala do kroku.

      „Mi? Já... jen tak!“ řekl jí kocour a zarazil se. Kde je jedna myš, bude jich i více. Lenivě seskočil z gauče a posadil se pod dřevěným stolem s ubrusem bělostným jako právě napadaný sníh.

      „Kecáš!“ otočila se za ním myška a začala pomalu propadat panice. Skočí po mně, nebo neskočí?

      „Možná ano, možná ne!“ řekl jí kocour a začal si lízat pravou přední tlapku. Naoko si ničeho nevšímal, ale svou myšku sledoval jako ostříž. I naše malá myška na sobě cítila jeho pohled a strachem takřka ani nedutala.

      „Já už musím...“ pískla a dál pokračovala v cestě po dřevěné podlaze kuchyně. Čím více se snažila, tím více se jí zdálo, že se nehýbe z místa.

      „Nechceš si se mnou popovídat?“ zeptal se kocour jen tak mimochodem a dal se do čištění druhé přední tlapky. „Je tu nuda!“

      „To jako já?“ podivila se myška. Raneček ji spadl ze zad a ona si musela na okamžik sednou, smířená se vším. Otřela si tlapkou pot z čela a zpytavě se na kocoura podívala. „Vždyť jsem jenom myš... A ty jsi kocour!“

      „A co má být?“ zamračil se kocour. „Jedna myš sem, jedna myš tam...“

      „Ty... Ty mně nechceš... sežrat?“

      „Ani ne!“ řekl jí kocour a chystal se očistit si kožich na zádech. „Dneska nemám na nic chuť a nakonec... Jsem už starý a už mě to nebaví... Nebaví mě honit se za každou myší!“

      „Sežer mě pes!“ zarazila se myš. „Ty jsi nemocný? To jako brzy chcípneš a trápí tě svědomí?“

      „Ale ne...“ odfrkl si kocour. „Nechceš pomoct?“

      „Nechci!“ odbyla jej myška. Pořád se jí na tom kocourovi něco nezdálo. „Co to do tebe vjelo?“

      „Ani nevím...“ řekl kocour a poposedl blíž k myšce. „Co máš s tím...“

      „Ocáskem?“

      „Jo!“ souhlasil kocour. Na okamžik je oslnilo ostré světlo a pak oba uslyšeli něco jako švihnutí bičem. To asi uhodilo hodně blízko. Na okamžik se jim oběma zježily chlupy leknutím. „To je počasí, co?“

      „Jo, jo,“ souhlasila myš. „Myslím, že to není dobrý nápad!“

      „Je vás tu víc, že jo?“ zazubil se kocour.

      „Co je ti po tom?“ zamračila se myška a dala si znovu raneček na záda. „Musím už jít...“

      „Já už myši stejně nežeru!“ zamyslel se kocour a přešel až k ní. Myška na okamžik ztuhla jako egyptská Sfinga. Už se jí zdálo, že odbila její poslední vteřinka. Kocour k ní několikrát přičichl a pak se znechuceně odvrátil. „Vidíš to sama... Myši už nejsou moje parketa... A tady je problém!“

      „Domácí si chtějí pořídit nového kocoura?“ zeptala se jej myška nejistě. „Zatraceně!“

      „Tak to vidíš...“ souhlasil starý kocour. „Já půjdu do důchodu a budu rád, když mě nevyhodí z domu!“

      „Já... Je mi to líto!“ řekla mu. „Měj se, kocoure!“

      „Jmenuji se Sam!“ řekl jí kocour a jako nic odkráčel ke kanapi, na které lenivě vyskočil a začal dospávat svůj ztracený sen. „A jdi už, jsem sice starý, ale ještě slyším dobře! A kdo ví... Třeba by se ve mně ještě probudilo to staré zvíře a nikdy nevíš, co by se mohlo stát!“

      „Měj se!“ řekla mu myška a odkráčela tak tiše, jak to jen uměla.

      Bouřka ještě několik minut řádila nad domem, aby se nakonec ztratila někde za obzorem. Na nebi vyrostla duha. Pozdně odpolední slunce nejistě ozářilo deštěm popadanou krajinu a několik jeho paprsků prolétlo oknem i ke spícímu kocourovi, který byl rád, že se může ještě trošku vyhřát na sluníčku a začal tiše příst, tak jak to jen kočky dovedou...

-- Šupinatá beztlapka --

      V malém kulatém akváriu si plavala jedna zlatá rybka. Byla v něm dočista sama, vznášela se v čisté vodě nad drobným štěrkem, ve kterém byl zasypán i plastikový vrak lodi, který ji sloužil za domek a ochranu před nepohodou. Vlastně jen před jedinou věcí, kterou byl právě onen kocour, který nedávno mluvil s myškou, která si něco nesla ve svém ranečku z kuchyně a možná i ze špajzu.

      „Jsem tu tak sama!“ říkala si tiše. „Osamocená zlatá rybka!“

      Plavala sem a tam, jen co jí to dovolily stěny akvária. Mimo něj byla na stole ještě taková podivná hračka pro lidská mláďata. Vypadala jako domeček pro panenky, jenže v tomto pokoji se již dlouho žádné dítě neobjevilo. Možná těm lidem jejich děti už odrostly a pokoj zůstal osamocený, dokud... Dokud nepřijdou vnoučata.

      „Jak se vede?“ zahulákala na ní šedá myš. Rybka se v prvním okamžiku lekla a schovala se v loďce na dně, ale její zvědavost byla silnější než strach. Zvolna vyplula ze svého domečku a doplavala až ke sklu, zpoza kterého na ni hleděla myš v malinké košilce.

      „Ty... Ty jsi... Oblečená?“ zeptala se a překvapeně hýbala tlamou nahoru a dolů. Jako... Jako ryba!

      „Jsem!“ pokrčila myš rameny.

      „Ale ty jsi... Myš!“

      „Jsem...“ souhlasila myš a začala si divoce čistit čumáček. „My tu teď bydlíme... V tom domečku pro panenky!“

      „A nevadí vám, že si s ním lidská mláďata hrají?“ podivila se zlatá ryba.

      „Už dlouho byl osamocený a prázdný!“ zavrtěla myška hlavou. „Nikdo tu už nebydlí...“

      „V tomhle malém domku?“ zeptala se ryba nechápavě.

      „Ne, ve velkém domě!“ rozhodila myš tlapky od těla a postavila se na zadní jako by byla člověkem.

      „A kde všichni jsou? A kdo mi čistí vodu?“

      „Bydlí tu už jen ta babka se svým mužem...“ řekla jí myš. „A ještě ten starý kocour...“

      „Já vím,“ souhlasila rybka a několikrát obeplula stěny akvária dokola. „Ale ze začátku jsem se ho bála, že mě sežere!“

      „To my taky!“ pokrčila myška rameny. „Jenže... Už je starý a nechce se mu!“

      „Třeba to jen hraje!“ zarazila se rybka a pohledem se ujistila, zda není daleko od svého útočiště.

      „Hraje?“ zamračila se myška. „Včera málem chytil naši babičku s useknutým ocáskem... Ale nechal jí být!“

      „To jsou věci!“ nevěřila jí rybka. „Kocour, který nežere myši? Není nemocný?“

      „Na to se ho má babička zeptala taky... Prý není!“

      „Tak se mu už nechce!“ oddechla si rybka. „Je tu děsná nuda, nikdo si se mnou nehraje, ani se na mně nechodí dívat...“

      „Já bych mohla!“ řekla myší slečna v košilce. „Alespoň nám tu nebude smutno!“

      „A nebudou se vaši zlobit?“ zapochybovala rybka.

      „Kdepak, pořád šmejdí po domě a na hlídání nemají čas!“ špitla myška.

      „Budu jen ráda,“ řekla zlatá rybka a zamyslela se. Měla jen takový divný pocit, že něco není v pořádku. Jako by se něco mělo stát. Prostě to viselo ve vzduchu. Jak to mohla rybka vědět? Vždyť nikdy nevystrčila nos ze svého akvária. No, možná nebyla kouzelnou zlatou rybkou, ale věděla své. A ke všemu se kolem stolu, na kterém její akvárium stálo, začal znovu motat ten starý chlupatý protiva. Že by si na stará kolena přeci jen na ni začal brousit drápy?

      „Tak já už musím!“ zamávala na ni myška a rybka jí pozdrav opětovala ocasem.

      „Zase zítra...“

-- Krokem --

      Za několik dní toho byl plný dům. Babička s dědečkem, tedy lidská babka s dědkem, zkrátka si pořídili nového kocoura. Byl strakatý až hrůza. Nebo mourovatý? Prostě měl na sobě tolik barev, že by mu mohlo podzimní listí závidět. Chvíli trvalo, než se rozkoukal v novém domě. Trochu mu vadil jeho černý společník, ale brzy se oba spřátelili a on přišel na to, že to s tím starým mrzoutem nebude zase tak špatné.

      Jednou tak spolu zase obcházeli svůj rajón a mladý kocour znovu svého nedobrovolného učitele zasypával zvědavými otázkami. Vypadali jako otec se synem, alespoň na první pohled. I myšky si od chvíle, kdy se v domě objevila nová šelma, dávaly dobrý pozor. Nebylo totiž jisté, jak se k nim nový kocour zachová. Sežere je, nebo si s nimi bude jen tak hrát? Věřte kocourovi!

      „Už je to tady!“ řekla myška bez ocásku své rodině. „Ten starý vypelichaný bručoun nelhal...“

      „Další kocour v domě?“ zděsila se mladá paní. „To je hotová katastrofa! Co budeme dělat? Odejdeme z domu? Bídně zahyneme někde v poli? Vlastně... Co na tom? Když na to přijde, umřeme tady, jako tam...“

      „Přestaň vyšilovat!“ okřikl ji její muž statný myšák v malých montérkách. „Nějak bylo a nějak bude! Jedna kočka navíc nás přece nemůže vyvést z míry...“

      „Jdu vařit!“ řekla paní Myšová, pohlédla na svou babičku, pět dětí i muže. „Aspoň se uklidním!“

      A bylo to. Děti dováděly na stole nedaleko akvária. Rybka je chodila zvědavě okukovat a zdálo se, že se i kočky drží v uctivé vzdálenosti. Dny ubíhaly. Zásob ve spíži ubývalo také a bylo třeba zajít pro nové. Bylo až z podivem, že nikdo ze staroušků, kteří bydleli v domě ještě nepřišel na to, že v domku pro panenky bydlí myši a to ne myši ledajaké, ale myši mluvící, které se oblékaly do malinkatých oblečků, nosily klobouky, čepice a šály, popřípadě i brýle či vycházkovou hůl v podobě špendlíku s hlavičkou z umělé hmoty.

      „Mamí, mamčo?“ Volala jednoho rána nejmladší dcera na svou matku. „Já mám hlad!“

      „Babi už šla pro zásoby!“ řekl jí starší bráška. „A stala se ještě jedna hrozná věc!“

      „Copak, miláčku?“ znejistěla myší paní domu, když zaslechla něco o špatných zprávách.

      „Rybka...“ natahovalo myší děvčátko. „Zlatá rybka... Umřela, maminko!“

      „Umřela?“ zamyslela se její maminka a pohladila ji po hlavě. „Asi byla už stará a nemocná!“

      „Nebyla, chytil ji ten nový kocour!“ vypískl nejstarší bratr z myší rodinky. Všichni se na sebe podívali a nikdo ani nedutal. Mamka, dvě sestřičky a tři bratři. Jejich taťka byl kdo ví kde, nejspíš zase šmejdil někde po domě, nehledě na to, že tu mají o kočku navíc. Sice ještě nezkušené mládě, ale každá šelma si ráda hraje a učí se. Může ublížit už jen při hraní a co pak, až se dá do skutečného lovu.

      „Odstěhujeme se!“ řekla rázně a pohlédla na své děti.

      „A co na to řekne babička? A co táta?“ ptaly se jí děti.

      „Odstěhujeme se a basta!“ dupla si myší máma nohou. „Já už na to nemám nervy!“

      K večeru se vrátil otec i babička. Všichni se sesedli u malého stolu a začalo vážné myší rokování. Pokoj byl až na světlo v domečku pro panenky temný a tichý. Jen vítr lomcoval za okny toho skutečného domu větvemi a hučel okolo komína, z kterého se neslo táhlé kvílení.

      „Já se bojím!“ ozvalo se nejmladší dítě. „Tady straší!“

      „To je jen vítr v komíně!“ řekl jí tatínek. „Tak co bude? Kdy do toho třískneme!“

      „Vy jste se zbláznili!“ spráskla babička ruce. Vlastně tlapky, ale to nebylo v tuto chvíli důležité. „Za chvíli budeme mít na krku Podzim a kde budeme shánět novou střechu nad hlavou? Kdo ví, co nás tam venku čeká... Nemáte vůbec rozum! Tady je jen jeden starý a jeden nový kocour, ale venku těch lovců může být o mnoho víc...“

      „Já nechci jít pryč?“ bulila nejmladší myší slečna. „Já se bojím...“

      „Kocoura?“ zeptal se jí nejmladší bratr. „Toho nového se neboj, ještě se mu pletou tlapy a ten starý o nás nemá zájem!“

      „Ale čas letí jako blázen a za pár měsíců z něj bude litá šelma!“ řekl mu tatínek. „A co si potom počneme? Dvě šelmy v domě?“

      „Ten starý brzy pojde!“ řekla jim babička. „A když ne, už o nás nezavadí ani fousem...“

      „Tak proč musíme jít pryč?“ zeptal se nejstarší myší syn.

      „Jednou nás tu objeví někdo z lidí!“ řekla mamka. „A to bude náš konec a proto musíme potají zmizet z domu a najít si novou střechu nad hlavou!“

      „Zmizet?“ zeptala se nejmladší myška. „A jak?“

      „Pomalu!“ řekla jí mamka tajemně. „Pomalu a potají!“

      „Krok za krokem...“ usmál se taťka. „Ale bude to pěkný blázinec!“

      „My se stěhujeme, pro Krista pána!“ spráskla znovu myší babička ruce. „No, to bude mazec!“

      „Ale nejdřív potřebujeme všechno promyslet a sehnat si zásoby na cestu...“ řekla jim paní domu na panenky, který se už nezdál tak bezpečný, jakým na první pohled byl. A co se stalo se zlatou rybkou? Akvárium bylo prázdné a nikdo netušil, kam se ta rybka poděla...

      Byla zrovna neděle, když se myší mamka s myším taťkou a babkou vydali na lov. Tedy vlastně za zásobami, protože myši na lov nechodí, jen šmejdí, kde by co snědly. A tak začala velká výprava do kuchyně, špajzu a možná i lednice, kde je zima jak na severním pólů, jak kdysi říkával myší dědek, kterého už dávno sežral nějaký ten přespolní kocour, když se jednou tak po ránu kochal překrásným počasím. On totiž byl velký umělec, ale bylo mu to houby platné.

      „Nejdřív zásoby, potom výzvědy a plán útěku!“ sýkla myší matka svému muži do ucha a šťouchla do babičky, která zírala za roh, jako husa do flašky.

      „Nikdo tam není, jde se!“ zašeptala myší dáma s krátkým ocáskem a šlo se. Kocour, nekocour! A kdo ví, jak to celé nakonec vůbec dopadne...

-- Smutek Chiméřín --

      Světe div se, kuchyň byla jako vymetená a oba kocouři nikde. Možná šli na obchůzku, možná šmejdili někde venku a starý toho nového zase něčemu přiučoval. To myšky nevěděly. Trousily se jedna za druhou a využívaly přitom každého temného koutu. Kde nebylo zbytí, tam utíkaly o sto šest, div jim tlapky na dřevěné podlaze nepodklouzávaly. Cesta tam proběhla hladce, dokonce někdo z lidí zapomněl zavřít dveře do špajzu. Tím lépe pro naše malé chlupaté hrdiny. Přepadová skupina se rychlostí namydleného blesku přesunula do spižírny a nastalo rabování. Naneštěstí se někomu z nich podařilo z regálu shodit sklenici se zavařovaným ovocem a neštěstí bylo na světě.

      „Kdo to byl?“ otočila se myší matka rozčíleně na svého muže a pak na svou matku. Nikdo se nepřiznal. Nastala trapná chvilka ticha. Čas běžel a jim zbývalo ještě hodně práce.

      „Já to věděla, že nemáme jít pohromadě, ještě nás chytí!“ bědovala stará myška s krátkým ocáskem. Nemyslela na toho starého kocoura, ale na lidské bytosti. Právě od nich jim hrozilo největší nebezpečí.

      „Co budeme dělat?“ zeptal se jich myší muž.

      „Kolik toho máme?“ zeptala se ho jeho žena.

      „No... Docela dost!“ řekl nejistě. „Zítra můžeme pokračovat!“

      „Zítra?“ vypískla takřka hlasitě jeho drahá polovička. „Zítra bude špajz na deset západů a všechny šuplíky a skříňky v kuchyni jakbysmet! Musíme ještě něco vydolovat a pak hurá pryč, jinak jsme ztraceni!“

      „Tohle nedopadne dobře!“ řekla myš s krátkým ocáskem a otřela si čelo. „Někdo jde!“

      A opravdu. Do kuchyně se šourala stará babka s koštětem v ruce. Její papuče by si zasloužili vyspravit, nebo ještě raději jít do důchodu. Oblečení na ní jen vlálo a díky květinové zástěře, velkým brýlím a kloboučkem na hlavě – bůh ví proč ho vlastně nosila - vypadala opravdu jako babička z pohádky, ne však pro naše myšky, které celé ztuhlé čekaly, co se bude dál dít...

      „Maxi?“ zavolala na svého dědka. „Slyšíš mě, ty hluché poleno?“

      „No co je?“ ozvalo se z pokoje, kde vyřvávalo dřevěné elektronkové rádio s velkými ciferníky a otočnými knoflíky. „Co se zase stalo, babko?“

      „Někdo je v kuchyni, nebo ve spíži!“ volala. „A nemohl bys ztišit to rádio, skoro tě neslyším!“

      „Nemohl,“ ozvalo se znovu. „Kde jsou kocouři?“

      „Nemám zdání... Co když to jsou myši?“ zavolala úpěnlivě a zastavila se u stolu, přichystaná vyskočit na židli jako lepá děva. „Prosím tě, pojď sem, dobře víš, že se jich bojím!“

      „Zdá se, že máme vyhráno!“ špitl myší otec a díval se škvírou ve dveřích do kuchyně.

      „Možná ano, možná ne!“ řekla moudře myší babka. Byla z toho celá tumpachová a cítila se jako malé děcko, které někde na zahradě chytí kos. „Jestli ten dědek nepřijde, tak to přežijeme!“

      Nastala chvíle pravdy. Babka se nehýbala. Jednou rukou se opírala o stůl a druhou o koště. Myši o ní věděly, ona zatím o nich ne. Pak se stalo ještě něco hroznějšího, do kuchyně vešli oba kocouři a začali se babce třít o nohy.

      „Běžte někam!“ hrozila jim koštětem. „Jsou tady myši, najděte je a sežerte!“

      „Je to na tobě!“ pokrčil starý kocour rameny, sedl si pod stůl a začal si olizovat tlapky, jako by se nechumelilo. Dobře věděl, kde je má hledat, ale bylo mu jich líto. Poočku sledoval, co udělá babka, zda jej nepřetáhne koštětem, ale ona se k ničemu neměla, jen tiše zírala na lenivého kocoura, kterého u sebe zbůhdarma živila.

      „Na mně?“ zeptal se jej mladý kocour. „Zvládnu to? Kolik jich je?“

      „Co já vím?“ pokrčil kocour nosem a dál si čistil kožich.

      „A jsme v troubě!“ vydechla myší babka. „Jsou tu!“

      „Kdo?“ zeptal se její syn a pohlédl na svou myší ženu. „Kdo tam je?“

      „Kocouři, ty troubo!“ zapištěla.

      „Jsou tady myši!“ zakřičela babka a vyskočila na židli s koštětem připraveným k akci.

      „Kde?“ zeptal se jí po svém mladý kocour, ale babka mu nemohla rozumět.

      Myši vyběhly ven s ranečky na zádech a utíkaly, jen co jim nožky stačily. Jenže v tom myším oblečení se jim běželo dost špatně. Mladý kocour pohlédl nechápavě na starého kocoura a malinko povytáhl obočí. Jeho učitel jen pokrčil rameny a dál si čistil kožich, jako by se nic nedělo.

      „Jak to?“ divil se mladý kocour. „Co to? Co to mají na sobě?“

      „Ty myši?“ zeptal se jej starý kocour. „Co by... Šatičky, no a?“

      „Copak jsou lidi? Jsou to vůbec myši? Nejsou to trpaslíci, nebo skřítkové?“ posadil se mladý kocour na zadek a poslouchal, jak babka na židli nad ním hlasitě piští.

      „Bábo, přestaň bláznit!“ ozvalo se z pokoje. „Na co máš to koště!“

      „Ale já dolů neslezu!“ křičela dál babka. „Na co ty darmožrouty máme?“

      To už se urazil i mladý kocour a sedl si ke starému. Oba pak po chvíli svorně zmizeli po anglicku. Zdálo se, že poměr sil se vyrovnal a naše myšky mají šanci na úspěch. V polovině cesty kuchyní hodila babka na ze všech sil utíkající myšky své koště. Naštěstí byla tak roztřesená, že netrefila ani jednu, avšak do této chvíle seřazený zástup se rázem proměnil ve změť dokola pobíhajících tvorečků, kteří ve spěchu ztráceli kde co.

      „Oni mají šatičky, šály a čepice!“ křičela babka na dědka.

      „Kdopak?“ nechápal ji dědek a ztlumil hudbu z rádia. „Cože?“

      „Ty myši jsou oblečené jako my!“ řvala babka hystericky.

      „Už nepij!“ řekl jí dědek a znovu si sedl do křesla. Hudba z pokoje znovu zesílila.

      „Já se na to...“ řekla si babka a slezla na zem. Pak si klekla k jedné z nich a díval se na myš, která byla oblečená do maličkých montérek a snažila se ji píchnout špendlíkem. „Pro Krista pána... To snad není pravda!“

      Než se však vzpamatovala, přiběhly zbylé dvě myšky a odvlékly tu třetí bůh ví kam. Zbyl po nich jen raneček a maličký klobouček pro panenky. Babka si sedla na zem a zírala na podlahu, přestože tam již nic nebylo. Dědek nakonec přeci jen vstal a přišel se podívat do kuchyně, co že se s tou jeho bábou děje.

      „Co tu sedíš na zemi?“ zeptal se jí. „Chytlas nějakou?“

      „Ony měly šatičky... Kloboučky a ranečky...“ řekla mu tiše. „Jedna mě chtěla píchnout špendlíkem!“

      „Zajdu pro doktora!“ zamračil se dědek a vyběhl do předsíně. „Nikam nechoď!“ zahulákal na ni.

      A tak se díky lenosti a hrané neschopnosti obou kocourů a vylekané bábě podařilo všem myškám uniknout, ne však na dlouho...

-- Poslední Pas De Deux --

      „Tak co vám schází?“ zeptal se místní doktor babky starostlivě.

      „Mně? Nic...“ pípla jako ptáče a pomalu se za pomoci obou mužů posadila na židli.

      „Vy jste prý viděla myšky v oblečení, je to pravda?“ zeptal se jí znovu doktor a začal něco hledat ve své kabele. „A co měly na sobě?“

      „Já jsem se nezbláznila!“ ohradila se a dala si bradu do dlaní. „A měly takové malé ranečky a byly domluvené s kocoury! Darmožrouti jedni!“

      „Domluveni? S kocoury?“ nechápal ji doktor.

      „Ona se totiž strašně bojí myší...“ řekl dědek ustaraně. „Bůh ví, co tu vlastně viděla, hysterka jedna!“

      „Byly to myši a měly na sobě oblečení pro panenky... Už vím, kde jsem ty šatičky viděla... Už vím, kde bydlí... V domečku po naší Bětce!“ vykřikla a vydala se do dětského pokoje. Oba muži vyrazili za ní. Doktor starostlivě svraštil čelo a dědek nevěděl, co si má myslet.

      „A kde bydlí? V domečku pro panenky?“ zeptal se jí starostlivě doktor, když došli do pokojíku, ve kterém už roky nikdo nebyl. Babka odemkla zámek a všichni vešli do prachem zapadané místnosti. I pavouci se činili, jak se sluší a patří. Zdálo se, že se čas v této místnosti navždy zastavil.

      „Co se stalo vašemu dítěti?“ otočil se doktor k dědkovi.

      „Utopila se v nedaleké řece!“ řekl dědek se slzami v očích. „Nikdy si to nepřestaneme vyčítat...“

      „Určitě šlo o nehodu!“ řekl lékař. „Děti jsou hodně neposedné a neposlušné... Stále někam musí lézt a zlobit...“

      „Babka ten pokoj potom zamkla a nechala jej tak, jak byl... Jen několikrát za týden sem chodila krmit zlatou rybku... Naše dcera totiž milovala malé rybičky a tehdy chtěla také tu svou pustit do řeky a nedopatřením do ní spadla... Její tělo se už nikdy nenašlo!“ pokrčil dědek rameny. Otřel si slzy z očí a pohlédl na svou ženu, jak pomalu s třesoucími se prsty otvírá velký domeček pro panenky.

      „Tady jsou... Tady musí být...“ řekla a hledala v jednotlivých patrech důkazy jejich existence. Zdálo se, že oba muže neposlouchá a jako ve vytržení sahala stařeckými prsty do jednotlivých pokojíků, ve kterých se válely malé stoly, stolky, skříně a další vybavení domku.

      „Vypadá to...“ řekl doktor. „Že tu nějaké myši skutečně byly... Vidíte ty myší bobky tady? A tyhle drobky ze zbytků jídla? Ale žádné oblečení tu nevidím...“

      „Ona si bába myslí, že tu naše dcerka pořád bydlí, jen se před námi schovává, když tu občas vejde...“ řekl dědek a zarazil se nad akváriem. „Kde je zlatá rybka?“

      „Jaká rybka?“ otočila se k němu babka. „Naše rybka? Její rybka? Utekla? Není na zemi? Třeba ji také sežraly ty myši... Kde jen jsou... Možná to jsou skřítkové a víly!“

      „Půjdeme!“ chytil ji doktor jemně za ruku. „Tady už nic nenaděláme! Dám vám nějaké prášky a uvidí se. Vaši dceru vám už nic nevrátí...“

      „Ona žije!“ řekla mu babka se slzami v očích. „Vím to a stejně žijí i ty myšky! Viděla jsem ji!“

      „A svou dceru?“ zarazil se lékař.

      „Ne, tu jsem neviděla...“ pokrčila rameny. Všichni tři vyšli ze dveří na chodbu a ani jeden z nich neslyšel tiché myší povzdechnutí.

      Chybělo málo a byly by prozrazeny. Dveře pomalu zapadly a ozval se rachot klíče v zámku. Pak nastalo tíživé ticho. Myšky se vrátily do domečku a začaly napravovat zkázu, kterou vyvolaly v domku babčiny nenechavé ruce. V ten den až do večera panovala v pokoji tíživá atmosféra, jako by i samotné myšky tušily, že se těm lidem stalo něco hrozně strašného...

-- Z pěny a v pěně --

      Na druhý den se myší rodiče vydali na průzkum okolo domku. Myší babička i s dětmi zůstala v pokoji. Domeček pro panenky na několik hodin osiřel. V domě panoval až podivný klid a všude byla cítit prázdnota. Babka ležela v posteli a poslouchala rádio, zatím co dědek vykonával za ní všechny běžné práce. Kocouři dostávali mléko i něco mlsnějšího na zub a po myších nebylo ani památky. Pro jistotu zanechal ve spižírně pastičky a kocourům pěkně vyhuboval, že nedělají to, co mají. Avšak dobře věděl, že všichni věděli své a že je právě oni nechali uniknout. Na malý okamžik se i dědek zarazil nad pomyšlením, že se ti kocouři s těmi myškami prostě domluvili.

      „Je to ještě daleko?“ zeptala se myší máma svého muže.

      Opatrně se plížili zahradou a blížili se k plotu z dřevěných klád, za kterým byl kamenitý břeh asi metr a půl hluboké říčky, jejíž koryto nebylo širší než co by kamenem dohodil. Nedaleko stál malý kamenný mostík, který byl dost široký na to, aby po něm mohl přejet i malý automobil. Pro myšky bylo vše veliké a tato říčka pro ně znamenala hotový veletok, který ve svém proudu unášel kde co, od uschlých větví a klacíků po kousky papíru a prázdné plechovky od nápojů, které se ještě nestačily naplnit vodou a potopit.

      „Proč tu jsme?“ zarazila se, když se zastavili na velkém placatém kameni a dívali se na tu vodní spoušť. „Co je za tou řekou?“

      „Svoboda!“ řekl jí myšák.

      „Ale všude je plno nepřátel, kteří nás myši můžou kdykoliv sníst!“ namítla. „A kde vidíš náš nový domov?“

      „Táta mi kdysi vyprávěl, že za tou řekou je takový malý břeh se spoustou nor. Prý tam kdysi byla taková malá myší kolonie...“ zasnil se.

      „Myší, nebo krysí?“ zapochybovala. „Krysy si nás dají k obědu, ani se nenadějeme...“

      „Krysy jsem tu už dlouho neviděl!“ řekl její muž zamyšleně a na chvíli se zahleděl do modravého nebe, na kterém plulo několik bílých obláčků. Z nedaleké řeky na ně padala drobná vodní tříšť. Mezi kameny se její proud měnil v pěnivé obláčky podobné těm na obloze. Myšky si povzdechly a pohledem zavadily o kamenný most, který spojoval oba břehy.

      „Co když se sem už nikdy nevrátíme?“ zeptala se jej. „Vyrostla jsem tady a byl to vždy náš domov! Kocour sem a kocour tam! Třeba se s tím novým domluvíme, jako s tím starým černým kocourem...“

      „A co když ne?“ zamračil se myšák. „Ten nový bude mít dost času na to, aby nás sežral, nehledě na to, že dědek už určitě nalíčil své pastičky a všechno jídlo bude pořádně hlídat!“

      „A to jsem si myslela, že se tu dožiju v klidu stáří!“ vydechla myška. „Jak chceš v bezpečí odejít z domu, překročit řeku a najít ten kopec s myší kolonií? Budeme tam mít vůbec dostatek jídla?“

      „Nedaleko je obilné pole a sad...“ řekl jí myšák. „Nakonec... Tuším, že tam máme i nějakou vzdálenou rodinu...“

      „Pokud ještě žijí... Mohla je sežrat kočka, pes, nebo jiný dravec...“ naježila se. „Je pozdě, nepůjdeme zpátky domů? Ještě si to můžeme rozmyslet!“

      Myšky tiše a opatrně odešly zpět do domku. Nikdo si jich nevšiml. Jen ta řeka, pro lidi jen větší potok, či snad malá říčka, si dál hučela mezi kameny, které zasypávala vodní tříští a bílou pěnou, která snad byla utkána ze samotných nebeských obláčků. Kdo ví, snad právě na tomto břehu dědek s babkou přišli o své dítě, které pak odnesla voda. Když zaprší, promění se i ten nejkrásnější potůček v běsnící bystřinu, před kterou není úniku...

-- Tak chyť vítr --

      Seděli proti sobě. Kocouři a myši. Kdo by to kdy viděl a kdyby, nikdy by neuvěřil. Mladý kocour nechápavě civěl na myšky v oblečkách pro panenky a na všechny ty ranečky a košíčky, ve kterých měly myšky zásoby. Vedle stálo podivné vozítko na klíček. Malinko připomínalo autobus, ale kocourům to bylo jedno, protože nikdy nic podobného neviděli, natož aby věděli, jak se taková věc řídí.

      „Děkujeme, že jste nás nechali jít!“ řekl jim otec myší rodiny a sundal si klobouk z hlavy.

      „Rádo se stalo!“ řekl mu černý kocour. „Alespoň jednou za život je třeba udělat dobrý skutek a nakonec jsem už říkal, že domácí myši nežeru a mladej si okolo chytí dost těch divokých...“

      „No právě!“ zděsila se myší babka.

      „Takže odcházíte?“ zamračil se starý kocour. „Určitě by se to nějak dalo zařídit!“

      „Možná ano, možná ne!“ pokrčil myšák rameny a pohlédl na své děti.

      „Venku na vás bude číhat daleko větší nebezpečí, než jsme my dva a babka s dědkem!“ nabádal jej kocour. „Měli byste zůstat...“

      „Už jsme se rozhodli!“ řekla mu myší máma.

      „Jo, dokonce i mne přemluvili, blázni!“ pousmála se babka s čepečkem a zástěrou. Na nose si upravila velké brýle a moudře se na oba kocoury podívala. „Tohle by nám nikdo neuvěřil!“

      „To tedy ne!“ souhlasil černý kocour a ze srdce se rozesmál. „Nikdo z nás neví, jak dlouho tu ještě bude... Ale chtěl bych vám popřát šťastnou cestu a kdo ví, třeba se ještě někdy uvidíme! A když ne já s vámi, možná tady mladej určitě!“

      „A nesežere nás?“ zeptala se nejmladší myší slečna.

      „Pokud vás poznám?“ utrousil mladý kocour. „Stejně nerad lovím myši...“

      „Vy kocouři jste děsně líní!“ zazubil se nejstarší syn z myší rodinky.

      „Řekni to ještě jednou!“ zamračil se na něj černý kocour.

      „Určitě to tak nemyslel!“ řekla mu myší babka. „Jsou to ještě děti!“

      „Tak se mějte!“ řekl jim starý kocour. „Ještě nás tu někdo takhle uvidí a vážně vás budeme muset sežrat!“

      „To raději ne!“ souhlasil myší otec a popohnal svou rodinu do vozu. „Je to na klíček, ale snad přejedeme most a pak se uvidí...“

      „Jsou to blázni, nemyslíš?“ otočil se starý kocour na svého mladšího kolegu. Myší autobus jim zakrátko zmizel z očí a jim se zdálo, že to celé byl jen opravdu bláznivý sen. „Myši a jezdí v autech na klíček! Kdo to kdy viděl?“

      „A kdo kdy viděl, aby kocouři nechali myší jít? Jen tak?“ zamračil se ten mourovatý.

      „To je taky pravda...“ zamyslel se starší z nich a začal tiše příst. Jen tak, tichounce a po svém, jak to ty šibalské a vychytralé kočky dovedou.

      „Copak se ti honí hlavou?“

      „Mi?“ zeptal se starý kocour. „Dohromady nic...“

      „Ta myší kolonie, je tam ještě?“ olízl se mladý kocour a na okamžik se zastyděl.

      „Kdo ví?“ pokrčil černý kocour rameny a zadíval se na obzor posetý zelenými kopci a rozličnými stromy skrze které prosvítalo modré nebe. „Není tu krásně? Víš, jak si tu bez těch myší budeme žít?“

      „A nebude tu nuda?“ opáčil ten mladší. „A mám ještě malou otázku!“

      „A jakou?“

      „Co se stalo s tou zlatou rybkou v pokoji, kde ty myši bydlely?“ zamračil se mladý kocour.

      „No... Víš... Sežral jsem ji!“

      „Cože? Tys ji sežral a ty myši ne? Jen kvůli té dohodě? Mezi tebou a myšmi?“

      „To možná taky, ale nic není dokonalé, to mi věř!“ řekl mu starší kocour. „A už buď zticha, chci si ještě užít toho letního sluníčka, než přijde Podzim... Já tu taky nebudu věčně, tak se uč, mladej! To ostatní potom zbude na tobě!“

-- Konec --


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 11 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.1 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 32 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 45 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 2:01:02 Odpovědět 
   22. 07. 2014

- První povídka byla útržkem ze života kocoura a myšky. Nenabídla vtip ani pointu.
- Takže propojené miny povídky? Dobrá, podíváme se co nabídne třetí s názvem „Krokem“
- Zajímalo by mě, proč jsi nenapsal rovnou, že myší babička spráskla tlapky, ale nejdřív ruce a pak je opravil na tlapky. Zdá se mi zbytečné psát o rukách a takovéhle chyby jsem nalézal i v jiných tvých dílech.
„spráskla babička ruce. Vlastně tlapky, ale to nebylo v tuto chvíli důležité.“
- Dlouhé a dílo pro mě jako dospělého čtenáře příliš nenadchne. Udělit ti horší známku se však neodvážím.
 ze dne 01.08.2014, 13:56:01  
   Šíma: Zdarec.

Jen to tam práskni! ;-) Chybky a nedostatky se nevyhýbají ani mým textům. Svým šotků to vyřídím. Dík za zastavení a komentík. ;-)
 Aini 17.03.2010, 17:12:25 Odpovědět 
   Pokud tato pohádka není již součástí nějaké Šímou vydané knížky pro děti i pro dospělé, tak bych se moc přimlouvala za napsání dalších, stejně tak milých a hezkých, aby mohla být vydána kniha, a hned si jedno vydání zamlouvám...
1*
 ze dne 17.03.2010, 17:47:09  
   Šíma: Děkuji za kladnou kritiku a návštěvu! ;-)

Pokračování asi hned tak (brzy) nebude, jo, jo... :-( Ale jsem rád, že se dílko líbilo. To potěší! ;-)
 Kondrakar 22.01.2010, 3:55:56 Odpovědět 
   Šímo! Tomuhle ty říkáš rychlovka?! Já bych to psal tak tejden. Nu, ale bylo to moc dobré. Odlehčené, čtivé a neslo to v sobě ducha šímova.:-D
TY myšky v oblečkách a domečku pro panenky mi připomělo jednu pohádkovou knížku, kterou jsem kdysi měl doma. Bylo to též o myškách oblečcích a domečku, ale žili někde na louce nebo v lese ve společnosti jiných zvířátek (vedle bydlel ježek, o něco dál žabák, atd).
Jen tak dál, děláš mi radost chlapče:-DDD
 ze dne 22.01.2010, 11:03:52  
   Šíma: Ahoj, ne, ne, ty děláš radost mně! Děkuji! ;-) A vážně jde o příběh napsaný během jednoho pozdního odpoledne a večera! Nezabralo to víc, než cca 5-7 hodin, jenže... To mi musely být múzy sakra nakloněny, jinak bych to psal kdo ví jak dlouho! ;-))) Nakonec je to jen pár stránek! Hihi... Ještě jednou díky, jsem rád, že se líbilo a múzám zdar, bo bez nich je i šíma nahraný! ;-)))
 Dani 21.01.2010, 14:46:05 Odpovědět 
   Klobouk dolů, Šímo. Moc hezký a roztomilý příběh. Úplně mě dojímaly chudáci myši, stále obklopeny nebezpečím. A představa myšek v oblečkách a s uzlíčky byla úchvatná. Děkuji za pěkné počtení.
 ze dne 21.01.2010, 16:16:29  
   Šíma: Potěšení je na mé straně! Jsem rád, že se líbilo! Dík!!! ;-)))
 Apolenka 20.01.2010, 15:02:51 Odpovědět 
   Na tvé texty, Šímo se těším vždycky, ale tohle... no jedna velká nádhera. Tak roztomilé a cituplné dílko jsem právě teď potřebovala. A přimlouvám se za to, abys tuto věc vydal knižně a pokračoval v tvorbě pro dítka. Bravóóó...
 ze dne 20.01.2010, 15:20:16  
   Šíma: Děkuji moc za zastavení a komentík! (mírně se červenající šíma) ;-)
 Amater 18.01.2010, 19:58:14 Odpovědět 
   Dala bych ti dvě 1,a lenejde to. je to prostě fantastické. Nádherné. Krásně jsem u toho snila. Neobvyklé. Víš, strašně ráda bych si četla dál o myší rodince. Prosím prosím.
Ani nevím proč se mi to tolik líbí. Snad proto, že jsem se na krásný čas vrátila do dětství.
Nebude vadit, když si to uložím?
 ze dne 18.01.2010, 20:24:20  
   Šíma: Nebude! ;-) Jsem rád, že se líbilo! ;-)
 Dědek 18.01.2010, 13:13:43 Odpovědět 
   Umíš, Šimčo a krásně jsem si zavzpomínal na klukovská léta. Měli jsme Macka, který se povaloval na gauči a myši mu žraly z jeho misky. No a jeden čas jsem se divil, kam se mi ztrácejí rybky až jsem ho načapal, jak sedí na krycím skle akvária a loví moje tlusté mečovky. Co se týká korektur, tak to nechám povolanějším, já taky nejsem bez chyb.
 ze dne 18.01.2010, 19:24:00  
   Šíma: P.S. Kocour, který nežral myši? Hm... Rybky mu možná chutnaly více! Copak jsi s ním udělal? Chudák kocour (i rybičky), ale mnohdy je příroda silnější! ;-)
 ze dne 18.01.2010, 19:22:42  
   Šíma: Díky, Dědku, za zastavení a milý komentář! Jo, jo, šotci Překlepníčci řádí všude! ;-) Jsem rád, že se Ti dílko líbilo a hezký večer přeji!
 Ariadne 18.01.2010, 11:52:26 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Ariadne ze dne 18.01.2010, 11:39:40

   já to myslím vážně, uvažuj o tom... a děti jsou nejúpřímnějšími čtenáři, kdyby se jim to nelíbilo, řeknou ti to...
 ze dne 18.01.2010, 12:00:20  
   Šíma: Já si také legraci nedělám, nakonec nejsi sama, kdo mi už naznačil, že bych se měl vrhnout na psaní textů pro děti a mládež... Ještě jednou dík, fakt to potěší a zahřeje na srdci a na duši! ;-)
 Ariadne 18.01.2010, 11:39:40 Odpovědět 
   něžnou myší fantazii bezesporu máš...
možná by tohle mohla být i tvoje parketa, psát pro děti, dnes velmi málo spisovatelů píše pro děti (myslím opravdu hezky, aby se to líbilo nejen jim, ale i dětem) a tak být tebou, jdu do toho...
P.S. a dětem by ani nevadilo, že je to ukecané:-))
 ze dne 18.01.2010, 11:47:23  
   Šíma: Děkuji! Psát pro děti? Pohádky? Hm... ;-)
 obaleč 17.01.2010, 9:01:09 Odpovědět 
   Příběh mě zaujal líbil se mi,trochu víc toho štěstí jsem jim přála, ale je to jako v životě.1.
 ze dne 17.01.2010, 10:23:49  
   Šíma: Díky, jsem rád, že se textík líbil! ;-)
 Charlotte Cole 16.01.2010, 16:29:46 Odpovědět 
   U toho "tíživá" jde o to, že máš dvě stejná slova velice blízko u sebe a to nevypadá hezky.
 ze dne 16.01.2010, 16:39:23  
   Šíma: Jo tááák, díky! Někdy mám delší vedení! ;-)))
 ospre 16.01.2010, 12:12:39 Odpovědět 
   Ano, tak, jak píše ćuk. Četba pro děti, tak je to třeba brát. Hezké obrazy, bezchybné dialogy. Někde se opakují stejná slova a na tak dlouhou povídku bych čekal nějakou zásadní pointu. Ale možná mi unikla...
 ze dne 16.01.2010, 15:24:44  
   Šíma: Díky za zastavení a komentík. Pointa trochu "vyšuměla do prázdna", možná chtěl mít autor otevřená vrátka, kdo ví? Uvidí se... ;-)
 tade 16.01.2010, 11:55:18 Odpovědět 
   Opět krásné jako vždy,jednička.
 ze dne 16.01.2010, 11:59:34  
   Šíma: P.S. Musel jsem se pozastavit nad Tvým "jako vždy", ale když mě tak hezky chválíš, tak budu jen přikyvovat! ;-)))
 ze dne 16.01.2010, 11:58:40  
   Šíma: Děkuji, jsem rád, že se líbilo! ;-)
 Charlotte Cole 16.01.2010, 11:34:26 Odpovědět 
   Ale nechal jí být! - ji

ani se na mně nechodí dívat... - mě

Bylo až z podivem - s?

„Mamí, mamčo?“ Volala - volala

jedné z nich a díval se na myš - dívala?

Pak nastalo tíživé ticho. Myšky se vrátily do domečku a začaly napravovat zkázu, kterou vyvolaly v domku babčiny nenechavé ruce. V ten den až do večera panovala v pokoji tíživá atmosféra - tíživé/tíživá

V textu jsem narazila na opravdu hodně "byl" a "který" v jejich nejrůznějších tvarech. To mi vadilo, jinak jsem ale text, i přes jeho délku, hltala. Trochu jsem se pozastavila nad jmény těch jednotlivých částí (spíš by bylo lepší tomu celému dát jeden nadpis), ale jde o příspěvky do rychlovky, tak je to v pořádku. Čtivé, milé, místy i smutné. Jen by mě zajímalo - objevili tu myší kolonii? Našli si tam nový domov a měli se pak dobře?
 ze dne 16.01.2010, 11:44:54  
   Šíma: Ahoj! ;-)

Děkuji za přečtení a komentík (včetně vychytání chybek, jo šotci nikdy nespí a šíma to prostě přehlédl)... I když si myslím, že mohu nesouhlasit se dvěma případy (viz Volala - za otazníkem mohu mít velké písmeno a "tíživá atmosféra" - tady jsem malinko nepochopil, proč s Ti to nelíbí, ale jinak souhlasím se vším a červenám se! ;-)))

Ještě jednou dík a na otázku, zda naši hrdinové dorazili k cíli a našli svou rodinu, na tu Ti neodpovím, protože dál už příběh nepokračuje! Ale jsem rád, že ses nad tím zamyslela. Jo, jo...

P.S. S těmi názvy jednotlivých "částí" se nedalo nic dělat, rychlovka je rychlovka... Nakonec mi se líbily a snažil jsem se napsat a vést příběh právě podle těchto názvu.. ;-)

Také mi ti hrdinové "přirostli k srdci"... Ale netuším, zda budu v příběhu pokračovat a jestli jej někdy vůbec rozvedu! To nezáleží na mně, ale i na mých múzách (vrtošivých)! :-D
 čuk 16.01.2010, 7:34:04 Odpovědět 
   Omlouvám se za pozdní publikaci. Já se totiž bojím dlouhých textů, že propadnou sítem paměti.
Myška: výborné. Veselé i smutné. Oba dva aktéři jsou vlastně invalidi.
Beztlapka: milé, pěkně se děj rozvíjí
Krokem: velmi názorně děj se rozvíjí, napětí stoupá. Ten dům je velice plastický a dialogy humorné. Jen rybky je mi trochu dost líto. Snad se mýlily ty myšky.
Chiméra: rozvíjí se vyprávění, rozvíjí, portréty účinkujících jsou výborné
Pas: napínavé a smutné i veselé současně. Hodně smutné.
Pěna: pořád napínavé. Líčení plastické a název básnicky zpracován, pěna je nenápadná a přitom symbolická,jako by měla paměť vody.
Vítr: zábavný motiv autobusu a smutný odjezd. Autobus se však jako rekvizita zjevil příliš nepřipraveně, s autíčkem byla příležitost si víc pohrát, mohly být velmi hravé scény.

Moc hezky se to četlo, pomalejší vyprávění nevadilo, naopak text přiblížilo dětem. Motivy i myšlenky tam máš bezvadný je v textu moudrost a smutek nad lidskou i myší existenci. Tady je zrcadlová personifikace velmi přiléhavá. VIdím text jako knížku pro děti, zvlášť když si představím obrázky k tomu. Pro děti je pohádka ai příliš smutná a vyvolala by otázky o smrti a stárnutí Pořád jsem čekal, že ty tragedie: rybky i dítětě se nějak vyřeší a v živé se obrátí. V textu je mnoho dobrých detailů. Určité by stálo za to vyprávění ještě propracovat rekvizity a prostředí ještě víc zplastičnit (personifikovat), to se týká i dialogů. Možná, že i věci by mohly občas promlouvat, probouzet se ze spánku a tak (třeba domeček je velmi pro děti atraktivní)
Pro děti by asi bylo lepší dovést vyprávění ke šťastným koncům. Rybku bych nechal záhadně zmizet i navrátit se. A náhle by se ve dveřích objevila slečna, a bylo by to ztracené dítě (systém Plaváček). Myšky by se vrátily od příbuzných domů. A v domě by zavládla pohoda. Dům by ožil. Motiv tolerance a vzájemné pomoci (či léčení antagonismů) by byl velice hřejivý. Myšlenkově je výborné, jistě by jsi byl schopen zařadit víc humorné fantazie, a pak by byl text super, přímo bomba. Pobavil jsem se, zamyslel se, posmutnil si. Pracuj na tom, vydej knižně, najdi si ilustrátora (nebo si sám maluj, a pak tě do textu mnohé napadne), dětští čtenáři se od knížky nedali odtrhnout a určitě by tě zbožňovali.
 ze dne 16.01.2010, 10:48:34  
   Šíma: Díííky, čuku, jsem rád, že se líbilo a také hodně děkuji za kritiku a zamyšlení (hlavně za tu podnětnou část s návrhy).

Pohled z druhé strany (čtenáře - myšleno všeobecně) potěší, zvláště od čtenáře, který také tvoří a je ve své tvorbě o něco výše než já vidí v textu to, co jsem na první pohled neviděl, nebo přehlédl, či nedomyslel... Pěkné! Možná... Kdyby se příběh více rozepsal (od začátku - kdy se ten starý kocour dostal jako kotě do domku a všichni byli ještě mladí - až do konce - třeba i s tvými návrhy, které budou pro děti přijatelnější, přestože ne všechny pohádky musí skončit šťastně), určitě by bylo vyprávění o stupeň lepší a bohatší...

Pardon, nějak jsem se zase rozepsal a za délku se omlouvám, jenže... Jinak to nešlo! A za pozdní publikaci se neomluvej, co se mne týče, měl jsem strach, že tento textík sežrali Šotci (Překlepníčci), protože u nich jeden nikdy neví... :-D
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
BUNKR 74
Danny Jé
Francouzská rev...
markus
Život po životě...
guru
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr