» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."

E. A. Poe

počet přístupů: 2141544

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303527 komentářů :: on-line: 10 ::

:: Sestry Pleškovy-Popohnat čas k jaru ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Sestry Pleškovy

honzoch	publikováno: 10.01.2010, 17:58

S Lidkou jste se naposledy viděli, když vyrazila k polské hranici. Dokáže se ale zbavit minulosti? A jak se o to pokusí? Podíváme se i na další Zuzčiny osudy...
11/13


	11) Popohnat čas k jaru „Onufry, to už je ráno?“ mžourala ospale Lidka, tulící se k milencovu nahému rameni. Zpocená Ostrówskiho ruka ji něžně uchopila a hladila, jako by se nemohla nabažit té sametové pokožky. Dívka popolezla a přejela mu dlaní po hrudi. Připomínal jí mladého Kerkesiho, nejen tím, že si opět dávala zakázané ovoce, nejen počtem armálů, posvěcujících jeho zemanskou hodnost. Nebyla příliš zamilovaná, jen jí tohle „spolunocování“ pomáhalo popohnat čas, který se zimou dočista zamrzl. Po chvíli se už ani nedokázala soustředit na jeho laskání. Zaposlouchala se totiž do hučení větru, narážejícího do stěn usedlosti a ženoucího se až tam do dáli, ke Krakówu. Jako by chtěl živel proniknout skrz uzavřené okenice až k jejím uším a vnutit jí výčitky i pláč vlastního dítěte, stěžujícího si, že až příliš často střídá tatínky. Jak ji zachvátily podobné úvahy, doslova zdřevěněla. Nic platné nebyly horoucí polibky ani doteky upocených rukou. Polák se mohl přetrhnout a stejně si nezískal zpět ani ždibíček pozornosti. Jako by se o pružné kočičí tělo změnilo pod vlivem těžkých myšlenek v chladný kámen. „Copak je?“ políbil ji na tvář a pak i na ústa. „Ještě je brzy... “ „Neměla bych dát krávě?“ nejistě zašeptala a zírala do černé tmy kolem, narušené jen škvírami mezi prkny. „Někdo už ji určitě nakrmil,“ otráveně si zívl. „teď už se nemusíš starat, čeledi máme dost... “ Lidka se však posadila na okraji postele a mnula si oči, zúžené dlouhým spánkem na dvě čárky sevřené závojem řas. Když ucítila, jak po ní milenec hmatá, tiše vstala a nacvičeným pohybem přesně našla závoru okenic. Rozevřela je dokořán. Světlo si nebralo servítky, rázně vtrhlo dovnitř, zastihnuvše je v nedbalkách. Dva mladá těla zasvítila do ospalého rána, čerstvý vzduch vyhnal zápach potu, ledový dech pronikl do vydýchaného tepla. A s tím vším se dovnitř vedralo i pár sněhových vloček, řídce padajících z oblohy. „Zbláznila ses?“ vyhrkl a napřímil se na lůžku. „Nepouštěj sem tu zimu!“ Vida krásnou mladou ženu, jak nepřítomně zírá do ranního svitu, sklouzl k prosebnému tónu: „Pojď zpátky, společně nám bude teplo... no tak, Liduško, ještě chvilku.“ „Musím za Kristiánkem,“ omluvně špitla, oblékla si spodničku a pak i hnědočerné šaty, trochu špinavé a lehce otrhané. Mladík zasténal a kryl si oči před světlem. Dokud byla nahá a její vnadné tělo se před ním bělalo, oslňovala ho více než ten protivný ranní svit. Byl by tu s ní ležel celé dny, byl by se snad umiloval k smrti... Převalil se na stranu a přetáhl si pokrývku přes hlavu. Rychle se vzdal snahy rozproudit v ní tu špetku horké zadunajské krve a přál si jen klid a pokoj. Najednou si uvědomil tupou bolest unavené hlavy a honem hledal měkké místo na polštáři, kam by ji mohl alespoň na chvilku odložit. Ani se neohlédl, když Lidka tiše vyklouzla dveřmi. Ján Szendrei minul strážnici a zamířil do přilehlých stájí. Uvítalo ho příjemné teplo a odkudsi sem vábivě dolehla vůně pečeně, nutně utlumená koňským zápachem. Pandurský kapitán ustájil koně, oklepal si z pláště sníh a spěšně vykročil přes vylidněné nádvoří. Jak vstoupil dovnitř, do obytných prostor, skřítci v jeho nose doslova zešíleli a s hrozným dusotem se sbíhali do žaludku, kde očekávali šťavnatá sousta. Není pochyb, vůně sílí, chystá se oběd! Ani jej nenapadlo zout si zablácené holínky a shodit promáčený plášť, namířil si to přímo do kuchyně. Nemusel by znát cestu, vůně by ho tam bezpečně zavedla, i kdyby byl slepý. Černá kuchyně ho přivítala žárem otevřeného ohně, Marta právě odnášela podnos. Honem se za ní pustil, aby z tlusté kuchařky falešnou lichotkou vylákal alespoň kousíček, neboť měl hrozitánský hlad. Asi by ji byl bezpečně dostihl a vymámil žvanec, kdyby se mu do cesty nepostavily její pomocnice, Zuzka s Cilkou. Copaté blondýnky se do té doby hřály u ohně, dlaně nastavené vstříc plamenům, přes ramena odrbané myší kožíšky. Pokusil se kolem nich nenápadně proklouznout, ale jako naschvál se naráz otočily, když je míjel. „Kampak, kampak?!“ obořila se na něj Zuzka. Obrátila se k jen o něco mladší Cilce: „Vidíš ho, nevděčníka? Ani za slůvko mu nestojíme... zato jak má stará Marta něco k jídlu, to se může přetrhnout!“ Cilka se zahihňala a naslouchala, jak ze sebe kapitán vysoukal pozdrav. „Jen se na něj koukni, na lotříka,“ pokračovala Zuzka, „v Žilině se mu určitě dostalo pohoštění! No, Janoško, nedělej, že nic nevíš, však já vím, že už od podzimu okouzluješ tou svojí uniformou starou bohatou vdovu a brousíš si zuby na její peníze.“ „Ale jakpak jsi na to přišla, Zuzanko?“ vykouzlil co možná nejnevinnější výraz. „To ti naplkal nějaký zlý jazyk, co?“ „Což nic nemění na tom, že je to pravda,“ rozhorleně pronesla a pohodila copem, „vůbec si toho hastroše nevšímej, Cilko! Nestojí nám za to!“ „Pravda to není! Jako bys nevěděla, že mám rád tebe,“ odvážil se odporovat. Tentokrát ani příliš nelhal, ovšem nelhat je relativní pojem, zvlášť když máte pořád před očima, jak vám ta bohatá vdova ze Žiliny dala před obědem košem a jak jste z trucovitosti a navzdory dobrým mravům ještě před jídlem uraženě odešel. Na důkaz svých slov se pokusil Zuzku políbit, ale ta, už se smíchem, poodstoupila: „Na to zapomeň, Jene! Předtím ses k nám nechtěl kvůli kusu jídla vůbec znát! A teď tohle!“ „Nebuď k němu tak krutá,“ uhihňaně ji poprosila Cilka, která měla nadevše ráda šťastné konce. „Myslíš?“ zauvažovala Zuzana. „Ale vždyť vidíš, jaký je to pařez! Pořádný mužský by nám něco přivezl, aby nás alespoň obelhal a uspokojil. Ale on si asi myslí, že jsme úplně hloupé!“ „To si nemyslím,“ bezradně se hájil. Pocítil, jak mu zakručelo v břiše a prosebně se na služky podíval. Marta i podnos byly však dávno pryč. „Ty jsi hrozný loudil, Jene,“ mínila nakonec Zuzka a opět se lišácky obrátila k Cilce, „co myslíš, zaslouží si kousíček?“ „Možná spíš políček. Ale třeba nám příště něco přiveze, tak bych ho hned nezatracovala!“ Mladá Plešková se rozesmála: „Tak vidíš, Jene, a můžeš děkovat Cilce! Přesvědčila mě, že nejsi beznadějný případ!“ Na to Cilka, které už se delší dobu draly zpod čepce její popelavě plavé vlasy, přiznala: „Začíná mi být zima, Zuzko. Pojďme, placky čekají... “ Szendrei se odkráčel převléci. Václav Plešek a Peter Bellák kráčeli studeným ránem mezi nízkými hospodářskými staveními. Brodili se hlubokým bahnem, promíchaným se zvířecím trusem a rozdupaným dobytkem a koňmi. Oba si mnuli ruce syrovou zimou a žehrali na své chatrné kožichy a rozedrané košile. „Aby se nám Ostrówski nenachladil,“ prohodil Václav, vida pánovy okenice, rozevřené dokořán. „Dřív než se nachladí, udělá tvojí milé sestřičce další dítě,“ poznamenal rozmrzele Bellák, „měli bychom to nějak ukončit, buď svatbou, ale to sotva, nebo je rozdělit!“ Václav se prudce zastavil, lapil do dlaně sněhovou vločku a zmáčkl ji, až se rozplynula v kapku vody. Bellák mu bystře pohlédl do očí: „ A dítě by byl hrozný průšvih! Když vidím, jak je do něj zblázněná, tak bych se tomu vůbec nedivil!“ „Mluvíš mi z duše,“ zneklidněně připustil Vašek, „svatba by ještě utužila naše spojení s Ostrówskim! Není od věci mít v hrsti zeměpána.“ „Ostrówskiho už v hrsti máme,“ opáčil Bellák, „a nebylo by dobré si ho rozházet. Myslíš, že by si vzal moravskou uprchlici bez věna? Když jsem viděl, jak se vyjadřuje o venkově, jak touží po městě a stýská se mu po studijních časem... tvoje sestra je pro něj jen povyražením pro dlouhou chvíli! Až nočník přeteče, odvrhne ji.“ „Zatraceně, asi máš pravdu! Ale co budeme dělat?! Jak se v Lidce probudí matčina krev a má po ruce mužského, je k neudržení!“ „Ale znepřátelit si Ostrówského jen kvůli tomu, že jej budeme tlačit do nerovného sňatku?“ „Však jsem to pánovi naznačil a nechtěl o ničem takovém ani slyšet,“ otráveně prohlásil Vašek, „nejradši bych mezi ně vlítl! Lidka už si ani nehledí práce, jak je poblázněná, a Ostrówski jí to trpí, protože s ní spí.“ Opět pohlédli na šlechticovo otevřené okno, téměř s jistotou, že pokud by přišli blíže, jistě by milence spatřili. Skutečnost však byla poněkud jiná, protože Lidku zahlédli záhy a vůbec ne v zemanově loži. Seděla až za koňskou ohradou, opřená zády o vzrostlý strom. Jako by pod jeho holou korunou našla ochranu před mořem bahna, které se na ni sápalo ze všem stran. Zamyšleně tam vysedávala a to navzdory zimě a natruc sněhovým vločkám. Na sobě měla zemanův kožich a hleděla směrem do polí. Bellák němě kývl na Václava a zamířil zpět k obytnému stavení. Mladý Plešek se pročvachtal až k Lidce a pohlédl tam, kam zírala i ona. Na pláni leželo pár sněhových fleků, ledabyle roztroušených jako záplaty na stokrát prošoupaných kalhotách. Obzor téměř splýval s šedí oblohy a Václavovi po chvíli došlo, že sestra nesleduje nic určitého, že jen nepřítomně poulí oči. Neurčitě k ní přistoupil a objal ji. Chápal, co musí to jemu drahé stvoření cítit. Působila netečně, snad zklamána tím, že jí mladík po měsících vzájemného soužití připomíná spíše Balašu než Kristiána. Jak poznala, že je Václav nablízku, měkce sevřela jeho ruku a zazoufala si: „Asi se zblázním! Už to tu nemůžu vydržet, Onufryho mám plné zuby... nechci ho vidět, už nechci! Jak bude teplo, půjdu o dům dál... “ Když János Szendrei, už v čistém oblečení a suchých botách dorazil k panskému obědu, zbyly mu jen oči pro pláč. Baronka, doktor Kamenský, správce i Schiller si spokojeně masírovali plné žaludky a kolem se nesnesitelně bělaly prázdné mísy. A na to, aby se pandurský kapitán vrhl pod stůl a vyrval psovi zbytky, měl svoji důstojnost. Navíc se rychle stal terčem jejich vtípků, dobírali si ho, až to nebylo hezké. Že mu snad chudákovi nedali v Žilině najíst. „Zlatý pramen vyschl,“ poznamenal Reichert a Kamenský se Schillerem pobaveně přikyvovali. Ján Szendrei zapřemýšlel, omluvil se baronce, že přišel pozdě, a mrzutě odkráčel, aby se najedl se služebnictvem. Dorazil zrovna, když dojídali polévku a hned se mu dostalo patřičného uvítání. „Taková vzácná návštěva,“ pravila Hanka a koukla do hrnce s polévkou, zda na něj něco zbylo. Ostatní mu se smíchem a za všeobecného souhlasu uvolnili místo vedle Zuzky. Zdráhavě se posadil a s vděčností usrkával z řídké polévky. Spolustolovníci už hladově pokukovali po nádobě s plackami, jejichž vůně obsadila každičký kout. A protože Szendreiovi naložili hodně, trvalo hezkou chvilku, než se dostal na dno. Převážně ženské osazenstvo se zatím pustilo do šeptandy. Szendrei vztahovačně vzhlédl, měl nepříjemný pocit, že jej prodrbávají a tak natahoval uši jako špicl. Občas mrkl po netečném písaři Rákovi, bubnujícím lžící o stůl a starém Jozefovi, který tím čekáním usnul jako pařez. Zlotřilá tichá pošta sice vyústila ve výbuch smíchu, ale nesmály se Zuzka s Cilkou, ale tlustá kuchařka Marta. „Takže já nejsem těhotná?“ vypískla Cilka s výrazem naprostého zoufalství a chytila se Zuzky. To už vzhlédli všichni. Rozesmátá Marta se v křeči málem svalila pod stůl, úsměv vklouzl na rty i Hance. Tlustá kuchařka se s chlapským chechotem obořila na Zuzku: „Ty jsi tak strašně nezodpovědná, Zuzano! Nakukat té čisté duši Cilce, že čeká dítě! Kdyby mělo těhotenství takové příznaky, jaké myslíš, tak už jsme těhotné všechny... včetně kapitána s písařem... tak to vypadá, když jedna husička radí druhé!“ „No dovol, zato ty se v tom určitě vyznáš!“ durdila se Zuzana, i když věděla, že má ta osoba s mastnou bradou výjimečně naprostou pravdu. Mrkla okem po Szendreiovi, který se rovněž nevyvaroval úsměvu a pod vousy se šklebil i jinak lhostejný Pišta Rák. Lokaj Jozef, který už pořádně neslyšel, zoufale přikládal hrnek k uchu, aby slyšel, čemu se veselá společnost směje. „Nemám radši přinést ty placky?“ navrhla Hanka, vidouc, že je půda přímo nahnojená pro celou sklizeň dráždivých vtípků na Cilčin a především na Zuzčin účet. Zarděné plavovlásky si cosi šeptaly. Hančin návrh se setkal s nadšeným kýváním, jen Zuzana s kapitánem se dravě porvali, když se jim jakoby náhodou zalíbila ta samá placka, a ještě hodnou chvilku se na sebe furiantsky mračili. „Zuzka už si chystá výbavu,“ jízlivě poznamenala Marta, s křoupáním se zahryzla do prvního sousta a spláchla jej octem z konvice. Szendrei se při těch slovech zlobně ošil, čím déle tyhle klepy poslouchal, tím v něm rostla nechuť k ženění. (A nedejbože, aby si ji chystala pro někoho jiného, je přeci jeho majetek a nestrpěl by, aby na ni sáhl někdo jiný!) Ohlédl se po tedy děvčatech a chvilku sledoval, jak si šeptají, stále dosti zrudlé. K sakru, pomyslil si. Kdyby chtěly trošku lásky třeba po mladém Marčekovi, jistě by jej s žádným ženěním neotravovaly! Žárlivě si poposedl blíž k Zuzce, snad kdyby se odkudsi přihnal ten zatracený sukničkář. „Ne, já na tebe, ty moje Zuzanko, vyzraji, aniž bych si tě musel brát,“ umínil si a zaposlouchal se do úskočného kolotoče pomluv a klepů, který Marta zatím roztočila.


celkové hodnocení autora: 99.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 9		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 13		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

amazonit	19.01.2010, 5:34:12

Odpověď na příspěvek od uživatele: amazonit* ze dne 10.01.2010, 9:19:18* Jj, nechala jsem to omylem stát již okomentované a oznámkované v takovém meziprostoru, budu se těšit na další díl:-)

Gracian	12.01.2010, 9:07:15

Schiller je pro mě největší borec :-D

Gracian	11.01.2010, 8:48:38

To se nám to s Lidkou začíná zamotávat! Zdá se, že Szendrei se hned tak nevyjádří a co Schiller? Už jen 2 díly do konce a my stále nevíme, na čem jsme...


ze dne 11.01.2010, 16:21:36
honzoch: Jo tak ty čekáš jen na Schillera? :) tak to si počkáš, jsou tu i důležitější postavy

Šíma	10.01.2010, 19:00:54

Za to můžou nabeton šotci!!! ;-))) Pěkné. Konečně vím, jak se oběma holkám vede. Jo! Zatím vypadá vše slibně, ale kdo ví, jaký konec pro ně chystáš... Hm... A patrně nestačí jim všem přát šťastný konec, protože happyendy v životě moc časté nejsou...


ze dne 10.01.2010, 20:41:57
honzoch: Jako, že se šotci naštvali, že u mně dostávají málo prostoru k seberealizaci? :) ne, to bych přeháněl, překlepů vždycky vytvoří celé moře. Jestli skutečně vypadá vše slibně? No uvidíme, ale mrtvol moc nechystám

amazonit	10.01.2010, 9:19:18

Tento díl je takový poklidnější, plyne pomaleji, což je po tom vypětí, kterým jsi nechal naše hrdiny projít, vítané. Je dobře, že jsi se opět podíval za Lidkou, asi vícero čtenářům vrtalo hlavou, jak se jí vede, evidentně docela obstojně, tedy co se zajištění týká...


ze dne 10.01.2010, 20:39:07
honzoch: už je to v pořádku


ze dne 10.01.2010, 17:03:11
honzoch: Díky za publikaci, jen asi někde došlo k chybě a příspěvek nebyl publikován :)