» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."

Oscar Wilde

počet přístupů: 2141546

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303528 komentářů :: on-line: 11 ::

:: Jsem štěstím hráče a silou siláka ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Střípky

Uskar-Arah	publikováno: 18.01.2010, 17:07

8. ledna 2010, 11:00 – 20:19


	Tyčil se nad rozpálenou výhní jako poslední hvězda zakutá v temnotě. Svaly na rukou a na zpocených zádech se mu napínaly námahou, jak pozvedal nad hlavu těžké kladivo a zase jej pouštěl na kovadlinu, kov zvonil a do temnoty sršely jiskry a hned zase hasly. Všude kolem byla zima a tma, zima a tma obalily tu jedinou scénu jako sametový rubáš. Odložil kladivo, vzal rozpálené železo do kleští a ponořil ho do kádě s vodou. Do hučení výhně zasýpal zchlazený kov a vyplivl mu do tváře vlhký oblak páry. Otřel si čelo hřbetem ruky. Vytáhl pářící železo z kádě a zase ho do ní ponořil. Ozvalo se slabounké zasyčení, a potom bylo ticho. Jen vzdálené sršení plamenů. Náhle otočil hlavu a unavenýma očima se zadíval někam do tmy, možná na vás. Potom vrátil železo na kovadlinu a s tichým zachrčením se znovu pustil do práce. Probudil se do lezavého rána a od úst mu stoupala pára. Odhrnul kožešinu, spustil nohy z postele na zem a malátně se rozhlížel po domě. Ledové pavučiny na oknech. Vyhaslý krb, v němž hvízdal vítr. Na stole špinavá petrolejová lampa bez knotu, dvě knihy pokryté nánosem prachu a talíř se zaschlým omastkem. Stará dřevěná podlaha rozežraná červotočem. Jeho bledé bosé nohy. Zima, řekl tiše. Venku je zima, řekne muž, který mě za okamžik vyvede na podium a přehodí mi oprátku kolem krku. Měl byste si vzít nějaký kabát. Nebo nám umrznete. Jdete mě zabít, ne, tak na co kabát? ptám se já. Muž se podívá stranou, sáhne si na hlavu a pak schová ruce za záda. Půjdeme? Půjdeme. Zavřu dveře a pomalu pustím ledovou kliku, jako bych na ní nechával kus sebe. Jako by bylo možné vtělit své bytí do toho oblého kusu železa a nechat za sebe zemřít jen zestárlé tělo. Jako by hříchy byly činy toho těla a ne duše, jež v něm sídlí. Jako bych snad mohl uniknout spravedlivému trestu za to, co bylo hříchem všech - vyjma mě. Prošli jsme přes palouk před domem a já se naposledy otočil, abych v nepatrném okamžiku zahlédl skrz chumelenici svůj rozpíjející se život. Zasněžený špalek se sekyrou napadenou rzí. Díra v zemi a vědro vedle ní, smotaný špagát na držadle. Přístřešek s výhní a police plná kovářských kleští a kladiv. Očouzená a omlácená kovadlina, jako předzvěst událostí, které měly nastat, když jsem ji naposledy opustil. Muž se zastavil kousek přede mnou a podíval se na mě, tváře zrudlé zimou. Přešlápl na místě. Pojďte, řekl tiše do mých zad. Pojďte, prosím vás, nebo budeme mít oba ještě víc problémů než doteď. Potom se sám zaposlouchal do ozvěny svých slov a asi se trochu zastyděl, protože dodal: Vždyť nemá cenu to prodlužovat. Mírně přikývnu a znovu vykročím, on jako pes kluše vedle mě, malý a schoulený, ubohá bledá bytost v příliš velkém zimníku v divné době rozkvétajících černých květů a klínů volavek na temném nebi. Vešli jsme do lesa. Kolem nás se míhaly bílé stromy a pod nohama nám chroupal sníh. Během cesty se na mě třikrát podíval, ale nic neřekl. Když jsme přešli přes mýtinu, kde bylo po kolena sněhu, otočil se na mě a začal mluvit. Kdo jste? ptá se mě. Ne, opravdu – kdo jste? Soudce říká, že jste sprostej vrah. Táta zase tvrdí, že jste tu holku zabil, protože vám chybělo ženský pohlazení. Že jste žil v těchhle lesích moc dlouho. Že vám to vlezlo na mozek. Další říkají něco jinýho, ale všichni vědí, že mají pravdu. Co to znamená? Sám jste to řek: všichni mají pravdu, řeknu a můj dech rozpustí osmnáct sněhových vloček. Ani víc, ani míň – prostě osmnáct, protože to číslo se mi líbí. Muž chvíli mlčí. Pak vzhlédne k nebi, přes nějž se křižují větve stromů, jako prsty snažící se dosáhnout k Bohu. Marně. Řekne: Já si myslím, že pravdu máte vy, a potom už mlčí a jde po bílém koberci dál a dál, do sněžných pustin mimo čas. Jdu za ním. Rád si hraju, řekl kdysi někomu. A tohle je zatraceně velká hra. Vyvedli ho z temné páchnoucí sluje na světlo Boží. Kolem se rozpoutal strašlivý ryk, přes pytel na hlavě zaslechl tlumené nadávky a brzy do něj ze všech stran začaly bušit anonymní, nikomu nepatřící ruce davu. Zdechni, ty svině! zaslechl přes jednolitý mumraj něčí hlas. Otočil se za ním, ale neviděl nic. Hlas už se neozval. Pajdal dál a zakopával o vlastní zlobu, o temnou nenávist, která v něm náhle vzklíčila. Ze semínka v bosích nohou vyrašila větévka a sápala se výš, po lýtkách a stehnech, přes břicho až do jeho úst a dusila ho, temná větev zloby s uschlými listy a trpkými plody žárlivosti. Kdybyste jen věděli! chtělo se mu zařvat, ale mlčel. Ulevil by si tím. Věděl to. Schválně se mučil, donutil se k pokoře. Viděl před sebou rytíře, který se vprostřed bitvy zastavil, sklonil meč a pohlédl k nebi. Když ho prokláli oštěpy a on tiše padal k zemi, na rtech mu viselo tiché: Proč? Viděl dva jezdce ženoucí supící koně pustinou, dokud se zvířatům nepodlomily nohy a nesvalily se na zem. Viděl ty dva jezdce vyjít z oblaku zvířeného prachu a viděl je, jak se na sebe usmívají a mizí v narudlé záři umírajícího dne, zatímco z napínajících se koňských těl stoupala pára. Chcete ještě něco říct? Chci. Viděl zlomeného muže s pytlem přes hlavu stát na vratkém dřevěném pódiu, viděl, jak mu ten, co ho přivedl, nasadil na krk smyčku a přitáhl uzel. Viděl, jak odsouzenec sklonil hlavu a čekal, než se mrazem a krutostí rozdováděný dav utiší. Viděl bezkrevné rty popravčího, jak se kroutí do němého: Mluv! Nakonec uslyšel jako dalekou ozvěnu vlastní hlas, drsný, nekonečný zvuk, pronikající do nejtajnějšího koutu mysli davu, ke všem jejich ukrytým a pečlivě střeženým hříchům. Všichni hledáme smysl života, řekl pomalu a dav zamračeně pohlédl na jeho skrytou tvář. Ale jak může být nalezeno, co nebylo nikdy ztraceno? Popravčí trhl klikou a já si pomyslel jak je to krásné, zemřít slepý, s nohama nad zemí, s pocitem, že v poslední chvíli mě nic neváže ke světu, v němž jsem byl vždy cizincem. Potom jsem se vrátil domů.


celkové hodnocení autora: 96.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 11		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	18.01.2010, 19:58:33

Zvláštně a zajímavě napsané... ;-) Ještě se ozvu! Hihi...

Ekyelka	18.01.2010, 17:07:10

Zdravím. Zvláštní text. Nepostrádá náboj a magii nevyřčeného, co neustále nutí mysl vracet se a pátrat po souvislostech. Málokdy narazím na tak... znepokojivý ani ne, spíš otázky vyvolávající a touhu po porozumění probouzející text. Takže třebaže se možná dobírám špatné interpretace, samotné znění, ta hudba ve a za slovech mne natolik oslovila, že bez námitek přikyvuji: tohle se četlo vskutku výborně.