obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915588 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39869 příspěvků, 5779 autorů a 392012 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Ómalöra-25 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí krev - Ómalöra
 autor Annún publikováno: 25.01.2010, 21:37  
Krásný nový rok 2010 přeji všem.
Tak tu máme další díl příběhu o elfech. Vpředchozích dílech se Mëllinda zhroutila, když jí Anneris nabídla, aby si pochovala jejího malého synka. Utekla do chrámu, kde ji Diriel utěšoval. Naše elfka již to nejhorší překovala a rozhodla se čelit budoucnosti se zdviženou hlavou. Anneris Mëllindě nabídla, že nechá pro duše jejích zesnulích dětí vystavět hrobku na jejich památku.
Co pak se přihodí dnes?
Co má Diriel za lubem?
Proč půjde žádat o radu Doriena?
Co chce najít?
Kam poletí s drakem?
Čtěte a uvidíte.
 

XXV. - MÍR PRO DUŠE.


Hnědovlasá elfka opustila rotundový pokoj v podkroví a sestoupila po schodech do přízemí paláce a přemístila se na visutou terasu, kde si zamýšlela udělat pohodlí v proutěném křesle s polstrovanými sedáky. Když zaslechla za svými zády mužský hlas.
„Anneris,“ oslovil mile elfku její mladší bratr.
„Ayá, Dirieli,“ obrátila se na přicházejícího elfa, který byl oděn do hnědých kamaší a zlatavě žluté tuniky s hnědavou ornamentální výšivkou. „Máš něco na srdci, toron nin?“ otázala se Anneris.
Elf prošel kolem ní, postavil se k balustrádě, položil dlaně na chladný kámen a zahleděl se do dáli na mlhavé vrcholky Klenutých hor a na čeřící se Smaragdové jezero. Přesně v tuto chvíli se k němu jeho jméno naprosto dokonale hodilo. Zdálo se, že její otázku nevnímal.
„Dirieli?“ postavila se vedle něj a spočinula svou rukou na jeho.
„Byla jsi za Mëllindou?“ pronesl otázku a dál hleděl do dálky.
„Ai, před chvílí.“
„Jak se cítí?“
„Řekla bych, že přijatelně, ale proč se jí nezeptáš sám?“
„Nechci ji rušit, potřebuje si odpočinout.“
„Máš pravdu, byla poněkud unavená, když jsem ji navštívila, i když by to nepřiznala.“
„Co jste dělaly?“ položil další otázku.
„Proč tě to zajímá?“
„Jen tak, ze zvědavosti.“ Pokrčil ledabyle rameny Diriel.
„Povídaly jsme si,“ odvětila Anneris.
„O čem?“
„Myslím, že ti do toho nic není. Jsi příliš zvědavý, bratříčku,“ napomenula ho jemně sestra. „Třeba jsme mluvily o ženských věcech.“
Odvrátil hlavu od přírodní scenérie a zahleděl se na elfku s pozdviženým obočím.
„A mluvily jste o choulostivých záležitostech?“
„Ne.“
„Tak mi pověz, co jste probíraly, moc mě to zajímá.“
„Jestli si myslíš, že se diskutovalo o tobě, jsi na velkém omylu. Mëllinda mi vyprávěla o sobě a svých ztracených dítkách.“
„Vážně?“
„Ai, a já jí navrhla, že pro ně necháme postavit malou hrobku v chrámové zahradě, aby jejich duše našly konečně klid a ona měla kam chodit vzpomínat. Vůbec si nedokážu představit, jak bych se cítila, kdybych ztratila Fëu i Yärise a nesměla je pořádně pohřbít a oplakat, asi by mě to zničilo, stejně jako to málem zničilo ji. Tohle je naprostá maličkost, kterou pro ni mohu učinit, když nechám vybudovat nevelké mausoleum na jejich počest,“ řekla Anneris soucitně.
„To je výtečný nápad, selli nin. A co ti na to Mëllinda řekla?“
Anneris se mírně pousmála.
„Souhlasila. Víš, Dirieli, jen mě mrzí, že ta hrobka bude pouze symbolická, protože ta nebožátka v ní nikdy nespočinou.“ Povzdechla si elfka.
‚Možná by mohly,‘ pomyslel si Diriel v duchu a v hlavě mu svitl jistý nápad. „Za jak dlouho bude hrobka připravená na obřad věčného světla?“
„Když objednávku zadám zítra kameníkovi, tak počítám, že bude hotová zřejmě do čtrnácti dnů. Proč se ptáš?“ otázala se podezíravě bratra.
„Jenom mě něco napadlo,“ pronesl zamyšleně, promnul si levou rukou bradu a poklepal si prstem na spodní ret. „Říkáš dva týdny, hm to by mi mohlo stačit.“
„Stačit na co? Jakou neplechu to zase kuješ, Dirieli?“ Zamračila se, když viděla, jak tajemně mu zasvítily zelené oči.
„Žádnou, věř mi.“ Zapřísahal se plavovlásek. „Anneris?! Půjčím si na pár dnů rudého draka Grygoryho z dračí letky, ano?“
„Tohle se mi nelíbí. Moc dobře znám ten tvůj záhadný pohled, který máš teď ve svých lišáckých očích, a začínám se obávat nejhoršího.“
„Neboj se. Tak můžu si ho půjčit, abych se tam nemusel trmácet na koni?“
„Ano, ale řekni proč? Kam chceš letět?“ naléhala Anneris na sourozence.
„To je tajemství.“
„Dirieli, co máš za lubem?“
„Nic špatného, vážně.“ Dušoval se její bratr. „Chci zařídit něco pro Mëllindu, ale nevím, zda to vyjde. Postačí mi těch čtrnáct dnů, ale kdybych se náhodou zpozdil, pozdrž dokončení a obřad, dokud se nevrátím, prosím, je to nesmírně důležité.“ Zažadonil elf s prosebným pohledem.
„Zkusím to,“ přislíbila mu Anneris, i když nevěděla proč.
„Děkuji, selli nin.“ Vlepil jí mlaskavou hubičku na tvář, obrátil se na podpatku, rychlými kroky přešel terasu a zmizel dřív, než se elfka stačila nadechnout a něco říct. Nechápavě zavrtěla hlavou a hleděla na prosklené dveře, kterými Diriel vešel do paláce.

Dirielovi se v hlavě honilo hodně myšlenek a otázek, na které potřeboval odpovědět a jediný, kdo mu na ně mohl odpovědět, byl sestřin manžel, protože byl půlelf a žil mezi lidmi od narození a Vysočinu dobře znal, vždyť to byla jeho domovina, a měl být před lety jejím králem. Proběhl jako vítr palácem a zastavil se až přede dveřmi vedoucími do Dorienovy pracovny. Zaťukal a čekal na vyzvání, které přišlo vzápětí.
„Vstupte,“ zavolal mužský hlas zevnitř místnosti.
Princ otevřel vchod a nakoukl dovnitř. Dorien seděl za stolem, jenž přetékal množstvím listin. Poradkyně Sefira stála u strany stolu a pořádkumilovně třídila jednotlivé papíry na úhledné kopičky. Půlelf namočil špic brka do kalamáře, otřel ji, aby neudělala kaňku a podepsal se na nějaký dokument. Diriel vklouzl do pracovny a několika kroky se octl ve středu pokoje.
„Neruším tě při něčem důležitém, švagře?“
Dorien podal listinu Sefiře, která ji pečlivě založila do kožených desek.
„Pro dnešek jsem hotový, Sefiro. Vše vyřízeno a podepsáno,“ pronesl k dračici, jež skládala lejstra a pak je zasunula do jedné z polic ve velké knihovně, kterou měl Dorien za svými zády.
„Zajisté, vaše výsosti,“ přitakala dračí žena v konzervativních šatech z temně zeleného sametu.
„Můžeš jít, poradkyně, korespondenci od mého bratra Calena si vyřídím sám, další záležitosti nás čekají až zítra.“ Pak pohlédl na elfa a usmál se. „Ne, Dirieli, nerušíš, klidně pojď dál.“
„Pěkný den, můj pane,“ rozloučila se dračice a pokývala na pozdrav princi Dirielovi, který ji též oplatil přitakáním, a tiše se vytratila z pracovny.
Popošel až k psacímu stolu z borového dřeva a rukou přejel po jeho ohlazené hraně.
„Tak copak tě za mnou přivádí?“ otázal se půlelf pohodlně sedící za svým stolem ve velkém ušáku.
„Potřeboval bych od tebe v něčem poradit, Doriene,“ pronesl prostě elf a zahleděl se na Annerisina chotě.
Půlelfovi se údivem vyklenulo obočí vzhůru.
„Slyším dobře? Ty chceš ode mne radu?“
„Ai,“ přikývl Diriel souhlasně.
„Jsem mladší než ty. Má paměť ani vědomosti nesahají tak daleko jako tvé. Tak v čem ti mohu být nápomocen? O jakou záležitost se jedná, že chceš radu zrovna ode mě?“
„O lidskou. Neznám příliš zvyky lidí tvé rodné země, tys mezi nimi žil od narození a já bych se rád o nich něco dověděl.“
Dorienův údiv ještě vzrostl, když slyšel, že princ chce znát něco o lidských zvycích a hlavou mu proběhla zajímavá myšlenka.
„Ty snad máš mezi lidmi vážnou známost, že chceš znát lidské zvyklosti?“
„Ne, v žádném případě bych si nezačal nic se smrtelnicí, co si o mně myslíš, švagře.“ Ohradil se elf pohoršeně. „Jen si chci rozšířit obzory, co se týče lidí.“
„No dobře,“ půlelf poukázal na druhý polstrovaný ušák. „Pojď, příteli, posaď se a ptej se. Rád ti odpovím na všechny tvé dotazy.“
Elf si tedy udělal pohodlí v nabízeném křesle naproti Dorienovi a přehodil ležérně nohu přes nohu.
„Tak co tě o lidských zvycích zajímá, Dirieli?“
Princ se zavrtěl a začal se ptát:
„Lidé jsou smrtelní, žijí kratší životy než my a brzy umírají, to vím, ale co dělají se svými zesnulými?“
„Odslouží za ně mši a pak je pohřbí na hřbitově.“
„Hřbitov?“ podivil se Diriel neb tohle pojmenování mu moc známé nebylo.
„Místo věčného odpočinku, kam lidé chodí vzpomínat na ty, o něž přišli.“ Vysvětlil mu význam onoho slova.
„Ai, už chápu. Jak je pohřbí?“
„Většinou na hřbitově vykopou hlubokou podlouhlou díru do země, do níž spustí dřevěnou rakev s nebožtíkem, zasypou ji hlínou a umístí na to místo náhrobek se jménem,“ odvětil Dorien, zvedl se z křesla, došel k sekretáři, otevřel ho, vyňal z něj karafu s vínem a nalil dvě sklenice.
„Jak barbarské, vždyť tím uvězní duši na zemi a zabrání jí odejít na onen svět!“ pohoršil se Diriel nad tou myšlenkou.
Půlelf mu podal sklenku s vínem a posadil se zpět do svého křesla.
„Někteří lidé si totéž myslí o zpopelňování, které provádí elfové a považují ho za pohanství.“
„To je ale naprostá hloupost. Když se tělo spálí, duše má volný prostor k odchodu za věčným světlem, či ke znovuzrození, a zároveň se tím zabrání různým nákazám, které mrtvé tělo může přinést, když se později začne rozkládat.“
„Ano, já to vím a souhlasím s tím, ale lidé mají své vlastní zvyky, jak uctívat své zemřelé. Proč tě zajímá takové ponuré téma?“ dotázal se Dorien svého švagra.
„Ze zvědavosti.“
„Ale za tou zvědavostí něco stojí, že?“
„Možná ano,“ připustil neochotně Diriel. „Pokud tě mé otázky obtěžují, tak se zkusím zeptat někoho jiného.“
„Vůbec ne, co dál chceš vědět?“
„Pohřbívá se takhle i vaše lidská šlechta?“
„Ne, šlechtici většinou bývají ukládáni do rodinných hrobek a krypt,“ řekl půlelf na princův dotaz.
„Aha, a ty jsou také na hřbitově?“
„Někdy ano, ale většinou se nachází v hradních či zámeckých kaplích, v kostele anebo v opatstvích.“
„Kostel a opatství, co to je?“ podivil se elf, protože tyto pojmy mu nic neříkaly.
„Svatostánek, tedy lidský chrám, kam se lidé chodí modlit k bohům, kde se konají svatby a pohřební mše.“
„Ach tak. No, a kdybych chtěl najít hrob někoho, kdo zemřel před mnoha lety? Kdo by mi poradil, kde ho hledat?“ položil Dorienovi další otázku.
Půlelf začínal mít zvláštní pocit, protože ty dotazy se mu zdály poněkud podezřelé.
„Švagře, přestaň chodit okolo horké kaše a rovnou mi řekni koho, nebo co konkrétně hledáš a proč?“
Diriel si povzdechl. Měl tušit, že ho Dorien prohlédne a bude chtít znát pravdu. Nemělo cenu se dál vytáčet.
„Rád bych vypátral, kde se nachází ostatky Mëllindiných dětí, abych je mohl vyzvednout a převést je sem do hrobky, kterou tu pro ně chce Anneris zřídit, aby tak umožnila Mëllindě se s nimi řádně rozloučit a uctít jejich památku.“
„Ach tak. Měl jsi mi hned říct, o co jde a ne pokládat mi hloupé otázky. Dobré by bylo pátrat přímo ve Werdenském opatství. Tam je matrika, do níž tamní mniši zapisují všechny narozené děti, všechna úmrtí místních lidí i šlechty, a na tom místě se též nachází rodinné krypty pánů z Werdenu. Opat nebo převor by ti mohl pomoct.“
„Opat, převor?“ Diriel udělal na půlelfa nechápavý kukuč.
„Ano, to je titul nejvyššího představeného opatství.“
„Teď už jsem v obrazu, takže pojedu do Werdenu a požádám opata, aby mi vydal pozůstatky Mëllindiných dětí,“ prohlásil Diriel jednoduše.
Dorien se zasmál přítelově jednoduchému plánu.
„Ne, tak lehké to není, Dirieli. Představený opatství ti nemůže jenom tak vydat ostatky, které jejich svatostánek střeží. Musíš mít k tomu povolení buď přímo od pánů z Werdenu, anebo od někoho z královské rodiny. Teprve pak ti bude umožněno otevřít hrobku a vyzvednout pozůstatky,“ vysvětlil mu Dorien laskavým hlasem.
„Ale kde mám takové povolení sehnat?“
„Ach, můj milý švagříčku, jeden člen královské rodiny sedí přímo před tebou, nebo jsi už zapomněl, že jsem princ Vysočiny?“ zasmál se pobaveně půlelf.
„Jsem to ale hlupák elfská, nějak mi to hned nedošlo,“ připustil rozpačitě elf. „ A ty bys mi to povolení dal?“
„Zajisté. Mëllinda je milá elfka a je to přítelkyně mé drahé choti, zaslouží si pro své děti náležitý obřad a vhodné místo k věčnému odpočinku. Rád ti s tím pomohu. Napíšu ti průvodní listinu, kterou se v opatství prokážeš, jmenuju tě v ní vykonavatelem mé vůle. Tím pádem jako mému právoplatnému zástupci ti umožní přístup do matričního archívu a budeš mít i povolení pro vyzvednutí a převoz oněch ostatků sem k nám.“
„To budeš velmi laskavý, Doriene. Ale bude to stačit?“
„Určitě, stále jsem princ a mé slovo na Vysočině pořád něco znamená. No řekni, kdo by se postavil proti nařízení králova bratra,“ potměšile se uculil Dorien. „Calen by mé rozhodnutí nezpochybnil, a nikdo z nižší šlechtické vrstvy se neopováží cokoliv namítat.“ Otevřel zásuvku psací ho stolu a vyjmul z ní pergamen s královskými insigniemi, chopil se pera a započal psát.
Diriel pozoroval jeho počínání a to, jak hrot brku spěšně přejíždí po papíru a vytváří řádky psané krasopisným písmem. Věty se množily úchvatným tempem a za pár chvil byl pergamen plný slov a zakončený ozdobným podpisem a ocejchovaný značkou z pečetního prstenu. Potom průvodní a pověřovací list složil, nahřál modrý pečetící vosk nad svíčkou, nakapal ho na kraje dopisu a do chladnoucího vosku otiskl pečeť se symbolem královského orla z Vysočiny. Pak podal listinu elfímu princi.
„Tady, tohle by ti mělo ve tvém hledání hodně pomoci.“
Elf se natáhl přes stůl a vzal si od něj průvodní glejt.
„Jsem ti za tvou pomoc vděčný, švagře, ale jestli tě mohu o něco požádat, pomlč o této záležitosti, prosím, jak před mou sestrou, tak před ostatními. Nechtěl bych vzbuzovat zbytečné naděje, když nevím, zda najdu to, co hledám. Od doby, kdy Mëllinda opustila Werden uplynulo již několik století a některé věci mohou být nadobro zapomenuty a zaváty během času.“
„V tom máš pravdu,“ přitakal Dorien. „Přesto ti přeju, ať je tvé pátrání úspěšné. Hodně štěstí a bohové ať provází tvé kroky. Neměj obavy, nikomu nic neprozradím, ani kdyby mě tvá sestra mučila,“ ujistil Diriela s uculením půlelf.
„Děkuji ti, švagře.“
„Nemáš za co, švagříčku. Šťastnou cestu.“
Diriel pokýval hlavou na rozloučenou, zvedl se z křesla, glejt si zastrčil do vnitřní kapsy svého kabátku, opustil Dorienovu pracovnu a zamířil na ubytovnu za Grygorem. Nejdřív přemýšlel o tom, že vyrazí až druhý den ráno, ale přece jen do Werdenu to bylo poměrně daleko. Mnoho dní jízdy na koni, ale draci byli rychlejší, protože nemuseli objíždět neschůdné překážky v terénu, nýbrž letěli přímo. Takže se cesta zkrátila na čtvrtinu původní délky. Proto se rozhodl, že vyletí ještě téhož dne odpoledne. Když dorazil do kasáren, našel rudého draka a dohodl se s ním na všem potřebném a určil místo, kde se spolu v pět hodin sejdou. Jakmile toto vyřídil, tak nasměroval kroky do svého pokoje, aby se sbalil na cestu.

* * *

Bylo pozdní odpoledne, když se princ sešel s rudým drakem na severní louce. Grygory přinesl zásoby na cestu a již na sebe vzal zvířecí podobu. Elf si prohlížel svého společníka. Grygory byl v dračí podobě velmi impozantní. Stál na čtyřech mohutných tlapách, statné protáhlé tělo porostlé drsnou šupinatou kůží na jedné straně zakončené ocasem se špičatými ostny a na druhé velkou hlavou s tlamou plnou ostrých zubů. Když se natáhl, měřil na délku úctyhodných patnáct metrů a v kohoutku měl kolem sedmi metrů. Princ proti němu vypadal skoro jako blecha, i když měl slušných osm stop elfské ztepilé výšky. Diriel si upravil zelený sametový kabátec, pod nímž měl oděnou ještě bavlněnou halenu se stojáčkem. Pásek držel kožené nohavice, které mu obepínaly stehna i lýtka jako druhá kůže. Celý jeho oděv ještě doplňovaly vysoké vázací boty z jelenice a hnědý cestovní plášť s kápí.
Drak pokrčil přední nohy až k zemi a sklonil hlavu s dlouhým krkem, aby umožnil princi vylézt na svůj hřbet a pohodlně se usadit v prohlubni zad mezi blanitými křídly. Diriel s sebou měl pouze tornu s náhradním oděvem a s pověřovacím dokumentem od Doriena. Na zádech ho mírně tížil připevněný kypet – krátký cestovní meč, a u pravé boty měl připoutané pouzdro s dýkou. O jiná zavazadla se nestaral, protože zásoby na cestu ponese ve velkém koženém vaku drak ve svých drápech. Jakmile se princ uvelebil, dal drakovi pokyn, že je připraven. Grygory se narovnal do své obvyklé výšky, uchopil kožený tlumok s proviantem do předních spárů, roztáhl křídla a pomalými, táhlými kmity blanitých perutí se vznesl do vzduchu. Zakroužil nad Ladérionem a zamířil na jihozápad ke střední části Vysočiny, kde se mělo nacházet městečko Werden.
Letěli vysoko nad zemí a vše pod nimi jim připomínalo obrovské mraveniště. Vzduch byl tady nahoře nepříjemně chladný a vlezlý, nebylo se čemu divit, vždyť jaro teprve začínalo. Diriel se zachumlal do cestovního pláště, na hlavu si natáhl kapuci, naklonil se dopředu, až si lehl na břicho a přitiskl se k šupinatému, ale příjemně hřejivému hřbetu draka. Podvečer se změnil v jasnou noc a hvězdy zářily na bezmračném nebi. Ochladilo se ještě o pár stupňů. Hodinu po půl noci se drak snesl na menší louku u lesa, kde se rozhodli přenocovat. Podělili se o jídlo a vodu a potom se uložili ke spánku. Grygory zůstal ve své dračí podobě a složil své obří tělo do měkké studené trávy, stočil se na půl do klubíčka, hlavu si položil na přední tlapy a zavřel velké zlatožluté oči. Diriel si lehl do pololehu, neboť se zády opíral o drakův bok, který stejně jako jeho záda při letu, vydával hřejivé teplo. Přitulil se k dračímu příteli a též zavřel oči. Grygory po chvilce nadzvedl jedno víčko a mrknul na spícího prince. Poté opatrně, aby elfa nevzbudil, natáhl jedno blánou potažené křídlo a zastínil tak Diriela před nočním chladem a případným špatným počasím, které by mohlo znenadání přijít. Když se ujistil, že je princ v suchu a teple opět zavřel víčko a pohroužil se do říše dračích snů.

Dvě hodiny po rozbřesku se elf i drak probudili, nasnídali a vyrazili znovu na cestu. Let jim trval celých pět dnů a to vyráželi vždy se svítáním a přistávali až kolem půlnoci, aby si alespoň pár hodin odpočali. Najít bývalou vesnici Werden nebylo tak lehké, jak si princ zprvu myslel. Rozpoznat správné osídlení nebylo tak snadné, takže se dvakrát spletli, než dorazili tam, kam původně chtěli.
Nejdřív přistáli na poli asi dvě a půl míle od poměrně velkého města. Grygory se přeměnil v člověka a s princem se vydali do města, aby se poptali, kde to vlastně jsou. Diriel si na sobě nechával kápi, aby jeho špičaté uši zbytečně nevyvolávaly nechtěnou pozornost. V prvním hostinci, na který narazili, se dozvěděli, že se dostali do města Tretin. Bylo jim porazeno, že jestli chtějí najít Werden, tak musí zamířit víc na jihovýchod, protože ležel necelých sedm dní jízdy vozem od Tretinu. Neváhali tedy, vrátili se na pole, kde předtím přistáli, Grygory se přeměnil zpět do draka, princ mu vylezl na záda a dali se znovu v let. Slunce se pomalu blížilo k západu, když před sebou spatřili malé město. Diriel si v duchu výsknul, že jsou konečně na místě, jenže jaké bylo jeho překvapení, když se v hostinci, který s Grygorym navštívili, dozvěděl, že skončili v městě Sirnak. Zde jim sdělili, že Werden minuli o několik desítek mil. Oznámili ji, že Werden se nachází o něco výš na severozápad asi dvacet pět mil od hranic s elfskou zemí. Prý postačí, když budou sledovat tok řeky Arnony, která protékala půl míle severně od Sirnaku a proudila přes nížiny a lesy k elfským hranicím a míjela i vesnici Werden. Protože nastal temný soumrak, rozhodl se princ, že společně s Grygorym přenocují v hostinci a brzy po ránu budou pokračovat v letu podle rady místních obyvatel. Diriel pro oba objednal jídlo a pokoj a vše zaplatil předem. Hospodský přinesl tácy s pokrmem, který sice hezky voněl, ale pohled na něj moc vábný nebyl. Elf si pokrm zkoumavě prohlížel se skepticky pozdviženým obočím. Nějak nevěděl, jestli to má sníst, anebo se raději postit. Grygory se však nerozpakoval a hned začal stravu s chutí konzumovat. Diriel nevěřícně zíral na draka, který se cpal, jako kdyby nejedl nejméně několik dní. Grygory si olízl umaštěné prsty a podíval se na prince.
„Vy nemáte hlad, můj pane?“
„Nějak mě přešla chuť, když se na to podívám.“
Drak se pousmál nad tím, jak princ ohrnoval nos nad lidmi připraveným pokrmem.
„Nesmíte zavrhovat lidské jídlo jen kvůli tomu, že nelahodí vašemu oku. Měl byste to ochutnat, alespoň kousek. Ta skopová pečeně je šťavnatá, dobře okořeněná bylinkami a správně propečená, no prostě vynikající,“ liboval si drak a odkrojil nožem další kus masa, který vzal do prstů, donesl jej k ústům a zakousl se.
Diriel též kousíček odřízl, napíchl plátek masa na šičku nože, vložil si ho do pusy a začal přežvykovat. Maso bylo opravdu šťavnaté a dobře kořeněné. Přestože na pohled to nevypadalo nejlíp, chutnalo to docela dobře. Snědli pečeni a zapili ji pivem. Po večeři se odebrali do pronajatého pokoje a uložili se ke spánku.


Vysvětlivky:

Diriel – vzhlížející či hledící do dáli.
Ayá – pozdrav, něco jako ahoj
Ai – ano, jo, neurčité přitakání
toron nin – bratře či bratříčku můj
selli nin – sestro či sestřičko má


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 18 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 32 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kondrakar 03.02.2010, 18:43:19 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Kondrakar ze dne 03.02.2010, 6:10:26

   Jaképak spory? To je jen takové škádlení, jestli se tomu tak vůbec dá říct. A jestli chceš debatit, tak to abysme se slezli na nějakym chatu nebo něčem takovym. Jinak tady budeš mít za chvíli milion vzkazů, který s tímhle dílkem nemaj vůbec nic společnýho.
 ze dne 04.02.2010, 7:57:30  
   Annún: Toš legrace musí být. :-)
 Šíma 03.02.2010, 13:18:17 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Kondrakar ze dne 03.02.2010, 6:10:26

   Ne, ne, nepráskla! Čistě náhodou jsem zabrousil k tomuto zatím poslednímu dílu, čert ví proč! ;-)))
 Kondrakar 03.02.2010, 6:10:26 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma ze dne 03.02.2010, 0:31:05

   No já ze začátku taky ne, ale pak mi to začlo vrtat hlavou. Všechno vidí? mě Annúm práskla co?
 ze dne 03.02.2010, 18:13:39  
   Annún: Sím já nebozuju a už vůbec bych nechtěla zavádět spory mezi své nejvěrnější čtenáře. :-)) Takže klidně debatujte o sto šest a mějte připomínky ať je o čem diskutovat.
 Šíma 03.02.2010, 0:31:05 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Kondrakar ze dne 02.02.2010, 19:59:58

   :-DDD

šíma všechno "vidí" a "slyší"! ;-)))

Dva a půl metrů vysoký elf? A víš, že jsem nad tím ani neuvažoval? Jo, jo...
 Kondrakar 02.02.2010, 19:59:58 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Kondrakar ze dne 02.02.2010, 19:23:16

   Necelých sedm stop už jde, i když pro mě by bylo přijatelnější 6 stop a kousek (185-205cm). Teď už ale rýpu nejspíš zbytečně, asi jsem se nakazil od šímy (nic proti tobě, kamaráde:-p)
 ze dne 02.02.2010, 20:06:14  
   Annún: A není to stejné jestli se řekne 6 stop a kousek, nebo necelých 7 stop. Stopa je 30cm x 7 je 210cm takže necelých sedm stop je o něco míň než 210 cm, třeba 199 cm. Hi hi :-))
 Kondrakar 02.02.2010, 19:23:16 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Kondrakar ze dne 01.02.2010, 18:20:11

   Annún, teď už možná zbytečně rýpu, ale něco mi přijde dost přehnané. Diriel měří na výšku osm stop? To je trochu moc, ne? Beru, že elfi jsou vysocí, ale tolik? 240cm? To mi přijde přehnané. Ale nic proti, autor je pánem ve svém světě, ale stejnak mi to přijde přehnané.
 ze dne 02.02.2010, 19:54:22  
   Annún: Máš pravdu, teď když si to uvědomuji 240cm je vsutku poněkud moc. Opravím si to u sebe na necelých sedm stop, což by bylo kolem dvou metrů, což už by bylo přijatelné, že? :-)) nemusí být vysoký jako eifelovka.
 Kondrakar 01.02.2010, 18:20:11 Odpovědět 
   No, jsem zvědav jak to jeho pátrání dopadne. Zda bude korunováno úspěchem nebo neúspěchem. A koukám, že Diriel je docela fajnovka, když se mu nechce jíst lidmi připravené jídlo. Všechno halt nemůže bejt načančané a lahodící i oku. Bych ho chtěl vidět třeba za válk v poli o polních přídělech, když zásobování vázne. To by chlapec asi umřel hlady.:-))
 ze dne 01.02.2010, 22:50:23  
   Annún: To víš elfové jsou vybáravý mrchy, které nejraději papinkají je to co je z jejich rodné kuchyně, ale nejdou se i vyjímky, kterým prostá strava lidí nevadí. A v nouzy je dobrý i suchý chleba namočený do vody. :-))
 Tracy Harper 26.01.2010, 16:50:55 Odpovědět 
   Tak, konečně jsme se dočkali :) Šotci sice opravdu trochu řádili, ale příběh se mi opět líbil. Někdy mám vážně pocit, jako bych tam byla :) Jsem zvědavá, jak to dopadne.
 ze dne 26.01.2010, 18:56:41  
   Annún: Děkuji Tracy.
Ano, kvůli technickým problémům to trvalo o něco díl než jindy. Další díl již pomalu připravuji a kontroluji, takže uvidíme jak to půjde.
 Šíma 25.01.2010, 22:55:14 Odpovědět 
   Zdravím! ;-)

Líbilo. Čekal jsem, jak náš princ dopadne, jenže tento díl skončil ještě dříve, než dorazil k cíli. Osobně bych nevyhazoval nic (jako ukecaný šíma), ale zde patrně (nebo opravdu) záleží na autorově stylu! ;-)

Na práci šotků jsem nehleděl a Jednička je tam! Těším se na pokračování, jak to asi dopadne a povede se to, co se podařit má, nebo by alespoň mělo? ;-)
 ze dne 26.01.2010, 8:37:34  
   Annún: Vřelé díky Šímo,
jsem ráda, žes zůstal věrný mému příběhu, ale jak to dopadne to se dovíš a za pár dílů, aby to bylo napínavé :-)
 Ekyelka 25.01.2010, 21:27:07 Odpovědět 
   Zdravím.
Přebírám postupně patronaci nad texty, které původně patronvala Amazonit (se souhlasem a pomocí autorů), proto ta změna redaktora. A se změnou pohledu nejspíš přijdou i jiné poznámky, budu se však snažit držet na uzdě, co se týče fantazírování a přetřásání samotného příběhu - aspoń dokud nedoženu četbu.
Pár poznámek však už mám, týkají se tohoto textu i psaní obecněji:
- "Nic špatného, vážně.“ Dušoval se její bratr. „Chci zařídit..."
Annún, hádej, co se mi na téhle větné konstrukci nelíbí? Správně, interpunkce. Pokud je nepřímá řeč přímo navázaná na přímou, jak je tomu tady, pak by to mělo vypadat takto:
"Nic špatného, vážně,“ dušoval se její bratr. „Chci zařídit..."
Něco jiného je, pokud vedlejší věta dokresluje situaci vzdáleněji, ale v takovýchto případech je skutečně vhodnější použít tuto konstrukci.
- Na začátku pasáže, kdy Diriel navštívil švagra, máš jednu dlouhatananánskou větu. E-e, to taky není nejlepší východisko z nouze, příliš dlouhé věty si hlídej. Vím, že to také mohlo být jen přehlédnutí, ale pak to dělá paseku při čtení a není to dvakrát košer. Jednodušší je se rovnou psaní předlouhých a komplikovaných souvětí odnaučit. :) (Neboj, taky jsem si tím prošla. A stálo to krev, pot a slzy, svoje patnáctivětná souvětí jsem milovala!)
- pasáž s cestováním se mi zdála trochu suchopárná. Příliš popisná doslovně, jako prosté vyprávění a ne součást příběhu, tak mi to připadalo. Asi bych osobně uvítala spíš trochu větší vtažení do děje tím, že bych vnímala pohyb dračího těla pod sebou (Dirielem), měnící se krajinu, emoce hledajících poutníků a jejich reakce na lidská obydlí atd. (Rýpu, neber to osobně. Stará nemoc komentujících autorů.)
Jakmile ses dostala k večeři, už to totiž bylo o něčem jiném, zavánělo to skutečností. Sice bych spoustu textu vyházela, ale to už je o stylu každého autora, a do toho se pouštět radši nebudeme.

Celkově máš příjemný, i když místy upovídaný styl. Dialogy nejsou uměle nastavené, naopak. Nenudila jsem se. :)
 ze dne 26.01.2010, 8:34:46  
   Annún: Děkuji Ekyelko,
za komentář a pokusím se tvé rady vzít k srdci a dát si víc pozor na dlouhá souvětí a interpunkci. Každá rada je vřele vítána.
Díky.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
biceps
(11.7.2020, 21:54)
Iriska
(1.7.2020, 12:30)
Tala
(25.6.2020, 10:23)
crook
(24.6.2020, 21:22)
obr
obr obr obr
obr
Přiznání
Carolina
Nikdo nekouří t...
Centurio
TaPati 1 - 3. a...
semeda
obr
obr obr obr
obr

Vítej
Feesha
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr