|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303528 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: Sestry Pleškovy-Návrat známých tváří ::
 honzoch |
publikováno: 22.01.2010, 15:35
|
| Opět trochu poskočíme v čase a přesuneme se do léta 1614. Lidce není souzeno v klidu setrvat na jednom místě a tak přemlouvá Václava k další cestě. Kam povede poslední putování mého příběhu? (do konce zbývá už jen jedna kapitola a epilog) |
| |
|
|
12) Návrat známých tváří
Bylo by nespravedlivé zapomenout při tom všem na osud mladého Ondreje Javora, kapitánova pobočníka, který byl skorem k smrti posekán Štefanovci. Na to, aby s ním byla kloudná řeč, si však museli přátelé počkat až na následující léto, skoro rok po jeho úrazu.
Do té doby polehával v posteli, odkázaný na Ilonu a nebyl se schopný ani přikrýt, natož, aby se chopil šavle a vrátil se do sedla. O to větší bylo překvapení, když jej Szendrei s Kamenským spatřili, jak za chalupou štípá dříví. Oháněl se sekerou jako dříve šavlí a práce mu šla jedna radost.
„To je vedro, co?“ navázal Kamenský řeč a pohlédl vstříc letní obloze a prašné cestě, tetelící se horkem. Ondrej se s úsměvem obrátil a odložil sekyru, podali si ruce.
„Pojďte dál, přátelé,“ vyzval je, „Ilona vás ráda uvidí...“
„Nedělej si škodu,“ zarazil jej Ján, „jsme tu jen na otočku.“
„To říká každý,“ prohodil s úsměvem Ondrej a urovnal si špinavou košili.
„Opravdu jsme jen šli kolem,“ ozval se doktor, „tak nás napadlo zeptat se, jak se ti vede.“
„Mně dobře,“ zamyslel se bývalý desátník a pousmál se, „už se zase cítím jako člověk. A ani nechci vidět, co se Ilka přes zimu natrápila, když jsem se tam válel jako lazar!“
Nový elán už mu z tváře smazal většinu stop po zimním strádání, naseknuté ucho mu dodávalo vzezření kocoura-válečníka, statečně bránící svou zahradu-domov před nepřáteli. János Szendrei se usmál: „A jako pobočník by ses mi vrátit nechtěl, co? Takových šikovných kornetů je jako šafránu.“
Ondrej mávl rukou: „To už bych radši šel za hajného, jak mi navrhl Reichert. Ale se zubatou už nechci nic mít. A i kdybych chtěl do mundúru, Ilona nedovolí... “
„Tak tak,“ souhlasil Kamenský, „ženáč nemá mezi pandury co dělat.“
Mladý Javor tiše přikyvoval, Ján vyloudil úšklebek a poklepal prsty na jílec šavle.
„Stejně jste měli jít dovnitř, Ilona by vás ráda viděla,“ mínil Ondrej a jen tak mimochodem oslovil bývalého velitele, „a co ty Jene? Vezmeš si Zuzanku?“
Kapitán sebou škubl, jako by ho uštkl had, a musel se hodně přemáhat, aby mu vydržel vstřícný výraz: „Tak už i ty začínáš? No, v tom případě už jsi úplně zdravý... a myslím, že se časem začneš nudit a ještě rád přijdeš a poprosíš, abych tě posadil na koně a dal ti šavli!“
„O co, že ne,“ zavrtěl Ondrej hlavou a obrátil se směrem k chalupě, jejíž oknem se jasně nesl Ilonin hlas, volající jeho jméno. Když nechtěli s ním, rychle se rozloučil a zamířil k chalupě.
„Tady vidíš, proč jsem se nikdy neoženil,“ pravil Szendrei Kamenskému a vykročil k Csölleho sadu. Doktor jej mlčky následoval, spokojený, jak se Ondrej uzdravil. A že ztratil tak trochu ztratil jiskru? Alespoň se nemusí strachovat o život strážce zákona, který je při vší té lidské ukrutnosti stále v ohrožení. Pavol Kamenský přidal do kroku, aby Jánu Szendreiovi stačil. Vkročili mezi první jabloně, kde je ve vysoké trávě uvítala stále neuschlá rosa. Kapitán ulomil stéblo trávy a různě jej překládal a mačkal, až se zlomilo. Pozdravili Csölleho, pozorujícího včelí úly.
„Určitě bude bouřka,“ poznamenal děda, „Jene, jestli hledáš Zuzku je tam dál, v sadu.“
„Tomu by také slušela šavle,“ zavrčel Szendrei, když pokračovali mezi stromy, „jak se chlap nudí, leze mu to na mozek, začne myslet na blbosti a má podobné starosti o jiné.“
Kamenský se upřímně zasmál, že Jánovi už tu nešťastnou Zuzku nikdo neodpáře a že si ji stejně nakonec vezme.
„A jestli si děláš naděje, že ti ji zase někdo vyfoukne jako Dorku,“ řehtal si a hladil si pleš, „tak Pánbůh s tebou, protože Zuzče se jen tak nedá! Á podívej, tamhle ji máš!“
Csölle ani Kamenský nelhali, Zuzana tu skutečně byla, jenže v náruči Tomáše Marčeka, a pořádně se vzpouzela a protestovala, jako by se ji to „prase“ chystalo co nevidět znásilnit!
Szendrei vytasil šavli, a než ho mohl Kamenský zastavit, vrhl se k páru. Marčekovi nebylo lehko, když se na něj pandurský kapitán vyřítil s tasenou zbraní, a protože se měl rád a velmi nerad by z případné potyčky odešel byť jen o šrám bohatší, vzpouzející se plavovlásku rázem pustil. Kapitán na něj přesto namířil šavli a všechno by jistě vyústilo v škaredé zranění, kdyby najednou nezahlédl Schillera, sedícímu u paty stromu s uhlem a podložkou na klíně. Malíř povstal a zlobil se: „Zatraceně, Jene! Já to snad nikdy nedokončím! Tohle si vyřiďte jindy!“
Načež mu před obličejem zamával černobílou skicou. Kapitán tumpachově zastrčil zbraň, Marček se Zuzkou se dali do dráždivého smíchu, stejně jako Kamenský.
„Promiň, Martine, neviděl jsem tě,“ hlesl Ján Szendrei, „a co to vlastně kreslíš?“
„Je to pro pana faráře,“ už bez zloby vysvětloval Schiller, „ubohé křesťanské dítě, unášené nevěřícím psem do otroctví... “
Ján Szendrei pochopil a rezignovaně přikývl. Aby ze sebe setřásl trapnost vzniklé situace, naklonil se malířovi přes rameno a uznale přikývl: „Zuzka si je docela podobná! A on taky vypadá jako Turek!“
„Díky za poklonu. Původně jsem chtěl vzít Cilku, ale ta se pořád jenom usmívá a to by nesedělo! A Zuzka se, když sama chce, umí tvářit jako nejnešťastnější bytost na světě... “
„To vím,“ zasmál se konečně kapitán a přeměřil si zubící se děvče, „a už jsi hotový?“
„Skoro,“ odvětil Schiller, „ale je to jen skica. Skutečné plátno bude v barvách... “
„Alespoň je vidět, jak na mně Janoškovi záleží,“ prohodilo děvče a přicupitalo k Szendreiovi, „dokonce by Tomka porubal, jen aby mě ochránil před chtivým Turkem!“
Vzala kapitána za ruku. Szendrei si zase jednou připadal jako úplný blbec a v duchu zuřil, jak lehko se nechal vybičovat k takové nepředloženosti. Trapná situace totiž v celé nahotě odhalila city, které v sobě přímo dusil. Martin Schiller zatím dokončil svou práci, schoval uhel a složil desky.
„Tak já zase půjdu, čeká mě ještě spousta práce,“ dodal na vysvětlenou a ušklíbl se, „doufám, že se to bude důstojnému pánovi líbit, když jsme ten obraz málem zaplatili krví.“
Nakonec z toho bylo víc smíchu než nadávek, rychle odkvapivší Marček měl o čem vyprávět obdivovatelkám a Zuzka zase neochvějnou jistotu, že ji má Szendrei stále rád. Součastně ji však přestávala bavit ta zdlouhavá hra, kdy se ji bezhlavě snažil svést a zároveň nechtěl nic slyšet o svatbě.
Zvesela odběhla opodál, utrhla ty nejběžnější květiny a s výrazem amorka mu je nutila do rukou.
„Po tomhle už mě přeci nemůžeš odmítnout,“ na oko se usmívala. Kamenský přikývl, napolo přesvědčen, že je vyhráno. Jenže to by proti němu nesměl stát zatvrzelý staromládenecký beran. Szendrei Zuzku chladně políbil a odkráčel.
„To je takový hlupák!“ vydralo se Kamenskému z úst. Zuzka chvilku hleděla za prchlivým nápadníkem a pak dávala panu doktorovi za pravdu. Společně se vydali zpět k Olšici, kde se rozdělili. Doktor zamířil přímo za Dorkou, děvče sklesle pokračovalo ke kaštělu a zlobně přemýšlelo, proč ji její „anděl strážný“ věčně odmítá. Mezi posledními domy ji dostihl malý klučina a cosi nesrozumitelně brebentil.
„Co bys chtěl?“ přemohla se k veselému úsměvu a sklonila se k němu. „Co? Mluv pomaleji.“
„Nějaký pán s mladou paní se po tobě shánějí,“ vysypal ze sebe klučina, „mám tě za nimi zavést.“
„Dovedeš mě k nim?“
„Za vesnicí, na seníku... “
„Lidko,“ špitla Zuzka, vidouc, tu „mladou paní“ a za ní také „mladého pána“-Václava. „Co tu děláš?“
„Nevidíš mě ráda?“ procitla Lidka z dojetí, ve kterém ji objímala. Václav posupně pokrčil rameny: „Nediv se, Liduško, nikdo nevidí rád chudé příbuzné.“
Starší se po něm zlobně otočila: „Nevidíš, jak je dojatá? Pláče... “
„Chudák malá,“ ironicky odvětil Václav a posadil se. Nevrle je pozoroval, jak se objímají.
„Posaď se, Zuzanko, víme, co tě potkalo,“ vyzvala ji Lidka, „nespěcháš?“
„Mám od baronky volno,“ zavrtěla hlavou a nevěřícně si nečekané hosty prohlížela. Teprve nyní si Zuzka všimla dítěte. O něco povyrostlo, hlavu mu pokrývala jemná vrstva tmavnoucích vlásků. Odulé tvářičky se pohupovaly, jak cosi nesrozumitelně žvatlalo.
„Páni, ten vyrostl,“ poznamenala Zuzka, když se s malým dostatečně pobavila.
„Dozvěděli jsme se od krajánka, že tetka zemřela,“ zvážněla Lidka, „bylo nám tě líto! A tak jsme se pro tebe vrátili. Až pak nám řekli, že zase sloužíš na zámku... “
„Jen tak jste opustili Polsko? A kde je Bellák, kde je malý Michal?“
„Jim se v Polsku vede dobře, oni tam zůstali,“ vyprávěla Lidka a ztišila hlas, „ale já se zamilovala do zeměpána. Chtěla jsem si ho vzít, ale Onufry... Ostrówski nechtěl... musela jsem odejít. A Václav byl tak hodný, že mě a Kristiánka doprovodil.“
Zuzce chvilku trvalo, než si dala do pořádku vše, co se jí tu snažili vysvětlit. Zírala střídavě na sestru, střídavě na malého Kristiánka, který stále cosi mumlal.
Lidka navázala: „Myslela jsem, že bychom se vrátili domů na Moravu a tak nás napadlo, vzít tě sebou. Ale, když vidím, že máš dobrou službu, tak s námi asi nechceš, že ne?“
Netušila, k jak velkému dilematu mladší sestru postavila. Zuzka v duchu porovnávala obě možnosti. Jediná Lidčina věta v ní probrala mocné toužení po tom starém domově a po návratu do země své mrtvé matky. Zpola dětsky uvažovala co počít, navzdory všemu zdejšímu pohodlí svolna k souhlasu. V jednu chvíli byla pro, v další zase zásadně proti a vzápětí přešla k jinému způsobu uvažování. Co použít vlastní dilema jako páku na Szendreie?
Pohrozí tomu nepolepšitelnému starému mládenci odchodem! A on? Buď kývne, nebo ji nechá odejít! Ale co když ji opravdu nechá?
„Zuzko, nenutíme tě, zítra ráno odcházíme,“ pobídla ji Lidka, „máš dost času na přemýšlení. Chápu, že se ti neodchází dobře... klidně tu můžeš zůstat, ale my chceme být do zítřejšího večera za hranicí!“
Václav pokýval hlavou a s despektem si to plavovlasé stvoření přeměřil. Na rozdíl od nich měla Zuzka čisté oblečení, pevné střevíce a na služku vypadala dobře živená. Místo Lidčina utrápeného úsměvu mučednice v sobě měla Zuzana cosi nečistého, jak odhalovala zoubky, vypadala koketně. Vedle Lidky, kterou Vašek zbožňoval, a na které se útrapy podepsaly dvojnásobně, působilo tohle stvoření až nezdravě mladě, upraveně a rozmazleně. Stěží zastíral, že by byl radši pokračoval bez ní, jen aby už byli doma, na Moravě.
Zuzana uvažovala, až se jí kouřilo z hlavy. Jak byl Lidčin návrh na první pohled lákavý! Těžko by si až dosud přiznala, že je citově stále tak mocně svázána s vlastní rodinou! Dojetím se tiše rozplakala a přitiskla se k sestře: „Já bych ráda... já bych moc ráda... nech mě se rozmyslet... ráno ti řeknu, jak jsem se rozhodla! Není to lehké, chápej... “
„Ale vždyť já tě chápu,“ honem ji uklidňovala Lidka a políbila sestru na tvář, „a jdi, kam tě srdce volá. Pokud je ti tu lépe, pak zůstaň.“
Zuzana vykročila pryč, přímo ke kaštělu.
Mluvit k Jánu Szendreiovi bylo jako mluvit k dubu. Choval se lhostejně, pomrkával po Zuzce a nervózně se pohrával s psacím brkem.
„Ne, chceš po mně moc,“ hlesl, „já se prostě nejsem schopný rozhodnout.“
„Měl jsi na to dva roky, Jene,“ řekla tiše, aby vzápětí zvýšila hlas, „dva roky! A i po takové době ti to znovu nabízím! Vezmi si mě a zůstanu tu, nebudu ti nic vyčítat.“
Pandurský kapitán pokrčil rameny, neměl slov, neboť byl celé ty dva roky na půli cesty mezi tím říci „ano“ a řící „ne“. Tak dlouho se ty dvě možnosti přetahovaly o provaz, až obě slétly do bahna uprostřed. Vlastní neschopnost mu byla k smíchu, v duchu si promítl celý ten dlouhý čas a nacházel jen svou nerozhodnost, spojenou s rostoucí tělesnou tužbou a naopak neochotou se na kohokoliv vázat.
Zuzana na něj úpěnlivě hleděla, nožku přes nožku, třesouc se nervozitou, co jeho myšlenkové pochody zase vyplodí. Modlila se a z celého srdce doufala, ať tentokrát povolí, ať si ji vezme. Pranic se jí nechtělo jít po prašných cestách, pranic se jí nechtělo přes hory k Hradišti. Jen kdyby to jméno rodné vsi tak vábilo...
„Ne, Zuzanko,“ pravil nakonec, „nechci ti ničit život. Rozhodl jsem se, mám tě rád, ale nemyslím, že bych byl dobrý manžel.“
„Ale vždyť jsou to výmluvy,“ najednou rozhořčeně vykřikla, „samé výmluvy! Já už bych si ohlídala, abys byl dobrý manžel, ale teď, teď jsi mě zradil, Jene!“
„Ale, Zuzko,“ cosi opáčil, avšak nebylo mu přáno sluchu. V pláči jej od sebe odehnala: „Zmiz! Už tě nechci vidět! Zítra ráno odcházím s Lidkou a Václavem, co bude s tebou, to mě už nezajímá! A jestli si mě nechceš vzít kvůli nějaké bohaté vdově ze Žiliny, tak tě proklínám!“
V hněvu a zklamání pokácela kalamář, pak i židli a praštila za sebou dveřmi. Szendrei si ponořil hlavu do dlaní.
„Zuzanko moje nevděčná,“ kárala ji baronka, když se děvče svěřilo s odchodem i jí samotné, „to je ti málo, že jsem tě vzala zpět?“
„Zato vám tisickrát děkuji,“ zaštkala Zuzka, „ale já už nebudu pod jednou střechou s Jánem Szendreiem!“
„Uklidni si,“ hladila ji baronka, „uklidni se! S Jánem Szendreiem promluvím! I kdybych ho měla vyhodit!“
„Tak to ne,“ zavrtěla hlavou, „nechte ho, ať si trpí. Nebudu se mu mstít, ať nebere, když nechce!“
„Což o to, nechám tě jít. Ale copak jsi k nějaké práci? Cožpak budeš sestře co platná v hospodářství? Tyhle ruce nikdy nebyly pro těžkou práci, máš tělo hraběnky, nebo modistky, ne selky. A nechat tě někde dřít? Zapřísáhávám tě, zůstaň!“
Baronka už sama sklouzávala k pláči, natož aby tu nešťastnici ještě přesvědčovala. Bortil se jí svět, a jak stačila bránit jednomu trámu, padal druhý, a co hůř, přímo na hlavu. Nakonec se na ni celý od základu zřítil a zavalil ji. Nic naplat nebylo přemlouvání, Zuzku Szendreiova zatvrzelost jen zocelila, utvrdila ji v tom, že je potřeba odejít. Jak se mohla do toho hada zamilovat? Skoro zuřivě opouštěla barončinu síň, naštvaná na celý svět a odhodlaná jít, kam ji nohy ponesou.
Toho dne už s ní nebylo do řeči, kvapně si zabalila uzlíček a zavřela se do komnaty. Ján Szendrei u ní několikrát klepal, ale když zvěděla, že nepřichází s vytouženým souhlasem, odmítla mu otevřít. V duchu už spřádala první a nutno říci naivní myšlenky na nový život na Moravě.
Netřeba se dál pitvat v reji, který ovládl její hlavu, zvlášť když celý směřoval k jedinému:
Odejde s ránem.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 13 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
