|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303529 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (45. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 24.01.2010, 12:21
|
| *** |
| |
|
|
Zacvičit si
Lidé protestovali, ale báli se lučištníků, a tak nás nechali projít. Jak Yro zvládne rozzuřený a jistě i vystrašený dav, byl jeho problém. Co mě se týkalo, vnímala jsem to jako částečný trest za to, jak se choval ke Kaileen a nejspíš nejen k ní. Kdyby nebyl sobec, mohl s Coritou v klidu mluvit za zavřenými dveřmi a vyjednat pro svou zemi výhodné podmínky. Ani ona nebyla dokonalá, přesto byla dost chytrá, aby se snažila snížit zbytečné riziko na minimum. Byla by ochotna jednat, kdyby sama nepoznala, oč se Yro pokoušel, tehdy si uzavřel cestu k jakémukoliv nenásilnému řešení. Kdyby ji znal, věděl by, že ona je poslední, kdo by kupčil s Kaileen.
Vojáci se po nás dívali, ale nepřišel žádný rozkaz, proto se nás nepokoušeli zadržet. Katherine jako rukojmí byla výborný tah. Jí se to líbilo, brala to jako dobrodružství, protože věděla, že se jí nic nestane. Král neriskoval její bezpečnost, dokonce za námi nechal zavřít hlavní bránu, aby nás chránil před případným útokem ze zálohy.
I když se k nám Dart přidal hned za zdmi města, Kaileen zůstala sedět za mnou a přidržovala se mých boků. Těžko říct, nad čím přemýšlely ostatní, já jsem nemohla přijít na to, proč tak najednou změnila plány. Kromě toho, že jsme se měly vrátit pro Ronyho a Lany, bylo všechno jinak.
Jely jsme pomalu, nebylo kam spěchat. Katherine se nemohla dočkat nových zážitků. Přidržujíce se hřívy hnědáka pořád vyzvídala, co bude dál a když jí nikdo neodpovídal, štěbetala alespoň o svých dojmech, což rozčílilo i jinak trpělivou Coritu.
„Mlč,“ řekla jí vyčerpaně, přitom dostatečně výhrůžně.
Katherine si otráveně povzdechla a zavřela pusu. Konečně klid, jenom tiché vrzání sedel. Jely jsme kousek za nimi, proto se Kaileen neostýchala, přitiskla se ke mně, její ruce se ovinuly kolem mého pasu.
„Skvělý výkon,“ řekla polohlasem.
„Hm.“
„Myslím to vážně,“ zašeptala a pevně mě sevřela. „Nádhera. Věděla jsem, že si to užiješ. Kdyby nás Corita ještě chvilku nechala,“ rozplývala se.
„Uklidni se nebo si přesedni.“
„Tak zastav,“ odtáhla se.
Dart byl rád, že si Kaileen znova hoví na jeho hřbetě. Corita s Katherine se po nás ohlédly, ale nečekaly a dál pokračovaly v cestě.
Bez potíží jsme dorazily až na místo, které Corita předem vybrala a jako znamení tam nechala poloprázdný pytel. Kde bychom se lépe schovaly než v divočině, která skýtala také dostatek potravy. Utábořily jsme se na malém prostranství jinak krytém hradbou stromů a vysokých keřů.
Byla jsem ráda, že si konečně odpočineme. Zatímco Katherine hladila koně a Corita se zbavovala zbroje, Kaileen se přišourala a podávala mi čisté oblečení.
„Myslela jsem, že se budeš chtít převléct. Je to skoro stejné jako to, co jsi dostala od barbarů,“ naznačila, že zase přemýšlela dopředu.
„Jak se budu cítit, to tě nenapadlo,“ odmítla jsem ji. „A že bych se chtěla umýt, s tím jsi zřejmě taky nepočítala.“
„Počítala,“ zaskočila mě. „Přece se o tebe postarám.“
„Ty víš, kde je tu voda?“
„Stačí sledovat zvířata, jejich stopy nás k ní dovedou. Tak co?“ Pozvedla obočí a usmála se, takže ji nešlo odmítnout.
„Můžu já se na tebe zlobit? Žádnou radost mi nedopřeješ.“
„Jdeme se projít,“ upozornila Coritu.
„Nebuďte pryč dlouho.“
Vodu jsme našly poměrně brzy, jen malý potůček, ale na opláchnutí to muselo stačit. Kaileen byla opět pozorná a vytáhla mýdlo.
„Třeba se bude hodit,“ podávala mi jej.
„Díky. Ty vážně myslíš na všechno.“ Pousmála se, ale pořád se neměla k odchodu. „Budeš tady stát nebo co?“
„Nech si ho po ruce,“ vytáhla svůj meč a položila ho na zem. „Budu blízko.“
„Mohla bys zkusit něco ulovit, než se umyju, abychom se pak nemusely zdržovat.“
„Tak já jdu,“ řekla rozpačitě a ztratila se v nepřehledné zeleni.
Kdybychom už měly všechno vyřízeno, nemusela jsem ji vyhánět, ale takto...
Voda byla příjemně vlažná, vůně mýdla mě uklidňovala. Také smrt Antonia mi udělala dobře, ale cítila bych se mnohem lépe, kdybych měla svoji zbraň, která skončila v pytli, a těšila jsem se, až mi ji konečně vrátí.
„Hotovo?“ ozvala se, sotva jsem se oblékla.
„To přece víš, když jsi nikam nešla.“
„Nechtěla jsem tě nechávat samotnou.“
„Ty se nechceš umýt, když už jsme tu? Zatím se po něčem poohlédnu, když neneseš žádnou kořist.“
„Nechoď daleko. Nevyznám se tady, těžko říct, co tu žije,“ upozornila mě.
„Budu blízko,“ přikývla jsem.
Lovit jsem chtěla, ale ne zvířata. Dávno jsem se na Kaileen nezlobila, spíš naopak. Tu zlomyslnost s převlekem žebračky jsem jí sice hodlala náležitě oplatit, nicméně zrovna na to nebyla vhodná doba. Snažila jsem se jít potichu, abych ji překvapila, ale buď s tím počítala, nebo měla tak vynikající sluch. Nejspíš oboje.
Klečela u vody, její mokrý trup se leskl a přímo vyzýval k obejmutí. Neodehnala mě, zaklonila hlavu, opřela se o mě, dlouze vydechla. Nepokoušela jsem se získat její pootevřené rty, když mi sama nabízela všechno ostatní. Položila ruce na moje a zpočátku mě vedla. Její vypracované tělo bylo najednou křehké, dávno se z její kůže ztratily poslední kapky vody, když se její dech mísil s hlasy lesa. Vtom nás vyrušil výkřik.
„Katherine!“
Vyskočila, okamžitě se oblekla, já jsem popadla meč a během pár chvil jsme se řítily zpět do tábora.
Doběhly jsme téměř současně, Corita i Katherine se po nás vyjeveně dívaly.
„Co se stalo?“ ptala se Kaileen udýchaně.
„Nic,“ odpověděla Corita a ukázala na velký nevzhledný flek v nízké trávě, „lezl po ní pavouk.“
Kaileen měla co dělat, aby spolkla hořkou slinu, zato mě extrémní vzrušení ovládlo a rázem se změnilo ve vztek.
„Já tě…!“
Skočila jsem po princezně, byla bych ji znovu a pořádně seřezala, kdyby mě Kaileen spolu s Coritou nechytily.
„Nediv se,“ snažila se Corita uklidnit vystrašenou Katherine, „bála se o tebe a teď zjistila, že zbytečně. Být na to mně, taky bych tě nejradši přehnula přes koleno.“
„Promiň,“ špitla princezna.
„Kaileen, zajděte s Katherine pro nějaké ovoce, já zůstanu s Lee, nejspíš si potřebuje trochu zacvičit,“ rozhodla Corita.
„Zacvičit,“ zavrčela Kaileen.
„Cestou se uprav,“ usmála se škodolibě.
Kaileen se prohlédla, podrážděně se po mně i po královně podívala, zapnula přezku na opasku a vyrazila hledat obživu, aniž by čekala na Katherine.
Děvče na nás zmateně zíralo, teprve až Corita kývla, rozběhla se za Kaileen. Kdyby byla královna trochu pohotovější, mohla jít s Katherine ona a já jsem si mohla „zacvičit“ s Kaileen.
Nejprve taktně zadržovala smích, ale nakonec to nevydržela a mojí zlosti se pochuti zasmála.
„Ano, jenom se směj. Hlavně že máš čemu. Odteď ti budu pořád v patách a jakmile potkáš chlapa, který bude Gosaa a nedá od tebe ruce pryč, taky vás pokaždé vyruším. Schválně, že už se nebudeš smát?“
„Pokud se dokážeš věnovat Kaileen a přitom mě pronásledovat,“ pobaveně rozhodila rukama. „Dobře, už tě nebudu dráždit. Protáhneme se? Ukážu ti pár triků, zřejmě budete v noci bojovat převážně beze zbraně.“
„Proč?“
„Nebudete tolik hlučné,“ odpověděla a její výraz napověděl, že se diví, proč se tak hloupě ptám. „Chápu, teď ti to moc nemyslí.“
„Radši už začni,“ utnula jsem nesmyslnou debatu, stejně by si ze mě akorát utahovala.
Corita momentálně po nikom netoužila, v tom měla oproti ostatním smrtelníkům nesrovnatelnou výhodu. Zato já jsem se s Kaileen nemohla dostat k dál. Pokaždé, když jsme něco začaly, byly jsme vyrušeny. Jednou Narat, pak Corita, Raho se taky objevil v nejnevhodnější dobu a nakonec ještě Katherine. Při další příležitosti se můžu na nějaké pomalé začátky...
Do večera zbývalo zdánlivě mnoho času, avšak po pořádné dávce tréninku, kdy my tři jsme se dřely, zatímco Katherine nás zaujatě pozorovala, přestávce na občerstvení a hlavně vydatném spánku se tma přiblížila nečekaně rychle.
„Vyrazíme,“ zvedla se Corita. „Vezmi si moje sedlo, Kaileen, bude se hodit.“
Mlčky přikývla a osedlala Darta. Moc se mu to nelíbilo, ale měl smůlu, v tomto rozhodnutí panička neustoupila. Královna mi zatím podala můj meč i dýku, vylovila z pytle lana a podala nám je.
„Máš všechno?“ ujišťovala se. „Na nic jsi nezapomněla?“
„Ne,“ odpověděla nevrle Kaileen. „Zavedeš Katherine k bráně, potom počkáš u koní, my přivedeme kořist.“
„Domluveno.“
„Kaileen,“ oslovila jsem ji nesměle, bála jsem se její reakce na moji další hloupou otázku. Otočila se a čekala, co budu chtít. „Jak je poznáme? Myslím jejich děti a vnuka.“
„Lonshi snad poznáš,“ odpověděla nechápavě.
„Zkřížili své vlohy s jinými, možná už nebudou vypadat jako ty a Rony,“ upozornila Corita.
Nastalo ticho. Čekala jsem, že mi Kaileen odpoví, že všechny tyto informace si zjistila předchozí noc, ale překvapila mě, když se do takové akce pouštěla bezhlavě, bez sebemenší přípravy.
„Řekl bych,“ objevil se krasavec Daggor, „že by se vám teď hodila moje pomoc.“
„Zmiz!“ tasila Kaileen, ale bůh se jen smál.
Pomalu šel k ní, boky se mu vlnily snad až příliš na muže. Těsné kalhoty měly zřejmě naznačit, že právě Daggor je chlap víc než kdokoliv jiný, ovšem tím nemohl na žádnou z nás udělat dojem – jako bojovníkovi by mu to bylo k ničemu, jako muž nemohl zapůsobit na mě ani na Kaileen a Corita by si určitě vybírala podle jiných kritérií.
Celé jeho oblečení bylo jaksi moc těsné, přitom většina smrtelníků měla vypracovanější tělo než on, kromě rozkroku se neměl čím pochválit a vlastně i o tom se dalo pochybovat. Jelikož jsem neznala nikoho, kdo by s bohem počal dítě běžným způsobem, v duchu mě pobavila otázka, zda je jeho „nástroj“ vůbec funkční.
„O tom tě rychle přesvědčím,“ podíval se na mě výhrůžně a změnil směr ke mně.
„Zkus to,“ vyzvala ho Kaileen.
„Tou hračkou mě neohrozíš,“ zakroutil hlavou.
„Ona ne, ale já bych mohla,“ postavila se před něj Corita.
„Vím, Narat se s tebou tak ochotně podělila o kus své moci,“ pobaveně zakroutil hlavou, vzápětí však zvážněl, „ale pořád jsi napůl smrtelník. Jdi mi z cesty, Kaileen mi něco dluží.“
„Já tobě? Že o tom nevím.“
„Měli jsme plány, Kaileen. Je to už dávno, pravda, ale já jsem nezapomněl.“
„Ani já ne,“ potvrdila. „Dostala jsem tě jednou, napálím tě zas. Radím ti, dej nám pokoj.“
„Ty mi radíš?“ zadržoval zlost. „A co poradíš jemu?“ rozpřáhl a vedle něj se objevil Khar.
„Jemu poradím já,“ zahřměla Narat. „Přestaň porušovat pravidla, jinak skončíš u otcova soudu. Pochybuji, že bys vyhrál. Je přece tolik démonů, kteří touží po tvém trůnu.“
„Jsou moje!“ bránil se Khar. „Všechny tři! Zabíjí, aniž by byly v nebezpečí a dnes v noci padnou další.“
„Všechny tři, vlastně čtyři,“ ohlédla se po Katherine, „plní moji vůli. Řekla jsem, že Lonshi vymřou, a to se taky stane. Plní-li smrtelníci vůli bohů, nejsou vinni. Raději se vrať, kam patříš, jinak opět svedeme souboj, v němž jsi ještě ani jednou nevyhrál. Ty, můj bratře,“ podívala se na Daggora, „dej od nich pracky pryč, jinak skončíš v podsvětí. Dobře víš, že démoni milují krasavce jako jsi ty.“
Zlostně přimhouřil oči, ale když zjistil, že Khar dávno poslechl a vytratil se z místa, na kterém neměl co dělat, nechal si námitky pro sebe a zmizel.
„Nezdržujte se a jeďte. Vy dvě zapomeňte na hlouposti a věnujte se povinnostem,“ upozornila nás a rozplynula se.
Katherine opět jela s Coritou, kousek před městem seskočila, aby se dál vydala po svých. Corita ji měla pouze zpovzdálí kontrolovat. Byla už tma, když se s námi princezna loučila. Věděla, že se víckrát neuvidíme, její pohled se zastavil na Kaileen. Dlouho se na sebe dívaly, než Corita otočila koně a pobídla i mě, abych se zachovala stejně. Ponechaly jsme jim soukromí, přestože jsme věděly, co Kaileen udělá. Když sedlo podruhé zavrzalo a Dart odfrkl, vydala se Corita s Katherine k hlavní bráně a my na druhou stranu města.
Koně jsme přivázaly, aby je potom královna snáz našla. Měsíc svítil slabě, na nebi se objevilo pár hvězd, Bo nám dopřál výborné podmínky k akci. Mohl přidat trochu mlhy, ale i tak nám pomáhal až dost. Za hradby tlumeně doléhal noční život města, občas někdo zakřičel nebo se ozval rádoby zpívající hlas opilce. My jsme dřepěly za hromadou dřeva a čekaly, až se vymění stráže u malé fortny.
„Náš první lov,“ připomněla jsem, načež se Kaileen zamyslela.
„Opravdu,“ přikývla.
„Divné. Tak dlouho se známe a poprvé spolu honíme lidi.“
„To víš, Raam mě nutil, abys zůstala naživu, nechtěla jsem riskovat. A taky jsem tě nesnášela,“ přiznala.
„Bylo těžké s tebou vyjít, ale stálo to za to.“
„Těšíš se, co?“ usmála se.
„Strašně.“
Dlouho jsme tam trčely, pomalu nám začínalo být zima.
„Jsem ráda, že je Yro dost chytrý, aby nám pomohl. Odvolal hlídky z ochozů, jinak bychom se tam nedostaly,“ naznačila.
„Asi nevěřil, že bys v opačném případě nechala Katherine žít.“
„Vzorný otec,“ utrousila a vykoukla zpoza kmenů, jak se situace vyvíjí. „Budeme mít málo času, nesmíme si dovolit žádnou chybu,“ upozornila mě. Musely jsme se nejprve zbavit stráží a stihnout se i s kořistí vrátit, než střídající muži zjistí, že město bylo napadeno. „Toho malého chlapce nechej mně, ty bys to nezvládla.“
„Vždyť je nechceme hned zabít.“
„Nechceme, ale když budeme muset, uděláme to.“ Položila mi ruce na ramena. „Lee, oni musí zemřít. Vykašli se na celou hru, na ní mi nezáleží. Pokud budeš muset, zabij každého, kdo se ti postaví do cesty. Neohlížej se, zda je to voják nebo třeba hrnčíř, rozumíš mi? Ronymu uhni, postarám se o něj.“
„Je moc velký, dej na sebe pozor.“
„Ti velcí to mají horší, když spadnou,“ odpověděla lhostejně.
„Já nevím, je o tolik silnější než my…“
„Můžu jít sama,“ naznačila.
„Přece jsme se dohodly!“
„Klid, já ti tvůj podíl neberu, ráda tě vidím bojovat.“
„Tak se dobře dívej, protože potom jsi na řadě.“
„Se mnou chceš taky bojovat?“ Nejspíš by se jí to i líbilo.
„Budu muset?“
„Po dnešku?!“ vyhrkla skoro výhrůžně, ale hned se uklidnila. Nejspíš jí došlo, že zrovna já bych ji čekat nenechala. „Narat si stejně zase něco najde. Nic bych za to nedala, že ten pavouk byl její nápad.“
„Nemůže nás hlídat věčně.“
„Nikdo nehlídá věčně.“ Naklonila se, aby viděla k fortně. „Vystřídali se, zase jsou jenom dva.“
„Jdeme?“
„Jdeme,“ přisvědčila. „Užij si to.“
„S tebou vždycky.“
„A nezapomeň, zabiješ každého, koho nepošleš jediným úderem k zemi,“ hrozila na mě vztyčeným ukazováčkem.
„Já vím. Jejich zbraně nejspíš nebudou ostré, ale těžké a nebezpečné. Kruhem je chytím, úderem složím. Budou útočit instinktivně, takže použiju nejvíc to, co jste mě dnes učily.“
„Chytrá,“ uznale pokývala hlavou.
„To Corita.“
„Všechno tě učila tak dobře?“
„Hodně zvládnu sama,“ pohladila jsem ji po tváři a prsty přejela po jejích rtech.
„To si ověřím,“ usmála se vyzývavě, když zachytila moji ruku.
„Nic jiného nečekám.“
„Tak pojď,“ zvedla se a vedla mě za sebou.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 6 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 24 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
