|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303529 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: Sonáta nočního měsíce ::
 Arvinej |
publikováno: 24.09.2006, 13:33
|
| Povídka do druhého Workshopu o Ní a o Něm. |
| |
|
|
Vyhoštěný. Tak tímto nečestným titulem se ode dneška mohl nazývat. Ode dne, kdy mu tento svět začal být cizí. Ode dne, kdy se mu tento svět otevřel, po tom, co napůl dobrovolně opustil své přátele, svou rodinu, svou rasu.
Kupodivu mu tento doživotní výlet za své obzory poskytl nové možnosti. Ale co jsou nové možnosti proti tomu, že ho jeho vlastní lidé nechtějí, a ti druzí, které se pokoušel chránit, ho automaticky řadí zpět k těm prvním.
Všechny jeho jistoty se během chvilky obrátily v prach a on musel během této jediné noci za svitu skvostného bělostného úplňku vymyslet, co dál, protože… Protože pak- Protože pak, nezávisle na tom kde bude, s kým tam bude, proč tam bude či co na tam bude dělat, pro něj přijdou. Pokud budou rychlejší první, čeká ho věčné zatracení ve světě bez jakéhokoli řádu, ve světě utrpení. Pokud budou jakýmkoliv způsobem rychlejší ti druzí, čeká ho dlouhá bolestivá smrt bez odpuštění. Divná odměna za to, že se je pokoušel před svými chránit, ale to oni nevědí. A i kdyby, co na tom? Jediným řešením bylo, že bude nejrychlejší on.
Ale to byl ten problém, nad kterým tu už delší dobu seděl a stále nemohl přijít na to, jak ho rozluštit. A noc, přestože mladá, uháněla dál.
A tak měsíc, který byl dnes v úplňku, magickém úplňku, hleděl do zalesněného údolíčka, skrytého v krajině, kde se pomalu šinul malý potůček a kde ubíhaly poslední hodiny zběhlého upíra. Zaléval svým jasným světlem malou mýtinku s praskajícím ohníčkem, v němž pomalu dohořívalo obrovské poleno, a dodával nejistou naději ztroskotanci s hlavou v rukách a očima upřenýma kamsi pryč. Plul po obloze a zpíval nočním stvořením svou pomalou melodickou píseň.
Usedala blažená do proutěného křesla, oproštěná od vlivů okolního světa, uklidnění šuměním lesa a blízké řeky. Vdechovala opojnou vůni čerstvě posečeného trávníku a nechala se hýčkat mírným vánkem. Její oči, často opěvované pro svojí mihotavou barvu, nejlépe připomínající zlatavý déšť, nadnášený svitem slunce na obloze, se pomalu zavíraly, jak se její vědomí odpoutávalo od jejího těla.
Pomalu se od ní rozeběhly nitky, které se proplétaly jako šachovnice a tvořily sítě, jenž tak ráda pletla. A ona tak jako vždy pohlédla do němých očí té oslňující kráse a roztančila se tancem tak jemným a dokonalým, že se její silueta jen sem a tam mihla. Zběžně nahlížela do světů otáčejících se pomalu v uzlinách. Zvědavě sledovala své chytré indiány, z nichž někteří ji uctívali, ušklíbajíce se nad svými opovrhujícími bratry a nezasvěcenými sestrami. Obdivovala jejich spory, čistotu, vědu i příběhy. Byla unášena jejich protichůdnými povahami, kterým sama dala vzniknout ve svých myšlenkách a opájela se kulturou pomalovaných tváří, oblečených v kůže zvířat, v šaty z bavlny či v nahotu stvoření. A tančila dál.
Někdo by snad mohl říct, že je zlá a krutá. Mohl by namítat, že jim nepomáhá vyhrávat nad nepřáteli, nenapovídá jejich mysli v objevování, nezjevuje se taková jaká je. Ale ona věděla, že jakýkoliv dobře myšlený zásah, by přímo či nepřímo plodil zlo a ponižování, které tak nenáviděla, a od kterého kdysi dávno utekla. I tak už kvůli jejím letmým zjevením, na některých světech válčili samozvanci zvaní lidé proti jejím nevinným dětem. Ale to nebylo zlo; ach, ta směšná, vždy důležitá hra se slovíčky. Ne, ona nebyla zlá. Tomu člověku, by mohla dlouho odporovat než by pochopil pravdu. A – koneckonců – tu nikdo takový ani nemo-
Klopýtla. Poprvé po té spoustě času tance na sítích klopýtla! Ale jak…? Co…? Když se podívala pod nohy, zpanikařila. V leknutí se vrátila do svého těla, zanechaného v proutěném křesle, a prudce oddychovala. Ještě chvíli si nedokázala připustit co tam viděla. Ten pohled ale stále útočil na její mysl, až ho nakonec byla nucena přijmout.
Zkáza. Naprostá nicota. Její svět! Pečlivě utkaný svět ze zlatých vlákýnek se hroutil. POPELNATĚL! A rychle se to šířilo.
Poprvé použila svoje nadání úmyslně. Nešlo to tak hladce, ale přece se od ní nakonec znovu odvinuly na všechny strany tenké vlásečky a ona uviděla, že zkáza je už blízko jí samotné a ona ji nedokáže zastavit. A tak sáhla až na dno své duše a vylovila klenot, který nikdy nepoužila, snad ze strachu, bázně či zlé předtuchy. Možná proto, že ho nepotřebovala. Ale teď přišla chvíle, kdy nic jiného nezbývalo.
A tak vzlétla. Skoro násilím se odpoutala od svého světa a nechala ho svému osudu. Vzlétla a letěla stále výš v záři zlatavého světla s bělostnými křídly jako anděl. Jak dávno to slovo neslyšela.
Vzlétla a stoupala výš.
Snad ke hvězdám.
Snad k úplňku.
Náhle jako přivolán zvedl hlavu a zaostřil do plamenů.
Jako ve snu – nic jiného to nemohlo být – k němu přicházela z ohně dívka. Z její postavy, zlatých vlnitých vlasů, spanilého – možná, jen možná, chladného – obličeje, těla halného v jakýsi bílý šat jakoby nadnášený větrem, vyzařovalo nazlátlé světlo a měnilo celou okolní krajinu.
Ani nevěděl, že vstal, stále na ni upírajíc svůj pohled. Přišla až k němu a pohlédla do jeho smutných smířených očí a přejela mu malou a jemnou rukou po obličeji. Ten dotek povznášel a laskal jako samet. Pak vtiskla jeho dlaň do své a jeho tvář byla jiná.
Pak ho políbila a nechala všechnu svou nahromaděnou vášeň vytrysknout a otisknout se do něho a změnila ho, jak to jen šlo, a dala mu kus sebe samé, protože od počátku svého dlouhého bytí věděla, že ho miluje a on miluje ji, ačkoliv to možná ani jeden z nich stále nepochopil. Objala ho a stále ho líbala a nechala svou čistotu prosít jeho tělo, jeho duši, jeho osud. A on jí na oplátku dal vše ze sebe a němou řečí jí vyprávěl svůj příběh, příběh celého světa.
A pak to odplulo tak pomalu a krotce jako to přišlo.
Pak našli ve svých doplněných duší jeden druhého, našli v sobě řešení svých problémů a užasli, jak bez sebe vlastně mohli být. Jak to dokázali sami přežít.
A pak ruku v ruce odešli, vzlétli a letěli vstříc zpívajícímu měsíci. A ten jim zpíval na cestu jinam, za lepším světem.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
88.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.8 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 36 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
