» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Sen je sůl bez chleba."

Ramón Gómez de la Serna

počet přístupů: 2141556

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303529 komentářů :: on-line: 13 ::

:: Ironie osudu (povídka) ::

janie	publikováno: 19.01.2010, 9:05

Neměla jsem sílu ani čas sem cokoliv psát, tak abych to trochu napravila (jako byste bez mých písmenek nemohli žít, co :D - ironie), tak jsem dávám jednu takovou věc, co mi tu už pár dní leží a podle jednoho pro mě inspirativního človíčka si zaslouží spatřit pomyslné ''světlo světa''.
Omlouvám se za špatný formát uvozovek, jsou takové, jaké mi dovoluje technika.
p.s.: Neberte, prosím, tohle jako dílo kdoví jak veliké spisovatelky. Poslední dobou mám spíš pocit, že nejsem ani člověk natož pak něco víc, takže se předem omlouvám, jestli marním Váš čas nebo jestli jste od toho čekali víc, než to ve skutečnosti je. Jen další povídka z miliardy jiných. Nic víc.


	Ironie osudu Vzbudil ji pocit, že není sama. V rychlosti prolétla pokoj pohledem a znovu si lehla. Přikryla se až po nos a doufala, že ji peřina ochrání. Noc co noc ji budilo to stejné. Jako by v místnosti někdo stát a koukal na ni. Často jí zněl cizí hlas hlavou a rušil proud jinak normálních myšlenek. ''Cítíš,'' zaslechla zleva a ihned tím smějem otočila hlavu. Nikdo tam ale nestál. Zavřela oči a zase je otevřela. Pořád tam nikdo nestál. Pomalu vstala, narovnala se, oblékla si župan a šla do kuchyně. Místnost o pár metrech čtverečních jí nenabídla dost ochrany a pocitu bezpečí, takže se po upití čaje a nakousnutí tvrdého chleba odhodlala a šouravým krokem zalezla zpět do postele. ''Vnímáš,'' zaznělo jí někde za hlavou. Lekla se a schovala ji celou pod peřinu. Tma a teplo ji uklidnilo a ona opět usnula. Zdálo se jí o tátově lodi, kde pěstovala květinu, co neustále rostla a zase umírala. Pokaždé se zrodila znovu, jako Fénix, pták zrozený z vlastních ostatnků. ''Vstávej! Už musíš jít,'' ozvalo se znovu a okamžitě ji to vytrhlo ze spaní. Automaticky si oblékla ryfle a vyměnila pižamové tričko za normální. Natáhla si ponožky, přehodila přes sebe mikinu a šla do koupelny. Vyčistila si zuby, opláchla tvář. Uvědomila si, že kape voda ve sprše. Natáhla se po kohoutku a zatáhla za něj. Kapání ustalo. Znovu si opláchla si tvář, upravila culík, když opět zaslechla kapání vody. Rezignovaně vytáhla osušku ze skříňky, svlékla se a zavřela za sebou sprchové dveře. Nesnášela, když se cítila jako loutka, co jen plní čísi přání a rozkazy. Takhle už to bylo nejmíň stokrát. Kapání sprchy, rozsvícená koupelna, zapnuté sporáky, otevřené skříňky s hrnci v kuchyni, vchodové dveře dokořán. Jako by náznaky cesty, kterou měla jít. Ale proč? Kam ji dovede? Proč se jí nedaří se vzepřít? Jak dlouho to ještě bude muset snášet? ''Uvidíš,'' ozval se pořád stejně monotónní hlas někde za ní a voda ve sprše se ještě víc zahřála. Proudem horké vody se uvolňovalo napětí svalů a i její myšlenky na nejhorší byly rázem ty tam. Nechala ji, ať pomalu stéká po jejích křivkách a užívala si až s rozkoší každý její pohyb. Vůně čisté kůže a doteky horka z ní dostávali provinilé myšlenky spolu se všemi pochybnostmi a strachem. Ucítila doteky, jako by jí někdo umýval tělo. Tváře, záda, ruce, břicho, nohy,... Každou část jako by někdo masíroval a drhl z ní šeď všedních dnů. Sklonila hlavu a užívala si doteky na šíji. Pak se voda zastavila a dala jí tak najevo, že je čas jít. Takhle to bylo vždycky. Už jí to ani nepřišlo zvláštní. Osušila se, oblékla ryfle a tričko, vyfoukala vlasy fénem a opustila místnost. Světlo v kuchyni mezitím zhaslo a svíčky v pokoji zaplály jasným plamenem, sotva vkročila do místnosti. Lehla si na postel a ruce nechala volně podél boků. Pocit uvolněnosti vyprchal spolu s vodou na kůži a pochyby o správnosti svého jednání se vrátily ve větší síle než předtím. Ještě má čas, ještě nemusí odejít. Ještě chvíli tam bude a pak půjde ven, jako by se vůbec nic nedělo. Do práce jako každý normální dospělý člověk a nikdo ani nepozná, že se jí děje něco divného, že je jiná než ostatní. Něco zvláštního, než na co většina lidí zvyklá. Přitom je to pro ni už zcela normální. Kdo by si taky po dvou letech nezvykl. To snad jen blázen. Hlavou jí zněla melodie, kterou slýchala jako malá. Odkud ji ale zná? Broukala si spolu s ní a nechala ji, aby odvedla starosti pryč. Tóny hudby ji naplňovaly, jako se kůra stromů plní mízou, když ho někdo zraní. Nejdřív potichu, ale s každým tónem nabíraly intenzitu, až jí postupně vyplnily každičký kousek těla. ''Máma,'' hlesla potichu. ''Tuhle písničku mi přece zpívala máma, když jsem nemohla usnout.'' Položila ruku na břicho a oddávala se té melodii. Netrvalo dlouho a znovu usla. Tentokrát se jí zdálo o chatě u jezera, kde se pásly ovce pořád na stejném místě, až tam nakonec zůstala jen černá hlína a všechny ovce pochcípaly, protože se nechtěli vzdát oblíbeného kousku země. Crrrrr, zaznělo pokojem. Škubla sebou, jako by jí ledová jehla projela bubínky. Budík přestal zvonit, asi mu došly baterky. Automaticky šáhla na culík, aby ho upravila, ale žádný tam nebyl. Úplně zapomněla, že si ho večer nečesala. Odkryla přikrývku, sundala nohy z postele a zcela bezmyšlenkovitě zamířila k rozsvícené kuchyni. ''Dobré ráno,'' zaznělo zprava. Rozespale prohodila odpověď a dál se věnovala máčení tvrdého chleba ve včerejším zbytku z čaje. Vzdala to, když se jí odlomený kousek chleba potopil v čaji a nešel vytáhnout. Vyčistila si zuby, oblékla bundu, obula boty a zamířila ke dveřím. Taška se povalovala přímo u nich, i když si byla jistá, že ji nechávala v kuchyni. Hodila si ji na záda a obepnutou přezku si zapla v pase. Světlo v kuchyni se zhasnulo a zámek ve dveřích povolil. Je čas jít. Vykročila levou, jako ostatně každý den, a sešla schody až do přízemí. Vlasy ji pleskaly do očí, ale potřebu svázat je do culíku neměla, tak tomu nevěnovala pozornost. Světla za ní se automaticky shasínala tentokrát díky fotobuňkám, které byly po celé budově. Konečně otevřela hlavní dveře panelového domu a studený vítr ji donutil přivřít oči. Přitáhla si bundu blíž k tělu a opatrnými krůčky vyrazila vstříc novému dni. ''Mám rozpuštěný vlásky a jsem nesmrtelná,'' prohlásila odhodlaně, když vstoupila do silnice. Její radostný smích přehlušilo skřípění brzd vozidla. Dívčí tělo spadlo a zůstalo ležet. ... Když přišla k sobě, pomalu vstala, narovnala si bundu a oprášila kolena. ''Co to, sakra, bylo,'' špitla jen tak pro sebe. Kolem ní se to hemžilo lidmi. Někdo jí položil ruku kolem ramen a do ticha z rámusu zašeptal: ''Tak pojď, konečně začneme žít.''


celkové hodnocení autora: 93.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 10		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.1		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 25		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 60		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

m2m	07.03.2010, 11:20:27

Mno... Tak chybky byly z větší části už vytáhnuté, dodám ještě "šáhla" (bez háčku prosím příště). Co se ironie osudu týče, žádnou definici neznám a ten závěr povídky mi jako slušná ironie osudu i přišel. Líbí se mi popsání zautomatizování vlastního života, absence nějakých výraznějších popisů nebo pocitů jen dotváří studený mechanický obrázek života. Osobně mi chybí jen vytáhnutí pointy do většího rozměru, takhle je prostě jen zbytečně málo utopena v tom posledním a předposledním odstavci. A to je škoda ·.) Nemůžu dát jedna a půl. Tak proto.


ze dne 09.03.2010, 2:33:56
janie: ahoj :) příště si s tím víc pohraju, i když jsem to tak nějak chtěla :) dík moc za koment a zastávku:) j.

skraloup	26.01.2010, 5:58:41

četlo se mi to fajn.. myslím, že bys mohla psát s větší frekvencí... :-)) jinak si myslím, že ironie jako taková je víc než subjektivní záležitost - již ze samé podstaty jejího nejjednoduššího definování... :-)


ze dne 26.01.2010, 12:32:25
janie: díky skraloupe, já píšu, jen to neházím sem ;)

Rockwood	25.01.2010, 21:04:32

Odpověď na příspěvek od uživatele: Rockwood* ze dne 24.01.2010, 14:57:16* Holka, já se omlouvám, jestli vzbuzuji dojem rýpala, ale ty očividně asi nevíš o čem mluvíš. Já teda na ironii nevidím nic subjektivního. Subjektivní může být maximálně míra ironie, ale ironie jakož i ironie osudu má svojí definici. A prosímtě, nechoď na mě s tím, že tu definici nebereš za pravdivou, protože pokud chceš popřít definici a řídit se SUBJEKTIVNÍM pocitem ironie, potom by i můj oranžovej hrnek byl ironie osudu, když je oranžový.


ze dne 26.01.2010, 12:31:35
janie: :D:D ach jo. ty mi dáváš :D

Rockwood	24.01.2010, 14:57:16

Odpověď na příspěvek od uživatele: Rockwood* ze dne 21.01.2010, 20:43:08* Aha, aha... a víš ty vůbec co znamená "Ironie osudu"?


ze dne 25.01.2010, 11:33:49
janie: Rocky, pokud tam tu ironii nevidíš, tak ti s ní nepomůžu. asi ji vidíme každý v něčem jiným. Podobnou otázku můžu položit i já tobě, nemyslíš? Záleží přece na SUBJEKTIVNÍM pocitu ironie. to slovo znamená, že co člověk to jiný pocit. Pokud to stále nepřijmeš, piš mi to do vzkazů, nebo si to nech pro sebe. Pokud si chceš jen rýpnout, tak si to zkus do plastelýny, na podobný pitominy nemám čas. :)

Ariadne	22.01.2010, 11:22:47

dtto čuk, nemám co dodat...


ze dne 24.01.2010, 9:58:23
janie: děkuju :)

Kondrakar	22.01.2010, 3:52:44

Nu, spíš než ironie mi to přišlo trochu jako duchařina (ten hlas). Líbilo se mi to. Textík byl čtivý až na pár chyb, ale kdo je nedělá? JJ, stereotyp je mrcha protivná a dost často zažívám to co psal čuk-zírání do prázdna a nucení se do nějaké činnosti. Ještě že existujou úniky od reality - sny, psaní, dobrá knížka, oblíbená hudba. Tenhle textík má víceméně tendenci nutit člověka se zamyslet (dle mého názoru).


ze dne 24.01.2010, 9:58:02
janie: správný názor :) díky za zastávku :)

Rockwood	21.01.2010, 20:43:08

Zdravíčko, Hm... takže ironie osudu... a kde je ta ironie? Nevím, no, povídka se mi jakš takš líbila, napsaná byla relativně čtivě, až na pár částí, které se mi moc nelíbily a sice: udělala tohle, udělala tamto, pak tohle, tamto...


ze dne 24.01.2010, 9:57:24
janie: ahoj, pokud tam tu ironii nevidíš, asi ti moc nepomůžu. můžu jen naznačit, že je dobře viditelná na konci ;) dík za zastávku :)

Apolenka	20.01.2010, 21:52:56

Málem by mi tento textík unikl a to by byla věčná škoda... moc se mi líbí, je takový hluboký, nechává stopu. A jak se vůbec máš, milá janie, dlouho jsme se nepotkaly? Ať se ti dobře studuje a vůbec dobře daří... moc ti to přeje Apolenka.


ze dne 20.01.2010, 23:29:47
janie: nejdražší Apolenko, nepotkali, protože tu moc nebývám, občas zaskočím, ale už ne tak jako kdysi. jsem ráda, že to v tobě něco nechalo :) kdyby ti moje věci chyběly, dej vědět ;) pošlu ti vzkazem třeba email :) buď ho využiješ, nebo necháš bez povšimnutí. nebudu se zlobit ani za jedno řešení :) díky moc za ''přízeň'' ;) j.

Charlotte Cole	20.01.2010, 19:03:57

Jo, chybky jsou... ale nápad se mi líbil, takže 1. =)

Renáta Mikšová	19.01.2010, 21:14:40

Líbí se mi to. Ale dojem rušilo množství chyb a chybek. Ryfle ? Pižamové ? Znovu si opláchla si tvář ? ...než na co většina lidí zvyklá ? Ovce se nechtěli vzdát ? Zapla ?


ze dne 20.01.2010, 8:22:32
janie: ahoj, jo, Renátko, je jich tam moc a když si to teď čtu, vážně mě to štve. Ale stane se ;) i mistr dělá chyby.

Šíma	19.01.2010, 11:21:32

Pěkné! ;-) Stereotyp je "svině", dokáže nejen někoho dovést do blázince, ale i třeba zabít, pokud to trvá zatraceně dlouho... Jdu si to přečíst ještě potřetí... ;-)))


ze dne 20.01.2010, 8:23:44
janie: jej, Šímo, i ty lichotníku jeden :) děkuju moc :)stereotyp je sice svině, ale hranice mezi imaginarním světem a tím reálným je tenčí, než by si kdo dokázal představit ;)

Amater	19.01.2010, 10:02:08

Líbilo se mi to, jak se naučila žít s hlasem, ale úplně se ji to nepovedlo. Chtěla s ním být nebo to vzdala a chtěla všemu uniknout? Život je vlastně stereotyp, kterému občas unikáme sny, fantazii nebo něčím jiným. Tady možná chtěla uniknout právě nesmrtelností. Libilo se mi jak se lekla hlasu, který nečekala a trochu i mě to zarazilo, ale nejvíc mě dostalo Mám rozpuštěný vlásky... Měla jsem pocit hravého dítěte, které vůbec nic netuší. Najednou byla jako nepopsaný bílý list. Přestanu nebo--- Janie líbilo se mi to. Tohle je asi nejdůležitější, i když to špatně skončilo, ale v člověku dílko nevyvolává špatný pocit.


ze dne 19.01.2010, 10:08:01
janie: díky, Kat, člověk si zvykne na všechno. I tak ho občas něco překvapí, až se toho lekne ;) díky moc :) hlavní je, že to v tobě něco nechá :) cokoliv :) j.

čuk	19.01.2010, 9:02:07

Naprogramování je nutné pro život. V textu je až neorealisticky zduřelé až vzniká dojem letargie nebo vězení. Ale je nutno z něho vystrkovat růžky, v podobě snů (někdy je cennější a pragmatičtější probuzení z nich), snahy udělat něco jinak. A taky díky vnitřnímu hlasu. A třeba poezii. Někdy nás musí ze stereotypu vzbudit pořádným zaušným lepancem. Poslední věta platí pro všechny, ale mnohdy zůstane jen u povzdechu. Navzdory zdánlivé banalitě a "všednosti" text promlouvá a je velmi autentický. A zasahuje pod povrchem do hloubky. (Možná, že mé hodnocení vychází i z toho, že často hledím do prázdna a musím se k nějaké činnosti nutit, oddaluji ji. Únava životem je taky prevít). smějem? ostantků? shasínala


ze dne 19.01.2010, 9:45:29
janie: díky za publikaci :) pochopil jsi, o co mi šlo :) chválím :) hodně lidí mi psalo, že jim nedochází, o co tam jde, takže to beru jako úspěch :)a ano, díky Bohu za sny ;) bez nich by to ani vydržet nešlo :) chybky opravím, musely mi utéct :( j.