obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Polibek je krásný vynález přírody, jak zastavit řeč, když už jsou slova zbytečná."
Ingrid Bergmanová
obr
obr počet přístupů: 2915778 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39713 příspěvků, 5825 autorů a 392910 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: 8. Straka ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Holka od koní
 autor montana publikováno: 15.01.2010, 20:32  
 

Osedlala si kobylu, natáhla kožené chapsy, jezdecké boty a vyhoupla se do sedla. Klobouk si narazila do čela, aby jí slunce nepíchalo do očí a pomalu se vydala k lesu. Projela po pěšinkách na paseku. Rozhlédla se po kraji a nadýchla se vůně čerstvě pokáceného dřeva. Nad hlavou jí zapískalo káně. Zaklonila hlavu a přistínila si rukou oči, aby ho viděla. Ani nepohnulo křídly, nechalo se unášet vzdušnými proudy.
K hajnici dojela za chviličku. Vyplašené slepice se rvaly jednou dírou v plotě do dvora, jako by byla jediná, kterou se tam dá prolézt, a divoce kvokaly. Kolem velkého kamenného stavení projela po asfaltce, klidně, za hajnicí sjela na louku a cvalem dojela ke kraji lesa, kde byly poštovní schránky pro pár samot, které byly různě roztroušeny po okolí. Seskočila do trávy, vytáhla z kapsy u košile malý klíček a chvilku zápasila s rezatým zámkem.
„Ať už jdou s těma reklamníma letákama do háje...“ Pronesla tiše sama pro sebe a strkala si pomuchlané papíry za košili. Znovu vylezla do sedla a otočila kobylu zpět k domovu. Jedné, proč jí tyhle reklamní cáry papíru nevadily bylo, že jimi mohli podpalovat kamna.
Odbočila z cesty k vesničce za kopcem. Dlouho se nebyla podívat za Jardou. A když už byla kousek...
Dojela zadem do vesnice, po lesní cestě. Odsud byl jeho dům hnedka první. Nejdřív projela kolem výběhu pro koně. Nikde ani noha, ale auto měl zaparkované na dvoře. Z maštale se ozvalo zařehtání koně. Jany kobylka okamžitě opětovala pozdrav bujarým zaržáním a odfrknutím. Přidala do kroku.
Slyšela až na dvůr, jak Jarda nadává koni, který začal být v maštali nesvůj, když ucítil přítomnost dalšího zvířete jeho druhu. Usmála se. „Nech ho, však má dámskou návštěvu!“ Křikla hlasitě, aby jí slyšel a dojela až ke vchodu. Vrchní dvířka měl otevřená. Kobyla jimi prostršila hlavu a střihla ušima směrem k mohutnému hřebci.
„Nazdar.. co ty tu?“ Otočil se ke dveřím a dotáhl koni řemen pod břichem až hýkl. „Dlouho jsem tě neviděl.“ Otočil se zpět ke koni.
„Co já.. já tu bydlím.“ Odpověděla Jana s úsměvem a pohodila otěže na sedle. „Spíš tys tu dlouho nebyl. Más tady Ditu?“ Zeptala se.
„Ne, je doma, ale mám tu ségru, tak jí beru vyvenčit.“ Mávl rukou a přešel ke druhému koni. „Kam máš namířeno?“ Ptal se a sedlal druhého koně, menšího plavého valáška.
„Už domů, byla jsem vyzvednout poštu.“ Poplácala si na břicho. Papíry zašustily.
„Něco zajímavého?“ Zasunul řemen do připraveného očka a koukl na Janu.
„Ani ne... „ Opřela se o hrušku sedla. „Hele, tebe vážně baví jezdit sem jenom na víkendy? Vždyť svojí práci bys mohl dělat i tady ne?“ Upřeně se zahleděla do krásně čisté nové maštale. Peněz měl dost, začal to tu budovat ve velkém stylu.
„Ale jo, jenže už jsem na to takhle tak nějak zvyklej...“ Pokrčil rameny, sundal rukavice a strčil si je do kapsy. Otevřel spodní dvířka. Jana s kobylou couvla a nechala ho projít.
„Se stavte, Luboš přijde za chvíli z práce. Já zas jedu.“ Venovala mu ještě jeden úsměv a uchopila otěže do ruky. Jemně pobídla kobylku a vydala se za Jardou k otevřeným vratům.
„Uvidim, jak se jí bude chtít.“ Pokrčil rameny. Vypadal trochu znechuceně. Měl hodně práce, lítal jak hadr na holi, jezdil po cizině, a když už přijel domů, jel sem... To mu Jana nezáviděla, pořád lítat a nebýt nikde pořádně doma. Ale byl to dobrej kluk, jenže si toho bral až příliš moc. A pak byl tím životem sám tak zdrchanej, že si peníze, které vydělal, ani nedokázal pořádně užít.
„Fajn. Tak zatim, zas se někdy stavim. Jedete domů v neděli?“ Zeptala se ještě, nechtěla ho dlouho zdržovat.
„Jo.“ Kývl hlavou. „Ale rád bych s tebou někdy hodil řeč, ale vidíš...“ Rozhodil rukama.
„Jo.“ Odpověděla a zvedla na rozloučenou pravici ke klobouku. Otočila koně a vyrazila cvalem ze dvora, nahoru po lesní cestě až se za ní prášilo. Občas měla po setkání s ním chuť, zadupat ho do země. Kdysi bývali hodně dobří kamarádi. Teď jim to všechno vzal nedostatek času. Jenomže kdyby aspoň viděla, že je proto šťasnej. Jenže viděla, že nebyl. Jí to mohlo být jedno, ona měla relativně co potřebovala, nebo si s tím prostě vystačila a byla spokojená, protože chtěla být. Jenže on chtěl víc. A čím víc chtěl, tím míň měl toho, na čem opravdu záleží...
Na dvoře sundala kobyle sedlo a nechala uzdečku, a pustila ji stodolou do výběhu. Odepla si kožené chrániče a pověsila je ve stodole na dřevěný trám u jednoho z boxů.
Sedla si na verandě na dřevěnou lavici a pokládala zmuchlané papíry, které vyndávala zpod košile, vedle sebe. Vytřídila z nich obálky, které si potom pozorně prohlížela a roztřídila. Účty, složenky, vípisy... Dopis. Dostali dopis? Ne, Jana dostala dopis. Bylo to na její jméno. To se jí už dlouho nestalo. Chvilku přemýšlela, od koho by to mohlo být, ale dlouho se napínat nevydržela a otevřela ho. To písmo nepoznávala, ale začala číst...

Ahoj Jani,
doufám, že nevadí, že ti píšu. Neviděly jsme se strašně dlouho, ale co jsem slyšela, máš se dobře. Já pořád asi tak nějak stejně. Chtěla bych ti toho strašně moc říct, ale obávám se, že mi na to dopis ani stačit nebude...

Jana četla dál. Pochopila, že jí píše Verča. Teda. Taková doba, co se neviděly! Překvapilo jí, že si na ní vzpomněla, ale potěšilo jí to. Chtěla by přijet. Proč ne? Však tady je pořád práce plno a o zábavu postaráno. Měla radost. Složila dopis znovu do obálky a položila jí doma na stolek. Vedle dala na hromádku ostatní důležitá psaní a zbytek strčila pod kamna ke dřevu. Vyndala z mrazáku guláš a hodila ho do kastrůlku. Luboš bude mít určitě hlad. Napustila do něj ještě po dně vody z kohoutku a postavila ho na sporák ohřát. Začala umývat nádobí, které zůstalo ve dřezu a pečlivě ho ukládala na rozprostřenou utěrku na lince.
„Baf!“ Křikl Luboš vedle její hlavy a smál se.
Lekla se, až upustila hrníček. „Ty jsi blbej!“ Plácla ho mokrou dlaní do prsou. „Máš kliku, že se nerozbil!“ Odložila hrnek na utěrku.
Odešel do sprchy. „Venku se nějak zatahuje!“ Hlásil ještě zpoza pootevřených dveří do koupelny.
Jana koukla z okna a prohlédla si nebe, které se barvilo do šeda. Po azurově modré ani památky a začal foukat vítr. „To bude přeháňka...“ Zamumlala si sama pro sebe, ale moc to nevypadalo. Domyla poslední talíř, zamíchala guláš a vyndala ze skříňky chleba. Ukrojila tři silné krajíce a položila je na talíř. Odnesla ho na jídelní stůl pod oknem. Připravila ještě každému talíř a lžíci, kastrůlek s ohřátým pozdním obědem položila doprostřed na kostkovaný ubrus a posadila se na pohovku. Nohy si složila pod sebou a čekala na Luboše.
Poslouchala tekoucí sprchu, která se začala mísit se zvukem deště dopadajícího do korun stromů a na dřevěnou verandu. Hbitě zavřela otevřená okna a znovu se posadila. Zavřela oči a poslouchala ty proudy deště. Měla tenhle zvuk ráda. Bylo jí příjemné sedět v teple a v suchu doma a jen to poslouchat. Sprcha vypla. Luboš tam ještě chvíli něco kutil a pak se oběvil s úsměvem ve dveřích. „Gulášek?“ Mrkl na ní.
Kývla. Líbil se jí tenhle jeho výraz. Poznala, když byl rád. A věděla, že guláš ocení vždycky. „Je teplej, pojď jíst.“ Zvedla se z gauče, vyndala mu z lednice ještě pivo. Otevřela ho o kraj dubové pracovní desky.
Luboš se plácl do čela. „Pak si nestěžuj, že máš tu linku vožvejkanou. Podívej se na to.“ Zavrtěl hlavou a pivo si od ní vzal.
„Já si nestěžuju... aspoň je vidět, že se používá.“ Usmála se.
„No jo, ale jak to vypadá...“ Vzal do ruky lžíci a čekal, než mu nandá.
„Krásně...“ Pokrčila rameny a nandala mu pořádnou porci hustého guláše.
„Krásně vožvejkaně...“ Mumlal s plnou pusou.
„Krásně.“ Zopakovala a nandala i sobě. Kastrůlek odšoupla stranou, aby viděla na Luboše.
„Zas musíš mít poslední slovo, že?“ Vzal si krajíc chleba.
„Ne...“ Utrousila nevině a rozesmála se. Protože to zas byla reakce. Zase poslední slovo. I Luboš se začal smát. „No tak nesmíš pokládat otázky.“ Oponovala.
„Už mlčim...“ Pečlivě míchal guláš v talíři, jako by to byla strašně důležitá činnost pro to, aby ho mohl jíst.
Jana stála mezi dveřma na verandu. Koukala na proudy vody, které dopadaly na vyprahlou zem. Pod hranou střechy se dělaly louže. Koně stáli v ohradě a klidně se pásli. Jim déšť vůbec nevadil. Naopak.
Luboš ji zezadu pevně objal. Podívala se na něj a položila si dlaně na jeho předloktí. „Co budeme dělat?“ Zeptal se a upřeně hleděl do deště, stejně jako ona. Pokrčila rameny.
„Jo, psala mi Verča...“ Vzpomněla si. „Chtěla by přijet.“
„A to je kdo?“ Zeptal se zvědavě.
„To je jedna kamarádka. Neviděly jsme se ale hodně dlouho, naposledy asi ještě tenkrát, když...“ Nedopověděla.
„Tak ať přijede...“ Skočil jí do řeči. Nechtěl, aby mu vyprávěla nějaké dlouhé příběhy. „Práce je tu dost.“ Políbil jí na ucho.
„Luboši... ona sem nepřijede pracovat.“ Podívala se na něj jana přísně. „Přijede jen tak. Na návštěvu. Na dovolenou.“
„A to nemůže na dovolený pracovat?“ Divil se. „Však jo... jen ať přijede, dyť ty se jí můžeš věnovat, stejně jsi skoro pořád doma.“ Znovu se díval do deště.
„Tak já jí to napíšu...“ Uzavřela tuto debatu Jana a vysmekla se z jeho objetí. Odešla dovnitř a zapálila v krbu. „Co budete zítra dělat, jestli bude takhle?“ Zeptala se Luboše, který odcházel do ložnice.
„Nevím, co si hajnej vymyslí, ale asi to samý co bysme dělali kdyby bylo hezky.“ Natáhl se do postele, ruce založil za hlavou a koukal do stropu. Docela mu ten déšť vyhovoval. Mohl odpočívat a nic nedělat, a neměl špatné svědomí.
„To je pravda, on to tak neřeší...“ Přiložila ještě dvě pořádná polena a skočila do postele za Lubošem. „Víš o čem jsem přemýšlela?“ Opřela se o dřevěnou stěnu a nohy si natáhla směrem k němu.
Zadíval se na ní trošku nedůvěřivě. „Přemýšlela?“ Usmál se. „Netuším, ale bude to nějaká blbost.“
„Ale ne… že bysme mohli pořídit pár ovcí…“ Vážně uvažovala. „No uznej, jsou nenáročný, jehňe vždycky prodáš, a když ne, tak máš aspoň dobrý jehněčí.“ Pokrčila rameny. „A zas tolik toho nesežerou…“
„Počkej. To se mě neptáš, že ne?“ Prohlédl si Janu podezíravě, protože jí dobře znal. V tomhle byla často až moc iniciativní.
„Noo.. tak nabízela mi nějaké ta zrzavá ženská od mlýna. Oni jich tam mají plno…“ Začala vyprávět.
Luboš se plácl do čela a vrtěl hlavou. „Ty jsi dílo!“
„Ale zlato, neřikej, že se ti nelíbí ta představa pěknýho jehněčího, jak se točí nad ohněm… hm?“ Přelezla po posteli k němu a mrkala na něj.
„Což o to, ale starat se o to budeš ty… Kolik za to chce?“ Zajímal se, chytil Janu kolem ramen a stáhl jí vedle sebe.
„Noo, víš… já už jsem jí je zaplatila.“ Pronesla jen velmi tiše.
„Co?!“ Udiveně se na ní podíval. Trochu ho to překvapilo, ale jen než si uvědomil, že to mohl vlastně čekat. Neudělala by nic, když by si nebyla jistá, že mu to bude minimálně jedno, což pár ovcí mu celkem jedno bylo.
„No…“ Pokrčila znovu nevině rameny. „Já si pro ně zajedu zítra. To se mi vejde do auta, je to ovečka a beran.“
„Ty jsi vážně borec.“ Vrtěl nevěřícně hlavou Luboš a smál se. Bavila ho. Tahle holka ho nikdy nepřestane bavit. Svým způsobem na ní měl tohle rád. Nebyla to žádná závislá holčička, uměla se o sebe postarat, ale zároveň mu dávala dostatečně najevo, že ho potřebuje. Vyhovovalo mu to.
Venku bubnoval déšť do dřevěného přístřešku vedle domu a proudy vody stékaly na zem, kde se zatím ještě vpíjely do země. Jen na pár místech, kde byla zem hodně ušlapaná, se dělaly kaluže. Koně se spokojeně popásaly na louce, klidně pohazovali ocasama a hlavy nezvedli z mokré trávy. Jejich těla se krásně leskla, déšť z nich smýval prach a hladil jejich jemnou srst. Zrzavá fenka si našla klidné místo v seně ve stodole, kde spokojeně podřimovala, jen pootevřela oko, když kolem prošel černý kocour a hbitě se vyšvihl na dřevěný trámek a vylezl na půdu.
K večeru přestalo pršet, ale stále foukal chladný vítr. Luboš vstal, přiložil do krbu, oblékl si svetr a sedl si na lavici na verandu. Byl rád, že s Janou dokázali tohle všechno vybudovat. Nakonec tu byl docela rád. I když zprvu si vůbec nedovedl představit, co tu bude dělat. Ale dělat tu bylo vždycky co. „Ovce...“ Procedil úsměšně skrz zuby tiše a znovu se tomu podivil. Netušil, kam na tyhle bláznivý nápady ta holka chodí... Hvízdl na psa, který proběhl po dvoře a honil zmoklou straku. Fenka se hned otočila a posadila se mu k nohám. „Nech jí... dyť je to blbej pták...“ Koukl na zrzavého psa a potom znovu na straku, která nemotorně zalétla do šípkového keře a plácala se v trní. Chvíli pozoroval, jak zápasí sama se sebou. Plácala se tam jak ryba na suchu, zmoklé peří se jí o trny zachytávalo a unavená straka začala svůj boj pomalu vzdávat.
Luboš se pomalu zvedl z lavice a došel až k šípkovému keři, fenka ho těsně následovala a vrtěla ocasem. „Ta není pro tebe.“ Upozornil psa a sáhl holýma rukama do šípkového keře. Jemně složil ptačí křídla a uchopil mokré tělíčko. Opatrně ji vytahoval ven, fenka ji očichávala a pobíhala kolem, jako by to měla být její nová hračka. „Nech jí!“ Okřikl jí znovu Luboš. Smutně stáhla ocas a ustoupila o dva malé krůčky zpět. Stále straku ale bedlivě sledovala, kdyby ji náhodou pustil.
Černobílý pták se ani nebránil. Luboš jí nesl do domu, do tepla. „Jani! Přinesl jsem hosta!“ Zavolal na dívku, která stála u kuchyňské linky a uklízela nádobí. Prudce se k němu otočila a chvíli na něj trochu nechápavě zírala, než si všimla, proč kolem něj pes tak vesele poskakuje. Že drží v dlaních cosi černého, zmoklého, vystrašeného. „Jejda. Kdes to sebral?“ Opatrně natáhla ruce k jeho dlaním a mladou straku si od něj vzala.
„Snažila se před ní uletět.“ Kývl směrem k psovi. „A nějak to neupilotovala a skončila v šípku.“ Ochotně předal to malé zvířátko Janě a vyhnal psa ven.
„To bude ještě mladý, podívej, jak má světlej zobáček…“ Zkoumala straku dívka a položila jí na suchou utěrku kousek od krbu, kde bylo krásně teplo, aby oschla. „Ještě tam prší?“ Zeptala se.
„No, jen trochu mrholí.“ Utrousil znuděně Luboš a koukal do lednice. Vyndal lahev piva, otevřel jí a sedl si na pohovku. Sledoval svou ženu, jak pečlivě upravila utěrku, do které položila vyděšeného ptáka. Straka nehnutě seděla. Byla si dobře vědoma toho, že nikam neuletí, že útěkem, nebo spíš úletem, nic nezpraví, a tak ho vzdala a zůstala sedět. Jana jí prohlížela křídla, opatrně je natahovala a zase skládala. Očistila jí škrábance od trnů a nechala jí vedle krbu. Napustila do malé mističky vodu a položila jí vedle straky, kdyby měla žízeň, víc si jí nevšímala a šla douklidit zbylé nádobí.
„Jo, dopoledne volala Lída. Má tam prej tři pytle ovsa, co jim zbyl po kobyle, nemohl bys pro něj dojet?“ Otočila se na Luboše, který stále zíral na straku. Byl unavený, zamyšlený.
„Co? Lída?“ Podíval se na Janu překvapeně. „Vždyť se neozvala skoro celej rok, a teď najednou pro nás má oves?“ Divil se a lokl si piva.
„No, tak vzpomněla si, protože teď prodali kobylu, já nevim…“ Pokrčila Jana rameny. Přecházela bosá po kuchyni a Luboš jí se zaujetím sledoval.
„A nechceš si tam dojet?“ Zeptal se.
„Proč? Ty se s ní znáš líp…“ Zavrtěla hlavou Jana. Dlouhé vlasy se jí zatřepotaly po lopatkách.
Luboš vstal a šel k ní. Pohladil jí po vlnitých vlasech a začal si namotávat jeden pramínek na prst. Odložil si lahev na kuchyňskou linku. „Jani, dojeď si tam, já mám zítra moc práce.“
„Však tam nemusíš hned zítra. Zlato, já tam asi ani netrefim, byla jsem tam s tebou jen asi jednou…“ Podívala se na muže vážně. V jeho pohledu ale viděla absolutní nekompromisnost a věděla, že tomuhle pohledu nemůže odporovat. „Proč tam nechceš jet?“ Otočila se k němu vážně. Věděla, že důvod k tomu má.
„Prostě nechci.“ Odpověděl stroze. „Dojedeš si tam sama.“ Odešel a sedl si na pohovku. Koukal rozmrzele do krbu.
Jana sebrala nedopité pivo a postavila ho před něj na stolek. Opatrně si sedla vedle něj. Neměla z jeho přehnané reakce dobrý pocit.
„Díky.“ Dopil zbytek piva a objal jí kolem ramen. Položila si hlavu na jeho rameno a v ruce žmoulala knoflík od košile.
„Luboši… co se děje? Jste se s Lídou nějak pohádali?“ Ptala se opatrně, ale nervózně. Bylo to znát na jejím hlase.
Nic neodpověděl. Zvedl se z pohovky a odešel na verandu. Sedl si na dřevěnou lavici a koukal přes dvůr na pastviny.
Janu jeho chování trošku překvapilo. Nečekala to. Nikdy se ho na nic neptala moc, ale tohle jí přišlo přinejmenším zvláštní. Takhle většinou nereagoval. Na to u něj nebyla zvyklá. Všechno se v ní hádalo. Má se ho na něco ještě ptát, nebo to neřešit? Má jít za ním, nebo ho nechat být? Nějak nebyla schopná ničeho, ani myšlení. Přemýšlela o Lídě. Přišla jí to taková v pohodě holka, vůbec nevypadala na to, že by spolu mohli mít nějaký konflikt…


 celkové hodnocení autora: 97.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 20 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 sirraell 15.01.2010, 20:30:44 Odpovědět 
   Hmm, copak mel Lubos s Lidou? A stale ta Janina minulost, to jsem zvedava, co se dozvime v pristim dile...

Jinak par chyb - nektere neomluvitelne, napr. 'pak se oběvil' - 'pak se objevil' - tahle chyba je primo strasidelna... bylo tam par dalsich... kone se ohanely ocasy, ne ocasama atd.

Pribeh 1***, chyby 3 a tak davm za 2... vyjimecne
 ze dne 16.01.2010, 23:22:13  
   montana: Děkuju, přiznám se dobrovolně, tohle jsem si po sobě nezkontrolovala... stydím se :( příště to snad napravím;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
3. Noví sousedi...
Jujacek
Zakázaná láska ...
Petra Vávrová
Šťastná čísla
maoranka
obr
obr obr obr
obr

Děda
SiLK
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr