|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303529 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: Za okraj ::
 Joa |
publikováno: 02.02.2010, 21:55
|
| Napadlo mě, jak by to asi vypadalo, kdyby člověk opustil sebe sama a nechal se unášet svou fantazií, o které třeba ani nevěděl, že ji má. A tak vznikla tahle povídka. Doufám, že se bude líbit. :-) |
| |
|
|
„Jsem doma,“ ozvalo se od dveří. Pak třísknutí, až sebou poplašeně trhla. Kroky, mířící k ní.
Schoulila se v křesle a snažila se nemyslet na to, co přijde. Vlastně toužila alespoň chvíli nemyslet vůbec.
Chyba, blesklo jí v hlavě, potisící. Byla to chyba. Samozřejmě že její.
Viktor mezitím přišel do obýváku a postavil se před křeslo. Vzhlédla. Přes jeho obří panděro mu neviděla ani na nos, tak stál blízko. Nemusel nic říkat, věděla, co musí udělat. Zvedla se a on se okamžitě s povzdechnutím rozvalil v křesle, pak sáhl po ovladači. Pokoj, před chvílí tak příjemně tichý, se naplnil švitořením a míhajícími se světly televize.
Stála ve dveřích, prázdná.
Na začátku toho všeho takový nebyl. Nejspíš se i sem tam zeptal, jestli nepotřebuje s něčím pomoct. A její odpověď, pokaždé stejná? Jen klidně seď, já to přeci zvládnu. Udělej si pohodlí.
Vstupní dveře se náhle pomalu otevřely a dovnitř se vlilo zlatavé světlo pouliční lampy. Nikdo v nich nestál. Otočila se a do nosu jí udeřila slaná vůně moře. Nesmysl. Za chvíli ale uslyšela šumění vln, líně se převalujících a pěnících.
Zmocnila se jí zvědavost, a proto pomalu došla k otevřeným dveřím. Ty ji v příštím okamžiku udeřily do zad, jako by ožily a chtěly se jí jednou provždy zbavit, a ona cítila, jak padá. Paže, vyhublé a slabé, se jí rozlétly ve vzduchu a ona očekávala tvrdý dopad na kamenné schody. Místo toho padla do vody tak lehce jako do měkoučké peřiny.
Když se překvapeně vynořila nad hladinu, dům, ve kterém s Viktorem žila, byl pryč. Město zmizelo. Ač se přes houpavé vlny rozhlížela na všechny strany, její předchozí život pohltilo moře.
Nejspíš by měla být zmatená či vystrašená, ale jediné, co cítila, byla úleva. Voda z ní smyla vše, co ji tížilo, a ona si připadala jako znovuzrozená. Položila se na vodní hladinu a ta ji přijala. Splynuly dohromady, jako by to bylo naprosto přirozené. Zavřela oči a nechala se unášet pryč.
Slunce už vystoupalo do poloviny své cesty na obloze, když se probudila. Spánek ji osvěžil a ona se cítila lehká jako chmýří pampelišky. Vzduch byl tak příjemně teplý, že pro ni vlhké tričko a tepláky byly osvěžením. Rozhlédla se kolem.
Seděla na útesu vysoko nad mořem, který se tyčil k modravému nebi jako věž, a před ní se nerozkládalo nic než nekonečno. Měla zvláštní a poněkud nesmyslný pocit, že ji starostlivé vlny uložily ke spánku a pak se stáhly, hluboko, aby jí neublížily.
Všimla si skupinky nízkých košatých stromů, na kterých rostly jakési lesknoucí se plody, které hýřily všemi barvami. Utrhla si jeden zlatavý a hladově se do něj zakousla. Vzápětí se jí tělem rozlila úžasná chuť, kterou by nedokázala popsat, kdyby se jí na to snad někdo zeptal. Nejspíš by se jen zasněně usmála a pokusila by se vybavit si ten pocit, ke kterému se bude celý život v těžkých chvílích upínat. Stála tam pod stromy dlouho, neschopná se pohnout, neschopná se odtrhnout.
Jako by se probrala z omámení, když těsně vedle ní se skřípěním větví dopadl jeden ze stromů. Náhle byl bez listů, starý a uschlý, s polámanými větvemi. A zpoza něj se vynořilo temné zvíře obklopené černou mlhou, která se kolem něj šířila a působila, že stromy umíraly a tráva se lámala suchá jako sláma. I ona za chvíli pocítila, že ztrácí síly a svět před jejíma očima temní, jak se tvor pomalu přibližoval a zíral na ni. Znala ten pohled. Byl lhostejný a netečný, díval se jen na jednu z mnoha kořistí.
Dala se do běhu. Zpočátku byla tak slabá, že sotva dokázala pohnout. Jako by ji někdo držel kolem pasu. Ale podařilo se jí dostat z černých mrazivých chomáčů mlhy a ona nabrala rychlost. Okraj útesu se blížil a tvor také. Bezmyšlenkovitě se vrhla dolů.
Prudký mořský vítr ji šlehal do tváří, jak letěla. Rozpřáhla ruce jako pták a nijak ji nepřekvapilo, když zjistila, že jí narostla bělostná křídla. Máchla jimi a za chvíli se vznesla vysoko na oblohu. Tak vysoko, že tvor zůstal jen malou temnou tečkou, bezbrannou jako kňučící štěně. Tak vysoko, až bílé mraky pod ní vypadaly jako šlehačka. Tak vysoko, až se vznášela ve volném prostoru nad planetou Zemí a shlížela na ni dolů. Všude kolem zářily hvězdy jako nebeské lucerny a jí se zdálo, že větší nádheru už nikdy v životě neuvidí.
Zatímco v úžasu a bez dechu zírala na kolébku života pod sebou, zmocnila se jí jakási mrazivá předzvěst, která jí naléhavým hlasem našeptávala, že musí pryč. Země se před jejíma očima začala zmocňovat svými pařáty ona temná mlha a zahalila ji do svého hávu. Planeta zmizela. A ona věděla, že tvor ji hledá.
Spěšně máchla křídly a už uháněla dál a dál do nekonečna. Nebyla ale dost rychlá. Mrazivý chlad, který pocítila na prstech u nohou, se rychle rozrůstal po celém jejím těle jako nějaká smrtící choroba, a po chvíli i ji objala černá mlha. Tvor se po ní rozmáchnul ostrými pařáty a ona náhle zjistila, že už neletí, ale padá. Z pravého křídla jí zbylo jen cosi podobného odrbanému proutěnému koštěti.
Padala a padala a veškerá jistota, která jí zbývala, se vypařila spolu s jejím křídlem. Kolem ní se míhaly rozmazané zlatavé skvrny, které opět začínaly mizet v černém mrazivém oparu. Tvor se přibližoval, zdálo se jí, že až s provokující lenivostí.
V prázdném prostoru sebou zmítala a v prudkých kotrmelcích několikrát zahlédla Zemi, nad kterou se protrhávala černá mlha a tu a tam jí prosvítaly modravé kusy oceánu. Blížila se k ní. V okamžiku, když jí v mysli proběhla myšlenka, že s nárazem všechno skončí, ji chlad opět obestřel. A tentokrát byl tak lezavý, že se nemohla nadechnout. Bojovala sama se sebou a koutkem oka viděla rozevřenou tlamu tvora plnou špičatých tesáků a slin, která se přibližovala, až ji pohltila… A pak nic, jen tma.
„Hej.“
Hlas. Nějaký hlas. A pak znovu.
Když ho zaslechla napotřetí, uvědomila si, že nemůže být mrtvá. Nebo ano? Hlas zněl podivně dutě, jako by byl jen v její hlavě…
„Hej,“ zaznělo ostře, až jí spánky projela prudká bolest.
Otevřela oči a zjistila, že stále stojí v chodbě a zírá na zavřené dveře.
„Hej! Můžeš si laskavě pohnout? Něco bych potřeboval!“ zařval Viktor.
Ještě nikdy si nebyla tak jistá tím, co se chystá udělat. Ta myšlenka se jí v hlavě zrodila tak samozřejmě, že se musela podivit, proč ji to nenapadlo už dřív.
„Tak co bude?“
Popadla svazek klíčů a vyšla ven do teplé letní noci. Věci si zabalí později. Teď se půjde projít.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 7 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.1 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 12 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 19 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
