Pohled na svět očima psychopata. NEvím proč se mi to povedlo tak věrohodně...
V temnotě zšeřelého vesmíru létají myšlenky jako temné doutnákové výboje jako tahy tmavou tužkou na šedém papíře jako myšlenky pokřivených dětí jako netopýři v temných zákoutích jako tmavé představy psychotiků jako šero temného pokoje jako záblesky práce v nečinnosti jako zapomenuté mysli ve špíně jako neořezaná tužka hanobící papír kostrbatým písmem zrůd které nevyjdou ven ale přece musí které se vykašlou na každého člověka a věnují se svým temným egům s černými upravenými rovnými vlasy děvčete s pohledem černých chladných zanořených bulv s pařáty natahujícími se po všem v okolí s hlasem suché větve na tabuli s křesným deštěm kolem přec suchá ve své uzavřenosti s mentálním bratrem za sebou v mysli a stejně tak daleko pryč v budově ze světa černého ve vězení z myslících těl malých spratků v dohledu kníkavé baby souložnice třídní jak jiná se zdá v tom světě ale přec ji každý vidí jinak přec ji nenechá na pokoji když je v pokoji plném dvou postelí jednoho stolu a židle po zdech obrazy hrůzy a tmy a utrpení které zase dnes a znovu kreslí a uvolňuje tím mysl a nechá odplouvat sebe samu a poznává se tak jak to jde v dílech obrazu temného který pověsí na zeď zde s bratrem malým teď zatluče hřebík a nechá své dílo žít jak to půjde v utrpení snadného a bratr vidí myslí se brání tak jako sestra a oba vidí pryč a přežívá v nudě a nepochopeními temné hlubiny myslí vidí dál nechtě přec když teď hned zpět musíš tak když na
a je to.
teď.
světlo. ulice. smog. semafor, cesta do školy. dnes a zase musí.
stojí a nevidí a neslyší a je jinde pryč s bratrem bez něj spolu sami tady tam a nechce to tu a chce pryč domů snad hlavně pryč blíž dál cvak zelená stále stojí bum
„Tak jdi děvče, neboj nic se nestane, svítí zelená,“ usměje se na ni chlap a povzbudivě ji postrčí do silnice dokud svítí zelená.
Ne.
Tak upře svůj pohled a rozhodne se ne změna pryč a její oči ho upoutají změní a tělem k ničemu a další za ním a pak tam vzadu jinde bratr ve škole odpoví a znovu spolu rozpoutají vír hurikán bouře díra černá deformace časo prostor lidi pryč a svět je jinak jiný lidé s mozkem vymytým ve zlobě hněvu strachu nenávisti víře že ne tady to musí skončit odporu hnusu znechucení vším tím otevře svou mysl a vzbudí obrazy, nechá je obživnout a vniknout a pobláznit zničit pitomé nanicovaté schránky to si myslí to ona ví a nesnáší je za to zvěř pozvednutou stroji a zvedne ruku a jsou pryč a bratr dělá totéž k větší slávě jich a pak už tma noc temnota s prázdnými mozky tkáněmi rozumu kde neživé v živé a víc se děje tak jak to není.
svět.
zkáza.
nic.
sami.
odkázáni na sebe vyjí ve tmě města mrako drápů vysokých zelených barevných ale bez barev bez světla není nic tak musí čekat než snad se něco stane znovu přijde a bude líp doufají bídou pokřivenou vírou která jim pomalu vrací rozum teď když odešli protože nějak nikdo neví v temnotách našli třetího jiného většího který pomohl jim a sobě a proto odešli. pryč.
tak. čekají. nic.
cvak.
znovu.
reset.
nová verze. matrix