|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 39820 příspěvků, 5843 autorů a 393391 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Strom života ::
| Příběh o tom, že nošení amuletů nemusí být vždy bezpečné... |
| |
|
|
Je to asi již měsíc, co jsem si koupil amulet, jež má představovat Strom života, neboli symbol počátku a základ světa. Podle toho, co říkal muž, který mi ho prodával, má podporovat hojnost a dostatek, zvyšuje potenci a přináší vitální síly do života. Já na podobné věci sice moc nevěřím, ale nikdy není na škodu mít něco podobného u sebe. Třeba to přeci jen funguje a byla by hrozná škoda toho nevyužít.
Ale jeho magické vlastnosti nebyly hlavním důvodem, proč jsem si ho opatřil. Doteď jsem taky nikdy nevlastnil žádný amulet a žil jsem si celkem spokojeně. Koupil jsem si ho, protože se mi moc líbil a připadal mi jako krásný módní doplněk. Kdekdo přece dneska nosí podobné amulety, aniž by vůbec věděl k čemu jsou.
Po pár dnech, kdy jsem ho nosil, se mi život nečekaně zlepšil. Nebo mi to alespoň tak připadalo. Cítil jsem se svěžeji, silněji, a celkově můj život spěl k lepšímu. Dařilo se mi v práci, v rodině, prostě všude. Nejsem si jist, jestli za to mohl ten amulet, ale od té doby jsem Strom života již nikdy nesundal z krku.
Dny plynuly a já se cítil stále lépe a lépe. Před třemi dny se však všechno zvrtlo. Začalo mi být dost špatně, neuvěřitelně mě rozbolela hlava, bezdůvodně mě vyhodili z práce, včera mne dokonce opustila žena a dnes v noci mně totálně vykradli celý byt. Prostě můj život jde z kopce. Teda spíše z velmi prudkého srázu a já vůbec nechápu proč. Amulet mám neustále na sobě a nevím o žádném jiném důvodu, proč by se mi muselo špatně dařit. Že by kouzlo amuletu přestalo účinkovat? A měl v sobě vůbec někdy nějakou magickou moc? Nebo že by za to všechno mohla prostě jen smůla? Ale proč, proč zrovna já a proč zrovna teď? Vždyť se mi právě teďka všechno tak dobře dařilo. Proč se mi celý život najednou totálně boří jako domeček z karet?
Právě sedím v baru a snažím se nad sklenkou vína přijít na příčinu mého pádu. Prý je ve víně pravda, tak jsem zvědav. Už mám v sobě polovinu lahve, ale stále mě nic nenapadá. I když! Právě jsem si na něco vzpomněl. Ta nehoda! Jak jsem na ni mohl jen zapomenout. Předevčírem večer, tedy v tu dobu, kdy má smůla začala, jsem měl vlastně menší nehodu. No, zase tak malá nebyla. Na přechodu jsem srazil nějakého dědka. To by samo o sobě nebylo zase tak hrozné, to se prostě stává. Jenže mě to v tu chvíli tak vyvedlo z míry, že jsem odtamtud, aniž bych tomu muži nějak pomohl, okamžitě ujel. Ani nevím, jestli se mu něco vážného nestalo. Zmizel jsem ještě dřív než jsem si stihl pořádně uvědomit, co se vlastně stalo. Už si na tu situaci moc nevzpomínám, ale jedno si pamatuji přesně. Vylekanou tvář onoho muže. Nevím komu patří, ale mám takový pocit, jako bych ji už viděl někdy dříve. Jen si nemůžu vzpomenout kdy a kde.
Jak tak přemýšlím o tom starci, přistoupí ke mně dva velmi urostlí chlápci. Oba mají pleš a jsou oblečeni do černých obleků. Jeden z nich na mě něco promluví.
„Brej den. Copak chcete?“ řeknu jim trošku opile a zároveň naštvaně. Zrovna teď fakt nemám náladu se s někým vybavovat.
„Půjdeš s náma!“ přikáže mi drsným hlasem jeden z nich.
„Nikam nepudu.“
Druhý chlápek vytáhne kudlu, nenápadně ji ke mně přiloží a zopakuje slova svého společníka.
Hups. Tohle nevypadá dobře, řeknu si a přemýšlím, co mám udělat. Nenapadne mě nic lepšího než zase zdrhnout.
„Jo, tak dobře, chlapi. Tak teda jdu,“ řeknu jakoby poraženecky a začnu vstávat. Jakmile ale vstanu a oni si začnou myslet, že s nimi půjdu po dobrém, vystartuji jako střela směrem ke dveřím. To tak, jít někam s tamtěma dvěma. Vždyť je ani neznám a vůbec nechápu, co po mně chtěj. Vyběhnu ze dveří lokálu a bezmyšlenkovitě si to namířím přes silnici na protější stranu ulice. Naštěstí už je celkem dost hodin a provoz je menší. Jakmile jsem na druhé straně, ohlédnu se zpět k hospodě. K mé smůle stojí chlápci v kvádrech přede dveřmi a koukají přímo na mě.
„Do prdele,“ řeknu naštvaně a začnu zdrhat do jedné z uliček. Oba svalovci se ženou za mnou. Kdo to je? A co mi chtěj? Vyvstávají mi v hlavě otázky. Ač se co nejvíce snažím, nedokáži si vybavit, kdo to může být. Vzpomenu si však na něco úplně jiného. Bohužel mi to je ale zrovna teďka úplně k hovnu a s nastalou situací to nemá naprosto nic společného. Už vím, kdo byl ten stařík, kterého jsem v pondělí porazil. Byl to ten chlap, co mi prodal Strom života. To ale bohužel stejně neřeší, co s tím má co společného ta moje smůla. Jediná možnost, která mě napadá, je, že by se mi tím pokoušel pomstít. Ale tomu sám nevěřím. To je přece pitomost. Takovýhle věci mezi nebem a zemí neexistují. Vždyť mě ani v tom okamžiku, kdy jsem ho srazil, nemohl vidět…
Nestihnu to však dořešit, protože se náhle přede mnou vynoří jeden z plešounů, kterému se nejspíš povedlo mi nadeběhnout. „Sakra,“ řeknu a pokouším se mu nějak vyhnout. Jenže on na mne skočí a svalí na zem.
„Tak a mám tě, ty hajzle zasranej! Sis myslel, že utečeš, co?! Se ti to nějak nepovedlo.“ Potom mě nekompromisně zvedne a přitlačí ke zdi.
Vtom přichází jeho společník. „A vida, vida. Tak jste se moc neproběhl, pane Mrázek. Ale vypadalo to tak nadějně, že?“ říká rádoby soucitným hlasem. „No nic. Dej nám ty prachy a necháme tě jít!
„Jaký prachy?! A jakej Mrázek?!“ optám se nechápavě. „Já se jmenuju…“
„Drž hubu a nezapírej. Dobře víme, kdo nám dluží prachy, takže je vysol a to rychle!“
„Ale já nejsem žádnej Mrázek. Já jsem…“
„Kurva nezapírej, hajzle. Je to ti k hovnu,“ přeruší mě však, než stačím říct své pravé jméno. A aby toho nebylo málo, jednu mi vrazí. Vtom se ve mně cosi vzpříčí, já se jim vytrhnu z držení a dám se znovu na útěk. Jeden z nich je však hned za mnou.
Neuběhnu ani pár kroků, když mě popadne zezadu za límec, trhne se mnou dozadu a já spadnu na zem.
„Tak teďs to přehnal, kreténe,“ řekne plešoun, klekne si na mě a jednu mi vrazí. Pak k mé smůle v mlácení pokračuje. Snažím se bránit, ale je mnohem silnější.
Po pár ranách do mého obličeje k nám pomalým krokem přijde druhý muž, jež drží něco v rukách.
„Ty vole, to není on,“ oznámí společníkovi, který do mě vzápětí přestane bušit.
„Cože?! Cos to říkal?!“
„Říkám, že to není von, ty vole. Tam u zdi mu vypadla peněženka a…“
„Nedělej si ze mě prdel, Tome. Tohleto je Mrázek!“
„Fakt nekecám, ty vole. Vypadá sice úplně stejně, ale není to on. Je to někdo úplně jinej.“
Uf, řeknu si v duchu. Konečně se to vyjasnilo. Už jsem si myslel, že mě umlátí k smrti. Teď mě snad nechají jít.
„Tak, ale co s ním teda teďka uděláme, do prdele!?“ optá se vzápětí muž zvaný Tom.
„No, to je přece jasný,“ řekne tajemně chlápek, jež na mě neustále klečí, a ďábelsky se usměje. Pak popadne amulet, který mi při tom všem naneštěstí vypadl zpod trika, překříží šňůrku a začne mě jím škrtit. Snažím se nějak nadechnout, ale moc se mi to nedaří. Pokouším se tedy povolit jeho sevření, ale též bezúspěšné. Začnu do něho alespoň bušit. Bohužel však bez nějakého znatelnějšího výsledku.
Přece to teď nevzdám, kurva, říkám si v duchu. Musím se snažit. Do prdele! Seberu poslední zbytky svých sil a udeřím ho co nejprudčeji do hrudi. Bohužel to nemá žádný efekt. Chlápek jen ještě více zvětší stisk.
Všechen život ze mě začíná pomalu vyprchávat…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
84.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.5 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 14 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
|
| © 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
