|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303529 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Volání větru ::
| Omlouvám se za sakra dlouhou absenci Ztracené, ale nějak prozatím nevím jak dál (snad). Nedávno vzniklo tohle dílko, tak si ho užijte. Nebudu tu rozpitvávat o čem to je. Užijte si textík a písněte jak to na vás působilo atd. Však to znáte. |
| |
|
|
Ležel na skále, podřimoval a užíval si krásného podzimního dne. Měl plný žaludek, podzimní slunko hřálo do světle šedého kožichu, chladný větřík si zlehka pohrával se žloutnoucími lístky bříz. Miloval tohle místo. Měl tu výhled do celého okolí, téměř celý den vystavený na hřejivém slunci, a vítr zde šuměl v korunách stromů.
Když byl vzhůru, jantarovým zrakem shlížel do údolí, přejížděl modravě stříbrnou stužku potoka, zlatavou, líně se čeřící hladinu rybníka, světle zelené louky, již přecházející do podzimní žluté a béžové, temně zelené lesy proteplené zlatem a červení podzimního listí. Miloval ten pohled na barvité údolí a zvlněnou krajinu rozprostírající se za ním. Naslouchal volání větru, který mu šeptal a vyprávěl příběhy. Včelka, líně poletující okolo něj, mu plnila uši tichým bzukotem. Den byl plný jasu, tepla a odpočinku. Pocit pohody a plného žaludku jej ukolébal k tvrdému spaní.
Náhle jej z poklidu vytrhlo vzteklé zaskučení větru, který se u skály divoce stočil, do tváře mu vmetl prach a okolo tlap mu rozhodil drobné kamínky. Prudce zdvihl hlavu, jako když se někdo poleká hlasitého zvuku, a znehybněl. Ve skučení větru cítil naléhavost a výzvu. Před očima měl jedno místo.
Vyskočil na nohy a vyrazil. Jeho široké tlapy si razily cestu nízkým podrostem, silné svaly se stahovaly a napínaly, a on jako stín pádil svým údolím. Přeskočil potok, přeběhl údolí, vzhůru přes hřeben a dolů z kopce. Zpod jeho tlap se rozletovaly větévky a suché listí. Ocas divoce poletoval okolo jeho těla, jak s ním udržoval rovnováhu.
Jeho světle šedé tělo, na tlapách, hrudi a čelistech tmavší, se neslo podzimní krajinou. Ve vzduchu byla cítit zvláštní magie podzimu, kdy se příroda chystá k zimnímu spánku, a něco v jeho duši volalo.
Proběhl lesem a zamířil do dalšího údolí, jehož dno bylo pokryté drobným štěrkem, vyplaveným z řeky, která se tu větvila do mnoha mělkých ramen a vesele zurčela kamsi do dáli. Voda se okolo jeho tlap rozstřikovala do milionů drobných krůpějí, které ve slunci zářily jako spršky diamantů a ulpívaly na jeho kožichu. Vějíře vody, které zvedl svojí vahou a prudkostí běhu, vyvolávaly dojem, že tudy běží celá smečka, a ne jen jeden vlk. Vyběhl z řeky, přeběhl krátký pás břehu a opět se vnořil do stínu stromů.
Pachtil se studeným sněhem, dech se mu srážel na tvářích a čelistech do malých ledových smítek, až vypadal jako starý, prošedivělý kmet vlčího národa. Sníh pod jeho nohama tiše šustil a on se dral dál. Údy mu mrzly a plíce bolely mrazem. Potácel se závějemi, uháněl po zledovatělé krustě, pořád dál a dál, navzdory větrům a vánicím. Nevnímal skučení zimních bouří. Slyšel jen tu výzvu větru. Výzvu, kterou kdysi nevyslyšel a draze za to zaplatil. Nyní ji vyslyší, protože musí…musí…musí.
Uháněl mladou svěží trávou, pod jeho nohama rozkvétaly první květiny a do čenichu se mu draly vůně kvetoucích stromů. Matky vyváděly svá mláďata, vonící mlékem a teplem. Slunce ohřívalo jeho kosti, promrzlé po zimě, vyhánělo chlad z údů a léčilo celé tělo. Utíkal, oči upřené před sebe, srdce bušící tou námahou. V mysli jedinou myšlenku. Musí uposlechnout volání větru.
S větrem o závod pádil široširou plání. Bylo parno a slunce na šmolkové obloze žhnulo jako kovářská výheň. Jazyk mu visel z tlamy, srst tmavla potem a tlama se pokrývala pěnou, kterou slunce záhy vysušilo. Nemohl dál, už ne, už ne, ale vytrval. Před ním mu svou náruč otevřela široká mělká řeka a on do ní vpadl, jako vpadne náruživý milenec do náruče své milenky, jíž dlouho neviděl. Ona ochladila jeho rozpálené tlapy, vlila sílu do jeho znavených údů, pročistila svým chladem žárem zatemněnou hlavu, vyplavila ze srsti prach. Pil její vodu, jako pije člověk lásku, a ona mu dodávala sil a nových nadějí.
Srazit srnce, roztrhnout břicho a až po oči zabořit sivé čelisti do chvějícího se masa a horké krve. Naplnit žaludek, nabrat energii a zase dál, dál na to místo kam ho volal vítr.
Zastavoval, jen když musel, aby se nakrmil, uhasil žízeň a nabral nových sil. Vždy zastavil jen nakrátko a pak uháněl zase dál. Mnoho času nezbývalo. Jako stín, prchavá myšlenka, zákmit plamene svíčky. Proplétal se ostružiním, které mu rozdíralo tlapy do krve, plaval řekami, které se mu postavily do cesty, šplhal do kopců a skal, pokud musel, tiše plynul lesy. Neutíkal naplno, z plných sil, ale vlčím klusem, který neubírá energii, ale polyká kilometry. Běžel jako stroj, dokonalý stroj, stvořený k překonávání všech překážek a nejdelších dálek. Dokonalost sama.
Putoval slunným dnem i temnou nocí. Za žhavého parna i studených deštivých bouří. Čerpal sílu z větru, vody a země.
Mlhy a déšť. Slunce a vítr. To byly jeho společníci na posledním úseku jeho cesty. Stromy měnily barvu svých listů do žluta, ruda, či do okrové. Vířil přízemní cáry mlhy, nezadržitelný jako vítr, jako život, jako smrt. Nyní uháněl temnými lesy, nezastavoval se, soustředěný jen na svůj úkol, oči upřené na místo, které nemohl vidět, uši nastražené. Volání větru. Vítr zvolal a bylo to volání, které k němu mluvilo hlasitěji než cokoliv jiného. Bylo to něco, co kdysi dávno neudělal, když zklamal. Němá výčitka. Věděl to, věděl. Kdysi dávno, před mnoha generacemi, tu byl a zklamal. Zklamal a draze za to zaplatil.
Na krátký okamžik zastavil, nabral do uhnaných plic vzduch, náhle klidný a pevný, zvedl hlavu k šedé obloze a zavyl. Jeho vytí vylétlo k obloze jako bouře, mocné a plné. Cítil, že nevyje jen on, ale celé generace jeho předků, přes propast věků až k onomu dni a vlku, kdy zklamal. Pravěká píseň duněla krajinou, rozléhala se do daleka, vyprávěla, plakala, hrozila i vzývala a pak utichala.
Než utichly poslední tóny, byl zase na cestě. Už cítil, že je pouze kousek od svého cíle. Přeskočil padlý strom, nohy ujely na vlhkém blátě pokrytém spadaným listím. Vyrovnal se, nepadl a…najednou tam byl, a čas se zastavil.
Malý dolík, skrytý v hlubinách lesa. Svahy vystlané spadaným, usychajícím listím, lehce pokryté cáry řídké mlhy. Stromy okolo, temné, strašidelné ve své obnažené nahotě, připravené ke spánku.
Uprostřed dolíku stála žena. Vysoká, štíhlá postava v pevném oblečení hnědé a temně rudé barvy. Z ramen jí spadal až na zem dlouhý šedý plášť a na něm se rozprostíraly jako plameny rusé vlasy. Bledý obličej, plné rty a zelené oči upřené kamsi do šera podzimního lesa. V rukou svírala štíhlý meč se stříbrnou čepelí.
Stál za jejími zády a před ním na druhé straně dolíku se objevil krvavý pár očí. Z šera a mlhy vystoupil běs. Vlk stejně vysoký jako on a stejně mohutný. V ramenou mu nechybělo mnoho do metru. Jeho barva byla černá jako noc. Zavrčel, a čas se zase rozeběhl.
Oba vlci se srazili v plném běhu, ale ten šedý se zakousl černému do ramene, silou svého běhu jej zvedl do vzduchu a oba se zřítili na zem. Zapraskaly kosti, vytryskla krev. Temný vlk se vymanil ze sokova sevření a sám chňapl mocnými čelistmi. Rozhořel se souboj, jaký příroda viděla nesčetněkrát. Souboj starý jako sám čas. Tesák proti tesáku. Hruď proti hrudi. Tlapa proti tlapě. Oba vlci krváceli z mnoha ran a nedalo se říct, který z nich má navrch. Rozrývali povrch dolíku, vířili mlhu, dupali a kopali, drásali a kousali, chňapali a vrčeli. Srst jim zvlhla krví a v karmínových krůpějích kapala na mokré listí, kde vytvářela podivné obrazce. Žena stála nehybně v dolíku a sledovala němýma očima souboj.
Šedý vlk narazil plecí do svého soupeře, stočil hlavu, chytil ho čelistmi mezi hrdlem a tlamou, sevřel a trhl. Ozval se příšerný skřek a tlamu mu zalila horká krev. Černý vlk sebou několikrát škubl a bylo po všem.
Přišel k ženě, která se doposud nepohnula. Krev jeho i jeho soupeře mu stékala po srsti a u nohou tvořila temnou kaluž. Obrátila k němu svůj pohled a …. Každý člověk má v srdci dva vlky. Jeden je láska, druhý nenávist. Tito vlci spolu neustále bojují o nadvládu. Vítězí ten, který je více krmen.
Zvedl hlavu a rozhlédl se. Ležel na svém místě, na skále. Byl to jen sen. Vlk se otřásl a znovu složil hlavu na tlapy.
Náhle jej z poklidu vytrhlo vzteklé zaskučení větru, který se u skály divoce stočil, do tváře mu hodil prach a okolo tlap mu rozhodil drobné kamínky. Prudce zdvihl hlavu, jako když se někdo poleká hlasitého zvuku a znehybněl. Ve skučení větru cítil naléhavost a výzvu. Před očima měl jedno místo.
Vyskočil na nohy a vyrazil.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 22 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
