» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Chceš realizovat své sny? Probuď se!"

Joseph Rudyard Kipling

počet přístupů: 2141565

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303529 komentářů :: on-line: 11 ::

:: Svět by byl hezčí ::

Miss Rebeka	publikováno: 31.01.2010, 9:39

Nemá smysl nějak tuto povídku komentovat či uvádět. Čtenář by si o ní měl svůj vlastní názor vytvořit sám.


	Stará paní vstala do dalšího krásného letního dne. Za okny panelové garsonky zpívali ptáci. Oblékla si své oblíbené květované šaty a delší, šedivé a stále ještě husté vlasy si pečlivě učesala a na týlu sepjala masívní zlatou sponou. Daroval jí ji ještě nebožtík manžel. Zazvonil odřený mobilní telefon. Skrz silné brýle s tlustými obroučky se zadívala na svítící černobílý displej. Přimhouřila světle modré, věkem již zesláblé oči a rozeznala na něm jméno svého syna. Usmála se. Krátce zaváhala, které tlačítko stisknout, a pak se rozhodla pro to se zeleným telefonkem. „Ahoj, maminko, tady Honza. Doufám, že tě nebudím,“ ozvalo se z aparátu zvesela. „Honzíčku, chlapče můj, ráda tě zase slyším. Však víš, že bývám vzhůru za kuropění – nemám už spánek jako vy mladí.“ „Jsi ranní ptáče. Ale pověz mi, jak se máš, jestli ti něco neschází. Zítra za tebou zajedu a přivezu, co budeš potřebovat.“ Stará paní ho ujistila, že je v pořádku a nemusí si o ni dělat starosti. Mluvili spolu několik minut. Když telefon odkládala, v osmdesátiletém vrásčitém obličeji měla spokojenost. Vyšla na chodbu a nastoupila do výtahu. Byl v něm úředník z devátého patra, který jí přidržel dveře. Cestou dolů si povídali. Byl samý úsměv, a když mu řekla, že jde k lékařce, popřál jí hodně štěstí. Dorazila do metra, které měla zdarma. Dvě studentky bez váhání vstaly a nabídly jí svá místa. S díky přijala, a ony jen blahosklonně mávly rukou. Na další stanici přistoupil muž asi v jejím věku a usedl vedle ní. Dali se do řeči. Byl to pořád ještě štramák. A potěšeně zjistila, že míří ke stejné doktorce, takže bude mít doprovod. Stará paní zvolna otevřela oči. Stále v ní dozníval milý sen. Venku bylo pošmourno a poprchávalo. S námahou se posadila. Vstala až po pár minutách. Bolela ji záda a klouby. Pohyb jí činil stále větší potíže. Dobelhala se k šatní skříni a zahleděla se na sváteční květované šaty, o nichž se jí zdálo. Oblékla si prosté béžové a upravila si řídké vlasy. S pomocí švédské hole došla k původní kuchyňské lince a uvařila si bílou kávu. Nalámala do ní chléb, který pak lžící jedla a bryndala kávu po stole. Rozhlédla se po bytě. I přes silné brýle viděla rozostřeně. Proto se také na dnešek objednala k lékařce. Očima spočinula na fotografii zesnulého manžela a pak na bazarovém mobilu. Před několika měsíci jí ho dal syn, ale příliš často jí nevolal – naposledy před třemi týdny, kdy se ji opět snažil přesvědčit, aby šla do starobince. Odmítla. Ale bylo jí líto, že je sama, že k ní nikdo nechodí. Vnoučata ji málem neznala. Rodina k ní přicházela, když měla narozeniny, a brali si ji k sobě na Vánoce. Cítila však, že to dělají spíš z povinnosti. Opláchla porcelánový hrnek, zdlouhavě si oblékla kabát a vyšla z bytu, který jí ze všeho nejvíc připomínal myší díru, na tmavou, zatuchlou chodbu. Sousedka právě vytírala. Oháněla se hadrem, div že staré paní nepodrazila nohy. Vrhla na ni pohled, který jako by říkal: „Co tady couráš, babo!“ Stará paní sklonila hlavu a snažila se jít rychleji, ale věčně oteklé nohy jí to nedovolily. Stiskla tlačítko výtahu a čekala. Nic se nedělo. Stiskla ho podruhé. „Je mimo provoz, copak neumíte číst?“ houkla na ni sousedka a shrnula si pramen vlasů ze zpoceného čela. Stará paní se ze vzdálenosti několika centimetrů zahleděla na velkou bílou ceduli, na níž stálo: Dočasně mimo provoz. Odevzdaně si povzdechla a vydala se po schodech. Bydlela v sedmém patře. Každý další schod pro ni byl obtížnější. Musela často odpočívat. Zadýchávala se. Bolela ji kolena. Před pár lety operované srdce jí rychle bušilo. Cítila se jako netrénovaný horolezec, snažící se zdolat Mount Everest. Kolem ní proběhli dva chlapci školního věku. Vrhli na ni rychlý pohled a utíkali dál. Byli svěží a růžolící, vesele se smáli a brali schody po dvou. Ani se nezastavili, nenapadlo je nabídnout jí pomoc. Byli plně zaměstnáni diskusí o paření jakési počítačové hry. Když dorazila do přízemí, posadila se na rozvrzanou lavičku a zavřela oči. Dlouho se vydýchávala. Raději si ani nechtěla představovat, že bude muset absolvovat i výstup nahoru. Narovnala staré tělo, rozložila deštník, jehož látka byla tak řídká, že už sotva zadržovala déšť, a vydala se do prázdných, sychravých ulic. Nikde nebylo ani živáčka. Nedávno nalakovaný kolotoč se skřípavě pootočil a zaznělo to jako zanaříkání dítěte. Po chodnících tekly stružky vody a půda rozmokala na mazlavé bláto. Ani psíčkaři nebyli venku. Stará paní došla k hlavní silnici. Na semaforu naskočil strnulý červený panáček. Míjela ji vrčící auta s neznámými tvářemi uvnitř. Každý si hleděl jen své cesty, svého cíle. Řidiči již měli červenou, když se odkudsi vyřítil červený sportovní vůz, prosvištěl na půl metru před paní, která vykročila do ulice, a ohodil jí sprškou špinavé vody. Zůstala zkoprněle a vyděšeně stát. Než se vzpamatovala, auta se opět rozjela a ona musela ucouvnout zpět na chodník. Byla do pasu zacákaná a nechápavě se dívala směrem, kde zmizel pirát silnic. Na druhý pokus přešla. Když vstoupila do suchého vestibulu metra, oddechla si. Tady byly naštěstí jezdící schody, ačkoliv ani nástup na ně pro ni nebyl nejsnazší. Zdárně je však překonala. Dole stálo metro. Byla pár metrů od něj, když se nade dveřmi rozsvítilo červené světélko a ozval se znělý mužský hlas: "Ukončete, prosím, výstup a nástup, dveře se zavírají". Dveře se jí zaklaply před nosem a metro zmizelo v temném tunelu. Vypadalo jako dlouhý tlustý červ. Vagon další soupravy byl tak přeplněný, že se do něj sotva vešla. Zůstala namáčknutá na dveře a na ni se tiskli další lidé. Děvče vedle ní se plazilo po klukovi se sluchátky v uších a dlouhými rudými nehty mu přejíždělo po uhrovité tváři. Metro sebou trhlo a na místě zastavilo. Stará paní bolestivě narazila do kabiny řidiče a do ní vrazil mladý pár a do něj další lidé. Cestující podrážděně bručeli a vraceli se na původní místa. Stará paní si sedla až o mnoho stanic dál, kdy se prostor téměř vyprázdnil. Vystoupila na konečné a velmi pomalu a opatrně vstoupila na dlouhé eskalátory. Stále ještě si třela pohmožděný loket. Vtom kolem ní jako buldozer kdosi proběhl. Srazil ji stranou a nerudně zavrčel: „Uhni, babo!“ Stará paní se zakymácela. Sáhla rukou do prázdna. Neudržela rovnováhu a skutálela se po kovových schodech. Než ztratila vědomí, vzpomněla si na svůj sen. Svět by byl hezčí, kdyby k sobě lidé byli slušní.


celkové hodnocení autora: 93.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 5		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.2		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 17		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

fantom	17.02.2010, 18:44:26

Vyslovená myšlenka je neoddiskutovatelně dobrá a spravedlivá. Jenže ALE. Zpracování je dost nepříjemně černobílé, myslím, že bylo využito snad všech naschválu, které lze použít - nefungujících výtahů, rozčílených sousedů, zakopnutí na schodech i ujíždějícího metra. Profil stařenky v realitě z ní dělá tak velkého ubožáka, jakého si jen lze představit - nemá ji ráda celá rodina a navíc se ji syn snaží dostat do starobince, nic nevidí, nemá peníze, otékají jí nohy, má operované srdce a zemřelého manžela. To vše na zhruba dvou A4 textu. Není hezká schematičnost uvedených rozdílů mezi snem a realitou - sice ani syn zavolal/syn nezavolal, husté vlasy/ řídké vlasy. Plně souhlasím s velkou mírou stylistických chyb, jako je již zmiňované opakování jí, ji. Celkově se to dá označit za příliš banální vykreslení tématu, svým způsobem klišé. Ale ano, ta idea byla dobrá.

Miss Rebeka	01.02.2010, 18:01:40

Děkuji všem za přečtení, komentáře a v neposlední řadě za známky.

Apolenka	31.01.2010, 19:16:23

Velice neutěšený příběh... život snad není až tak těžký a krutý, jak je popsán... staří lidé jistě prožívají i mnoho radostí, ale je dobře na nevšímavost či tvrdost některých mladých vůči seniorům upozorňovat. Pokud jde o zpracování, souhlasím s joehotem, za námět dávám 1.

joehot	31.01.2010, 16:00:12

Jeden z případů, kdy myšlenka jednoznačně zvítězila nad formou. Zastávám názor, že úcta je tou nejdůležiější lidskou vlastností, jíž se jim však v poslední době paradoxně nedostává. Tím myslím úctu k sobě, svojí rodině, svým přátelům, okolí, lidem a Zemi. Někdy tvůj text působí trochu až "předimenzovaně", stylisticky je v něm chyb jako maku, proto dávám za dvě. (Vadila mi například často opakovaná ji, jí, ní, určitě by to šlo nějak obejít - v jedné větě: "Daroval jí ji ještě nebožtík manžel." je to dost zvláštní a nepřirozené.)

Šíma	31.01.2010, 11:55:57

Začátek textu se mi zdál až příliš "utopistický", aby mi pokračování dalo za pravdu, že šlo jen o sen té staré paní. Napadla mne otázka, zda bychom se měli bát stáří a zda vůbec oprávněně. Co nás čeká? Budeme tu už jen překážet, protože nebudeme užiteční, ale jen na obtíž? Chudák babka, čili stará paní. Nejhorší na tom je, že čím jsme starší, tím méně nám slouží zdraví a okolní svět je méně a méně ohleduplnější, jako by všichni mladí (včetně lidí "v aktivním věku", kdy je zajímají jen peníze a kariéra) zapomínali, že i na ně přijde jednou doba, kdy budou rádi za milé slůvko, nebo úsměv na tváři... Trochu jsem se rozkecal. Možná je textík napsaný právě tak, aby na čtenáře působil tak, jak působí. Onen pád babičky z eskalátoru byl možná už trochu nadsazený, ale třeba se tam opravdu "neobjevil" nikdo s pomocnou rukou... Na chybky skřítků Překlepníčků jsem nehleděl, stejně tak na práci Tvých múz (co by šlo třeba i vylepšit - co do slovosledu, nebo obsahu textu). Ale asi to bude Jednička s otázkou v očích? Jaký by byl svět, kdyby byli lidé na sebe milejší? Jenže jsme lidé nedokonalí a mnohdy zapomínáme, že čas tiká také nám, nejen těm okolo! ;-)

čuk	31.01.2010, 9:38:55

Já mám za povinnost komentovat příspěvek, upozorňovat na chyby, co by šlo napsat líp, zdůvodnit známku...ale budiž, plním tvé přání z perexu. Známku musím dát. Za této situace jsem ji vylosoval z osudí. Takže jsem se snažil čtenáře co nejméně ovlivnit.