|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303521 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: Sestry Pleškovy-Dusno, povětří a bouře ::
 honzoch |
publikováno: 02.02.2010, 21:17
|
Uplynulo čtyři a půl roku od doby, kdy starý Martin Plešek s dcerami utekl přes moravskou hranici. Dnes by se měl kruh uzavřít, přišel čas návratu...
(Omlouvám se za délku, ale je to až na epilog je to poslední díl, tak mně snad čtenáři nezastřelí.) |
| |
|
|
13) Dusno, povětří a bouře
Slunko se sotva přehouplo přes hřebeny prvních střech a už stáli Pleškovi nastoupeni k cestě zpět na Moravu. Ráno působilo vlahým dojmem, bylo liduprázdno, neboť kdo mohl, už od šera pracoval na vlastním poli. Kolem se rozléhalo kokrhání a psí ozvěna, vyvolaná jejich průchodem, pomalu doznívala. Ano, když se s Pleškovými neloučí lidé, ať jim dají sbohem alespoň zvířata!
„Už bychom měli jít... za chvíli bude vedro na padnutí,“ pravil Václav Lidce, „a do Púchova je to pěkný kus cesty! Znám zkratku, městu se vyhneme... “
„A kam pak?“
„Podél Bielé vody. K hranici.“
Lidka přikývla a s obavou vzhlédla k zářivému kotouči, který opět postoupil o kus k poledni. Věštil horko a prach, probouzel těžké vůně rozkvetlých luk a zabodával své paprsky až na dno horských peřejí. Otřela si čelo a pohlédla stranou, kde bylo horko někomu jinému.
Tak přece jen se se přišel! Rozloučit se? Nebo snad něco jiného? Zuzana s Jánem Szendreiem si šeptali jako milenci, ale bez vášnivých polibků a překvapivě i bez slz. Tentam byl Zuzčin včerejší vztek, jako by zklamání za jedinou noc zcela vstřebala nebo je skryla hluboko do sebe. Nebyla z řad hysterek, schopných se vztekat a naříkat třeba celé týdny.
Objala ho a Ján pravil cosi ve smyslu, že se snad ještě uvidí. Lidka pomyslila, že je to celkem naivní naděje, což on sám jistě dobře ví. Zuzka na jeho ujištění odpověděla povzdechem, snad stále věřila, že ho přemůže síla posledního okamžiku a rozmyslí se. I Liduška v to doufala, avšak marně.
Brzy nechali Olšici za zády, s kapitánem, s baronkou, s kaštělem, s hrobem Martina Pleška v rohu hřbitova...
Dole u Váhu našli přeochotného muže, který je vzal na loďku. Rybář zabral a plavidlo se pod párem vesel rozletělo napříč proudem. Drobné vlnky zkřivily odraz stromů a stejně tak se zkroutila Zuzčina tvářička. Lidka vzala sestru za ruku, snad aby ji nenapadlo vrhnout se do hlubiny. Avšak jen se loďka dotkla druhého břehu, Zuzana definitivně odvrátila zrak od Olšice a zarputile vykročila po proudu.
„Měls pravdu,“ po chvilce chůze poznamenala Lidka a zkontrolovala spícího Kristiánka, „Je na padnutí! A bude hůř.“
A skutečně, k poledni přišlo opravdové vedro a dusno k zalknutí. Cesta prášila, až z toho slzely oči, a jediné, co trojici poutníků s dítětem zachraňovalo, byla chladivá blízkost řeky. Ta však pominula, když před Púchovem uhnuli do kopců. Václav už byl myslí na moravské straně, viděl temnou Kyčeru i nehostinný kraj pohraničních hor, a v duchu kalkuloval, kam by mohli do soumraku dojít. Při takových počtech ho nutně muselo napadnout, že co ujde za den dospělý muž, neujdou dvě mladé ženy s dítětem. Dokonce se nabídl, že Lidce s Kristiánkem pomůže, ovšem ten malý okamžitě protestoval a mumlal si svá slovíčka, mezi kterými převažovala „maminka“.
Kdo skutečně potřeboval pomoc, ale nikdy by si o ni neřekl, to byla Zuzka. Její morálka klesala s každým krokem od Olšice. V hlavě jí hučelo, připadala si vyčerpaně a z celého srdce litovala, že opustila pohodlí kaštělu. Její nohy dávno odvykly takovému putování, bosa jít nemohla, na to příliš zpohodlněla, a samotné čižmy tlačily, jako by byly vystlané šiškami a jehličím.
„Nechceš se vrátit, Zuzko?“ nejednou se o ni strachovala Lidka. „Pořád je čas.“
„Ne, nechci,“ pokaždé odpověděla plavovláska. Aby také chtěla, vždyť sama nevěděla, co chce! Proti všem olšickým lákadlům stála touha být s Lidkou a volání po rodné zemi. Po každém Lidčiném dotazu bojovala sama se sebou, aby se přinutila jít dál.
Mladý Plešek na ni po celou dobu pohlížel s těžko skrývaným pohrdáním, a protože je viditelně zdržovala, tak i se zlobou. O to víc obdivoval Lidku, která si, ač těžší o dítě, vedla o mnoho statečněji.
Poledne přineslo hotová muka, hory před nimi vystupovaly jen jako nedosažitelný mlhavý sen, mnohdy kryté předvojem menších kopců, které museli navrátilci překonat. Zmoženi pražícím sluncem, vzduchem, nedýchatelným jako na poušti, a potem, prostupujícím všechno šatstvo, zastavili se u malé studánky vedle cesty. Bystrý potůček, který zásobovala vodou, se hnal kamsi dolů ze svahu, do ráje bujaré zeleně a temnoty skalisek.
„To je Bielá voda?“ pohlédla Lidka na Václava.
„Ne, ale už není daleko,“ odvětil, sňal brašnu a ukázal kamsi dál, „v průsmyku.“
Zuzka se zatím usadila u pramene, stáhla si z hlavy červený šátek, zmáčela jej ve vodě a uvázala zpět. Byly to slastné okamžiky, po dlouhém trmácení se konečně napili a ponořili nohy do blahodárného chladu. Také na tváři dítěte, zmírajícího horkem, převládl úsměv od ucha k uchu.
Václav zamyšleně vytáhl bochník chleba a kus utrhl. Prohodil: „Když Bůh dá, večer budeme na hranici. Znám jednu osadu, tam přespíme.“
Zuzana si popravdě nebyla vůbec jista, zda vydrží do večera, né náhodou se jí připomněla barončina slova. Zastyděla se. Vždyť už umím jen nalévat víno, stlát panskou postel a mýt nádobí! Co budu dělat na Moravě?
Lidka ji soucitně přitáhla k sobě a vnutila jí kus žvance.
„Půjdeme?“ pravil Václav a nacpal zbytek bochníku zpět do mošny.
„Dej nám ještě chvilku,“ žadonila Lidka, hlavně s ohledem na sestru, která se jí uvelebila na rameni, a na Kristiánka, který spokojeně vrněl. Vašek, ač neochotně, svolil a klesl zpět na mech. V duchu dával tohle zdržení za vinu Zuzaně, stejně jako politováníhodný fakt, že ho před chvíli štípl mravenec a že je takové vedro.
Zrovna, když se chystal přepustit přes rty, že by měli pokračovat, jinak zatmí v horách před osadou, spatřil dva pocestné, kteří si to rázovali přímo k nim. Byli sešlého zevnějšku, jeden měl nos nakřivo a kulhal, druhý se opíral o sukovitou hůl, tvář samá jizva.
„Pozdravpánbůh,“ zaznělo k uším Plešků. „Už jsme mysleli, že tu natáhnem brka... “
Rodinka u studánky hned štedře uvolňovala místo pro znavené chudáky. Plešek zneklidněně pozoroval, jak se nově příchozí usazují vedle sester s dítětem a zvědavě si je, hlavně Lidku, prohlížejí. Jako by ty dva pobudy už někde viděl, jako by mu ty tváře někoho připomínaly! Leč za Boha nemohl uhodnout koho.
Rozhodl se rychle a hned vstával: „Promiňte, přátelé, čeká nás ještě dlouhá cesta, cíl je daleko! Pojďte, holky.“
Sestry s přikývnutím povstaly, ovšem součastně s nimi i oba muži.
„Tak s Pánembohem,“ loučil se první z nich a podal Václavovi ruku. Ten ji chtě nechtě musel sevřít, a když se tak stalo, vymrštila se chlapova druhá paže a silně jej uhodila do břicha. Václav vykřikl a vytrhl se, ale v tom zezadu přisvištěla sukovice a zasáhla jej do týla. Sestry poděšeně vyvřískly jako jeden muž (žena). Václav zavrávoral a dostal nádavkem pěstí do tváře.
Zatímco jej první ničema surově mlátil, druhý se sukovicí přiskočil k děsem zkamenělým sestrám a hlídal, aby neutekly. Třesoucí Zuzka pohlédla na hroznou hůl a tiše pomyslela, že by zrovna teď měl přijít Ján Szendrei a zachránit ji. Všechno její myšlení najednou upadlo do podivného bahna, tak moc si vyčítala, že se rozhodla pro odchod! Vůbec tu nemusela být!
V naprostém zoufalství vyrazila pryč, ale chlap po ní hbitě chňapl, podkopl jí nohy a udeřil ji vší silou doprostřed obličeje. Mladší sestře tryskala z nosu krev a srdceryvně naříkala, když ji lotr vlekl zpět k Lidce s dítětem.
„Vzpomínáš si, doufám, na Jána Staška, cos mu zlomil nos, a Marcina Skrobarze, co ho tvoji kumpáni taky seřezali?! Zrádče!“ hučel do Václava ohyzdný Staško a přidržoval mu nůž na krku.
„Snad sis nemyslel, že to jen tak necháme! A pak kdo dočůrá dál! Ha, ha!“
Jak pak by si Václav nevzpomínal na událost z polského pomezí! Jak ho jen mohli ti bezcitní bandité najít? Jak to, že je hned nepoznal? Pochopil, že je s ním i se sestrami zle, velice zle...
Prudce se vzepřel, vyrazil Staškovi nůž a vrhl se protivníkovi po krku. Možná by jej zdolal, kdyby se s jeho hlavou opět nepotkala Marcinova sukovice. A ještě jednou. A znovu. Mladý Plešek se v krvi zbortil na kolena. Lidce jako by zauzlovali jazyk, jednou rukou pevně svírala dítě, druhou šátrala po ležící Zuzce a vytřeštěné oči upírala přímo na dva ničemy, kteří bratra nejprve kopli do břicha a pak jej svrhli dolů ze svahu, kudy se valil hbitý potůček. Ani nepotřebovala slyšet zvuk padajícího kamení, zlověstně žuchnutí a zničující ticho, které to celé uzavřelo jako hrůzostrašná tečka. Neviděla již, kam se skutálelo bratrovo tělo. Staško s Skrobarzem se o to nestarali. Mnuli si ruce, jak naložili se zrádcem.
„Co vám udělal?“ hekla po chvilce Lidka. „Proč?“
„Zradil nás, krasotinko! Zneužil nás k černé práci a slízl smetánku,“ zasmál se Staško. Marcin plačící Lidce hbitě přehodil smyčku přes hlavu a surovými kopanci do žeber dobíjel ležící Zuzku.
„Nech ji,“ přikázal mu Staško, „hoď jí provaz na krk, vezmem ji taky! Végh bude mít radost!“
Jen zaslechla Lidka to jméno, pochopila, že jsou v ještě horší bryndě, než celou dobu myslela. Strachuplně sevřela Kristiánka, div jej nerozmačkala. Staško trhl za provaz, a pokud se nechtěla udusit, musela jít. Nešťastně se ohlédla do míst, kde nenávratně zmizel Václav, a zároveň letmo spatřila, jak se Marcin snaží přimět k odchodu Zuzanu. Když neuspěl surovostí, vytáhl čutoru s kořalkou a přinutil ji, aby se napila. Pak šla i ona, dusíc se krví a prskajíc pálivou tekutinu na všechny strany.
Bylo by přespříliš drsné popisovat, jak byly ty dvě vlečeny mezi skalkami a jak s nimi neměli Staško s Marcinem kousek slitování, jen je dovléci k nohám Štefana Végha. A při té strastiplné cestě lumpové naprosto bez zábran diskutovali o tom, jak napříště vypálí Ostrówského usedlost. Z tváří jim sálala doslova bezbřehá zloba, promítající se do každého jejich pohybu, každé maličkosti, kterou mohli sestrám ztížit život. Když provaz na Lidčiném krku konečně povolil, byla již polomrtvá a myslela jen na to, jak zachránit život dítěti. Málem si ani nevšimla, že stojí před chyší z chvojí a větví, a že je od nedalekého ohniště se zájmem sledují dva muži.
Jeden bezvýrazné tváře, dosti zarostlý, druhý však s grimasou samotné smrti. Baron Štefan Végh! Šlechtické oblečení měl špinavé a rozedrané, přezky z něj visely na všechny strany. Oči se zdály hluboko zapadlé, podobně jako tváře, značící, že baron ještě zhubl. Vlasy měl mastné a divoce rozcuchané, krajkový límec nesl stopy jídla a byl natržen. Zdálo se, že tu trosku, toho ubožáka, už nemůže zaujmout naprosto nic, že nadobro uvízl v bažině letargie. Jak však spatřil sestry, viditelně ožil. Vidouc ten hrozný obličej, Lidka málem upustila dítě, které do té chvíle marně tišila. Zuzce bylo všechno jedno, nos i ústa měla samou krev, a byla tak zdeptaná, že nevnímala své okolí. Zbavili sestry provazu a pokáceli jej přímo před Štefana, div ne do ohně.
„No né! Kde jste ty čubky vyhrabali?“ divil se baronův společník.
„Vlečem se za Pleškem až z Polska,“ zasmál se Staško, „věděli jsme, že tu pořád trčíte v téhle díře a že ten hajzl půjde na Hradiště přesně tudy. Kudy by taky šel! Tak nás napadlo osladit mu život. A tyhle dvě jsou navíc... “
„A kde je? Plešek?“
Ján Staško si přejel prstem přes krk a zakřenil se. Bandita pochopil a upřel pozornost na barona Végha, který se právě domáhal slova.
„Výborně,“ zaskřehotala ta kreatura, podobná kostře, a zatleskala hubenýma rukama, „tisíc dukátů pro Staška, tisíc pro Marcina... “
„On se nadobro zbláznil,“ šeptal Staško Marcinovi, „nemůže dát ani desetinu.“
Polák pokrčil rameny a sledoval, jak si baron stoupl k sestrám. Přísně si tu hromádku neštěstí přeměřil a obrátil se ke kumpánům: „Jsou dvě, takže dva tisíce dukátů pro každého!“
Nebylo pochyb, jeho zdravotní stav se opět zhoršil, či lépe řečeno, jeho stav duševní.
„Dokonce tři, takže tři tisíce pro každého,“ dodal Štefan a obrátil se k „pobočníkovi“, „pane důchodní, vyplaťte těmto mužům šest tisíc dukátů a zavolejte pana soudce.“
Muž od ohně se potměšile zasmál a přikývl: „Samosebou, Vaše Veličenstvo!“
Staško s Marcinem nevěděli, zdali se také mají smát baronově šílenství nebo zuřit, že nedostanou ani vindru. Kdepak! Kde by tenhle zkrachovalec vzal tolik peněz, jistě nemá ani šest dukátů, natož šest tisíc!
Ale to už drmolil Végh něco dalšího. Zvedli hlavy a obrátili je přímo k němu.
„Vzácní pánové, slavný soude, já Štefan Végh, král uherský, král český, arcikníže rakouský, zahajuji slyšení s těmito dvěma ženštinami a jejich dítětem. Jsou obviněny z poškození mého majestátu, že mě ve své malosti zranili, že se na mě dopustili zrady... “
Následoval seznam všech zločinů, kterých se člověk vůbec může dopustit. Véghova sáhodlouhá řeč nepřidala na klidu ani trojici banditů, šokovaně naslouchali bláznovým slovům a mrkali po sobě, co to má všechno znamenat. Blaze bylo Zuzce, která v šoku neslyšela ani slovo, jen polykala malinovku a zírala na tu kostru v kůži.
„...tímto odsuzuji tyto nehodné čubky, tyto odpovědnice uherského království, k trestu smrti! Rovněž jejich dítě odsuzuji k trestu smrti! Pověste je!“
„Ježíši na nebesích, pomoz!“ zaúpěla Lidka a rozhlédla se po banditech, kteří jen zírali.
„A co nám zaplatit, urozenosti?“ osmělil se Staško. „Nemůžeme přeci zabít živou bytost, aniž by nám za to někdo nezaplatil!“
Odpověď byla náhlá a děsivá, Végh vytáhl pistoli a odpráskl opovážlivce jako prašivého psa. „Pan důchodní“ s Marcinem pochopili, že jde do tuhého, a chopili se zbraní. Végh však bambitku s bodrým úsměvem upustil, čímž málem odzbrojil i je samotné. Poodstoupili.
„Ale přátelé,“ domlouval jim, „což i vy chcete špinit čest uherského krále? On platí své dluhy.“
Na to s popravdě královskou štědrostí vytáhl měšec a potěžkal jej v dlani. Lotři na sebe překvapeně pohlédli, oči jim zasvítily zlatem. A co víc, Štefan je jistě neozbrojen, svou jedinou ránu vypálil a zbývá mu nejen měšec, ale i jeho skvělé boty a kazajka!
Marcin poklepal sukovicí o dlaň, „pan důchodní“ založil flintu přes ruku. Nejprve mrkli na blázna, kterou dosud nečinně převaloval v dlani měšec, a pak na sebe samé. Pro jednoho je kořisti až dost, pro dva málo. Jako na povel se vrhli jeden na druhého, náraz sukovice vychýlil pušku, jejíž ohlušující výstřel vyhnal z korun veverky. Chlap od ohně se nyní oháněl karabinou jako holí.
Lidka horečně umlčovala dítě a cítila, že teď je jedinečná šance uprchnout. Štefan stojí jako socha, jeho kumpáni se perou mezi sebou. Pak ale pohlédla na Zuzku a její naděje dočista pohasla. Mladší sestra ležela úplně nehybně, hlavu zvrácenou a zkrvavenou, krk zfialovělý modřinami, oči zavřené. Lidka na ni hleděla se zadrženým dechem a úpěnlivě se modlila, ať se sestřička pohne. Kdyby ji alespoň slyšela dýchat...
Marcin hroznou ranou roztříštil „důchodnímu“ lebku, chlap rozpřáhl ruce a svinul se mu k nohám. Polák se ušklíbl, zahodil zakrvácenou sukovici a vytasil ostrý nůž s dlouhou čepelí. S ironickým úsměvem přistoupil k nehybnému Véghovi: „Jsem k službách, Vaše veličenstvo! Nějak se mi líbí vaše vesta a vaše boty! Hm, ty jsou opravdu fajnové! A ty skvělé výšivky!“
Štefan vyděšeně ustoupil a zvedl ruce nad hlavu, čepel se zableskla. Marcin zkroutil rty k ještě ohavnější grimase a se zalíbením si prohlížel krajkový krejzl, který měl Végh kolem krku.
„Hm, to je taky moc pěkné,“ sebral Véghovi z dlaně měšec. Baron stál netečně jako socha, na kterou celý den kálí holubi. Liduška v té chvíli řešila dilema. Komu přát? Marcinovi nebo Štefanovi? Naivně doufat, že se vyřídí vzájemně? Kdo z nich bude mít slitování? Stačil by úder odhozenou sukovicí?
Jen s největší trýzní dala z ruky dítě a připlazila se k holi, nespouštějíc oči z nestoudného Marcina. Štefan se rezignovaně svlékal, odkládal boty, kazajku i vestu...
V té chvíli pochopila, že musí praštit Marcina. Sevřela sukovici, odporně krvavou, a s třesoucí se rukou přistoupila k Polákovi.
„Ne, já to nedokáži,“ pomyslila si. Zároveň se modlila, aby ji tomu násilníkovi neprozradil Štefan sám, musel ji přece vidět. Avšak baron si buď zachoval kousek rozumného uvažovaní nebo natolik litoval ztráty svého šlechtického oděvu, že ani necekl.
Nápřah a dopad!
To zasáhla hůl Marcinovu hlavu. Neudeřila tak silně, jak sama chtěla, rána sklouzla a otřela se zločincovi o temeno. Ten se otočil, cosi jako blesk nastavil před sebe a Lidka ucítila bolest. Marcinův nůž byl od krve! Upustila sukovici a přepadla vzad.
„To mi zaplatíš, ty zmije,“ zasyčel, „mojí vlastní holí!“
Lidka ztrácela půdu pod nohama, padala na stěnu chýše a cítila krev v břišní oblasti. Poznala, že se životodárná tekutina dere na povrch a zároveň dobře viděla, jak se k ní ten vrah blíží. Ještě dva kroky a bodne podruhé! Hloubš a smrtelně!
Ještě krok.
Prásk!
Marcinovi se podlomila kolena, upustil nůž a skácel se k zemi jako podťatý. Ani neviděl, kdo mu udělal díru v zádech. Byla to snad Zuzka? Ne, ta leží mrtvá na zemi. Štefan? Ne, ten je polonahý, zírá pohledem bláznů. Snad ne dítě, vždyť je to hloupost!
Lesem se rozlehl psí štěkot a s ním lidské hlasy, Lidka bolestí klesla na stěnu chýše, cítíc, jak se pod ní narovnané větvě propadají níž a níž. Proto nespatřila hajného se psem, blížící se lesem, ani uniformovaného hajduka s tasenou šavlí.
„Hrome, Lukáši,“ chytil ozbrojenec v mundúru hajného za rukáv, „to jsou tedy pěkní pytláci, to ti povím! Vrazi to jsou!“
Šokovaně stanuli na tom pohřebišti a rozhlíželi se po zakrvácených tělech. Našli nejspíše, co již delší dobu hledali, pytlácká oka u stěny chyše a ulovenou zvěř, položenou na loži z jehličí či rozvěšenou. Ve srovnání s tím hromadným hrobem však šlo o objev tak nepodstatný, že jej nezmínili ani slovem. Přispěchali k raněné.
„Umřu?“ hlesla. „Přineste mi dítě. Chci ho naposledy vidět.“
„Nemyslím, že umřeš,“ úlevně vydechl hajduk, „honem Lukáši, dones něco, nebo nám vykrvácí!“
„Přepadli nás,“ pípla Lidka, „a dovlekli sem.“
„Koho -nás-?“ podivil se hajný a ve stejné chvíli spatřil mezi mrtvolami hrozivých zjevů i Zuzčinu plavou hlavu, oproštěnou od šátku a zvrácenou na stranu. S malou nadějí pokynul hajdukovi, ten mu zanechal svou košili, aby z ní utrhl obvaz, a neméně skepticky přispěchal k Zuzce. Byl si napolo jistý, že mu její hezká hlava klesne pod rukama zpět do nepřirozené polohy, a o to víc jej potěšilo, když to stvoření otevřelo oči.
„To už hsem v ráji?“ zahuhlala skrz krví ucpaný nos a zašátrala po chlapíkovi rukama.
„Nejsi o nic víc v ráji než já,“ radostně ji poplácal po tvářích a obrátil se, „máme štěstí, taky žije! A nemyslím, že je nějak vážně zraněná.“
„To je dobře, vezmeme je do hájovny,“ křikl po něm Lukáš, který pracně obvazoval Lidku.
„A co s ním?“ pokynul hajduk k Véghovi, který tam stále postával jen ve své špinavé košili.
Hajný tázavě pohlédl na Lidku: „Ten patří k vám?“
„Nepatří k nikomu,“ špitla.
„Svaž ho. Půjde s námi,“ pokrčil rameny myslivec a zvedl mladou maminku do náruče. Hajduk přikývl, spoutal Štefana, pomohl na nohy zbědované Zuzce a vedl ji za ruku na cestu. Baron je následoval na provaze.
Hajná nad sestrami spráskla ruce, překvapivě se však ukázalo mnohem těžší ošetřit Zuzčin nos, než vyčistit a převázat řeznou ránu, kterou utrpěla Lidka, ležící na posteli. Plavovláska si totiž nenechala na svůj poraněný obličej ani sáhnout, takže nezbylo, než aby ji jeden držel kolem pasu, a druhý, tedy spíše druhá, hajná, jej s namočeným hadrem pomalu ošetřovala.
„Au, au,“ naříkala Zuzka, „je zlomený! Že je zlomený?“
„Kdyby byl zlomený, křičela bys jinak!“ usadila ji hajná a pečlivě děvčeti čistila tvář, dokud na ní nezbyla ani stopa po krvi.
„Drž si to u nosu, bude ještě krvácet,“ sdělila Zuzce a s dojetím pohlédla na Lidku, chovající si dítě, „měli jste štěstí! Zatracené štěstí... našeho pacholka tihle hrdlořezové před časem odpráskli!“
„To je mi líto,“ zašeptala Lidka, „jak jste o nás věděli?“
„Hledali jsme ty pytláky už dlouho, ti vyvrhelové se neštítili ničeho,“ přisedl k Lidce hajný, „zaslechli jsme dva výstřely a bylo to.“
„Nevím, jak vám mám poděkovat,“ oplatila mu Lidka chabým úsměvem, „ráda bych pokračovala v cestě... “
„To je vyloučeno,“ mínila hajná, „jestli se ti ta rána zanítí, panenko, tak jsi nadobro ztracená!“
Liduška tak rezignovaně klesla zpět, pohladila Kristiánka po vláskách, které ve slunečním svitu z okna zazářily zlatem. V tu chvíli se vrátil hajduk, smekl a smutně pravil: „Toho vašeho bratra jsem našel... nebylo mu pomoci... byl mrtvý, ještě než dopadl tam dolů... tělo vyzvedneme a pohřbíme...“
Domácí čekali, že to sestry rozesmutní, ale Zuzka jen vzdychla a Lidka pokládala Václava za mrtvého od chvíle, kdy mu sukovicí rozbili hlavu. Zuzana si přisedla k sestře a smutně jí sevřela ruku. Druhou pohladila uplakaného Kristiánka.
Hajduk zatím odkráčel a vrátil se s Štefanem Véghem. Barončin syn měl ruce spoutané konopným provazem, ale nezdálo se, že mu to příliš vadí. Apaticky mrkal, a když jej ozbrojenec pohnal před sestry, poslušně přistoupil, aniž by pohnul brvou. Hajduk jim pokynul, jako by se chtěl zeptat: „Co s ním?“
„Předat zákonu,“ bez slz odvětila Lidka. Najednou jako by se přeřekla, to se její oči setkaly se zrakem souzeného. Byl to zvláštní pohled, zbavený všeho lidského. Ne, nebyla v něm krutost. Ne, nevyzařovala z něj ani zvrhlá vášeň. Dokonce ani dřívější chlípnost! Díval se na ni s výrazem němé tváře, očima bytosti, která ani netuší, proč tu stojí v poutech, a už ten samotný fakt ji vůbec nezneklidňuje.
Lidka se kousla do rtu.
„Pusťte ho na svobodu,“ k překvapení všech pravila, „je neškodný, vlastní lidé ho okradli... je jako zvířátko, nezaslouží šibenici... “
Hajný s hajdukem popravdě čekali pravý opak, avšak, vědomi si toho, že to byli oni, kdo dával velkoryse na výběr, souhlasili.
„Poděkuj, lotře,“ vrazil mu hajduk herdu. Štefan skutečně poděkoval, nikoliv upřímně, ale už vůbec ne neupřímně. Netušil, co dělá, a evidentně mu na tom vůbec nezáleželo. Zapitvořil se a opět zkameněl jako socha. Hajduk mu, ač neochotně, rozvázal ruce a vypustil jej dveřmi ven. Rozpačité pohledy létaly přes celou místnost. Asi by se ještě dlouho probírala správnost toho nečekaného rozhodnutí, kdyby se najednou neozvala Zuzka svým novým huhlavým hlasem: „Mohu se vrátit domů?“
„Ty chceš pokračovat na Moravu?“ upřela na ni Lidka překvapený zrak. Ostatní jí asi vůbec nerozuměli, soudě podle tázavých pohledů.
„Do Olšice,“ šokovala sestra sestru, „už nechci nikam chodit, tam je můj domov, tam mě mají rádi.“
Lidka zauvažovala, hleděla střídavě na Zuzku, střídavě na Kristiánka. Nakonec, a vůbec né zlehka, vyslovila toto: „Pokud myslíš, že je to nejlepší věc, kterou můžeš udělat, pokud tě tam volá srdce, tak se vrať. Já se bez tebe obejdu, Zuzanko, a přeji ti vždycky to nejlepší.“
„A neumřeš mi tu?“ škytla Zuzka, o kterou se opět pokoušel pláč. „To bych nemohla v klidu odejít! Slib mi to!“
„Proč bych měla umírat, hlupačko,“ odvětila Lidka a políbila ji, „jdi, kam chceš.“
„A nebudu ti chybět?“
„Zuzko, kolik ti je?“
„Dvacet.“
„No vidíš. To je dost na to, aby ses mohla sama rozhodnout. Já ti nebráním,“ hlesla Lidka a položila hlavu na polštář. Zranění bolelo, bralo jí síly. Zuzana stále váhala a čas pomalu plynul. Nakonec políbila dítě na růžovou tvářičku, pak se rty dotkla i Lidčiných lící a vstala. Hajná chtěla děvčeti zastoupit cestu, ale manžel s hajdukem jí domluvili. Lidka Zuzce honem nutila Václavovu mošnu a vytahovala z ní dukáty a bambitku.
„Ne, ne, tohle taky ne! Pistoli ne!“ bránila se Zuzka. „Akorát by mě tížila. Musím sama a pokud budu mít štěstí, jsem do večera zpět... “
„Nechceš si to rozmyslet, dítě?“ starostlivě se optala hajná. „Určitě přijde pořádná bouřka a ráno moudřejší večera... vlci a medvědi... “
Ovšem Zuzaně jako by narostla křídla, nebyla k udržení. V hlavě jí pulsovalo tisíce myšlenek, mezi nimi však ta hlavní a nejvýznamnější. Pochopila, že její místo je v Olšici.
„Kdybys vzkázala, žes v pořádku dorazila, tak bych byla moc ráda,“ smutně se na ni usmála Lidka, „měj se, Zuzi, a hodně štěstí tam v dáli.“
Ještě jednou se políbily, a když tak učinily, zabloudila Zuzka rukou do kapsáře a vytáhla prstýnek. Měla jej u sebe od té doby, co Lidce vypadl, když se prala Rehákovou. To ona jej sebrala ze země a ona jej pronášela všemožnými nebezpečími. Lidka si klenot prohlížela s vlhkýma očima a nakonec jej i navlékla na prst. Padl. Přesně taková vzpomínka jí scházela.
Již vyčerpaly všechno dojetí a naplnily vrchovatě čas loučení. Zatímco zraněná Lidka zůstala i s dítětem u hodných lidí, Zuzka, volná jako pták, zamířila k domovu.
Zprvu se šlo mladší Pleškové lehce, jako by úplně zapomněla na únavu i na úmorné vedro. Občas se dokonce rozeběhla, jen aby už byla zpátky. Touha po domově v ní vzbudila nový elán, Zuzka pelášila, až se za ní prášilo. Minula svah, kde tušila Véghovu chýši. Prošla kolem studánky se svahem, kde Staško s Marcinem zabili Václava.
Dokud ji cesta vedla lesem a chládkem, bylo jí dobře, nohy jí sloužily a nepociťovala žízeň. Občas si hřbetem ruku otřela bolavý nos, aby zjistila, zda jí pořád teče krev. Ve své zbrklosti si však neuvědomila jinou věc, a když jí došlo, že sešla z cesty, polekaně se zastavila a pátrala očima po kopcích. Už měla být dávno u Váhu! Marně se pokoušela zaslechnout šumění řeky, všude kolem byly jen stráně a neprostupný les. Nejprve proklínala bludný kořen, pak se zlobila sama na sebe a nakonec se v panice rozeběhla, kam jí nohy nesly, jen a jen najít nějakou cestu! Když zastavila ve svahu, aby se nadechla, poléval ji ledový pot. Opřela se zády o strom a usilovně přemýšlela, jak ven z té šlamastiky. Chvilku křičela na celé kolo, pak se svinula do klubíčka u paty stromu a tiskla si rukou naražená žebra. Najednou ji rozbolelo celé tělo, probrala se každičká ranka, ožil každičký šrám, který utrpěla tím příšerným zacházením. Posmrkávala a bála se pohnout krkem, odřeným od provazu. Připadala si jako nalomený stvol.
Když se nějakým zázrakem vzpamatovala, napadlo ji, že lidé přeci bydlí v údolích a že je tedy potřeba sejít dolů. Záblesk chladné rozvahy ji nasměroval ze svahu. Po nějakém čase se les rozestoupil v rozlehlou louku a pole. Stále nevěděla, kde je, alespoň však našla prašnou polní cestu, vytlučenou kopyty a posléze i povědomou křižovatku.
No, jistě! Nejradši by si nafackovala. Takhle zmatkovat! Zuzka se opět cítila pevná v kramflecích, přinutila unavenou mysl k činnosti, a domnívajíc se, že míří k Váhu, odbočila. Všechna ta místa se jí nezdála neznámá, jediné, co ji mátlo, byly otočené stíny. Vzhlédla ke slunci a došlo jí, že se den chýlí k večeru a času ubývá. Přidat do kroku? Jen těžko mohla svou zbědovanou tělesnou schránku nutit k něčemu takovému!
Za chvilku se udýchaně zhroutila pod osamělý strom uprostřed vyprahlé půdy a zežloutlé trávy. I tady ve stínu vládlo smrtící horko, kučeravé obláčky na obloze věštily bouřku.
Vedro, žízeň, prach.
Snažila se nepřemýšlet, když vzala z příkopu spadlé jablko, a zakousla se do něj. Otřela si zpocené dlaně a přejela jimi poraněná chodidla. Se stále sílící žízní, kterou nezahnala ani trocha šťávy z bídného padavčete, pokračovala v cestě.
Slovo „voda“ nabylo magického přízvuku.
Voda, voda, voda... přihořívá... samá voda... spoustu vody.
Zavál vítr a zahřmělo, jako by na ni sáhla chladná ruka, to zadul vítr, ženoucí bouři. Přidala do kroku a zaslechla první hrom. Hned po něm další a za chvilku už všude šustily kapky deště, zalévající vyprahlou horskou krajinu.
Ne, že by byla dcera Martina Pleška nevděčná, ale strašlivý liják, který se snesl v příštích okamžicích, překonal její tužby po vodě natolik, že si hned upřímně přála sluníčko. Hory se zahalily do dešťové roušky, krajina potemněla, občas prolétl blesk a osvětlil desetitisíce velkých kapek, snášejících se k zemi a bičujících bezbrannou zem.
Děvče promoklo během chvilky, a protože se nebylo kam schovat, pokračovalo dál, oslepené vodou, která mu stékala do očí. Rychle si obmotala hlavu šátkem a jako smyslů zbavená vklouzla pod velký strom. A hle, ten strom znala, tady se zastavovali s Václavem a Lidkou, aby si odpočinuli!
Objev, že skutečně nezabloudila, jí vdechl novou sílu. A třebaže ji zachvacovala zima a cítila, že je promoklá až do morku kostí, pokračovala po cestě, dokud se zalesněnou strání nedostala k Váhu. Bezpečně poznala, kde je, bystrický hrad se nedal přehlédnout. Jako by měl blesk každou chvílí udeřit do té útlé stavby, postavené na skalním ostrohu jako věž do nebes.
Jen s jedním Zuzka nepočítala. Váh ji zachránil, Váh ji spasil, ovšem nyní, když stála na jeho břehu a sledovala vlny, poznala, že se přes něj sama nedostane. Plavkyně byla mizerná a i kdyby, tak sama představa, jak za bouřky překonává silný proud, nevypadala ani trochu reálně. Mátožně se rozeběhla podél břehu.
Poznávala ty zátočiny, věděla, kde je. Kdyby jen všechna ta známá místa nebyla na druhém břehu! Nakonec doběhla proti proudu řeky až k Olšici. Tady zuřila bouře nejprudčeji, rákosí se ohýbalo, vstávalo a klesalo s nápory větru. Blesky šlehaly a zřetelně Zuzce odhalovaly potemnělé horské svahy na druhém břehu, z nichž jeden skrýval Olšici i s kaštělem.
Zuzka sestoupila až k řece, dokonce se po kotníky ocitla ve vodě. Vrávorala jako raněný pták. Rozhrnovala rákosí a bloudila po břehu, zda tam náhodou nenajde loďku, která je ráno přepravila. Když pročesala hustý porost křížem krážem, snažila se přilákat pozornost křikem. Zkuste však přeřvávat dravý živel!
Málem se rozplakala zklamáním, byla tak blízko! Olšici měla na dohled, v záři blesků krásně viděla krajní domy. Drkotajíc zuby vklouzla pod velký strom a svinutá do klubíčka naslouchala bouři, jejíž zloba právě vrcholila.
Z nebe se svezl blesk a udeřil do lesní hradby jako stříbrná šavle.
Zuzana klesla k zemi.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 11 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 14 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
