obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915348 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39471 příspěvků, 5737 autorů a 390242 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Spoutané meče (46. kapitola) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Spoutané meče
 autor Kaileen publikováno: 30.01.2010, 22:47  
***
 

Lov


Ve tmě jsme se snadno připlížily a zbavily se dvou mužů, kteří měli hlídat vchod do města. Můj první lov a jde to tak lehce? To jsem nečekala. Těšila jsem se na napětí, dobrodružství, riziko, přitom jsme se bez potíží dostaly až skoro ke kovárně.

Na první pohled působilo město klidným dojmem. Zdálo se, že vše probíhá jako obvykle. Ulice téměř prázdné, občas jsme se skryly před někým, kdo se zřejmě vracel z putyky, jinak se nám však nikdo nepostavil na odpor i když tolik lidí vědělo, že přijdeme. Rony měl přece tolik známých a žádný z nich ho nebránil? Tušila jsem potíže. Ačkoliv jsem z toho byla částečně nervózní, bylo jisté, že právě takové nebezpečí nás obě posílí.
„Celé je to špatně,“ zastavila Kaileen a rozhlédla se kolem, „cítím to.“
„Je to past,“ přikývla jsem.
Dál už jsme nemluvily. Gestem se mě zeptala, zda chci pokračovat a já jsem rozhodně nebyla v náladě, abych se kořisti vzdala. Když už jsme se plížily jako vyvrhelové kolem zdí a schovávaly se před náhodnými kolemjdoucími, nechtěla jsem ustupovat.

Pozemek, kam jsme se měly dostat, byl od zbytku města oddělen asi dvoumetrovou zdí, v níž byla zasazena železná vrata. Dalo se zahlédnout poměrně vysoké stavení, kde Rony s rodinou zřejmě přebýval, menší střecha kryla kovárnu. Vedla sem pouze jediná ulička a byla jsem si jistá, že nám ji brzy někdo zastoupí a nám nezbude, než se bít.

Zatím jsme stály ve stínu, ale pokud jsme chtěly pomýšlet na úspěch, musely jsme se vydat do osvětleného prostoru před bránou. V blízkosti kovárny nebylo ani živáčka, to mě děsilo asi nejvíc. Byla jsem nervózní, a to jsem vždycky měla potřebu mluvit, ale teď to nešlo.
„Havěť!“ tiše zaklekla Kaileen a praštila pěstí do kamenné zdi.
„Pojď,“ vystoupila jsem ze stínu, protože stejně nemělo cenu se schovávat.
„O jednu rodinu už jsem přišla, snaž se zůstat naživu,“ napomenula mě a vykročila.

Prvních pár kroků se nedělo nic, až v půlce cesty se z okolních domů vyhrnulo několik desítek mužů. Celou dobu na nás čekali zalezlí jako krysy, zastoupili nám také jedinou možnost útěku. Nečekala jsem, že by se někdo z lepší vrstvy zapletl do tohoto sporu, proti nám stáli chudě oblečení chlapi, kterým jako zbraně posloužilo vše, co našli po domech. Rvačka by nám nepomohla přežít, nezbývalo, než se pokusit obránce přesvědčit, aby nám ustoupili.

„Kde je Rony?“ rozhlédla se Kaileen. „Kde se schovává ten zbabělec, zatímco vy chráníte jeho rodinu?“
Nikdo neodpověděl, přiblížili se. Věděli, že jsou v přesile, byli si jistí, že přátele dokážou ochránit, pokud se nenechají přemluvit.
„Bohové rozhodli, nemůžete je zachránit!“ zkusila jsem to taky, ale nemohla jsem je zastavit, byli už příliš blízko.
Vřelo to ve mně. Ani jsem nepostřehla, kdy jsem uchopila meč. Chtěla jsem dokázat nemožné a probít se davem. Erijci přece taky byli silní chlapi a přežily jsme.
„Pozor na tu kosu,“ strčila do mě Kaileen. „Jedna z nás to celé musí dokončit, nenech si srazit hlavu hned zkraje. Narat, stůj při nás,“ dodala potichu a pustila se do boje.

Tu noc jsem neměla radost z jediného seknutí. Ocitla jsem se v nebezpečí, mohla jsem zabíjet podle libosti, ale nic jsem necítila. Vraždily jsme měšťáky, kteří s bojem neměli pražádnou zkušenost a byli rádi, že vůbec udrželi v rukou to, co si bez rozmyslu vybrali jako zbraň, ať už to byly vidle, kladivo, sekera nebo prachobyčejný klacek. Bylo to jako prát se s bandou dětí, a to mě po všem, čím jsme s Kaileen prošly, nemohlo těšit.

Nabyla jsem dojmu, že bychom si snadno poradily i bez mečů, ale vzápětí jsem se přesvědčila, že opak je pravdou. Zakopla jsem o mrtvé tělo a rázem se ocitla na zemi. Kaileen se snažila soupeře odlákat, ale nemohla zaměstnat všechny. Zbavili mě zbraně, měla jsem co dělat, abych se vyhnula úderům. Slyšela jsem výkřik, ani Kaileen nebyla nadlidská a nedokázala se sama ubránit přesile.
„Kaileen!“
„Lee!“
Schytala jsem pár kopanců, když jsem se snažila natáhnout pro cokoliv, čím bych se mohla bránit, ale stejně jsem nic nenahmatala. Tři chlapi mě obstoupili, ubili by mě i beze zbraní, zbýval jen zlomek vteřiny.

Ohlédla jsem se, jak daleko leží zbraň, někdo na mě šlápl. Teď ne! Nemůžu se zdržovat, když Kaileen prohrává! Chtěla jsem se otočit zpátky, ale něčí ruka držela moji hlavu a odsunula vlasy z krku.
„Znamení!“ vykřikl někdo. „Ona nese znamení války!“
„Narat je zpátky!“ zvolal další. „Narat se vrátila, znova za nás bude bojovat proti Kharovi!“
Nechápala jsem, co je popadlo, ale byla jsem ráda, že už nikdo neútočí. Všichni se shlukli kolem mě, strkali do sebe, aby se každý mohl podívat. Netušila jsem, proč právě mě spojují s Narat, vždyť mě nesnášela a nejradši by mě zabila, kdyby se nebála o svou smrtelnou matku.

Sevření povolilo, mohla jsem otočit hlavu, postavit se, znova uchopit svůj meč. Muži ustoupili, abych prošla ke Kaileen. Podle ran se na ni nesypali všichni najednou, byla ráda, že se vůbec mohla hýbat. Chtěla jsem jí pomoct vstát, ale odmítla.
„Jaké znamení?“ zeptala se s námahou.
„Nevím,“ pokrčila jsem rameny, „vždyť mě Narat nenávidí. Kdo ví co viděli, hlavně že jsi celá.“
„Mně nic není,“ odsekla, odstrčila mě, sebrala meč a pomalu se zvedla. „Musíme dál.“
Muži neodešli, stáli opodál a čekali, co bude následovat. Kaileen nebyla schopná překonat zeď a mě samotnou pustit nechtěla.

„Rony! Vylez ty zbabělče!“ křičela zoufale, protože on musel vyjít ven, aby mohla splnit, co slíbila. V jejím stavu jiná možnost nebyla, mohla být ráda, že vůbec sebrala dost sil, aby mohla křičet. „Rony! Slyšíš?! Pojď ven!“
„Pojď ty sem!“ odpověděl povýšeně.
„Ne, Rony,“ zaslechla jsem Lany.
„Neboj se,“ uklidňoval ji, „jdi dovnitř k ostatním.“
Přišel k vratům a vyhlédl ven. Když viděl, že Kaileen sotva stojí na nohou, pousmál se. Byl si jist svojí převahou, ode mě nebezpečí nečekal.
„Ty se mi chceš postavit?“ vysmíval se jí. „Podívej se na sebe, vždyť každou chvíli spadneš.“
„A co já?“ nabídla jsem se. Taky mě všechno bolelo, ale přece necouvnu kousek před cílem.
„Je můj,“ zavrčela Kaileen.
„Dejte mi vědět, až se dohodnete,“ prohodil a měl se k odchodu.
„Vyjdi ven, kováři!“ zvolal kdosi z přítomných.
„Jo, ukaž se, Rony!“
„Nebuď zalezlý jako krysa! Copak neporazíš polomrtvou ženskou?!“
Chlapi za námi se překřikovali a lákali Ronyho, aby přinejmenším otevřel. Ustoupily jsme kousek dál od vrat a čekaly, jak se kovář zachová.

Pro jistotu jsem se ohlédla po přítomných, pořád ještě jsem nevěřila, že by tak najednou změnili strany.
„Počkej,“ řekla Kaileen a zlehka mi sáhla na krk, pak přitlačila prsty k tepně a pohnula jimi, jako by chtěla něco setřít. „Je to tak.“
„Co je tak?“
„Pamatuješ to souhvězdí na obloze? Vysvětlovala jsem ti, jakým symbolem se Narat prokazuje. A ty ho máš. Přesně tady,“ znova se ho dotkla.
To ráno u popraviště, to musela být ona. Proto jsem nikoho neviděla, přestože na mne někdo sahal. Proč zrovna tenkrát se rozhodla mě přijmout? Proč si toho znamení celý den nikdo nevšiml? Doufala jsem, že už je to všechno, že žádný další znak na mě nikdo malovat nebude, protože bych byla brzy všem k smíchu.

„Taky si ho vysloužím,“ řekla potichu spíš pro sebe a otočila se k mužům. „Dokážete ta vrata otevřít? Kdo z vás stojí o Naratinu přízeň?“
Podívali se po sobě a vydali se k nám. Přešli přes mrtvá těla, někteří šlápli do potůčků krve, případně zvedli potřebné nástroje. Kaileen se opřela zády o zeď, aby si trochu odpočinula. Pouze její typická zarputilost jí bránila, aby se sesunula.
„Pustím tě dovnitř,“ ozval se Rony, „ale pouze tebe, Kaileen.“
„Budeme bojovat beze zbraní,“ vymínila si.
Mlčky přikývl, otevřel a ustoupil, aby mohla projít.

Dva chlapi mě vysadili, abych aspoň něco viděla přes horní část vrat. Kaileen už měla málo sil, ale byla odhodlaná. Nedokázala pochopit, že jsem si já naklonila Narat a nesla její symbol, zatímco ona za všechna ta léta… I já jsem to vnímala jako křivdu, stejnou křivdu, jaké se dopustil Raam vůči Narat.

Kaileen nebyla dost rychlá, aby se vyhnula silným ranám kováře. Stačilo pár úderů a nedokázala se zvednout.
„Všichni Lonshi vymřou,“ řekla několikrát Narat.
I Kaileen je Lonshi! Mám se dívat, jak ji porazí takový všivák?
„Vyražte to!“ seskočila jsem a ukázala na vrata. „Otevřete to nějak!“
Zatímco se muži marně snažili dostat dovnitř, vnímala jsem, jak si Rony vychutnává vítězství, jak ho Lany povzbuzuje a jak Kaileen trpí porážkou.
„Pomozte mi!“ poklepala jsem na rameno jednoho z měšťáků a ukázala, aby mi pomohli překonat zeď.
Těžko jsem se škrábala nahoru.
„Varoval jsem tě!“ křičel na Kaileen a podle zvuku do ní nejspíš kopnul, což mě nabudilo nečekanou silou a zlostí. „Měla sis jít po svých, teď tě dorazím, dávno jsem to měl udělat!“

Narat, jestli ses bála, co tvému lidu udělá Kaileen, tak já ti přísahám, že budu mnohem horší. A Xeros mi pomůže.

Strach, nenávist a pomsta mě hnali dál. Na pozemek kovárny jsem nedoskočila právě šikovně, meč mi vypadl z ruky hned na vrcholu zdi, ale nezdržovala jsem se tím. Okamžitě jsem se zvedla a běžela překazit Ronyho vítězství.

„Rony!“ vykřikla Lany, když mě uviděla a on se otočil.
Do cesty se mi postavil nějaký mladík, ale neměla jsem na něj náladu. Bez námahy jsem se ho zbavila, zastavily mě až silné paže kováře. Ani se nezapotil, když mě zvedl a hodil kus od sebe. Neviděla jsem jiné východisko, sáhla jsem po dýce i proti neozbrojenému soupeři. Ostří odlákalo jeho pozornost, vsadila jsem všechno na dva rychlé pohyby. Krok za soupeře a úder hlavicí. Mečem by to bylo jisté, ale stejně jsme ho chtěly živého. Kovář se neskácel hned, chvíli vrávoral, využila jsem té trochy času a spěchala za Kaileen.
„Nic mi není,“ odstrkovala mě. „Dodělej to! Dodělej to!“
„Rychle dovnitř!“ pobízel rodinu mladík, který mi předtím zastoupil cestu. „Schovejte se!“

Všichni na jednom místě? Výborně. Takovou šanci si nemůžeme nechat ujít. Skočila jsem po otřeseném kováři a útočila, dokud mi zbývaly síly, klouby rukou odřené do krve od jeho vousů. Při jeho postavě jsem mu nemohla zvlášť ublížit, rozhodně ne neuváženými údery, ale než se sebral, měla jsem dost času, abych pod přístřeškem našla provaz. Musely jsme být dvě, aby se nám podařilo Ronyho svázat, přesto jsme to nejhorší zvládly.

Říkala jsem si, jak se dostaneme do domu. Na vykopnutí dveří jsme neměly sílu, rozbíjet okna a naběhnout si na nečekanou ránu taky nebylo nejchytřejší.
„Čím kdo zachází, tím taky schází, Lany,“ prohodila Kaileen a rozhodně neměla na mysli nic jiného než moc ohně.
Sama jsem se o to postarala, Kaileen jsem nechala hlídat bezbranného Ronyho.
„Lany! Poslední příležitost, vylez ven!“ volala netrpělivě, zatímco já už jsem byla připravená. „Jsem zvědavá, jak dlouho tam vydržíš! Možná budeš lepší než ti, které jsi vyměnila za něj,“ strčila do kováře. Byl by se po ní ohnal, ale neměl jak.
„Máte dvě možnosti,“ přiblížila jsem se s ohněm. Věděla jsem, že Kaileen už se zvlášť dlouho neudrží. „Buďto tady teď uhoříte, nebo půjdete s námi a královna rozhodne, jak s vámi naloží.“

Ticho.

I já jsem měla na výběr – čekat a nechat Kaileen potupně odpadnout nebo se o problém sama postarat a vyhnat tu verbež z chalupy. Snadné rozhodnutí i pro mě, když vtom se otevřely dveře a ven vyšli tři mladíci. Jeden z nich byl určitě Lonshi, i když už nebyl čistý, projevily se u něj Ronyho vlohy a nikdy bych nepoznala, že by Lany mohla být jeho matkou.

„Řekl bych, že jsme v přesile,“ poznamenal nejstarší z nich. Nepřátelství jsem z něj cítila na dálku, jeho modré oči mě varovaly, abych se neodvažovala ublížit jeho rodině.
„Myslíš?“ ozvala se Kaileen, nechala Ronyho klečet v prachu a se sebezapřením se vydala k vratům, aby otevřela těm, kteří byli nakloněni nám. Muži pomalu vcházeli a postavili se ke kovárně. „Narat žádá jeho rodinu,“ ukázala na Ronyho, „za blaho celé země. Lepší nabídku nedostanete.“
Neodpověděli, někteří přikývli, ale hlavně nešli proti nám.
„Řekla bych, že jsme v přesile,“ přisadila jsem si.

Lany otevřela a pomalu vyšla ven, za ní dvě mladé ženy, zřejmě dcery, které vzápětí objali jejich druhové. Čistě oblečené mladé dámy se na nás bázlivě dívaly, z jejich tváří se dalo vyčíst, že věří svým partnerům a nepochybují, že se o ně dobře postarají. Jako Lonshi se nejevila ani jedna z nich, zapochybovala jsem, zda nám Lany nepředhodila někoho cizího, u ní by mě to v nejmenším nepřekvapilo, ale byla jsem rozhodnutá vzít, co nabízela. Corita už z nich pravdu dostane.

„Jak dojemné,“ zatvářila se Kaileen pohrdavě a stejně jako já si musela spočítat, že zde někdo chybí. „Schválně, tvůj vnuk vyjde ven sám nebo se chceš podívat, jak dopadli ti, které jsi zradila? Možná bys ráda cítila pach spáleného masa, co já vím, Lee ti ráda vyhoví.“
„Ne!“ vyhrkla Lany a zoufale se na mě zadívala.
„Prosím!“ skoro se po mně vrhla tmavovlasá dívka, ale její druh ji prudce strhl k sobě. „Aspoň jeho nechte žít,“ rozplakala se, položila hlavu na jeho hruď, on ji utěšoval, ale já jsem necítila soucit.
S každou její slzou ve mně rostla zlost, chuť po krvi a pomalu se ze mě stávalo to, co Narat chtěla mít z Kaileen.

Neodpověděla jsem já ani přítelkyně, věnovaly jsme jim pár vteřin, aby si rozmyslely, jakou smrt chlapci dopřejí. Plamen se hladově třepotal a probouzel ve mně nutkání nakrmit ho. Jak by se Lany a ti ostatní tvářili, kdyby viděli malého kluka – syna, vnuka, pro mě zatím beze jména, kterak se jeho malé dlaně opírají o skleněnou výplň okna, kdyby viděli vyděšenou tvář a křičící ústa volající matku, otce… Dostal by se ven? Udusil by se nebo by ho pohřbil padající trám? A Kaileen? Ulevilo by se jí, tak jako se ulevilo Narat, když se její spár zabořil do mého těla?

Zamyšlená jsem přeslechla jméno, kterým ho zavolali. Bázlivě vykoukl z domu. Pořád se držel kliky, dětskou ruku nataženou, aby na ni vůbec dosáhl, pouze v šedé košilce zíral na mě, na rodiče, na všechny ostatní. Řídké světlé vlásky mu volně padaly na ramena a jeho modrá očka se na mě dívala s typicky dětskou nevinností, která mě ale v tu chvíli rozčilovala.
„Narat žádá Ronyho, Lany, jejich dvě dcery, syna a vnuka,“ otočila se Kaileen k mužům, kteří stáli u kovárny. „Vydáte nám je nebo jí mám vyřídit, že o její pomoc nestojíte?“
Chytrá, o to zoufalejší lež, protože už skoro padala únavou. Kdyby se nám kdokoliv vzepřel, zůstala bych v boji sama, Kaileen si byla dobře vědoma, že bez pomoci se odtud nedostaneme dřív, než odpadne. Vždycky jsem obdivovala její houževnatost, která ji držela při vědomí, i když jiní by se dávno vzdali.
„Svažte je!“
Poslechli mě. Ustoupila jsem, postavila se vedle Kaileen, ona nezastírala slabost a opřela se o mě.
„Ty bys pro Narat vypustila duši,“ konstatovala jsem.
„I tři, když bude potřeba,“ odpověděla odhodlaně a obě jsme se zadívaly na scénu plnou křiku, ran a slz, kdy se zoufalá rodina bránila přesile, a to ještě netušili, co dalšího je čeká.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 16 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 honzoch 31.01.2010, 21:06:51 Odpovědět 
   Pěkné, dynamické. Občas jsou hlavní hrdinky na můj vkus až příliš kruté, ale ani protivníci, a že jich tam máš dost, je nešetří, a tak se to dá chápat. Tak trošku doufám, že by to nemuselo skončit úplným masakrem kovářovi rodiny
 ze dne 01.02.2010, 14:19:38  
   Kaileen: Budu hádat - určitě bys nechal přežít malého vnoučka, zato mě láká zrovna ta jeho nevinnost... Uvidíme.
 Apolenka 31.01.2010, 17:32:34 Odpovědět 
   Já se do tebe, Maruško, pouštět nebudu, ani vrtat do textu... jsem ráda, že tu jsi a píšeš příběh, který mě baví. Mně naopak ta děvčata připadají dost bezcitná (když jde do tuhého) a muži bojující proti dívkám nehorázně suroví (mívám na ty chlapy vztek)... je to věc subjektivní.
Svoji opětovnou spokojenost vyjadřuji jedničkou.
 ze dne 01.02.2010, 14:17:12  
   Kaileen: Bezcitná... Často asi ano, ale mohlo by být i hůř, záleží zda se na stejnou situaci dívá šelma nebo kořist - zúčastní-li se lovu zajíc a vlk, určitě to každý z nich bude vidět jinak. Klidně bych Kaileen mohla nazvat masovým vrahem a vy ji máte rádi se vším, co k ní patří. Přejete nejen jí úspěch, vítězství a tím také další mrtvé...
 amazonit 31.01.2010, 6:39:10 Odpovědět 
   S pozitivy rozhodně souhlas s EKy. Jelikož tohle není žánr, který bych četla běžně, tak mi boje, bohové atd. připadají podaní přiměřeně a dobře, a nemůžu v tomto nějak moc vrtat, protože s tím fakt nemám ,,zkušenosti" a dvoumetrovou zeď bych nepřelezla ani v pohodlných kalhotách:-)
 ze dne 31.01.2010, 11:50:57  
   Kaileen: Tys zase vrtala do jiných věcí, taky to rozhodně nebylo na škodu. V přístupu tebe a Eky je samozřejmě rozdíl, i já si na ni musím zvykat. Co se týče bohů tak s těmi určitě nemáme fyzické zkušenosti nikdo, takže tam je relativní co komu pasuje, ale klidně vrtej do čeho chceš, mně to nevadí, už dříve jsem ti psala: směle do mě :-)
Ať napíšeš co napíšeš, mě těší, že ses znova zastavila.
 Ekyelka 30.01.2010, 22:44:27 Odpovědět 
   Zdravím.
Co mne napadlo jako první poznámka na okraj - ta zeď byla skutečně jen dvoumetrová, nebo jsem to špatně četla? Protože pokud je to tak, potom.. nezlob se, ale dvoumetrovou zeď ti s malou dopomocí přelezu i já v sukních. :)
Co se týče boje, asi jsem zmlsaná všemi alotriemi, kterými jsem prošla, dopustila se jich, nebo o nich četla - pár detailů navíc bych coby čtenář uvítala. Takhle podaný boj je sice fajn, ale připadala jsem si ochuzená o bezprostřední prožitek, kdy se do krve vevalí adrenalin a zrychlí se dýchání. Já vím, už zase rýpu na nesprávném místě, ale spíš jen zapisuju, co všechno mě během čtení napadlo.
Další věc - moji bohové zřejmě jsou mnohem krutější, protože takhle snadno boj nezastaví, i když se jejich miláčkům jedná o krk. :) Má to však svou logiku (zvrácenou, ale má), takže se v tom radši už nebudu vrtat. Jsem holt víc skeptická a cynická, takže spíš předpokládám u lidí to horší a tedy i chuť pořádně praštit před úctou, vyvolanou božím znamením. Zkrátka a dobře se mi ten ústup davu zdál až příliš rychlý, zřejmě ještě nestačila zafungovat davová hysterie.
Chápu, že Kaileen byla zraněná, chyběly mi ovšem (opět) detaily. Kulhání, sípění ze zlomených žeber atd. - vlastně vůbec plasticita popisů jako taková. Většinou mi při čtení probíhá děj přímo v hlavě, jako bych byla v centru dění, tady jsem ho však jen sledovala na plátně. Není to špatné, ale stále tuším ve tvém psaní netušené rezervy a hloubky, do kterých se stačí vydat a využít je. :)

Tak a po téhle lednové sprše pozitiva: rychlost, živost a promyšlenost. Děj není statický, byť v soubojích ještě cítím mezery, rozhodně se tvé postavy nenudí. Když si vyhraješ a vymazlíš víc atmosféru a vdechneš mezi řádky správnou dávku krve, slz a napětí, to bude ten pravý (maďarský) gulášek - silný tak, že taví kotlík. :)
Plus sem tam chybka, nicméně při tomhle textu se ztratí (není-li oko tak nevychovaně pozorné jako to moje). :)
 ze dne 31.01.2010, 12:03:50  
   Kaileen: Ahoj Eky,
hezky ses do mě pustila - usmívám se a pokyvuju hlavou, ale na té zdi trvám :-)
Beru na vědomí tvoje postřehy a jsem ráda, žes taky našla něco dobrého v této kapitole, jenom dodám, že Narat Lee nesnáší, chce se jí zbavit co nejdřív - to znamení mělo krýt bohyni samotnou, nikoliv Lee, ale reakce davu ji taky překvapila... O tom příště, nebudu tu rozebírat pokračování příběhu.
Zatím díky za publikaci a za tvoje rýpání :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
TROJITÝ NELSON ...
olda
Dračí legenda -...
Koralína
Jako bych kráče...
Miro Sparkus
obr
obr obr obr
obr

Doznání
sumus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr