» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Teorie lásky je božská, její praxe ďábelská."

Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais

počet přístupů: 2141490

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303521 komentářů :: on-line: 14 ::

:: Terminalita #4 - David Baran & Petr Balab ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Terminalita

Karel Čížek	publikováno: 04.02.2010, 8:03

Příběh tří depresivních studentů na své alkoholické cestě za svobodou, smyslem života, šílenstvím nebo prostě čímkoli, co zrovna dávalo smysl.


	Teprve v ten okamžik začal večírek. Rozběhli jsme se na všechny strany. Měli jsme toho tolik na vyřizování. Jeden námořník s hlavou švába běžel sehnat pivo. Druhý, který se převtělil ve vojáka britské východoindické společnosti a šel sehnat nějaký tonik s hořkostí osmnáctého století, aby ho mohl smíchat s omamným ginem a podávat jako další imaginární dávku medicíny proti malárii dnešní doby (ve skutečnosti ten člověk byl emo, který měl obě ruce převázané obvazem jehož bělobou prosakovala trpká krev žiletek). Další běžel k jukeboxu najít něco, co by se dalo poslouchat, Peo upaloval po schodišti, aby zjistil, jestli se dá vylézt výš, protože ho to zase táhlo na střechy a chtěl viděl hvězdnou temnotu a snít. Já jsem běžel shánět další frendíky a drugy pro velký plán, o nemž si nikdo z opilců naší grupy nebyl příliš jist a další z nás běželi pryč a pak se zase vraceli a domlouvali se včelími tanci a zase odbíhali. Byl to náš malý chaos uprostřed gigantického chaosu tohoto světa, kterým se Peo nesl jako bělostný, nemocný a bláznivý anděl. Den před tím jsem přečetl Kerouacovo Na cestě a zanechávalo mě to v naději, že se něco stane, že pořád ještě může všechno nějak dopadnout. "Máš krásný vlasy," vyhrkla mi z hrdla slova podobná bahnu říčního dna. V místnosti to hučelo jak v úlu a já nevěděl, co říkám. Peo se s božskou rychlostí prohnal kolem. "Co?" Neslyšel mě. Zastavil jsem ho a z mé soukromé ginové bubliny se mi zdálo, jako kdyby se zastavila celá země. "Povídám, že máš krásný vlasy." Leskle mu padaly do čela a smál se svůdným smíchem opilých lidí, kterým lichotí každé slovo. Nic nedávalo smysl. Vzpomněl jsem si na minulé jaro, kdy měl dlouhé vlasy a obarvil si je na čistě bílou barvu, průzračnou, čistou, jiskřící. V těch dnech nosil všechno bílé. Ale to byla jiná doba. Čas vzpomínek uháněl pozpátku. Najednou svět ztichl a mě všechno připadalo jako za Starých časů, kdy jsme jako zběsilí prchali před životem; jako někdy během neděle třináctého před dvěma lety, kdy celé to naše putování začalo. Došla mi slova. V ruce jsem měl nějakou lahev něčeho nesmírně delikátního - ambrozie, která se táhla po jazyku jako samet a hladila na duši. "Nechceš..." Peo se napil a ještě více pookřál, pokud to v jeho stavu bylo vůbec možné. "Pojď si někam sednout, někam, kde bude aspoň trochu ticho. Tyhle nohy už mě dlouho neunesou," zavelel. Sedli jsme si naproti sobě a u stolu vedle nás se bavili dva kluci a tváře měli tak blízko sebe, že vypadali, jako kdyby se bílali. Ale neřekl bych, že to byli gayové. Pravděpodobně ne. Podle mého kaleidoskopického odhadu šlo nejspíš o dva podivné opilé kamarády až za hrob, kteří se ráno proberou a nebudou chtít nic říct a budou chtít zapomenout a zároveň vidět všechno naprosto jasně. "Co se stalo, co se stalo? Už je vidím, jak se jeden - ten starší - poplašeně ptá, když se ráno probudí a vidí, jak jeho frendík ještě sladce spí. Lehne si a nechá všechno běžet. Ať mi svět políbí prdel, řekne si a zase se položi do náručí břitev a nožů a pak ráno, při snídani v nějaké zapadlé kavárně, se budou hihňat a smát a šťouchat do žeber a budou jim těly projíždět slabé elektrické šoky, kterým se říká podivná láska." To všechno jsem si myslel, ale nic z toho jsem neřekl. Místo toho jsem seděl u malého ozdobně kovaného stolečku na návětrném balkónu v patře čtyřicet sedm, naproti mě Peo, můj jediný opravdový kamarád a mlčeli jsme. "To předtím jsem řekl, proto že mě už začínají řídnout vlasy. Proboha, vždyť je mi jedna dvacet. To musí být past v mých genech." Už před rokem jsem na internetu našel a začal užívat volně prodejný lék Neocapil, ale nepomáhalo to. Svezl jsem se do boku, položil leket na stůl a bradu opřel o rameno a nepřítomně se díval pryč a do sebe. "Poslechni si tohle." Peo mi prohrábl vlasy a podával mi sluchátka. Musel jsem se natáhnout, abych je dostal na uši. Hlavu jsem měl blízko srdci anděla a poslouchal jsem něco, co jsem nikdy dřív neslyšel, neuvěřitelnou hudbu, která zněla jako I know the Reaper smíchané s tesklivou kytarou, která v jednom elektrizujícím okamžiku naříká, hned zase zbrojí a hned potom zase začne plakat nad smutkem celého světa. "Co to je?" zeptal jsem se posvátně a po těle jsem se jemně chvěl. "Non-existent ideals," odpověděl Peo. Pak nám přinesli velké pestrobarevné koktejly vychlazené tekutým dusíkem. "To je asi nějaký omyl," namítl jsem. Servírka - milá slečna v džínách, který měla přes jedno oko bílou pásku a nehodila se do toho chaotického spektáklu - ukázala na vedlejší stůl. Podíval jsem se tam a jeden z podivných přátel na mě mrkl a v jeho očích se zrcadlila budoucnost. Bohužel seděl daleko a všechny výjevy byly pro mě příliš drobné a nezřetelné. Vzduch byl jako karamel. Sluchátka jsem položil na stůl, linula se z nich melodie a já chtěl něco udělat, ale hned nato se přihnali moji drugové a odtáhli mě pryč. Peo se mezitím začal bavit s těmi dvěma kluky od vedlejšího stolu a později mi prozradil, že to byli velice milí lidé. Mluvili spolu o knihách a hudbě a programování (když je člověk na mol začne bránit Kafku nebo třeba Orwella s nasazením vlastního života, jenom proto, aby ho to za vteřinu omrzelo a začal se bavit o něčem úplně jiném). Než odešel najít svoje pavoučí bratry v námořnických tričkách, dozvěděl se, že oba studují informatiku na ČZU, jeden se jmenuje David Baran, druhý Petr Balabán a poprvé se náhodou potkali na cestě do Španělska. V jednu chvíli mi připadalo, že se tam taky jako stín mihl K.. Ale později jsem si tím nebyl vůbec jist. Ještě někdy před tím, než mě vyhmátli moji rozláfaní frendíci a drugové s maskami Guye Fawkese, si pamatuji, že jsme potichu připíjeli na Ruby, ale pak jsem byl vtažen tornádovým Kolotočem Svět, až se mi točila hlava a pak se mi před obličejem zjevil svítící monitor a něčí ruka ukazovala na grafy a tabulky a čísla a jména a odkazy a já na to čuměl a nevěřil, jak se naše Choroba rozrůstá. "Můj bože, je to plné hvězd." Moji drugové měli založené ruce a smáli se. "Jdeme," zavelel jsem. Pak se večer zkomplikoval.


celkové hodnocení autora: 98.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 7		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 20		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Matylda Kratinová	07.02.2010, 20:29:01

Dlouho jsem přemýšlela, co k tomu napsat, mám pocit, že spousta takových přátelských kaleb zdivočí do skoro nekonečného vyměňování míst, židlí, míčku na fotbálku. A nakonec se lidi potácejí pryč po páté ráno a na cimru se vracejí prvním raním busem. Možná jsem před rokem zažila něco podobného, když jsme se propili z Dejvic přes Holešovice a Národní třídu až na Smíchov. =-)

Ariadne	07.02.2010, 15:28:00

On the Road se tady nezapře... zdánlivě se nic neděje, jen popis kalby v hospodě, ale není to tak.. ještě je něco za tím, něco nevyřčeného... jo dobrý.. svýho času jsem beatnické autory zbožňovala..

Šíma	04.02.2010, 10:19:31

Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma* ze dne 04.02.2010, 10:18:03* P.S. Tuhle větu už jsem někde slyšel a v tomto pojetí mě dost zaujala: "Můj bože, je to plné hvězd." Nebyla vyslovena ve Vesmírné odysei"??? ;-))) Jeden může nakonec vidět hvězdičky i tehdy, když se praští do hlavy, že jo? Hihi...


ze dne 04.02.2010, 19:03:37
Karel Čížek: Ano, přesně tam to bylo. Docela často si takhle vypůjčuji různé útržky, pasáže nebo hlášky z jiných knih/filmů/čehokoli a říkám tomu "kopíráky".

Šíma	04.02.2010, 10:18:03

Co dodat (čuk to pěkně rozebral), nic! Líbilo! ;-)

čuk	04.02.2010, 7:57:21

Tvůj text je pravděpodobně pokračováním volného vyprávění. Amazonit nás bohužel opustila. Text je parafrází hledání smyslu a beatnického vymykání se v kombinaci s intelektuálským postojem v atmosféře alkoholu, drog, a rychle se měnících kamarádských vztahů. Ozvěna Kerouaca se nezapře, byť v jiných modernějších kulisách i slovníku. Hledání smyslu, svobody a vztahu v poněkud deformovaném a současně osvobozeném pohledu. Vše se mění, co se nalezlo, se rozplývá. Určitá barevnost se vynořuje ze šedi pozadí, obyčejnost se poněkud mění v grotesku, niternost hrdinů v podívínské figury. A v pozadí smutek. A nakonec absurdita. Dobře napsáno, čtivé. Slova psaná kurzivou vyjadřuji dřeň nebo nápovědu k případné anotaci, nebo ne? (název knížek, ale jen jednu jsem našel od Kerouaca) Taky to mohou být milníky na cestě odnikud nikam. pobílili? leket?


ze dne 04.02.2010, 19:09:39
Karel Čížek: Ano čuku, je to pokračování příběhu, který se line velice velice zvolna. Díky tobě teď konečně vím, o čem píšu. A to myslím naprosto bez ironie. Nevěděl jsem to ani v nejmenším. Kurzívou jsou (většinou) psány (většinou) důležité věci. Odkazy ven nebo na minulé události v univerzu příběhu. Asi tak.