|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303521 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: Vina lásky VI. část ::
| Nastává váš svatební den. Doufáte, že si vyberete správně? A co když ne? Jakou sílu má osud? Svede vás dohromady s člověkem, ke kterému patříte? Jak hrbolatá bude vaše cesta za štěstím? |
| |
|
|
Ráno se probouzíme šťastni a naplněni. Žádný pocit viny. Rozhodli jsme se, že nebudeme náš vztah dále skrývat. Lukáš má přijet v 11 hodin. Zbývá nám spousta času na mazlení a objímání. Mlčíme. Naše komunikace se projevuje dotyky, hlazením a očima. Dokáži se do nich dívat i několik minut. Uchvacují mě. Těla se dorozumívají vlastní řečí, kterou se nikdy neučila, a přesto jí dokonale rozumí. Pocit štěstí, lásky a osvobození nevyprchává. Stále se nad námi vznáší a mámí nás svou mocí. Ráda ho pozoruji, když jeho oči spí. Uvědomuji si, kolik lásky ve mně bytost ležící vedle mě vzbuzuje.
Zvoní telefon. Pomalu vstávám a zahaluji se přikrývkou. Po cestě do obýváku se na něj ještě stihnu usmát. Zvedám sluchátko:
„Prosím, Natalie Staňková,“ představuji se a vyčkávám na odpověď.
„Dobrý den,“ zazní neutrální hlas volajícího muže, „mluvím s manželkou Lukáše Staňka?“
Jak by mohl někdo vědět, kdo jsem, aniž bych ho znala? Co mi tajemný muž chce říct? Zaplaví mě zima, roztřesu se a nejsem schopna odpovědět.
„Haló? Jste tam?“ strachuje se hlas.
„Aaano. Děje se něco?“
„Váš manžel měl dnes ráno autonehodu. Leží v nemocnici v Hradci Králové. Jsem jeho ošetřující lékař,“ opatrně sděluje volající. Pátrá, kam až může zajít a co vše mi může říct.
„Je v pořádku?“ ptám se nesmyslně. Uvědomím si, jak naivně má slova zní. Kdyby v pořádku byl, nenacházel by se v nemocnici.
„Zatím leží na jednotce intenzivní péče a je napojen na dýchací přístroj. Nedokážeme určit, jak dlouho bude v bezvědomí a jaké budou důsledky zranění, jež utrpěl během autonehody. Bližší informace vám sdělím v nemocnici,“ sděluje mi bez známky citu v hlase.
Asi je jeho prací sdělovat podobné zprávy po telefonu. Obdivuji takový talent.
Pracuji jako moderátorka, občas. Nabídky se ale poslední dobou moc nehrnou a živí mě převážně Lukáš. Vím, kolik práce musím vynaložit na to, aby můj hlas v rádiu zněl za každých okolností přívětivě a vesele. Jsem nucena oddělovat práci od osobního života. Přestože je mi smutno a do pláče, přetvařuji se a snažím se bavit posluchače.
„Jistě, hned vyrazím, děkuji,“ vyrazím ze sebe a zavěsím.
Petr na mě nechápavě kouká. Nemohu se vzpamatovat. Ráda bych mu poskytla vysvětlení, ale nenapadají mě vhodná slova.
„Kdo to byl?,“ ptá se, na tváři stále zděšený výraz.
„Nemocnice. Lukáš měl autonehodu. Je v bezvědomí. Musím za ním jet.“
Teprve teď, když vyslovím pravdu, uvědomím si celou váhu slov. Rozklepou se mi ruce. Obejdu Petra.
Hledám oblečení, abych mohla vyrazit. Zastoupí mi cestu a nevěřícně mě pozoruje.
„Takhle nikam nemůžeš. Celá se klepeš. Pojedeme spolu!“ nedovolím si odporovat. Rozbrečím se a svezu se po stěně v chodbě na zem. Vidím před sebou chvíle prožité s Lukášem. Smějeme se. Líbáme se. Milujeme se. Hádáme se. Spím s Petrem. Podvádím ho. Petr se ke mně skloní a obejme mě.
„To bude dobrý. Uzdraví se. Spolu to zvládneme,“ utěšuje mě a pohupuje se mnou ze strany na stranu jako s malým dítětem. Přitulím se k němu a pomalu přestávám vzlykat. Cítím teplo jeho těla a ochranu, co mi nabízí.
Někteří lidé zastávají názor, že si žena vybírá partnera podobného svému otci. Zamyslím se. Musím jim dát za pravdu. Petr se podobá tátovi jak vzhledem, tak povahou. Oba jsou stejně citliví a vnímaví. Když mě obejme táta, všechny chmury se vytratí do neznáma. Zbude jen láska a pocit bezpečí. Pomalu si stoupneme a nazujeme boty. Zamkneme a nasedneme do auta. Petr řídí.
Znovu pociťujeme pocit viny z nevěry. Bojíme se přiblížit, či na sebe dokonce promluvit. Myslíme jen na Lukáše ležícího v nemocnici. Jak jsme si mohli užívat tak krásné období, zatímco on bojoval o život. Oba jsme se na něj vykašlali. Trestá nás vyšší moc za naše hříchy? Kdybychom se s Petrem nevyspali, stala by se Lukášovi autonehoda, při níž by se tak vážně zranil?
Napadá mě spousta myšlenek. Otravují mě obrazy bezmocného Lukáše ležícího v hlubokém spánku. Probere se někdy?
Zaparkujeme před nemocnicí a spěcháme dovnitř. Přítomnost jeden druhého nevnímáme. Hlavní je Lukáš. Vstoupíme na oddělení a neklidně přecházíme po chodbě. Čekáme, až si nás někdo všimne. Minuty se vlečou. Zůstáváme sami se svými myšlenkami. Na chodbě panuje naprosté ticho. Hodny odtikávají. Zkouším je hypnotizovat pohledem, aby se pohybovaly rychleji.
Otevřou se dveře sesterny. Vychází z nich mladá, blonďatá sestřička.
„Dobrý den. Vy musíte být Staňková,“ kývnu na souhlas, „zavolám vám doktora, ale zatím pojďte dovnitř.“ Gestem ruky naznačí, abychom vešli. Usedáme na pohovku a bedlivě pozorujeme každý její pohyb. Snažíme se z jejího chování cokoli vypozorovat. Sestra před nás pokládá ohromné množství papírů, které potřebuje podepsat. Pečlivě si je prostuduji a moje ruka monotónně opakuje mé jméno. Sestřička se nás snaží uklidňovat a navodit dobrou náladu. Její umění však není dostatečné a stále zarytě mlčíme.
Po sepsání všech formalit se ve dveřích objeví doktor, jehož hlas už znám. Pořádně si ho prohlížím. Bílý plášť umocňuje jeho výšku a mohutnost. Na tváři se mu usadil smutný výraz. Nedokáži odhadnout, zda výraz nějak souvisí s Lukášem, nebo má spíše osobní ráz. Přistupujeme k němu a spěšně podáváme ruce na pozdrav.
„Jak je na tom, doktore?,“ vyhrkne Petr a následně se zastydí za svou neomalenost. Doktorův výraz se nijak nezmění a Petrovo chování zřejmě považuje za přiměřené.
„Pojďte se mnou, prosím,“ otočí se a mizí v chodbě. Následujeme bílý plášť. Celá chodba je zahalena tichem, které ruší naše kroky. Zdá se mi, jako bych svou chůzí porušovala nepsaný zákon nemocnice. Otevírá se spousta prosklených dveří. Za kterými leží můj podvedený manžel?
Zpomalujeme chůzi, až zcela zastavíme. Doktor jedny otevírá a vchází. Pobídne nás, abychom ho následovali. Zvědavé oči hledají Lukáše. Spočinou na nerezové posteli s nehybný tělem. Nemocniční ticho ruší neustálé pípání přístrojů kontrolující stav pacienta. Trubice připevněná k pacientovým ústům prohlubuje hlasitost dechu. Zdá se být pravidelný. Přistupujeme k tělu, Petr a já, každý z jedné strany. Lékař se drží v pozadí. Jakmile se dostanu k posteli, naplní mě vlna soucitu. Toužím Lukáše obejmout. Pevně mu stisknu ruku a promluvím:
„Ahoj,“ žádná odezva. Mou odpovědí může být dech a přístroje. Lidský hlas neslyším. Nevidím ani známku změny obličeje. Pouze leží a jeho oči zůstávají zavřené. Petr stojí naproti. Vyměníme si zmatené pohledy, ze kterých vyprchává všechna naděje. Představovala jsem si okamžik, kdy mě Lukáš uvidí a probere se. Nic se nestalo. Nereaguje ani na Petra. Doktor mlčí. Propadám beznaději. Pohlédnu na lékaře a setrvávám, dokud nezačíná mluvit:
„Jeho stav se stabilizoval. Přivezli ho před pěti hodinami. Od té doby se nic nezměnilo. Dech je v pořádku. Nemohli jsme provést interní vyšetření. Čekáme, až se probere. Podle frekvencí, jež vysílá mozek by se měl do zítřka probrat. Signály stále vzrůstají a jeho tělo se připravuje na probuzení. Nemůžeme ale odhadnout, co se bude po obnovení životních funkcí dít,“ monotónně vysvětluje odborným jazykem.
„Můžeme tu ještě chvíli zůstat?“ prosebně se otočím k doktorovi, když skončí se svou prognózou.
„Ale jistě. Jak dlouho budete chtít,“ vlídně se usměje a odchází.
„Zatím nashledanou,“ pomalu zavírá dveře. Pokoj ztichne. Neodvažujeme se ani pohnout. Pouze si vyměňujeme pohledy smíšených typů: vyděšený, dodávající odvahu, beznadějný i toužebný. Naší komunikaci leží v cestě Lukáš. Brání nám v objetí a projevu citů. Oddalujeme se od sebe a naše plány na společnou budoucnost mizí.
Kývneme na znamení odchodu. Políbím Lukáše na čelo a obracím se ke dveřím. Petr mě následuje. Klepu na sesternu, abych oznámila sestře, že odcházíme.
„Nashledanou. Zavolám vám, až se probere,“ ujišťuje nás sympatická blondýnka.
„Nashledanou.,“ zamumláme s Petrem současně a odcházíme. Cestou domů nepadne v autě ani slovo. Oba nás naplňují dojmy ze setkání s Lukášem. Potřebujeme si vše urovnat v hlavě.
Bezpečně dorazíme domů a rozejdeme se každý na svou stranu.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
80.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 15 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
