|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 23520 příspěvků, 3669 autorů a 249831 komentářů :: on-line: 22 ::
|
 |
|
:: 2. kapitola - Pod balvanem ::
 Miky |
publikováno: 12.02.2010, 22:20
|
| Pozdě, ale přece :) Nějak bych teď potřeboval, aby měl den aspoň 36 hodin :) |
| |
|
|
„Dobrý den,“ stiskla doktorka Staňková ruku Jirkovi a hned nato i Martině. „Posaďte se, prosím,“ ukázala rukou na tři pohodlná křesla u konferenčního stolku v rohu místnosti, zařízeném v duchu obývacího pokoje. Sama se postavila k nízké skříňce z černého dřeva, na níž stálo několik lahví s různobarevnými nápoji.
„Můžu vám nabídnout něco k pití? Vodu, džus?“
Martina jemně špitla „Ne, děkuji“ a zavrtěla odmítavě hlavou. Doktorka pohlédla na Jirku, který byl příliš zaneprázdněn prohlížením si svazků zákonů uložených v knihovně.
„Já… n-ne, děkuji,“ vyhrkl ze sebe.
„Takže, pokud vám to nevadí, začali bychom. Myslela jsem si, že bude lepší vás vyslechnout zvlášť, tedy pokud to někomu z vás nevadí.“
„Eh, co? Tedy, prosím?“
Jirka se v křesle zmateně narovnal.
„Moniku si zavolám, až skončíme. Bude to tak přehlednější.“
„No, jasně… samozřejmě,“ přikývl Jirka. Rukou chytil koženou područku křesla. Pevně.
Martina si jemně odkašlala. V kostýmku, který na sobě měla, vypadala jako princezna; princezna ze zámku. Nebylo by divu, pomyslel si Jirka, kdyby jí tak její rodiče říkávali.
„Dobrá,“ položila doktorka na stůl diktafon. „Ráda bych vás požádala, jestli si mohu celý rozhovor nahrávat. Lépe se mi pak později pracuje.“
„Samozřejmě,“ přikývla Martina.
Doktorka stiskla tlačítko na diktafonu. „Policejní protokol není příliš obsáhlý. Proč? Nevyslechli vás řádně, tak, jak mají?“
„Myslím, že to nebyla jejich chyba,“ pronesla zamyšleně Martina.
„Jak to myslíte?“
„Poslala jsem je pryč,“ odpověděla, jakoby nic. „V tu chvíli to bylo… nemohli jme jim vyprávět, co se stalo. Hlavně Jirka a Monika ne, bylo to pro ně příliš těžké. A pořád je.“
„Samozřejmě,“ prohrábla si doktorka rukou stylově rozčepýřené vlasy, které jí dodávaly svěží, mladý vzhled. „To vám nikdo nemůže vyčítat. Chápu, že to nebude lehké. Možná to ani nezvládneme za jednu schůzku, ale potřebuji, abyste mi přesně řekli, co se stalo. Hlavně od začátku. Jirko, představ si ten den. Zkus se vrátit zpět v čase a přehrávat si to… Co se stalo?“
„Ten den,“ nadechl se Jirka zhluboka, „měli táta s Reneou Vogelovou svatbu, dole ve vesnici.“
Bylo teplo… mírný vánek ovíval pahorek Adlerberg a přinášel z hor vůni luk a lesů.
„Šel jsem tam, za nimi dolů.“
„Proč jsi tam šel?“
„Myslím, že jsem s ním chtěl mluvit.“
„Došlo k tomu, nebo ne?“
„Přišel jsem tam a… všichni na mě zírali, jako na nějakého vetřelce.“
„Kdo všechno tam byl, kromě Reney Vogelové a tvého otce?“
„Byl tam… byl tam Richard a mnoho dalších lidí. Myslím, že i Petr Lorenc.“
„Radimův a Richardův přítel a společník ve firmě,“ upřesnila Martina.
„A… vím, že jsem s Richardem mluvil. On… nebo… já jsem…bože, nepamatuju si to.“
„To je v pořádku, nic se neděje,“ usmála se doktorka Staňková soucitně. „Pokračuj tím, co si pamatuješ.“
„Ležel jsem na zemi v obřadní síni. I s Monikou, dostali ji taky. Bylo tam… hodně květin a blahopřání a… dveře byly zamčené.“
„Byli jste tam sami?“
„Ano. Nejdřív jsme se nemohli dostat ven, strašně mě bolela hlava… potom se mi podařilo otevřít dveře. Na návsi vůbec nikdo nebyl, tak jsme šli nahoru na zámek.“
„Všimli jste si cestou něčeho zvláštního?“
„Vlastně… ne,“ zavrtěl Jirka hlavou. Srdce mu bušilo tak, že si byl jistý, že ho obě přítomné ženy v místnosti musí slyšet. „Když jsme došli nahoru, Richard se sestrou i tátou už tam byli a…“
„Vtrhli tam dlouho před tím, než Jirka s Monikou přišli,“ vložila se do rozhovoru Martina. „Celou dobu mně i mému příteli vyhrožovali… snažila jsem se to celé nějak uklidnit, ale Richard mně stále obviňoval ze smrti svých rodičů. Pak v jednu chvíli přivedli jeho muži Jirku s Monikou, které chytili o patro výš.“
„Jirko, proč jste se sestrou nezavolali policii hned, jak jste věděli, co se děje?“
„Ehm… prosím?“
„Vešli jste přece do zámku a zjistili, že Richard tam je. A měl s sebou ozbrojené muže – proč jste nezavolali policii?“
„Neměli jsme mobil, ani jeden z nás.“
„Mohli jste se vrátit do vesnice a zavolat pomoc odjinud.“
„Ale to… na to nebyl čas! Proč tohle říkáte? My nic nezavinili…“
„Z ničeho vás neobviňuji, jen se snažím ukázat, že… jste byli natolik rozrušeni, že vás tohle nenapadlo. Je to přece pravda?“
„No, samozřejmě,“ přikývl Jirka a snažil se uklidnit zrychlený dech. Trochu se zaradoval, když konečně pochopil, o co doktorce Staňkové jde.
„Co se stalo, když vás přivedl k ostatním?“
„To mě Jirka poprvé zachránil,“ hlesla Martina a krátce na synovce pohlédla. „Zabavil Richarda mluvením natolik, že ho můj přítel mohl shodit na zem a… pak se všechno seběhlo strašně rychle.“
„Utíkali jsme až do Martininy kanceláře,“ vzpomínal Jirka, „a tam jsme se zamkli. Martina nám dala každému zbraň a poslala nás oknem pryč… a sama se vrátila.“
Při těchto slovech se Jirkovi zatřásly rty a na chvíli zatajil dech. „Nejdřív jsme chtěli s Monikou utéct, ale nemohli jsme. Vrátili jsme se druhou stranou zámku zpátky a… našli jsme postřeleného Michala.“
„Proč jste se vrátili?“
„Martina s Michalem by se taky vrátili,“ odpověděl Jirka bez rozmýšlení. „Pomohli jsme Michalovi ven na trávník a… tam nám řekl, že Richard s Martinou někam odešel. Vzpomněl jsem si, že dole na návsi mi Richard řekl, že vše skončí tam, kde to začalo. Takže jsem Moniku nechal s Michalem a odešel najít Martinu. K bývalé vile Vogelových.“
„Šel jsi tam najisto?“
„Zdálo se to jako jediné možné místo, kam mohli jít.“
„Víte, pro Richarda to znamenalo… výhru. Chystal se mě zabít a jeho povaha byla… řekněme… měl rád velkolepé věci.“
Doktorka Staňková mlčky mírně přikyvovala hlavou.
„Mířil na tvou tetu zbraní?“
„A-ano,“ odpověděl překotně Jirka, hlas se mu v polovině slova zlomil. „Jo, on… mířil,“ zopakoval Jirka, jako by přesvědčoval sám sebe.
„Bylo to podle tebe… jediné nevyhnutelné řešení celé situace? Neměl jsi jiný prostředek, jak tomu zabránit?“
Jirka se zastavil očima v obličeji Martiny. Nadechl se a už tak pootevřená ústa údivem rozevřel ještě víc. „Samozřejmě, že ne,“ vysoukal ze sebe s tím nejvíce předstíraným klidem, jaký zvládl.
„Dobře… Jirko, pověz mi. Lituješ toho, cos‘ udělal?“
Veliký balvan kutálející se po střeše; přepadl přes okraj a Jirku stojící na chodníku doslova rozdrtil.
„Eh, já… to přece…“
Ruka trčící zpod kamene sebou škubla. „Já nevím,“ popadl dech. Balvan ztratil většinu váhy, ještě stále však nenechal Jirku jít. „Prostě nevím. Stalo se to, záleží na tom, jestli toho… lituju? Už se to nezmění.“
Doktorka Staňková stiskla na diktafonu tlačítko pro pauzu. „Myslím, že už toho na tebe bylo dneska moc. Bude ještě potřeba některé věci upřesnit, ale to můžeme udělat příště. Nebo… chceš ještě něco říct dneska?“
„Ehm... ne.“
Jirka za sebou zavřel dveře od bytu a rozhlédl se po malé předsíni, tak typické pro všechny paneláky. Na kýčovitý věšáček pověsil svazek klíčů a šouravým krokem došel do koupelny. Když na sebe pohlédl do zrcadla, málem se zhrozil.
Kam zmizel ten chlapec, veselý a usměvavý, co každého rozesmál a šířil dobrou náladu? Připadalo mu to jako věčnost, ten den, co stál před bránou zámku. Copak už v té době měl kruhy pod očima a ve tváři výraz utrápeného člověka? Copak v té době by někdo čekal, že se bude naprosto cizímu člověku zpovídat a vzpomínat na zážitky, při kterých mu doteď naskakovala husí kůže a poskakovalo srdce?
Sundal si ledabyl boty a oblečen se položil do vany. Nad hlavou mu viselo několik kusů oblečení, rozpoznal mezi nimi i halenku, kterou měla Monika na jejich poslední společné dovolené. Pamatoval si to docela přesně; tátův křik se na Hradčanském náměstí mezi šumem turistů ztratil, ale Jirka jej slyšel snad sto tisíckrát hlasitěji, než doopravdy zněl.
Z okna se ozvala trubka hlásící výměnu hradní stráže.
Nohou, na kterou měl stále navlečenou ponožku, otočil pákou na baterii. Z kohoutku začala pryštět lehce chladná voda a namáčela Jirkovi oblečení, které pomalu těžklo.
Ozvalo se zaklepání na dveře od bytu.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 23 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jary
|
|
| (30.7.2010, 18:55) |
|
|
Magdalena
|
|
| (29.7.2010, 20:15) |
|
|
Nelee
|
|
| (29.7.2010, 11:24) |
|
|
martine
|
|
| (29.7.2010, 10:25) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
