|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 23519 příspěvků, 3669 autorů a 249830 komentářů :: on-line: 22 ::
|
 |
|
:: Anděl fantazie ::
 Sakora |
publikováno: 08.02.2010, 19:36
|
| ...přeji andělské počtení :-) |
| |
|
|
Poliklinika nás spolkne jako velryba Jonáše. Její zelené zdi voní vzdáleným mořem. Záclony na oknech se průvanem nadouvají, koráby se chystají k vyplutí. Sestřičky na příjmu pobíhají jak námořníci za bouře.
Máma kluše do schodů přede mnou. Lidé, co nás míjejí, se nedívají pod nohy. Hledí do nebe?
„Tak co pro vás mohu, mladá paní, udělat?“ usmívá se lékař na mamku.
„Jak jsem už říkala sestřičce, mám s dcerkou velké problémy.“
Ztišila hlas, snad abych ji neslyšela. Stydí se za mě? Nebo zato, že si neví s mou výchovou rady, jak si včera stěžovala sousedce ze třetího patra?
Sestra mě odvádí k dětskému stolku. Sedám si na ošklivě modrou plastovou židli. Je studená.
„Vyber si obrázek, ano?“
„Hm.“
Proč mi neřekne důvod? Mohu si vybraný vzít domů? Nebo jsou to ty kartičky, jak z pohádky o čarodějnici? Stane se, co na zvoleném obrázku uvidím? Nebo podle toho doktor pozná, jestli jsem v pořádku?
Ruka nad stolečkem se mi chvěje, v náhlém popudu šáhnu na obrázek slona. Je růžový a jeho kly jsou zahnuté v úsměvu. Ten je určitě neškodný. Sloni žijí v Africe, stejně jako papoušci. Mohl by znát Alíka, ne?
„Martina má příliš bujnou fantazii, to není normální. Vymýšlí si. Mluví si pro sebe. Chápejte, vypadáme pak venku jako blázni!“
„Ale to je u dětí velmi častý jev. Málokdy jde o poruchu osobnosti, nebo zdravotní problém. Je ve vaší rodině vše v pořádku?“
„Samozřejmě. Jsme spořádaná rodina. Manžel tvrdě pracuje a já jsem na mateřské. Starám se o obě děti, jak nejlépe umím. Malá si nemá na co stěžovat, věnujeme jí všechen volný čas.“
„Já vám to věřím. Ostatně, malá si nestěžuje, to vy. Domluvíme se asi takto, provedeme nějaká vyšetření, s dcerkou si pohovořím, a za týden budu mít pro vás vypracovanou zprávu.“
„Děkuji, že uděláte, co je ve vašich silách, pane doktore.“
Máma odchází na chodbu. Proč? Její rozčilený hlas mě znervózňoval, ale sama se v ordinaci bojím. Nenechala by mě tu, že ne? Vždyť sem Alík nezná cestu!
„Neboj, maminka se vrátí, podíváme se do jedné knížky, ano?“
Sestra otvírá nějakou knihu, chce po mně najít písmena a číslice. Jsou pokaždé schovaná v klubíčku barevných čar. Pozoruji, jak se ty linky vlní. Mrkají na mě barvami. Písmenka a čísla na rozdíl od nich stojí jak smutné stromy bez listí. Stejně tak bez radosti je říkám nahlas. Jako bych je prozrazovala zlé víle. Co s nimi teď provede?
Doktor se mnou mluví jen chviličku. Chce, abych mu vyprávěla, co celý den dělám, co vaří maminka v neděli a co je první věc, co udělá táta, když přijde z práce. A moře dalších hloupostí. Copak to neví? Lékaři přece vědí všechno, ne? Říká, že mě chápe, hm. Vyzradil mu něco o mě a Alíkovi ten slon?
***
„Přistupte a podejte hlášení,“ zahřímal Alifariel.
„Agáthea, strážný anděl druhé třídy. Povinný soupis hlášení jsem podala už minulý týden, archanděli.“
„Agátheo, Agátheo, s vámi jsou jenom potíže. Co ten mladík, co jste ho zbrkle varovala, ať nepřebíhá silnici…“
„Vždyť by ho zajelo auto!“
„… psím lejnem poletujícím mu před obličejem?“
„Nic jiného tam v tu chvíli neleželo, pane, archanděli…“
„A co ta stařenka, kterou jste hodlala varovat, ať neleze do vany, neboť by uklouzla a utopila se?“
„Žije, že jo?“
„Má tři zlomená žebra, monokl pod okem a vyrazila si poslední tři vlastní zuby! Nenapadl vás jiný způsob, jak situaci zachránit, než jí vyzkratovat elektřinu a zhasnout světla?“
„Snažila jsem se. Co říkáte…“
„Dnes mám na stole hlášení o malém děvčeti, která má mluvícího papouška. Plyšového, mimochodem. Co mi k tomu řeknete?“
„Malá má úžasnou fantazii, jednou z ní bude určitě spisovatelka, pane! Jenže, její rodiče si o ní myslí, že je blázen. Ona má dar komunikace, víte? Pokoušela se mluvit s domem, rostlinami, hrníčky. Já jsem cítila, jak na ni reagují. Byla jen otázka času, kdy to někdo z nich nevydrží a řekne první slovo. Proto jsem vymyslela mluvícího papouška. Ti prý existují. Udělala jsem správně! Vím to!“
„Rozdíl mezi mluvícím papouškem a plyšovým papouškem je jako… je vyšší, než míra mé trpělivosti!“ rozčiloval se dál Alifariel.
„Je to jen neškodná hračka, archanděli.“
„Opravdu? Jak mi vysvětlíš, že papoušek, potažmo to děcko, vyprávělo předevčírem ve školce dětem příběh o tom, jak musí všichni sníst odpolední svačinu, jinak jim ty dobroty sní archanděl, který je i beztak dost tlustý. Hm?“
„Ech… děti mají nekonečnou fantazii, že?“
„Agátheo, s konečnou platností tě přeřazuji do sekce „Svízelný anděl“. Nyní máš možnost prokázat své pravé kvality.“
„To ne! Nebaví mě dělat lidem naschvály, tak aby se z události vyklubalo poučení. Není to žádná legrace a musí se přitom stále přemýšlet!“
„Právě proto je tato zkušenost pro tebe jako stvořená, Agátheo. Je to adrenalin, ne? Bude se ti to líbit.“
„Je to hrozně nebezpečná práce! Třeba topit děti, aby si zapamatovaly, že s plným žaludkem se nechodí plavat. Nebo jim strkat prstíky do zásuvky, aby měly pro příště respekt z elektřiny!“
„Není to práce, ale poslání! To si uvědom,“ netrpělivě vysvětloval Alifariel.
„Archanděli,“ vzlykla Agáthea, „tyhle anděly nemá nikdo rád.“
„Konej své činy s láskou, a dostane se ti vděku.“
„V kterém století?“ zabrblal anděl druhé třídy neslyšně.
***
„Martino, slyšíš? Zdržím se v práci, ohřej bráchovi večeři a zkontroluj mu úkoly, ano?“
„Jo.“
„Už se tvůj otec vrátil z kuželek?“
„Ne.“
„Bylo by tak těžké odpovídat mi celou větou?“
„Hm. Ne.“
Naše rodina, to jsou jako spolužáci po dvaceti letech. Potkáváme se ojediněle. Sraz u večeře, každý třetí den. Jsem celkem vděčná za tu samotu a soukromí. Nikdo mě nekomanduje, jak dlouho sedím u počítače. Práce do školy je nekonečně otravná, ale je fajn mít ji hotovou. A pak, konečně, zamířím na internet. Adresa: amatérské psaní. Tam se stanu jinou bytostí. Popustím otěže své fantazii? To je málo. Já je rovnou zahazuji a pobízím toho fantastického oře do trysku.
Můj nick je Agáta. Ani nevím proč. Jako by mi ten název někdo vnuknul. Sci-fi je moje oblíbený téma a vymýšlení vlastních světů můj nejoblíbenější zvyk. Svou úchylku tajím. Vím, jak by se doma tvářili. Úplně mámu slyším. Věnuj se škole, ať je z tebe něco pořádného! Fantazie jen lidi mate a komplikuje jim život! Tátu neslyším, on toho doma navykládá asi tolik, co ryba.
Zadání tématu pro tento týden je: „Andělé mezi námi“. Co já vím o andělech? Kdybych mohla vrátit čas, věděla bych, koho se zeptat na radu. Mluvící papoušek není nic neobvyklého. Ovšem mluvící plyšový papoušek… to je něco jiného. Je mi úplně fuk, co si kdo představuje pod pojmem normální realita. Alík byl můj průvodce dětstvím. Můj strážný anděl.
Když se narodil bráška, napomenula jsem jednou svého upovídaného přítele, ať je zticha a nevzbudí ho. Od té chvíle Alík nepromluvil.
Jenže, co má tohle vlastně společného s anděly, že?
***
„Archanděli, volal jsi mne?“
„Ano, Agátheo. Hm, bylo opravdu nutné v bytě té tanečnice nechat potáhnout všechno nádobí pěticentimetrovým páchnoucím slizem? Neumyla jej pouhé dva dny.“
„Už tu chybu nikdy neudělá, pane. Nedostanu procenta z prodeje? Ještě ten večer si pořídila myčku.“
„Dále je tu hlášení o tom mladém úředníkovi. Problémem se zdá málo časté vyměňování ponožek… hm, není to přehnané? S ohledem na zásadní problémy tohoto světa, se mi tato skutečnost jeví poněkud malicherná.“
„Jeho matka mu tuto nutnost opakovala každý den a marně! Svou ženu tím přivádí k šílenství. Mohlo by se stát až neštěstí!“
„Chápu, ale nechat mu na poradě vyrůst z polobotek hlízy brambor? Chceš být za každou cenu originální?“
„Beru svou práci vážně, archanděli!“
„Ach bože,“ povzdechl si Alifariel, „a co můj jmenovec?“
„Pane?“
„Alík. Nemysli, že jsem si té podoby jmen nevšiml.“
„Nu, došla mu slova. Z toho dítěte se stala mladá slečna. Bdím nad ní pečlivě!“
„Co její dar fantazie? Ještě mluví s předměty?“ zasmál se archanděl.
„Pouze se zrcadlem, ale to je u ženské části populace běžný jev.“
„To rád slyším. Pamatuješ? Prý spisovatelka. Ještě aby o něco napsala o andělech, co? Hahaha,“ burácel Alifariel smíchem.
„Ehm… pane, no ano,“ ukončila debatu Agáthea.
***
Červené světlo mě děsí jak oči starodávného draka. Místo princezen žere řidiče. Sedávám tu na mezi, ryju záhon, zalévám kytky. Slzami. Copak ta nestvůra neřvala dost strašlivě? Cože ho nevystrašil její obrovský chřtán, dunící tlapy, skřípající ocas?
Boj s draky se dnes koná jinde. V práci, na úřadech, v ložnici. Chápu, tam to bývá těžší.
Už několikrát jsem stála na té hranici dobra a zla s puštěným motorem. Zakleju vracející se bolest, zoufalství a žal do rychlosti a krátkého momentu překvapení. Nebo ne? Ani netuším, co mě pokaždé zadrží. Strach? Neschopnost se rozhodnout bez ohlížení? Bezohledně?
„Jak ses rozhodla Marti?“
„Nechám si to.“
„Zkazíš si život! Věř své matce, myslím to s tebou dobře.“
„Už kvůli němu…“
„Zapomeň konečně na toho nezodpovědnýho cvoka!“
„Některý věci prostě nedokážu. Smiř se s tím.“
Zapomenout, ani vzít život. Zabít sebe, ani zabít dítě.
Po večerech píšu horor. Původně to měla být pohádka pro nenarozené dítě. Její čas ještě přijde. Povídka o andělech dostala druhý díl. Někudy musí mé výčitky a stesky ven, ne?
Kde lítal jeho anděl strážný?!!!
***
„Archanděli, tohle není fér! Jaký ňouma s umazaným peřím nestihl toho mladíka zdržet před přejezdem?“
„To není tvá starost, Agátheo. Nechtěj, abych přehodnotil tvůj návrat mezi strážné bytosti.“
„Málem jsem díky němu přišla o člověka!“
„Neupínej se na žádnou z duší, základní pravidlo číslo 16, nepamatuješ? O co ti vlastně jde? Že přijdeš o procenta úspěšnosti? Však to zanedlouho doženeš.“
„Záleží mi na tom člověku, hm, je to ta s mluvícím papouškem, no…“
„Moc ochranných andělů není neomezená. Jakmile se nachýlí lidský čas, je všechno snažení marné! Boží zákony nezměníš. Ani ty, ani já,“ povzdechl si Alifariel.
„Čeká dítě, pane,“ usmála se Agáthea nesměle.
„Zrození je radost, pravda.“
„Archanděli, jak lidé poznají, že je chráníme? Když je občas neuchráníme…“
„Věří v nás! To stačí. Popsali kvůli tak zjevné pravdě tuny papíru… jo jo, ti lidé, s těmi se jeden nenudí,“ pokýval archanděl rozvážně hlavou.
***
„Jakpak jsme se vyspinkali? Do růžova? To je dobře, ty moje sluníčko. Pojď, maminka dá napapat. To je ono, viď? Hodný chlapeček. A ještě přebalíme, pofoukáme a pomazlíme. Směješ se? Ano, to má maminka moc ráda. Zavírají se ti očička, ty můj broučku, uložíme tě, ano? Podívej, kolik zvířátek tě v postýlce vítá. To se to bude spinkat, co? Papouška bys chtěl? Tak dobrá. Ten tě ochrání…“
Svět se mi změnil na virtuální. Ráno vstanu jako princezna z pohádky. Přes den přecházím z příběhu do příběhu. Při tichém zavrnění si jen odběhnu. Políbím synka na čelo a hbitě skočím šipku zpátky do načaté příhody. Jakmile ozve se pláč, odhodím oděv i zbroj, letím časem i lesem, dokud nepohladím ty jemné vlásky. Černé. Po princi, co prohrál boj s drakem-vlakem.
<Zdravím, přečetl jsem tvou povídku o andělech jedním dechem. Píšeš úžasně, až mě ta odevzdanost a rozhodnutí hlavní hrdinky zamrazila.>
<Díky za komentář. Možná jsem se jen nechala unést. Ve skutečnosti je to přece hloupost, doufat, že nad námi bdí nějaký pracovitý anděl. Měli bychom mít dost rozumu starat se o sebe sami, ne?>
<Ale… není škoda tomu ve skrytu duše nevěřit? I když samozřejmě vím, že se dějí tragický věci, stejně v sobě tu víru chovám. >
<Možná máš pravdu, možná by se jeden neměl zbavit fantazie jen kvůli jednomu zklamání.>
<Anebo poznat svého strážného anděla, ne?>
<Všimla jsem si, že včera vyšla tvá povídka „Křivý dům“, mrknu na ni večer.>
<To budeš hodná. Napiš mi, prosím, tvůj názor, ano? Budu se těšit.>
Koukám se na svět z malého okna věže našeho hradu. Padací most nespouštím. Máminy názory mi stačí zprostředkovaně v telefonu. Když si potřebuji odpočinout od fascinace dětským pohledem na život, vklouznu do vod literárního serveru. Plavu mezi prózou a poezií, na jedno kliknutí si popovídám, s kým chci. Mezi stejně postiženými fantasty nalézám jediné místo, kde jsem sama sebou.
***
„Nazdárek, mladíku, já jsem tu pro tebe, víš? Mluvící papoušek, který bude pořád s tebou. Vím, že mi rozumíš. Zakrátko si popovídáme. Provedu tě životem, všechno ti vysvětlím, bude to legrace. Jsem tvůj anděl strážný, víš?“
„Agátheo, já to slyšel! Co tomu děcku vykládáš?“
„Nevšímej si toho tlustého strejdy, chlapečku. Usmívej se, tak je to správně.“
„Lidé o nás nemají mít ani potuchy! Nezlob mne, nebo složíš slib mlčenlivosti!“
„Ještě trošku rozveselíme maminku, ano? Jako by náhodou klikneme tady… a tady… a je to!“
„Anděli druhé třídy nepokoušej se kouzlit ko-mp-ouzlem !“ zděsil se Alifariel.
„Já nic, to ty dnešní děti, archanděli. Jsou hrozně technicky vyspělé.“
„Cos to provedla? Zničíš civilizaci! Nebo něco podobného...“
„Nic takového, jen jsem nechtěně odtajnila jeden nick jednomu… pisálkovi. Jsem moderní strážný anděl, pane. Vím, co dělám!“
„To doufám, Agátheo, to doufám.“
***
Dnes se od rána dějou zvláštní věci.
„Táta, řekl táta, slyšelas to?“
„Úplně jasně. Uložíš ho? A neber mu toho papouška, spí s ním klidněji.“
„Miluju tě, vás oba, víš to?“
Píšu, píšu pohádku. Milovali se, starali se a žili šťastně až do smrti. S plyšovým papouškem vedle sebe a strážným andělem nad hlavou.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 11 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 29 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 47 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jary
|
|
| (30.7.2010, 18:55) |
|
|
Magdalena
|
|
| (29.7.2010, 20:15) |
|
|
Nelee
|
|
| (29.7.2010, 11:24) |
|
|
martine
|
|
| (29.7.2010, 10:25) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
