|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303521 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (47. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 15.02.2010, 19:53
|
| Slabším povahám se omlouvám, horší už to nebude. |
| |
|
|
Vítej do rodiny
Podpírala jsem Kaileen a přes všechen křik jsem vnímala především její unavené oddechování, místy se skrze její rty vydral bolestný vzdech. Nespokojeně sledovala, jak se namísto ní měšťáci pustili do Ronyho rodiny.
Jeho syn i druhové jeho dcer bojovali, ale přesila je rychle pokořila. Ženy křičely, prosily, několik jmen se neslo nocí, když se pokoušely naposledy obejmout své drahé. Právě Lany to byla, kdo držel v náručí vnuka. Nejprve se natahoval k jedné ze dvou mladých žen, ovšem jakmile muži chytili i ji, Lany se s chlapcem otočila, aby neviděl, jak surově je zacházeno s jeho matkou. Vystrašeně se k ní tiskl, jeho malé ruce se obtočily kolem jejího krku, křečovitě se držel a odmítal se pustit, když se další chlapi pokoušeli je od sebe odtrhnout. Nakonec se ustrnuli a nechali je spolu.
„My jsme na to,“ ozvala se Kaileen a musela se nadechnout, aby mohla pokračovat, „neměli čas.“
Možná v dítěti viděla sebe, jak se nechtěla vzdát otce. Možná si vzpomněla, jaké bylo naposledy cítit jeho dlaň. Jenže ji otec odstrkoval, aby ji zachránil, kdežto Lany se snažila vnuka udržet u sebe. Kdybych já byla Kaileen, cítila bych se o to ošizená.
I když rodina dávno prohrála, pořád se její členové pokoušeli bojovat. Najednou Kaileen zpozorněla, zlostně přimhouřila oči a zatnula nejen zuby, ale také prsty do mého ramene. Kořist byla připravena, vzlyky žen a prudké oddechování mužů bránily tichu, aby se rozhostilo kolem kovárny.
Kaileen už nezajímal Rony, chtěla se dostat blíž zajaté skupince. Musela jsem ji pevně držet kolem pasu, většinu její váhy jsem nesla já, ale snažila jsem se jí vyhovět, přestože jsem nechápala, proč tu chce ztrácet čas.
„Kdo z vás je Frederik?“ zeptala se s námahou. Proč právě toto jméno ji tolik podráždilo, když jsme jich zaslechly několik?
Nikdo neodpověděl, ženy dál tiše vzlykaly, dva muži, kteří rodinu bránili do poslední chvilky, se snažili zvednout z prachu, byli však znovu sraženi k zemi a obdarováni několika ranami, blonďák zůstal nehybně ležet.
Kaileen nemínila dlouho čekat. Rozhlédla se kolem sebe, pustila se mě. Zavrávorala, ale ustála to a vyzvala jednoho z přihlížejících, aby jí podal svou zbraň – kladivo. Jindy by určitě neměla potíže jej zvednout, ale dnes jej táhla za sebou, když se přemísťovala k jednomu ze dvou ležících obránců. Postavila se dostatečně daleko, aby se po ní nemohl ohnat, přestože mi to připadalo nepravděpodobné, a opírala se o konec dlouhého topora.
„Kdo je Frederik?“ zeptala se znova, netrpělivě a neméně rozzlobeně.
„Nic neříkejte!“ ozval se Rony, dobře věděl, že ona se neptá proto, že by se chtěla slitovat a darovat jmenovanému život.
Kaileen se několikrát prudce nadechla, než sebrala dost sil k útoku. Zvedla těžké kladivo.
„Eriku, ne!“ vykřikla kovářova dcera a vrhla by se po ní, byla však zadržena přihlížejícími muži.
Zhoupnutí v kolenou, její tělo se napnulo, kladivo opsalo půlkruh a když vzápětí nakročila a udeřila, nástroj se zabořil do mladíkovy lebky.
Nechutný zvuk vystřídaly vyděšené výkřiky, tělo se mírně vzepjalo, prsty na jeho rukou zacukaly, krev se smíchala s prachem a mně se zvedl žaludek. Ovládla jsem se, ale stejně jsem nechápala, co do Kaileen vjelo, proč tak hloupě plýtvala silami.
„Naposledy se ptám,“ procedila skrz zuby, když se narovnala, „kdo je Frederik?!“
Měla tak šílený výraz, až jsem uvěřila, že by je byla vyzabíjela všechny, pokud by se jí nedostalo odpovědi. A do ní jsem se za… Ano, do ní. Jako jiné ženy dokázaly milovat věčně zlité hulváty, stejně tak já jsem milovala vraha.
„On,“ plačící žena se pokoušela vzepřít svým strážcům, aby mohla ukázat na bratra, „on je Frederik!“
Kaileen mírně kývla na muže. Pustili tmavovlásku, ona se vrhla k mrtvému tělu. Přitisknutá k němu a bez ohledu na přítomnost cizích lidí prožívala svůj zármutek.
„Jak jsi mohla?“ zakroutila Kaileen hlavou a dívala se přitom na Lany, zatímco dívka u jejích nohou oplakávala mrtvého manžela.
Nechala kladivo kladivem a blížila se k nevlastní sestře. Lany pořád držela chlapce v náručí, on se k ní víc přivinul a otočil hlavu tak, aby neviděl na Kaileen, možná si myslel, že se před ní schoval.
„Nejprve bys ho nechala uhořet a pak po něm pojmenuješ syna?!“
„Neboj se, Cedriku,“ řekla potichu Lany malému, lehce ho políbila, pohladila po vláskách a spustila jej na zem.
„Mě všichni honí, že jsem chladnokrevný vrah,“ pokračovala Kaileen, celý svět jí byl ukradený, pro ni existovala pouze Lany. „Nebyla jsem větší než on,“ divoce gestikulovala a ukázala přitom na Cedrika, „když to o mně tvrdili! Tys zlikvidovala celou vesnici, lidi, s kterými jsi vyrůstala, vlastního tátu! Pak po něm pojmenuješ syna a žiješ si tu jako spořádaná žena?! Jak si dovoluješ zneuctít jeho jméno?! Jak si dovoluješ ho znovu vyslovit?!“
„Kaileen, na to je čas,“ postavila jsem se jí do cesty a lehkým dotykem se ji pokusila zadržet, „musíme jít.“
Zadívala se na moji ruku na své hrudi, na mě a dala si říct. Znovu jsem to dokázala. Bohové museli využívat nadpozemské moci, přičemž mně stačilo pár slov a obyčejný lidský dotyk, aby mě Kaileen poslechla, přesto Lany věnovala ještě jeden pohled a neodpustila si dodat:
„Jsem chladnokrevný vrah, ale ty nejsi lepší. Já se svým obětem alespoň dokážu podívat do očí.“
„Pojď,“ chtěla jsem ji podepřít.
„O mě se nestarej,“ odstrčila mě, „zvládnu to. Vezmi chlapce a drž ho u sebe.“
„Jsi si jistá?“ zeptala jsem se potichu.
„Tebe neohrozím,“ odpověděla stejně tiše.
Muži odtrhli truchlící ženu od znetvořeného těla, já jsem sebrala jsem chlapce, cestou i svůj meč. Vést kluka, to bylo něco na mě. Neznal mě a potom co viděl, jsem se nemohla divit, že se bál. Hned za bránou kovárny, když spatřil mrtvá těla, která jsme za sebou zanechaly po předchozím souboji, se vzpínal a nechtěl jít dál. Jeho matka byla pořád mimo, ztrátu manžela nedokázala překonat tak rychle, Lany a její sestra naštěstí přesvědčily malého, že se už nemusí bát, že teď už bude všechno jen dobré, protože i já jsem pomalu ztrácela nervy a nést jsem ho rozhodně nechtěla.
Zajatci šli neochotně, alespoň ženy však braly ohled na Cedrika a neriskovaly, že by mi došla trpělivost. S Ronym a jeho synem jsme si poradily taky, stačilo nohy svázat, aby mohli dělat pouze malé kroky.
Měšťáci šli za námi až k bráně, kde zůstali stát a dívali se, jak Corita přebírá zajatce. Znepokojeně si prohlédla Kaileen, ale nezdržovala se zbytečnými otázkami a zatímco přítelkyně se z posledních sil držela na nohou a opřena o vraníka čekala, až se budeme moci vydat dál, společně jsme přivázaly kořist dlouhými provazy k sedlům koní. Giro za sebou vedl Ronyho a Frederika, zatímco Dart měl případně táhnout Lany a její dcery, Corita jela bez sedla. Vyskočila na hnědákův hřbet, načež jsem zvedla chlapce a ona ho posadila před sebe.
Kvůli Kaileen jsme nemohly příliš zvyšovat tempo. Pohyb koňského hřbetu mě opět uklidnil, i když jsem měla obavy, zda nás nezačne někdo honit. Sledovala jsem, jak se Kaileen drží. Na koni spíš visela, rozhodně si jeho houpavou chůzi nevychutnávala.
Ohlédla jsem se také po úlovku. Vzájemně se utěšovali, šli způsobně a nesnažili se vzdorovat. Napadlo mě, zda něco chystají nebo spoléhají, že se jim podaří královnu přesvědčit, aby jim odpustila a nechala je jít. Sice před nimi vystupovala zahalená a v jejich přítomnosti vůbec nepromluvila, přesto jsem doufala, že si nedomysleli, kdo je ta třetí a její odhalení pro ně bude dostatečným překvapením. Těšila jsem se, jak se bude Lany tvářit, až zjistí, že Kaileen a Corita tak úzce spolupracují.
„Co ti královna slíbila, Kaileen?“ protrhl noc Lanyin hlas. „Snad nevěříš, že tě nechá, když nás obětuješ?“
„Mlč,“ řekla jí vyčerpaně.
„Prozraď mi to, teď už je to stejně jedno.“ Její hlas nesl stopy křivdy.
„Buď zticha!“
„Vždycky jsi byla tak upovídaná,“ nepřestávala Lany, „pořád jsi štěbetala o těch svých hloupostech. Usínala jsem s tebou v jedné posteli a poslouchala to tvoje nadšené tlachání o zvířatech, jak jsi u sousedů chytala slepice, jak jsi dostala hrnek mléka, jak sis s hoblinami hrála na sníh…“
„Drž hubu!“ vyjela zoufale.
Nikdy jsem neslyšela Kaileen tak mluvit, a že jsme spolu byly dost dlouho. I Corita zpozorněla a možná přemýšlela, zda nemá na scénu nastoupit o trochu dřív, než jsme původně plánovaly.
„Je to tak, něco ti slíbila, že?“
„Mysli na svého vnuka,“ upozornila jsem. „Královna ho možná ušetří, je to přece ještě dítě, ale nejprve se k ní musí dostat živý.“
Lany se zadívala na malého tak jako všichni z rodiny, i on se neustále ohlížel po matce a ostatních.
„Ublížíš mu a…“
Ronyho hrozbu přerušil dětský výkřik, načež se chlapec rozplakal. Nevšimla jsem si, co mu Corita udělala, ale ukončila tím rozhovor, a to bylo hlavní.
Měla jsem divný pocit. Jako by byl přítomen někdo, z koho jsem měla strach, přitom jsem tuto přítomnost vítala. Nejspíš hlad, únava a duševní vypětí, z nikoho z naší skupiny jsem doposud takové pocity neměla, a tak jsem se těšila, až se konečně najím a odpočinu si. Přece jen – hodina už notně pokročila a řádní lidé dávno spali.
Sotva jsme dosáhli lesního tábořiště, seskočila jsem z koně, abych Kaileen pomohla ze sedla. Téměř se mi sesunula do náručí.
„Odpočívej,“ položila jsem ji do trávy, „postarám se o ně.“
Vděčně přikývla a s úlevným výdechem zavřela oči. Nejprve zajatci, pak rozdělat oheň, aby Kaileen neprochladla a co nejrychleji připravit mast, která by jí trochu ulevila od bolesti. Příliš mnoho úkolů, které se nám kořist snažila zkomplikovat. Vycítili příležitost, když jsme na ně zbyly jen dvě.
„Ráda vám ukážu, na kolik částí se dá rozdělit jeho malé tělíčko,“ chytila jsem chlapce. „Pokaždé, když vás napadne nějaká hloupost nebo jen promluvíte, něco z něj odříznu a věřte mi, on bude žít dost dlouho, aby vás to přestalo bavit.“
„Prosím tě ne!“ plakala jeho matka, skoro mi jí bylo líto, ale Kaileen měla přednost před kýmkoliv.
„Zkus to!“ vyhrožoval Rony.
„Ne! Buď už zticha!“ křičela na něj zoufale.
Zachytila jeho šedou košili a rádoby s ním zatřásla. Zbavil se jí, jako by ani nebyla jeho dcerou. Začali se mezi sebou hádat, Rony chtěl přežít za každou cenu, zatímco ostatní se ho snažili utišit.
„Aby bylo jasno!“ překřičela jsem je a přiložila dlouhou dýku k dětské tváři.
Cedrik se lekl, na jeho líčku se objevil malý šrám a trocha krve. Nechtěla jsem ho zranit, opravdu nechtěla, ale stalo se a já jsem musela přítomné přesvědčit, že to byl záměr. Chlapec byl vyděšený, jeho matka šílela strachy.
„Přestaň!“ křičela na mě zoufale. „Nechej ho! Prosím tě, nechej ho!“
Sesunula se na zem, zarudlá tvář se částečně skryla do trávy. Její sestra se pokoušela ji uklidnit, Frederik a Lany se snažili udržet rozzuřeného kováře.
Něco se ve mně probudilo. Zatemnilo to soucit, zapomněla jsem i na bolest. Bylo mi jedno, koho si vezmu, vždyť jeho krev byla stejná jako kterákoliv jiná. Necítila jsem rozdíl stejně jako Kaileen.
Kaileen!
Myšlenka na ni mi pomohla ovládnout pud vzít si kořist, která měla patřit královně. Pevně jsme přivázaly ke stromu oba muže, i když Ronymu musela Corita pomoct ránou, která jej na nějakou dobu zbavila vědomí. Svazovat ženy mi připadalo zbytečné a navíc jsem potřebovala, aby měla matka relativně volné ruce, ona jediná mohla Cedrika utišit, aby přestal řvát, což se jí povedlo chvilku potom, co se Corita vrátila se dřevem a položila jej vedle mě.
Kaileen spala tvrdě, nevzbudila se ani tehdy, když jsme ji přemístily na kožešinu a druhou ji přikryly. Rozdělala jsem oheň, Corita cosi kutila – v dřevěné misce rozdrtila oranžové bobule a s čímsi je smíchala. Pochopila jsem, že se bez řečí ujala role léčitelky a zatímco já jsem hlídala, aby ženy nevyvedly nějakou hloupost, ona se starala o Kaileen. Dlouho prohmatávala její tělo, sahala snad na každý kousek...
„Stačí,“ dřepla jsem si naproti Cority, abych mohla kontrolovat zajatce a znovu zakryla Kaileen.
„Ještě jsem…“
„Stačí,“ zdůraznila jsem, ona jen mlčky zvedla ruce. Lany a ostatní zpozorněli, opět jsem musela ztlumit hlas. „Jak to vypadá?“
„Nic takového jsem neviděla,“ odpověděla potichu. „Když uvážím, v jakém stavu přijela, je zázrak, že nemá žádnou zlomeninu. Na,“ podala mi misku s mastí. „ale nebuď u ní dlouho.“
„Proč?“
„Později.“
„Ptám se proč!“ zachytila jsem ji, nelíbilo se mi, že jí nestojím za odpověď.
Bleskově se mě zbavila – pohnula zápěstím a držela ona mě. Raději jsem se nebránila, rozhodně bych nebyla rychlejší a když měla ještě druhou ruku volnou…
„Sledují nás,“ naznačila. „Nemůžeme mluvit a když využijeme mou schopnost, nebudeme moci hlídat zajatce. Říkám ti, nech to na ráno,“ pustila mě a posadila se k ohni.
Ani tady jsem se necítila zcela bezpečně. Pořád nás pronásledovalo to divné něco, co mě znepokojovalo. Ošetřila jsem Kaileen a nechala ji spát. Měla tak mírný výraz, kdybych neviděla, co udělala, nevěřila bych. Její hrudník se jen lehce zvedal, víčka se občas trochu zatřásla. Přestala jsem ji pozorovat a sedla si vedle ní blíž k ohni.
Byla jsem nervózní, vadilo mi, jak mě skupinka pozorovala. Matka tiskla Cedrika k sobě, usínal.
„Ty s tím chlapcem, jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se, Corita zvedla hlavu a čekala, co mě zas napadlo.
„Já?“ ozvala se nesměle. „Iva.“
„Pojď sem.“ Vyměnila si pohled s Lany i sestrou, otočila se také na Frederika, on ji mlčky pobídl, aby mě poslechla. Chtěla dát chlapce sestře, jemně, aby ho nebudila. „Pojď sem i s ním.“ Bála se, nic dobrého ode mě nečekala. „Nebude mu zima.“
Pořád váhala, ale stejně jí nic jiného nezbylo. Držela ho, jako bych jí ho chtěla sebrat. Ticho mi vadilo a navíc jsem měla neustále ten divný, zčásti nepříjemný pocit. Podala jsem Ivě vodu, aby mohla alespoň očistit Cedrikovu tvář. Namočila konec své dlouhé fialové sukně a otřela ho. Malý se otráveně zavrtěl, ale spal dál.
Pozorovala jsem je. Přemýšlela jsem, jestli stejně tak Narat uspávala Kaileen, když byla ještě děcko. Kdyby teď nespala a viděla ty dva, slitovala by se alespoň nad nimi nebo by ji to víc rozdráždilo? Corita mě nenechala dlouho přemítat, mlčky ale jasně mě pobídla, abych nezahálela a postarala se o zbraně.
Cítila jsem pohled Lany. Vždy, když jsem vzhlédla, dívala se na mě, a to mě provokovalo.
„Co je?!“
„Pusťte moje dcery, ony…“
„Co ony?“
„Ony nejsou jeho,“ podívala se na Ronyho a nebyla jsem sama, komu spadla brada. „Frederik ano, on je zčásti Lonshi, ale moje dcery,“ ten prosebný pohled mě téměř ovládl, „ony nejsou jeho.“
„Co to říkáš?!“ zatřásla s ní dcera.
„Musela jsem, Anet, nic jsme neměli,“ vysvětlovala prachbídnou situaci poté, co utekli z rodné vesnice a nechali za sebou otce, Kaileen i všechny ostatní.
„Jak musela?! Tak kdo je mým otcem? Znáš vůbec jeho jméno?!“
„Hezký pokus,“ neměla jsem zájem poslouchat další hádku, „ale na to ti neskočím. Až se Kaileen probere, sama rozhodne, co se s vámi stane.“
„To není lež!“ chtěla mě přesvědčit.
„Ticho!“ vyskočila jsem a se mnou i Corita, protože tušila, co se asi stane. „Řekla jsem, co udělám, když někdo z vás promluví.“
Pohled na spícího Cedrika by mi nedovolil mu ublížit, ale oni mi uvěřili a zmlkli. Corita se znovu posadila, zatímco já jsem se přesunula ke koním.
Bylo už nad ránem, když zajatci usnuli, ale já pořád ne a ne zabrat. Rozčiloval mě ten vlezlý pocit strachu, do toho noční zvuky lesa. Ani Corita nespala.
„Rony?“
Pouze přikývla. Byla také už unavená, přesto dva Lonshi tak blízko ní byli zřejmě problém. Na Kaileen si zvykla, ale Rony byl nový.
„Jestli chceš jít kousek dál,“ naznačila jsem a ona opět jen mlčky zavrtěla hlavou.
„Proč ty nemůžeš usnout?“ zeptala se po chvíli ticha.
„Mám divný pocit.“
„Jaký?“
„Něco mezi strachem a …“ přemýšlela jsem, jak to pojmenovat.
„Narat.“
Ano, měla pravdu. Když tato bohyně byla blízko, vždycky jsem měla takový pocit. I Kaileen na ni reagovala podobně.
„Je tu celou noc,“ promluvila znova Corita.
„Nevidím ji.“
„Je tu, ale bojím se chvíle, kdy odejde.“ Opravdu měla strach a nijak se nesnažila to skrývat. „I ty by ses měla bát.“
„Jsi jako Soy, taky mluvíš v hádankách,“ rozčilovala mě.
„Narat nemluví vůbec, přesto se dá z jejího chování dost vyčíst,“ naklonila se ke mně, aby poukázala na znamení, které se mi objevilo na krku. „Vítej do rodiny.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 9 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
