» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Charakter člověka je jeho osudem."

Hérakleitos

počet přístupů: 1685433

obr

:: Na SASPI.cz je právě 23519 příspěvků, 3669 autorů a 249830 komentářů :: on-line: 22 ::

:: "Miluji tě..." ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: To snad nemyslíš vážně...

Šimon Pecháček	publikováno: 18.02.2010, 19:31

Nebezpečně smutná povídka, hodně na emoce a přemýšlení.
Ani nevím, kde jsem takovou hromadu smutku a deprese vzal...


	Pokoj byl tak nezdravě ponurý, sychravý a temný. Nebyl tu žádný nábytek kromě postele a nočního stolku. V jedné ze stěn bylo malé okno s věčně zamlženým výhledem na ulici a pomalu usínající město, z kterého se ozývaly poslední zvuky aut a chodců. Naproti okénku byly dveře. Dřevěné, starší a vrzající s mohutnou klikou. Deset let, neuvěřitelných deset let je neotevřel. Jen ona je otevírala, nosila mu jídlo a starala se o něj. Chodila sem ze světa, který pro něj neexistoval a o kterém nevěděl zhola nic. Jako anděl z nebe se objevovala u jeho postele, aby mu donesla podnos s chutným pokrmem. Jeho svět ale byly představy. Pravdivé a existující představy. Jakmile zavřel oči, ocitl se v jiném světě. V jeho světě. Viděl pláně, plné květin a sytě zelené trávy, na kterých se pasou roztomilé ovečky. Svítilo sluníčko, bylo teplo a občas zafoukal mírný vánek. Váleli se spolu na chomáčích zeleně, líbali se a mazlili, v objetí koukali, jak se bílé ovce krmí a roztomilá jehňátka dorážejí na své matky. Bylo to tak krásné. On byl normální, zdravý a měl tu nejúžasnější dívku na světě. Otevřel oči a uviděl prosvětlený pokoj, s tapetami teplých barev a krásnými ornamenty, všude květiny s barevnými květy a na rohožce ležel krásný roztomilý pejsek, jenž na něj vrhal významný a láskyplný pohled. Pak si k němu lehl a spokojeně si liboval v načechraných bílých duchnách, připomínajících obláčky na obloze. Místo šedivého stropu s jednou jedinou žárovkou viděl jasné modré nebe s velkým Sluncem, zalévající místnost teplem a světlem. Z dřevěné podlahy se stal trávník, na kterém se pásla ona ovce s jehňátkem. Nakonec viděl celé louky s ovcemi jako předtím. Radoval se jako malé dítě, chtěl vyskočit z postele a lehnout si na měkký zelený koberec. Nemohl. Tolik ho to znepokojilo, že se výjev okamžitě změnil a opět viděl to, co tu ve skutečnosti bylo. Zděšeně ponořil hlavu ještě hlouběji pod opotřebovanou peřinu a začal se vzpamatovávat. A pak uslyšel kroky po chodbě. Pomalé a tiché, ale přece je slyšel. Z okrajů dveří počalo prosvítat světlo. Zvídavě vytáhl hlavu nad péřovou přehradu. Klika se pohnula a ozvalo se uši trhající zavrzání, jak protestovaly prastaré panty. Ve dveřích se objevila Lilien s velkým podnosem. Byla neskutečně nádherná. Tmavé rovné vlasy, zelené oči plné lítosti, štíhlá postava, krásné prsa… Byla jednoduše dokonalá. Beze slova se vydala k němu. Snažila se nenavazovat oční kontakt, protože se bála, aby v nich neviděl pravdu. Přivítal ji jako obvykle. Nesměle, s ostýcháním a silným emočním zbarvením hlasu. Lilien dělala, že si toho nevšímá, ale vždycky ji píchlo u srdce, když to tak říkal. Ona sama byla ve velké citové krizi. Vždy, když ho viděla, okamžitě si všimla, jak ji sleduje, a měla co dělat, aby se nerozbrečela nad ironií osudu. Kvůli tomu, co se mu stalo a proč se mu to stalo. Největší problém ale měla s citem, který k němu chovala před jedenácti lety. Nevěděla, jestli ještě pořád přežívá, nebo to je jen její smutek a soucit. Byla si v tom absolutně nejistá a jen těžce snášela jeho zamilované pohledy. Co jí k tomu všemu vlastně vedlo? Ptala se sama sebe každý den, jakmile ho navštívila. Ale odpověď vždy raději zadusila. Jinak by brečela a nechtěla by, aby viděl, že ji něco trápí. Nesměl vědět co. Zahloubaná mu pomáhala jíst a jen na tyto chvíle měla právo ho odvázat. Pokojně jedl a pil s pohledem upřeným permanentně jenom na ni. Ani se nepokoušel utéct, jak by laický pozorovatel hádal. Byl totiž naprosto hypnotizován její osobou. Dojedl a ona dala talíře s příbory zpátky na podnos, neklidně se při tom vyhýbala jeho očím a začala ho opět připoutávat. Neprotestoval. Strašně ji mučilo, jak je doslova omámen kvůli ní. V duchu ho prosila, ať přestane. Odešla a on posmutněl. Koutky úst se svěsily, jakoby k sobě měly přivázanou zátěž. Jiskra v oku byla tatam a radost taktéž. Radši zavřel oči a vykouzlil si představu o jejich nezměrné a nekonečné lásce a společných chvilkách. Líbilo se mu to. Na její poslední pohled, než zavřela dveře, úplně zapomněl. I přes to, že dost dobře viděl, jak jí ukápla velká slza. Za dveřmi, hluboko v domě, se zhroutila do pevného mužského objetí a rozplakala se. „Je to čím dál tím horší,“ vzlykala, „za všechno můžu jenom já!“ „Neboj, bude to v pořádku… nechceš zařídit, aby se o něj staral někdo jiný?“ „Ne! Chci aspoň zčásti napravit všechno, co jsem mu provedla. Ať to stojí, co to stojí.“ „Lil, já vím, že to je pro tebe těžké, ale neměla bys pořád myslet na minulost. Stalo se to před deseti lety. A on si to nepamatuje!“ „Hmm…“ utrousila a odešli. Ponurý tmavý pokoj. Co to vlastně bylo? Kde byl doopravdy? Existovala vůbec taková místnost? Ne, jistě ne… Byl přeci v ráji se svou milovanou Lilien. Objímali se pod jasným nebem, smáli se a šeptali si do ucha zamilované slůvka. Tady byl doopravdy. Tady žil. Další den ráno se opět otevřely dveře. Nikdo nově příchozího ale nepřivítal. Lilien pomalu přešla k posteli a nervózně čekala na nepříjemný pohled. Nic se ale nestalo. Znepokojeně odhrnula peřinu, aby mu viděla do tváře. Usmíval se a v obličeji měl radost, jakou u něj nikdy neviděla. Byl ale úplně bledý a měl modré rty. Nedýchal. Zkusila nahmatat tep, ale srdce už dávno přestalo bít. Zhrouceně si sedla na zem a z očí jí vytryskl proud slz. Zabila ho. Už před deseti lety mu podepsala ortel smrti. Jenom proto, že nevěděla, jestli má přijmout nabídku sňatku. Řekla ne. A pak se z něho stalo to, co deset let viděla v posteli, ke které byl přivázán popruhy. Nemohla přestat plakat. Přesně si uvědomila své pravé pocity. Pozdě. S nesmírnými obtížemi se zvedla, přiložila ústa k jeho uchu a špitla: „Miluji tě…“


celkové hodnocení autora: 93.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 7		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.7		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 26		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 59		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Apolenka	02.03.2010, 18:33:13

Četla jsem již dříve, ale dlužím ti komentík. Dnes jsem si textík přečetla znovu, dokonce dvakrát... ty umíš člověka přinutit a natáhnout. Záhady tě, zdá se, hodně baví, umíš zaujmout a předpokládám, že v této oblasti budeš čím dál tím úspěšnější. Jen tak dál.


ze dne 02.03.2010, 20:07:18
Šimon Pecháček: Ahoj, Apolenko :) čekal jsem, kdy se ozveš, protrože si zanechala známku a mile jsi mě překvapila :) Doufám, že v té oblasti taky nezklamu a dobře jsi odhadla, že si v tom libuju :D

Ariadne	25.02.2010, 11:26:45

četlo se to dobře a líbilo se mi to moc.. chápu, že se příběh odehrává v psychedelické rovině a připoutání popruhy je spíše symbolické.. on byl v podstatě vězněm lásky.. stylistické průšvihy jsem ani nezaznamenala:-))


ze dne 25.02.2010, 11:33:00
Šimon Pecháček: Krásný komentík, děkuju moc. Alespoň někdo to pochopil natolik, aby mi nevynadal :D . PS.: moje potencionální zlepšování se je jen díky vám ;))

taxikus	20.02.2010, 17:13:52

Je to celé zvláštní. Líbilo se mi to. Ovšem po druhém přečtení musím dát většině komentů za pravdu. Ovšem to není chyba, protože to, že většina lidí text zcela nepochopí a tápe je správně. Kdyby bylo vše jasné, tak by to byla od půlky nuda. Takže za 3, logické chyby "proti klasickému schématu" tam samozřejmě jsou, ale příběh samotný se mi líbil. Jen tak dál...


ze dne 25.02.2010, 11:34:32
Šimon Pecháček: Dlouho jsem nevěděl, jak na tvůj komentář odpovědět, ale nakonec jsem se odhodlal: Ano, nepochopení je dobrá věc, ale jen pokud v závěru je vysvětlení. Já se o něj pokusil a jak vidíš u ostatních, nejspíš jsem selhal ;)

Adriana Bártová	19.02.2010, 19:06:27

ano, a pokud jde o mé věci, nevím, který horror máš na mysli, já je nepíšu, ale zkus být trpělivý, nemám krátká díla, hezký večer


ze dne 19.02.2010, 19:27:59
Šimon Pecháček: Myslím, tvé poslední dílo...

Adriana Bártová	19.02.2010, 18:42:13

rozhodně tuto debatu neberu jako utrácení času, co bych dala za to, kdyby se mnou o mé práci někdo takhle polemizoval! máš pravdu, že známka nic neřekne, ani ta nejlepší, protože se za ní vždycky skrývá nějaké ale navíc, Mrtvé zahrady se mi moc líbily....


ze dne 19.02.2010, 18:51:02
Šimon Pecháček: :) vidíš, tak já se na něco vrhnu. Všiml jsem si, že už jsem komentoval ten hororovej záhul, co jsi napsala... Pustím se do něčeho jiného ;) Jsem rád, že aspoň ony :D napsalas koment?

Adriana Bártová	19.02.2010, 18:15:46

pokusím se o nápravu svého komentu, nelze vystihnout vše, tak jen něco málo: v první větě je slůvko" tak" navíc, zbytečné dvě věty o dveřích by jistě mohly být spojeny v jednu a nevyznívalo by to tak odpudivě popis místnosti je jako z horroru, a to si myslím, že nebyl záměr, krátké věty navozují napětí, když se spojí v souvětí, budou působit mírněji a význam se nezmění předposlední odstavec: Další den ráno se opět otevřely dveře, ale příchozího dnes nikdo nepřivítal. Lilien pomalu přešla k posteli. S napětím očekávala nepříjemný pohled. Znepokojeně odhrnula peřinu, aby mu uviděla do tváře. Byla bledá s promodralými rty. On nedýchal. Zkusila nahmatat tep, ale jeho srdce už dávno přestalo být. Přesto se usmíval a v sinalém obličeji se zračila radost, jakou u něj nikdy před tím neviděla. Zhroutila se na zem a z očí jí vytryskl proud slz horkých jako láva. a co se týká vlastní pointy? pokud jsem ji nepochopila tak, jak ji nastiňuješ, tak určitě jen proto, že to tam není, Lilien ve mně nevyvolala ani soucit, ani opovržení, všichni máme právo odmítnout nabídku, jestli to udělala přesto, že jej milovala, tak je to husa a neví, co chce, nejdřív jsem si myslela, že ho vybourala v autě, ale zmátly mne ty popruhy, kterými byl připoután i způsob jeho úmrtí je nejasný, celkově v rovině dohadů s mým hodnoceníš máš právo nesouhlasit, leč je to můj názor jako čtenáře, taky jsem mohla napsat šlo to, dát za dva a tvářit se neutrálně, ale to snad nikdo z autorů nechce, kritika, byť nepříjemná má být hnací motor pro text příští, není v tom nic osobního


ze dne 19.02.2010, 18:35:40
Šimon Pecháček: Oprava: Nevím, jestli zrovna na konci, kdy se to začalo hrotit, je třeba psát dlouhé souvětí, aby to bylo mírnější...


ze dne 19.02.2010, 18:33:42
Šimon Pecháček: To už je mnohem lepší :) Děkuju za tentokrát velice poučný textík, takové já uvítám :) Jenže tu je vždycky jenže. Nevím, jestli zrovna na konci, kdy se to začalo hrotit, je třeba psát krátké věty, aby to bylo mírnější... Na začátku, dobře, na konci v žádném případě, ale to je věc názoru, jak si řekla. __ Správně si ale pochopila, že to byla HUSA jak má být :D __ Já ale mluvil o tom, že se chci zlepšit, ovšem k tomu mi nepomůže známka, protože z té opravdu nevyčtu, co je špatně. __ Díky za utrácení času s náročným pisatelem a brzy nashle ;)

Adriana Bártová	19.02.2010, 17:45:16

dost stylistických chyb ve skladbě, nesourodé myšlenky, závěr sice vysvětlil, proč onen muž leží na lůžku, přesto jsem si do poslední chvíle myslela, že ono Miluji tě, řekne on, tam jsem se zklamala jestli tomu správně rozumím, tak muž prožil psychický otřes z odmítnutí, hmm...no, budu hodně shovívavá celkově hodnotím tak trojkou, protože přestavěním vět by to dostalo větší šmrnc i čtivost a nepřemýšlela bych tolik o pointě


ze dne 19.02.2010, 17:51:11
Šimon Pecháček: Zbožňuju komenty, ve kterých mi někdo napíše, že mám chybu ve stylistice ale neřekne KDE přesně... jak potom ode mne může čtenář čekat lepší díla, když se nemůže přiučit? :) Měl psychický otřes, to je pravda, ale vcelku jasně (nejsem jediný, kdo to říká :D ) z toho vyplývá při zamyšlení, že ta ženská byla vším tak zmatená, že si pravé pocity uvědomila pozdě... když zajdu dál, ale to po nikom nechci, můžu si domyslet, že člověk by měl své city říkat co nejdříve, protože pak by toho mohl litovat - tedy jakési motto. Mno nevím. Já se se špatnými známkami vyrovnávám v pohodě, ale s tou tvojí nesouhlasím ;)

Lizz	19.02.2010, 17:24:58

Odpověď na příspěvek od uživatele: Lizz* ze dne 19.02.2010, 16:11:00* Ok..xD Tak hlavně, že jsem byla dopředu varovaná:D Teď když něco nepochopím, tak to prostě nebudu řešit... Tolik...:D No, nemáš zač no:D:D

Lizz	19.02.2010, 16:11:00

Uhm... Já už to jednou komentovala (jinde :P :D) takže jenom ve zkratce...xD Naprosto nechápu, co t u všichni mají proti ovcím :D Je to cvok a cvoci dělají... různé věci:D vzpomíná na jihlavského Bóžu:D Jenom mi nejde do hlavy, že se zcvoknul zrovna z toho, že ho odmítla...xD Neříkám, že se to nemůže stát, to ne... Ale je to jenom ženská a život jde dál, ne? I když pro něj asi ne... On se tak trochu zasekl... ;) :D Každopádně mě se to líbilo:D Ale to už víš:D:D A zase to začíná vypadat na koment plný mých výkeců o ničem, takže radši končím... ;) :D


ze dne 19.02.2010, 16:25:00
Šimon Pecháček: xD ode mě ti toho nepůjde do hlavy xD Díky za vtipný koment a ušetření keců :D

Šíma	19.02.2010, 14:57:40

Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma* ze dne 18.02.2010, 22:10:27* :-DDD Vidíš a potom, že čtenáři nevidí dílko docela jinak než jejich autor! Hihi, drž se a plodné múzy přeju! ;-) P.S. Hm... Že bych se už také stal tím škodolibým šťourou a hnidopichem? ;-)))


ze dne 19.02.2010, 16:24:09
Šimon Pecháček: Neřekl jsem, že to tak není :D já jsem toho zářnej příklad :D ° Tobě také ;)

Šíma	18.02.2010, 22:10:27

Zdravím! ;-) Jo, je to hodně na city, že jo? Přemíra citu také škodí a pokud by hrdinka milovala muže, který snad díky nějaké nehodě byl upoután deset let na lůžku, patrně by si vzala právě jej a možná by se nestalo to, co je zde popisováno a neodešla by z docela někým jiným... Prostě mi tu ona "psychologie postav" nefunguje! ;-) Mé postřehy: -- Jeho svět ale byly představy. Pravdivé a existující představy. Jakmile zavřel oči, ocitl se v jiném světě. V jeho světě. -- trošku "nelogické" vysvětlení, jak mohly být jeho "postavy" a "představy" pravdivé, pokud vycházely jen z jeho světa, který byl docela jiný, než skutečnost? A pozor na formulaci v první větě, to "ale" tam prostě nepasuje! ;-) -- Jeho světem byly představy. -- s těma ovečkama by se mělo fakt něco udělat, nakonec už nebyl malé dítě, ledaže by malinko "zdětinštěl", ty motivy se v textu trochu příliš opakují, přestože to vyznívá hezky (kdo by nechtěl uprostřed svěží podhorské krajiny?) ;-) -- A pak uslyšel kroky po chodbě. Pomalé a tiché, ale přece je slyšel. -- 2x slyšel, nešlo by tyto dvě po sobě jdoucí věty (souvětí) trochu jinak postavit? -- A pak uslyšel na chodbě pomalé a tiché kroky, které byly sotva postřehnutelné. -- „Hmm…“ utrousila a odešli. -- tak ono "Hmm..." jako odpověď mi tam nesedí. Deset let? To je dlouhá doba. Proč se hrdinka tolik trápí? Jako by to sama chtěla a trestala se za něco, za co možná ani nemohla. Trochu mi to připomíná ony nikdy nekončící "telenovely", kde se hrdinové chovají podobně, neustále chodí dokola (okolo svých problémů) namísto, aby je vyřešili, až to vyznívá trochu "trapně" a zbytečně "melodramaticky"... -- Konec příběhu je takový... zvláštní! Kolikrát se stane, že někdo miluje více "partnerů", nebo "partnerek" a neví, ke komu se přidat? Ten má rád toho a ten zase toho. Toho druhého miluje třeba docela někdo jiný a lidé se kvůli zamilovanosti, nebo "falešné lásce" míjejí... Proč by měla Tvá hrdinka litovat celý život skutečnosti, že řekla své "ano" někomu jinému? Příběh se zdá být nedotažený, čtenář nemá ani tušení, co se tehdy stalo a proč. Není dost věrohodný na to, aby se ztotožnil s jeho postavami, jejichž jednání není... "Logické?" Ne... Jako v běžném životě, příběh v textu předložený je svým způsobem také hodně "vysněný" a "zidealizovaný" a se skutečnou "realitou" má asi pramálo společného. Tak... A dost už... Končím s komentíkem, protože jsem se už tak dost rozepsal! Něco kolem Dvojky!


ze dne 19.02.2010, 14:40:00
Šimon Pecháček: Zdravím přítele :) Už jsem myslel, že mne zanedbáváš! :D Postřech č. 1.: nechápu, kde se vzaly "postavy" protože o nich nemluvím. Ale jinak... když jsi bláznivý, žiješ někde jinde ale je to tak opravdové, myslíš, že to nebudeš považovat za skutečnost? Uvědom si, byl tam deset let... za tu dobu těžko mohl jít proti proudu a zjišˇovat, že jeho představa je nepravdivá - bylo to čím dál tím horší. Nakonec se tomu světu odevzdal. Tam chtěl žít, protože pro něj to byl svět, kde žil :D mě to přijde logické, ale tak to je vždycky :D P. č. 2.: já už jsem říkal, byl to BLÁZEN :D vím, že není možné dovymyslet si půlku příběhu, pokud to tam schází, ale myslím, že tohle není ten případ. Můžeš si potom domyslet, že měl prostě tohle rád. Ten svět si vytvořil on sám tak, jak by se mu to líbilo. Z toho vyplývá, že má rád ovce. PS.: fialové kravičky alias Milky jsem tam moc cpát nechtěl :D P. č. 4.: byla na prášky... Asi jsem její pocity atd. popsal nedostatečně... chyba ;) P. č. 5.: tam jde o pointu, že teprve po deseti let zjistila, koho doopravdy miluje, ale pozdě. O to tam jde. Byla prostě... blbá. Nemá ani tušení? Vždyť jsem to tam napsal. "Zabila ho. Už před deseti lety mu podepsala ortel smrti. Jenom proto, že nevěděla, jestli má přijmout nabídku sňatku. Řekla ne." Pak se koukneš na začátek a tak půlka díla je pochopena. Já vím, že já to mám v hlavě správně, a proto to chápu lépe než čtenář, ale není pravda, že tam není absolutně nic, co by napovídalo k tomu, co se stalo. Neber to vůbec jako urážku nebo blbou připomínku, ale občas to chce upustit od pravidel, jak má vypadat ta a ta povídka a trochu zapojit představivost ;) . Působí tak na mě většina komentů. Imho bude chyba i ve mně, ale já se s tím snažím něco dělat :D Díky a brzy se ukaž :P

Sakora	18.02.2010, 19:41:46

Zdravím... povídka na emoce a přemýšlení... no nevím. Že by se třicátníkovi (deset let po žádosti o ruku) zdálo o roztomilých ovečkách, jehňátkách, pejscích? To je hrozně dětský a těžko uvěřitelný motiv, aspoň tedy pro mě. Téma povídky je zajímavé, psychologické, atd., jenže tady je předestřeno jen jako červená knihovna...


ze dne 18.02.2010, 20:40:09
Šimon Pecháček: Jak jsem odpověděl čukovi, projevil se můj talent na to, aby to nikdo přesně nepochopil :D Jednoduše se zbláznil. A bláznům se zdá ledacos...

čuk	18.02.2010, 19:30:20

Je to citlivé, to ano, ale příběhu nevěřím. Že by tam prudce reagoval při odmítnutí a proč byl vězněn a proč zrovna tam. Lze pochopit, že člověk může milovat a mít krásné vzpomínky, samozřejmě silně přibarvené a současně uzavřen v sobě s nemožností vnějšího "zmrtvění". Zdá se, že Lilien je sama "uvězněna", ale sama "mimo". Horor je pouze nakousnut, ani psychologie není až tak přesná. Zdá se mi to nedotaženo a současně přetaženo, spíš na počáteční efekt, pointa není to ořechové.


ze dne 18.02.2010, 20:38:43
Šimon Pecháček: Zdravím, uf, čekal jsem horší hodnocení :D ... takže děkuju. U téhle povídky se projevil můj talent, který zaručuje, že se člověk nikdy nedoví, co jsem tím myslel a proč tohle a tamto... U mne to bylo pouze ventilování emocí převedené do povídky. A věř mi, že tohle ani nechci rozvíjet. Byl jsem jen zvědav co se na to řekne :))