|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 23520 příspěvků, 3669 autorů a 249831 komentářů :: on-line: 22 ::
|
 |
|
:: 1. kapitola - Narozeniny ::
|
| |
|
|
První úplněk
I.
Narozeniny
Šel jsem pomalu po namrzlé cestě. Kolem cesty byl asi metr sněhu. Nejraději bych se do něho zabořil a přečkal tam celé dopoledne, které mám strávit opět v malé a nepříjemně páchnoucí učebně. Pocházím z chudé rodiny, která bydlela na vesnici se školou. Kousek od naší vesnice bylo velké město s pořádnou školou, tam jsem se chtěl vždycky přestěhovat, protože tahle malá vesnická škola se školkou mi začínala pořádně lézt na nervy. Už dlouhou dobu jsem se snažil přemluvit rodiče, abychom se přestěhovali do sousedního města. Abych měl konečně aspoň nějak vypadající školu. Ale vždycky přišla stejná odpověď:
"Tvoje babička a dědeček jsou nemocní a musíme se o ně starat."
Říkal jsem jim, že ve městě je výborný domov pro důchodce, ale vždycky mě táta odbyl. To hlavně tátovi záleželo, abychom tady zůstali. Mamce bylo úplně jedno, kde budeme, ale vždycky chtěla být s mým tátou. Já bych to tu možná přežil, ale něco tu bylo mnohem horšího. Nemám tu vlastně žádné kamarády a není tu ani pořádný obchod, kde bych si mohl koupit nějakou věc, která by mě zabavila. Musel jsem se spokojit s nažloutlým papírem a tužkou, se kterou jsem si mohl malovat. To jediné mě tady bavilo. Malování. Jednou bych se chtěl stát slavným malířem. Ale v těchto podmínkách nemůžu ani svůj výtvor ukázat kamarádům a dokonce ani rodičům ne. Přes den je mamka i taťka v práci. Taťka si na vsi otevřel obchod s železářstvím, který stejně moc nevynáší. Ale když si ušetřil, koupil si televizi! Ale já jsem nedostal nic. Pořád jenom nažloutlý papír z minulého století a starodávnou tužku. Ani ořezávátko jsem neměl. K tomu mi musel vystačit pouze kapesní nožík od Vietnamců.
Když jsem došel ke škole, vedle dveří visel zrezivělý nápis Základní a mateřská škola. Přistoupil jsem ke dveřím. Už jsem natáhl ruku ke klice, když v tom se začali otevírat sami. Nevěděl jsem co se děje. Mám halucinace? Co se to k čertu děje? Bez váhání jsem vešel dovnitř, a když jsem šel po schodech, neustále jsem se otáčel ke dveřím. Nic zvláštního jsem ale neviděl. Zrezavělé panty i všechno ostatní bylo na svém místě. Divně jsem se ušklíbl a šel dál. Když jsem vyšel schody, zamířil jsem do šatny. Školní šatna byla velice malá místnost. Každá třída měla na oblečení pouze malinkaté drátěné klece. V létě, kdy se nenosilo skoro žádné oblečení, bylo v kleci místo až moc. Ovšem v zimě, kdy každý žák měl šálu, rukavice, bundu, mikinu, boty a nevím co všechno, se to tam prostě nemohlo vejít. Vystoupil jsem z šatny a šel pomalým krokem do třídy. Na chodbě nikdo nebyl. Procházel jsem sám chodbou a díval se ven z okna. Okna vypadala jako by byla stará milion let, stejně jako i tabule v naší třídě. Zazvonilo na hodinu a já vešel do třídy. Za pozdní příchod jsem si vysloužil zvláštní domácí úkol. Ale komu by se taky do tak špinavé a zatuchlé třídy chtělo. Mně se teda vážně nechtělo. Na všechny předměty jsme měli stejnou učitelku. Jako každý den v roce jsme psali různé diktáty a desetiminutovky. Ve třídě jsem měl pouze jednoho kamaráda. Byl to Miloš a s ním jsem byl doopravdy kamarád. Ve škole to byl můj soused, ale mohli jsme se setkávat pouze ve škole. Jeho a moji rodiče se nějak nepohodli a nechtěli, abychom se vídali.
"Všechno nejlepší k narozeninám!" oznámil mi Miloš o přestávce a potřásl mi rukou. Až teď jsem si vlastně uvědomil, že mám dneska jedenácté narozeniny! Celé ráno jsem přemýšlel a vůbec jsem si nevzpomněl na narozeniny. Ale pro mě to moc neznamenalo. Dostanu zase tužku s nažloutlým papírem a rok starou žvýkačku. Život si hold člověk nevybere.
"Díky," poděkoval jsem.
"Tady máš dárek. Doufám, že se ti bude líbit." řekl Miloš, podal mi zabalený balíček a já na něj vyvalil oči.
"Dárek a pro mě?" řekl jsem nadšeně a rychle jsem strhl papír, abych mohl zjistit, co se tam skrývá. Věděl jsem, že to nemůže být nažloutlý papír ani rok stará žvýkačka. Miloš nikdy takový nebyl. Strhl jsem papír a nadšeně jsem se podíval na Miloše. Dostal jsem od něho sadu dvaceti čtyř speciálních pastelek na malování, k tomu velký skicák a malý blok.
"Díky! To není jako ten nažloutlý papír co dostávám. Vážně super! Díky," poděkoval jsem, poplácal ho po zádech a okamžitě jsem si vytáhl pastelky z obalu, když v tom zazvonilo. Neochotně jsem si je zabalil do tašky. Ještě aby mi je učitelka vzala. Měli jsme právě přírodovědu a psali test. Až do teď jsem si myslel, že jsem normální kluk pocházející z chudé rodiny a malé vesnice. Dneska jsem ale zjistil, že jsem něco víc.
Dostali jsme zadání testu a já se chtěl natáhnout pro pero, které jsem měl na kraji lavice. Už jsem se ho málem dotkl, když tu se záhadně od mojí ruky odkutálelo a spadlo na zem. Jako bych měl v ruce odpuzující stranu magnetu. Nevěděl jsem, proč se to stalo, ale věděl jsem, že to má nějak spojitost s těmi dveřmi z rána. Klekl jsem si na podlahu a chtěl opětovně vzít pero do ruky. Opět se od mojí ruky vzdálilo. Popošel jsem dál a zase bylo pero o metr dál. Takhle to pokračovalo až ke stupínku a stolu naší učitelky.
"Copak nemáte nic na práci Batterlote?" zeptala se mně přísně učitelka a ve tváři jsem jí uviděl zlostný výraz. Tohle strašné příjmení jsem zdědil po svém tátovi. Pocházel totiž z německo-české rodiny. "Máte další zvláštní domácí úkol a to pero mi dejte!" vykřikla učitelka a vzali si pero z podlahy. Překvapeně jsem na pero zíral. Pero se ode mne vždycky vzdálilo, a když si ho učitelka vzala do ruky, nic se nestalo?
"Co tu ještě okouníte Batterlote? Zmizte!" vykřikla učitelka a já jsem odkráčel do své lavice.
"Tady máš pero. Vidím, že dneska nemáš nějak dobrej den." řekl Miloš a podal mi pero do ruky. "Díky, máš pravdu. Dneska se něco děje. Nejdřív se mi ráno dveře sami otevřou a teď tohleto. Vždycky, když jsem k němu natáhl ruku, odkutálelo se ode mne asi metr daleko." řekl jsem, když najednou učitelka zpozorovala mojí nečinnost v testu.
"Mlčte, Batterlote! Nebo snad chcete další domácí úkol?" zeptala se rozhořčeně učitelka a jak jinak, než že mi okamžitě udělila další zvláštní domácí úkol.
"Ještě jednou Batterlote a budete uklízet školu!" vyhrkla na mě učitelka a vrátila se zpět ke kontrole domácích úkolů.
Cestou domů jsem šel opět pomalu. Celou cestu jsem přemýšlel o dnešku. Rozhořčeně jsem v duši pomlouval učitelku a v druhé části duše jsem přemýšlel o dnešních příhodách. O dveřích, které se mi ráno sami otevřely, a o peru, které přede mnou utíkalo. Nedokázal jsem si to vysvětlit. Mozek mi pracoval jako lokomotiva a přemýšlel jsem o tom, jak něco takového je vůbec možné. Že bych měl v sobě zabudovaný magnet? Ne, to je nesmysl. Nevěděl jsem. Ale začínal jsem věřit, že nejsem tak úplně člověk.
Trvalo mi asi půl hodiny, než jsem došel domů. Sice bydlím kousek od školy, ale obvykle se znuděně trmácím a vyhledávám uličky, kterými bych si mohl prodloužit cestu. Byl jsem už u dveří. Nechtěl jsem zatáhnout za kliku, ale musel jsem. Někde v hloubi duše jsem doufal, že rodiče přichystali nějakou velkou oslavu, ale to bylo nemožné. Vešel jsem dovnitř. Ocitl jsem se v prázdné předsíni a potom jsem vešel i do kuchyně. Nikdo tu samozřejmě nebyl. Vešel jsem do svého malého pokoje. Vedle starého a zničeného okna s vybledlým závěsem stál můj psací stůl. Byl velice starý a malý. Měl jsem na něm pouze stoletou tužku a nažloutlý papír. Na kraji stála malá lampička. Moc nesvítila, ale musela mi postačit. Na straně v rohu místnosti se tyčila moje postel. Postel aspoň nevypadala jako stoletá, ale stará byla. Z tašky jsem si vyndal věci a pustil se do zvláštních úkolů. Myslel jsem, že to bude hračka, ale ne. Vždyť tuhle látku jsme ještě neměli! Zatracená učitelka! Úkoly byly naštěstí z matematiky a učitelku nenapadlo, že bych si to mohl vypočítat na kalkulačce. Kalkulačku jsem ale nevlastnil. Stejně jako spoustu jiných věcí. Došel jsem do kuchyně a vzal si ze zásuvky kalkulačku. Během pár minut jsem si vypočítal příklady a zandal učebnici se sešitem zpět do tašky.
Bylo skoro šest hodin a už se stmívalo. Každou chvíli tu musí být. Rodiče většinou chodí okolo páté, ale dneska až okolo šesté? Že by snad měli dneska nějakou tržbu? To tak! Stejně bych z toho nic nedostal, takže mi to může být úplně volný. Zazvonil zvonek. Bylo k údivu, že jsme vůbec měli zvonek. Rychle jsem se dostal ke dveřím a otevřel. Za dveřmi stál táta a hned za ním máma. "Ahoj!" pozdravil jsem. "Proč jste přišli tak pozdě?" zeptal jsem se, ale žádná odpověď nepřišla. Dostal jsem ale jako obvykle od táty práci. "Uhni, smrade! Běž a udělej radši večeři!" okřikl mě táta, a když se posadil na pohovku, zapnul si svůj oblíbený sportovní kanál, bez kterého by byl prý na šrot, jak vždycky tvrdí.
"No tak, Míro! On přece neumí vařit. Udělám to já." zastala se mě mamka. Mamka byla na mě vždycky hodná. Kdyby měla peníze, koupila by mi všechno, co bych si přál. A s obchodem na vesnici a ještě k tomu železářstvím si toho moc nevydělala. Od táty stejně dostávala pouze minimální mzdu. "Jen ať se tady spratek předvede!" řekl táta a máma mu zabránila ve výhledu na televizi.
"Uhni! Seš tlustá!" okřikl táta mamku.
Tak tohle už bylo na mě příliš. Rozběhl jsem se a rukou narazil do pohovky. Vůbec jsem nepřemýšlel, ale nějak jsem věděl, že to vyjde. A kupodivu to vyšlo. Jakmile jsem narazil do pohovky, převrátila se a sní i můj táta. Zůstal tam zaklíněný. Mamka na mě koukala a snažila se pohovku nadzvednout. Táta řval bolestí a proklínal mě. Já jsem tomu také nedokázal uvěřit. Naše pohovka byla neskutečně těžká a teď jí bez jakékoli námahy shodím? To mi nějak nešlo dohromady. Ráno dveře, dopoledne pero a teď pohovka! Co se stane zítra? Vyhodím do povětří atomovou elektrárnu v Temelíně? No to snad ne. Ale co když se zase něco stane?
Pozoroval jsem mamku, jak se neúspěšně snaží zvednout pohovku. Když jsem jí dokázal shodit, tak jí dokážu zvednout i zpátky. Nebo ne? Přeskočilo mi. Doopravdy jsem si začal myslet, že vážně nejsem člověk. Ale za zkoušku nic nedám. Popošel jsem blíž k pohovce a vzal jí za opěradlo. Pevně jsem chytil opěradlo a téměř bez námahy pohovku vrátil na původní místo.
"Auuu!" křičel táta a držel se za nohu. "Asi mám zlomenou nohu! A s tebou si to, smrade, ještě vyřídím!"křičel táta a mezitím ho mamka táhla po zemi do jejich ložnice. Moc se jí to nevedlo, protože táta vážil snad tunu! Při mojí dnešní síle jsem si řekl, že to můžu zkusit.
"Chceš pomoct, mami?" zeptal jsem se.
"Ne, stejně bys tátu neunesl. Uf…"
"Mami! Vždyť jsi viděla, co jsem udělal s pohovkou!" řekl jsem a mamka mi předala tátu. Pořád jsem tomu nedokázal uvěřit. Byl jsem zmatený. Nevěděl jsem, co se to se mnou děje. Jak to, že mám takovouhle sílu? Byl jsem vážně zmatený. Moje smysly se vykolejily z dráhy a přestával jsem myslet. Odnesl jsem tátu do ložnice a mamka za ním přišla.
Během dne byla mamka tak zaměstnaná, že zapomněla na moje narozeniny.
"Copak to tam máš?" zeptala se mně mamka, když vešla do mého pokoje.
"To je dárek od Miloše. Dostal jsem od něj sadu speciálních pastelek, jeden skicák a ještě jeden blok." řekl jsem mamce a v tu ránu strnula. Nejspíš si vzpomněla na mé narozeniny.
"Jé, promiň mi to zlatíčko. Promiň, já jsem byla tak zaměstnaná, že jsem -"
"Zapomněla," doplnil jsem jí a mamka přikývla.
"Hned ti donesu dárek. Oslavu táta zakázal. A teď se kolem něho musím pořád motat."
"To nevadí," řekl jsem, i když jsem si vždycky oslavu moc přál.
"Kde sakra vězíš s tím obkladem, Julie?" zařval na mamku taťka a opět zařval bolestí.
"Už jdu, drahý!" zakřičela na tátu. "Promiň, Hynku," omlouvala se mi mamka a odešla.
Trvalo celé dvě hodiny, než táta usnul a mamka měla konečně volno.
"Tady máš dárek." řekl mi mamka, když přišla a podala mi dárek. Byla to krychlová krabice zabalená v zářícím papíru. Dost mě to překvapilo. Vždycky dostávám věci rovnou bez obalu.
"Copak tam tak může být?" zeptal jsem se a usmál se na mamku. Rychle jsem strhnul papír a zatajil dech.
"Mobil?" Mamka jen přikývla. "No to je bomba!"
Já dostal mobil! No to je teda něco!
"Dneska jsem nebyla v práci a jela do města. Sice se to tátovi moc nelíbilo, ale vymluvila jsme se na prohlídku u doktora. Chodila jsme kolem obchodů. Nevěděla co ti koupit a pak jsem tam uviděla ten mobil. Moc se mi líbil a tak jsem ti ho koupila." řekla mamka a pousmála se.
"Ale kde jsi na něj vzala peníze?" zeptal jsem se.
"Před tátou ale ani muk. Jasný?" zeptala se mně a já přikývl. "Tajně po nocích pletu nějaké svetry, šály a i jiné věci. Potom občas zajedu do města a prodám je do nějakého obchodu." řekla mamka a já na ní vyvalil oči.
"Jo a tady máš ještě SIM kartu. Máš tam kredit tisíc korun, aby ti to vydrželo." Nemohl jsem uvěřit vlastním uším. Kredit tisíc korun? Tak to je teda mela!
"Mami! To jsi nemusela!" vykřikl jsem a objal ji.
"Nekřič, ať nevzbudíš tátu. Chci si na chvíli odpočinout."
"Dobře," řekl jsem a nechal jsem mamku jít. Okamžitě jsem si vyndal mobil z krabice a dal do něj SIM kartu. Nemohl jsem tomu vážně uvěřit. Já mám svůj vlastní mobil. Zítra si zjistím čísla spolužáků. Dneska je vážně nejlepší den mého života!
Ale to jsem ještě nevěděl, co se dnes stane.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 25 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jary
|
|
| (30.7.2010, 18:55) |
|
|
Magdalena
|
|
| (29.7.2010, 20:15) |
|
|
Nelee
|
|
| (29.7.2010, 11:24) |
|
|
martine
|
|
| (29.7.2010, 10:25) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
