|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303521 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: Ómalöra-26 ::
 Annún |
publikováno: 15.02.2010, 20:22
|
Díky pomoci mé nové korekrorky je tu další díl příběhu.
MInule Diriel odletěl s drakem Grygorym na Vysočinu hledat ostatky Mëllindiných dětí.
Jeho hledání bude pokračovat v příštím díle.
Dnes se však podíváme na naši elfku.
Kam pak se vydá?
Dozví se proč za ní přišel mistr Eufylos, když byla indisponovaná?
Jakou dostane nabídku?
Čtěte a uvidíte. |
| |
|
|
XXVI. – Přemýšlení o budoucnu.
Diriel urychleně odcestoval z Ladérionu, a krom Doriena nikdo netušil, kam se tak znenadání poděl. Mëllinda se ve své ložnici zotavovala z duševního otřesu. Den odpočinku na lůžku jí opravdu hodně prospěl. Do tváří se jí vrátila zdravá, lehounce růžová barva, a zdálo se, že je smířená s minulostí. Tak, jak bylo jejím zvykem, vstala brzy ráno, kdy slunce teprve začínalo vykukovat zpoza kopců Klenutých hor na protější straně Smaragdového jezera. Oblékla se do temně modrých šatů s dlouhými úzkými rukávy a vysokým stojacím límečkem, který jí sahal téměř až k bradě. Plavé vlasy si pročísla a nechala je nespoutaně se vlnit po zádech a kolem obličeje. Poté si do kapsáře zasunula blok s tužkou a takto připravená na schůzku s mistrem Eufylosem se nejdřív vydala do jídelny. Jídelní sál byl prázdný, neboť většina obyvatel ještě spala a ten zbytek už dávno posnídal a odebral se za svými povinnostmi. Zašla do kuchyně a požádala o něco k jídlu. Paní Selina, vládkyně palácové kuchyně, jí hned nechala připravit drobné pohoštění. Mëllinda poděkovala, najedla se a po snídani vyrazila do města, aby navštívila děkana Mirimonovy akademie.
Cesta klesající v serpentinách od paláce do města, ji zavedla na rozlehlé náměstí Sérë Mirima, kde se za ozdobným kovaným plůtkem nacházela hlavní budova Akademie a vstup do školního areálu. Mëllinda věděla, že mistr Eufylos má svou kancelář v zadním traktu přírodovědné fakulty, a že ho tam určitě najde, protože učil až od čtvrté hodiny. Prošla tepanou brankou do malého parčíku, který se nacházel mezi jednotlivými budovami, a vydala se po dlážděném chodníku k přírodovědné fakultě. Cestou potkala několik studentů a studentek, kteří si povídali a nesli si v náručí knihy a poznámkové bloky. Pozdravili ji pokýváním hlav a ona jim stejně odpověděla a šla dál. Za chvíli se ocitla před budovou fakulty a stanula před vchodem. Dlouho se nezdržovala, vzala za ozdobnou kliku, otevřela těžké dubové dveře a vstoupila do ztichlé dvorany, odkud stoupalo široké schodiště do vyšších pater a napravo i nalevo se rozbíhaly chodby. Namířila své kroky do první chodby napravo, neboť tam měl pracovnu mistr Eufylos. Dostala se až na konec prosvětleného průchodu, kde byl na dveřích z borového dřeva připevněný mosazný štítek s ozdobným nápisem: ‚Mistr Eufylos – děkan přírodovědné fakulty a nejvyšší představený Mirimonovy Akademie.‘
Nadechla se, zvedla ruku a zaťukala. Chvíli čekala, než přišla nějaké odezva.
„Už jdu, už jdu, vteřinku strpení,“ zazněl melodický mužský hlas zpoza dveří.
Ozvalo se zašustění dlouhého hávu, pak následovaly rychlé kroky a cvaknutí západky v zámku. Klika se pohnula a dveře se s tichým vrznutím otevřely. V nich se objevil hnědovlasý elf se skořicovýma očima, oděný v temně zeleném rouchu s béžovým lemováním kolem záložek a výstřihu a jemnou zelenkavou výšinkou na prsou a rukávech. Zadíval se na ni a bezvěkou tvář mu rozjasnil přívětivý úsměv.
„Áya, Mëllindo,“ zahlaholil zvesela a rukou mírně ušpiněnou od inkoustu si za ucho zastrčil zbloudilý pramínek kaštanových vlasů. „Rád tě vidím opět zdravou, děvče milé.“
Mëllinda spořádaně pokývala hlavou a udělala rukou gesto na pozdrav.
„Daří se ti již dobře, doufám?“ otázal se s upřímným zájmem.
Přitakala a věnovala mu milý úsměv.
„Jsem potěšen, že ta nevolnost nebyla nijak vážná. Měl jsem velké obavy o tvé zdraví. Poslední dobou jsi byla tak pobledlá, a když jsi nepřišla na domluvenou schůzku, dostal jsem strach, zda se ti něco špatného nestalo.“
‚Děkuji za starostlivost, mistře.‘ Znakovala rukama v odpověď. ‚Máte pravdu, poslední dobou toho na mě bylo trochu moc a dosedla na mě duševní malátnost a silná melancholie. Nyní už jsem v pořádku.‘
„Tak to rád slyším,“ usmál se na ni. „Och, jsem to ale starý nezdvořák,“ zalál sám sobě se smíchem. „Pojď dál, přece se tu nebudeme bavit mezi dveřmi, a posaď se.“ Vyzval ji galantně.
Mëllinda vkročila do útulné kanceláře, kde vládl organizovaný nepořádek. Děkan za ní zavřel dveře a přešel za svůj psací stůl plný lejster, písemných prací a složek. Tam se posadil do koženého křesla s vysokým opěradlem. Mëllinda si udělala pohodlí v druhém ušáku, který stál naproti němu.
„Nechceš něco k pití?“
Elfka zavrtěla hlavou.
‚Ne, děkuji,‘ odznakovala. ‚Ráda bych věděla, co jste mi chtěl tak důležitého říct, že mi to nemohla přetlumočit paní Anneris?‘
„Jdeš hned k věci. To se mi líbí. Nu, dobrá. Přemýšlel jsem o tom, o čem jsme spolu nedávno mluvili, svolal jsem učitelskou radu a ta můj návrh jednohlasně podpořila.“
‚Jaký návrh?‘ otázala se znakováním a pozvedla tázavě obočí.
Elf se naklonil nad desku stolu, opřel se o ni lokty a propletl si navzájem štíhlé prsty s černými skvrnami od inkoustu a zahleděl se na ni.
„Chtěl bych v příštím semestru otevřít novou třídu pro hlasově a sluchově postižené studenty. A moc rád bych tě začlenil do řad našeho lektorského sboru. Chci ti nabídnout místo kantorky v Mirimonově Akademii.“
Mëllinda jen zalapala po dechu a chvíli nic neříkala, neb nemohla najít slova. Teprve po několika minutách ze sebe znakovou řečí vypravila: ‚Vy chcete, abych zde učila?‘ V údivu si přiložila ruku na krk.
„Ai. Je to mé vroucí přání. Jsi velmi vzdělaná, moudrá a máš trpělivost ty děti učit.“ Mëllinda se při slovech chvály lehounce zarděla. „Byla bys velkým přínosem pro náš ústav. Víš, jak se ti handicapovaní studenti cítí, protože jsi stejná jako oni. Samozřejmě, že tě nechci do ničeho nutit, Mëllindo. To rozhovor s tebou mě přivedl na tento spásný nápad. Pokud odmítneš, nic se neděje, jen budu muset svůj projekt posunout o nějaký čas, než seženu vhodného kandidáta na lektora,“ pronesl Eufylos.
Mëllinda přemýšlela a pak se otázala: ‚Jak by to bylo s vyučováním, mistře?‘
Elf se usmál, protože postřehl jistý zájem v jejích azurových očích.
„Neměj obavy, Mëllindo. Jednalo by se o tři dny v týdnu po čtyřech nebo možná pěti vyučovacích hodinách a dvě hodiny odpoledne doučování znakové řeči pro lektory a lidi, kteří by o to měli zájem,“ vysvětlil jí. „Měla bys vlastní třídu a kabinet, volný přístup do akademické knihovny a archivu,“ dodal, aby ji naladil. „Jediný problém, který musím vyřešit, je s učebnicemi znakové řeči, ty bohužel nemám a nevím, kde je obstarat. Asi budu muset napsat příteli Meneldilovi, aby mi nějaké poslal.“
Mëllinda se nesměle ošila v křesle.
‚No, možná bych vám s tím mohla pomoci, mistře,‘ pronesla gesty.
„Vskutku?“ pozvedl levé obočí nahoru.
Přikývla a pokračovala ve znakování.
‚Když jsem se balila na cestu do Ladérionu, vložila jsem si do brašny i své učebnice, které mi věnoval mistr Meneldil, a z nichž mě také učil.‘
„Ach tak,“ přitakal chápavě děkan.
‚Je-li ve zdejším městě nějaký opravdu dovedný tiskař, kterému byste naprosto důvěřoval, mohla bych vám své knihy zapůjčit,‘ navrhla elfka.
Mistr nadšeně přisvědčil.
„Samozřejmě, že takového muže znám. Ve městě v dračí čtvrti je tiskárna, kterou vlastní mistr Desmir. Je to ten nejzručnější tiskař, co kdy žil. Mohl by dle tvého vzoru namnožit učebnice pro všechny studenty.“
‚Ai. Přesně to jsem měla na mysli. Nemohu nyní říci, zda souhlasím s vaší nabídkou, potřebuji si to řádně promyslet, ale tuto maličkost bych pro vás ráda udělala.‘
„Opravdu by mi tvá laskavost velmi pomohla. Budu ti za to nesmírně zavázaný.“
‚To nestojí za řeč, mistře Eufylosi.‘ odznakovala, lehounce se začervenala, nesměle sklopila oči a mávla nonšalantně rukou.
Elfa její nabídka ohledně knih potěšila, protože viděl v očích němé elfky zájem a skrytou touhu po této šanci skočit, i když zatím své ano ještě neřekla. Nechtěl ji příliš přemlouvat, protože věděl, že kdyby na ni tlačil, akorát by ji tím odradil a ona by tu práci odmítnula.
„Mëllindo,“ oslovil ji přívětivě elf. „Máš na rozmyšlenou tolik času, kolik budeš chtít. Nový semestr začíná až za tři a půl měsíce. Je to jen na tobě, jak se rozhodneš.“
‚Ano, já vím, mistře. Teď mám poněkud prekérní období a musím vyřešit něco ohledně své minulosti, co jsem hodně let odkládala. Popřemýšlím o tom, co jste mi navrhl. Nezastírám, že je to pro mě opravdu lákavý návrh, ale potřebuji čas na rozhodnutí. Postačí, když vám odpovím do dvou či tří týdnů?‘
„Zajisté, jak jsem již řekl, nemusíš chvátat, má milá.“
‚Dobrá, za pár týdnů vám přijdu říci, jak jsem se rozhodla a zároveň s sebou přinesu ty knihy.‘
Mistr souhlasně přikývl.
‚Pokud mě teď omluvíte, mistře Eufylosi, nebudu vás více rušit, určitě se musíte připravit na vyučování.‘ pronesla hbitě znakovou řečí a zvedla se z polstrovaného křesla.
Mistr se též postavil, obešel stůl, přistoupil k Mëllindě, vzal ji za ruku a laskavě se usmál.
„Děkuji ti, děvče, že jsi starému muži věnovala svůj čas a vyslechla sis to, co měl na srdci.‘
Mëllinda se shovívavě pousmála a sklopila oči.
‚Ale, mistře, vy přece nejste vůbec starý,‘ namítla znakovou řečí. ‚Jste rozvážlivý elf v těch nejlepších letech a dlouhý věk vám přidal na moudrosti a ušlechtilosti.‘
„Och, jsi milé děvče, příliš mi lichotíš. Avšak mé mládí již dávno pominulo.“
‚Není to ovšem vůbec znát.‘ podotkla.
Eufylos se perlivě zasmál a pohladil ji přátelsky po rameni.
„Vnášíš do mého starého a osamělého srdce radost, Mëllindo, a za to jsem ti vděčný. Přeji ti krásný den, děvče.“
‚Já vám také, mistře.‘
Vyvlékla svou ruku z jeho dlaně, lehkým pohybem si urovnala šaty a ještě než se otočila k odchodu, udělala gesto značící: ‚Nashledanou.‘
Elf potřásl hlavou, Mëllinda došla ke dveřím, vzala za kliku, otevřela na chodbu a opustila děkanovu kancelář. Kroky ji vedly ven z budovy do parčíku, a pak tepanou branou na náměstí Sérë Mirima, kde se na okamžik zastavila u kašny, aby určila směr, kterým se nyní vydá. Náměstí mělo osmiúhelníkový půdorys s kašnou uprostřed, a krom Akademie ho obklopovaly všechny významné budovy. Dále volné prostranství zkrášlovaly tepané lavičky a okrasné kameninové květináče osázené zakrslými jehličnany a prvními jarními kvítky. Mëllinda se zastavila u zurčící fontány a na obličej jí dopadla něžná sprška jemné studené vodní tříště, kterou k ní zavál větřík. Opřela se o obrubu kašnového bazénku, poslouchala šplouchání vody a rozhlížela se kolem.
Náměstí bylo i v tuto dobu velmi živé. Městská knihovna měla otevřeno pro všechny již od rána a muzeum též, galerie otvírala až v jedenáct a divadlo pro veřejnost otvíralo své dveře až večer a to jen jednou do týdne. Ale herci se v něm scházeli denně od půl deváté, aby nazkoušeli nové hry, nebo si zopakovali ty starší. Ochotníci postávali před bočním vchodem naladěni v dobrém rozmaru, povídali si, smáli se a čekali, až jim správce budovy přijde odemknout. Lidé chodili v hloučcích i osaměle sem a tam. Děti pobíhaly po chodnících s taškami na zádech či v rukou, kličkovaly s povykováním mezi dospělými, když spěchaly do školy v jedné z bočních ulic. Bryčky a vozy se kodrcaly po hlavních ulicích a okovaná koňská kopyta zvonila na dlažbě. Viděla různé obchodníky, jak táhnou své dvoukolky po dlážděné silnici na malé tržiště vzdálené jeden blok od náměstí Sérë Mirima. Mimovolně smočila ruku v kašně a opsala ve studené vodě několik neviditelných kruhů. Probrala se ze zamyšlení, vytáhla ruku z vody a utřela si ji do kapesníku. Potřebovala se projít a utřídit si myšlenky v hlavě. Odpoutala se od kašny a vyrazila po hlavní ulici na tržiště. Prošla kolem bloku a dostala se na menší prostranství určené pro trhy. Nacházelo se zde velké množství stánků a obchůdků s různorodým zbožím. Od zeleniny a ovoce počínaje, přes masné výrobky, potraviny, rozličná řemesla až po parfémy a nepotřebné cetky. Proplétala se mezi hlučícím a hašteřícím se davem prodejců a kupujících. Obcházela jednotlivé stánky, občas do nich nahlédla, ale pak pokračovala v chůzi. Kroky ji zavedly na začátek Jezerní promenády. Vstoupila pod klenbu dřevěných ozdobně vyřezávaných oblouků, které tvořily dlouhou pergolovou uličku, poníž se pnuly nyní holé stonky růží, úponky zimostrázu a kolem sloupků se ovíjel věčně zelený břečťan. Kráčela pomalu po dlážděném chodníku a kromě ní tu nebylo ani živáčka, což bylo v tuto dobu poněkud nezvyklé. Procházela se a obdivovala precizně vyvedené sochy umístěné na podstavcích v besídkách a nakonec dorazila k jezernímu altánu. Přešla dřevěný mostek klenoucí se nad vodou a octnula se pod střechou přístřešku stojícího pár desítek metrů od břehu. Posadila se na lavičku u zábradlí a pohled upřela přes mírně zvlněnou hladinu jezera na promenádu a obrysy domů, jež se nacházely za kolonádou a hradbou různě vysokých stromů a keřů. Odtud byl i opravdu pěkný pohled i na elfský palác vévodící městu. Přemítala, jak se změnil její život od chvíle, kdy poprvé vstoupila do tohohle kouzelného města snů.
Hloubala nad Eufylosovou nabídkou a nad tím, co by to pro ni znamenalo. Zvažovala všechna pro a proti. Musela by zůstat zde, což se jí v zásadě nepříčilo, ba naopak Ladérion i zdejší obyvatele si docela oblíbila. Údolí pramenů bylo krásné, útulné, plné hodných elfů a dýchalo tajemnem a mystikou léčivých pramenů. Měla to tam hodně ráda, vždyť posledních několik století ho nazývala svým domovem, ale kromě Eweriona tam nebylo nic, co by ji nějak zvlášť táhlo zpět. Ano, Ewerion, to byl velký důvod, proč váhat. Skvělý muž s laskavým srdcem. Vděčila mu za život. On ji uzdravil a přivedl z rozhraní života a smrti. Pomohl jí, věnoval jí svůj volný čas, práci, náklonnost a stal se jejím dobrým přítelem a rádcem. Byl pro ni téměř jako starší bratr. Jak by ho potom všem, co pro ni učinil, mohla opustit? Nemohla mu přece jeho přívětivost a dobrotu oplatit nevděkem, co by si o ní pomyslel. Povzdechla si ztěžka. Jak jen se měla rozhodnout, aby nikomu neublížila a zároveň mohla dělat věc, která by ji velmi těšila? Bylo by opravdu dobré, kdyby si o tom s někým promluvila a poradila se. Ano, tak to udělá. Přikývla bezděčně hlavou.
Znovu se zahleděla na mírně se vlnící hladinu jezera a vzpomněla si na zimu, sníh, led a na bruslení. Musela se sama pro sebe usmát. Bruslení se jí přece jen docela zalíbilo a Diriel s ní měl velkou trpělivost. Její první jízda byla katastrofální a skončila pořádnými modřinami. Když o tom po nějakém čase přemýšlela, asi musela vypadat směšně, rozplácnutá na ledě s obrovským zvířetem, které ji s veškerou razancí zalehlo. Šíleně se tehdy vylekala a byla strachy bez sebe. Pak ji vzal na druhou vyjížďku večer, a to už bylo o něčem jiném. Znovu si povzdechla, ale nyní spíš zasněně. Představovala si, jaké by to bylo, kdyby se z ní stala kantorka na akademii. Učila by vlastní třídu, pomáhala by těm, kteří to potřebují a předávala by vědomosti dalším pokolením. Dělala by užitečnou věc, něco co by ji povznášelo a hřálo u srdce. Konečně by měl její život zase cenu a naplnění. Možná, že si časem najde i přítele a založí rodinu. Vlastní novou rodinu, kde už se nebude bát, že jí někdo ublíží, protože to bude vztah z opravdové lásky a úcty. Ach ano, láska a milující manžel. Náhle si uvědomila, že už jsou to celé věky, kdyby naposledy snila o své budoucnosti. Usmála se, neboť měla dobrou náladu. Zhluboka se nadechla svěžího, chladného, skoro jarního vzduchu. Měla pocit, že jí prostupuje klid a harmonie, kterou již hodně dlouho postrádala. Zvedla se z lavičky, urovnala si šaty a vydala se skrz město k paláci.
Mëllinda vstoupila branou na nádvoří paláce a nasměrovala své kroky k hlavnímu vchodu, když si všimla, že předním stojí Anneris oděná do fialových sametových šatů a kabátku. Před sebou měla proutěný kočárek s bílou plátěnou stříškou a upravovala v něm naducanou peřinku, kterou byl přikryt malý Yäris. Nakláněla se nad ním a špitala něžná slovíčka.
„Ach ty můj malý sladký broučku. Zlatíčko. Dráčku líbezný. Ani nevíš jak moc tě má maminka ráda,“ švitořila a prstem jej hladila po tváři. „Tak, chlapečku můj, teď se spolu hezky projdeme po palácových zahradách, aby se ti hezky spinkalo,“ usmála se na uzlíček s tmavými vlásky, zabalený v bledě modré zavinovačce.
Chopila se kůží ovinuté rukojeti kočárku a chtěla se s ním rozjet po cestě vedoucí do zahrad, když vzhlédla a uviděla přicházející plavovlasou elfku. Zamávala na ni a zavolala: „Mëllindo!“
Elfka jí na zamávání odpověděla a přispěchala k ní.
‚Kam máš namířeno, Anneris?‘ otázala se v duchu.
Paní Ladérionu se naladila na Mëllindinu telepatickou vlnu.
„Jdu na procházku do zahrad, nechceš se ke mně připojit?“ otázala se.
‚Ráda,‘ přikývla plavovlasou hlavou. ‚Moc ráda.‘ Na vteřinku se odmlčela a zaváhala, zda se má zeptat. ‚Myslíš, že bych mohla chvíli vézt kočárek?‘
Anneris se potěšeně usmála.
„Samozřejmě. Pojď, a chop se držadla,“ pronesla a uvolnila jí své místo.
Mëllinda vzala do rozechvělých rukou rukojeť obalenou měkkou kůží a podívala se na klimbající miminko. Mírně jí bodlo u srdce, ale ta příšerně skličující bolest ze ztráty, kterou trpěla celé roky, se nyní nedostavila.
Tak se obě elfky i s kočárkem vydaly do terasových zahrad na špacír. Pomalým, líným krokem tlačily kočárek před sebou a sestupovaly po chodníčku dolů pod palác.
Mëllinda pozorovala dítko v proutěném košíku na čtyřech dřevěných kolečkách a srdce se jí v hrudi tetelilo jako ptáček zavřený v kleci. Byla rozrušená, ale věděla, že to musí překonat, jinak se nočních můr minulosti nikdy nezbaví. Nadechla se, aby se v nitřně uklidnila. Anneris jí položila chlácholivě ruku na rameno.
„Je ti dobře? Jestli se na to necítíš, tak já ten kočárek vezmu.“
‚Ne, to je v pořádku. Zvládnu to. Musím.‘
„Dobře,“ přikývla elfí paní.
Šly dál v tichosti, a za chvíli se ocitly v po zimě zpustlých zahradách. Země se pozvolna probouzela a místy z ní již vykukovali špičky nových rostlinek, sem tam se objevila bílá hlavička prvních sněženek, tráva vyrůstala mezi starými stébly a na keřích se nalévaly a rašily malé pupeny. Procházely zrovna opadaným růžovým sadem, když se Anneris otázala: „Mëllindo, odkud ses to vracela?“
Plavovláska se zastavila a podívala se na elfku modrými studánkami.
‚Byla jsem ve městě v Akademii,‘ odvětila v duchu.
„Navštívila jsi mistra Eufylose?“
‚Ano, zašla jsem za děkanem, abych se dověděla, co mi chtěl.‘
Anneris se nahnula blíž k ní a důvěrně se zeptala: „Mohu být tak zvědavá a poptat se, co měl mistr na srdci, když onehdy za tebou přišel?“
‚Nabídl mi práci v akademii,‘ pronesla v duchu.
„Vskutku?“ Její hlas zněl jásavě. „Jakou práci? Co bys měla dělat?“ vyptávala se nadšeně Anneris své přítelkyně.
Mëllinda se nepokojně ošila a přešlápla z nohy na nohu.
‚Přál by si, abych nastoupila jako učitelka sluchově a řečově postižených studentů,‘ odpověděla nesměle plavovláska.
„Ale to je přece naprosto báječné,“ zaradovala se Anneris. „Taková skvělá příležitost.“
‚Ano, to ano, jen nevím, zda to mám přijmout.‘
„Nechápu, proč bys to odmítla, copak by se ti ta práce nelíbila?“
‚Líbila, ale …‘ nedořekla a odmlčela se.
„Ale, co?“ podivila se Anneris.
‚Nu, je tu plno důvodů. Třeba Ewerion. Za mnoho mu vděčím. Byl na mě tak hodný a pomohl mi, když jsem stála na rozhraní smrti. Pak je tu Unquë Ethelin. Mám tam jisté povinnosti, svůj pokoj a skoro všechny své věci. Kdybych zde zůstala, znamenalo by to najít si tu nějaké trvalé ubytování,‘ vysvětlovala Mëllinda své pohnutky a bezděčně rozhodila rukama a zavadila o kočárek. Ten se rozhoupal a chlapeček se neklidně zavrtěl, zabroukal a zamžoural očima.
Anneris se chopila držadla, jemně s kočárkem zakolíbala, pohladila peřinku a zašeptala.
„Pšš, pšš, miláčku, jen klidně dál spinkej. Pšš.“
Miminko zavrnělo, strčilo si do pusinky paleček a začalo jej spokojeně cumlat. Když Anneris uklidnila a opět uspala svého chlapce, podívala se na plavovlásku.
„Pokud po té práci velmi toužíš, tak za ní jdi. Nenech si ji proklouznout mezi prsty a maličkostmi se nezabývej. Zbytečně se netrap, Ewerion to jistě pochopí a milerád tě sprostí tvých povinností v Údolí pramenů. A ohledně ubytování zde v mém městě si nezatěžuj hlavu. S tím ti já ráda pomůžu.“
‚Vskutku?‘
„Ai. V mém paláci je plno volných pokojů a v západním křídle v přízemí jsou i dva volné, přiměřeně velké, byty. Jeden z nich ti klidně s radostí věnuji. Jako kantorka v Akademii, budeš potřebovat větší prostor k životu, než jen malý útulný pokoj v podkroví mého paláce. Budeš potřebovat pracovnu s knihovnou, soukromé místo k odpočinku, kde tě nikdo nebude rušit.“
Mëllinda na ni vykulila oči.
‚To nemyslíš vážně. Přece mi nemůžeš jen tak darovat byt v paláci.‘ vyhrkla ze sebe v duchu elfka.
„Samozřejmě že mohu. Je to můj domov a jsem ráda, když mám kolem sebe přátele. A tebe za svou dobrou přítelkyni považuji, takže žádné odmlouvání nestrpím, jasné?“ pozvedla tázavě obočí. „Mëllindo, je to pouze prázdný, nikým nevyužitý byt, ani nábytku tam příliš není. Vše si budeš moci zařídit podle vlastního uvážení. Uvidíš, že se ti bude líbit.“
‚No já nějak nevím, nechci zneužívat tvou pohostinnost a být zde na obtíž.“
„Och, to je naprostá hloupost. Kdybych tě zde nechtěla, tak ti to nebudu vůbec nabízet, to je přece jasné, ne?“
‚Přesto mám pocit, že vám budu překážet,‘ podotkla Mëllinda s mírným zamračením.
„Ty nikomu nepřekážíš. Můj palác je tak velký, že když na to přijde, tak se zde ani nepotkáme. Obytné křídlo s byty je spojeno s hlavní budovou chodbou, ale má i vlastní vchod z nádvoří, takže si určitě vadit nebudeme. Kde jinde bys našla pokoje, v nichž budeš mít naprosté soukromí a když zatoužíš po společnosti, stačí projít chodbou a můžeš trávit čas mezi přáteli? Tak co, souhlasíš s mým návrhem?“
Bylo vidět, že elfka otálí a dumá nad Annerisiným dobromyslným návrhem. Pak se zadívala na hnědovlasou ženu a v mysli pronesla.
‚Dobrá,‘ přitakala Mëllinda. ‚Přijímám tvou laskavou nabídku.‘
„Tak se mi líbíš,“ pochválila ji Anneris. „V tom případě se mohu domnívat, že přijmeš post kantorky a zůstaneš v Ladérionu?“
Mëllinda nevědoucně pokrčila rameny.
‚Já,‘ pronesla váhavě, ‚ještě nejsem úplně rozhodnutá, Anneris. Je to tak lákavé, ale přesto potřebuji nějaký čas na řádné promyšlení všeho, co se mě týká. Říkala jsem si, že počkám s konečným rozhodnutím až po obřadu světla. Chci nejdřív uzavřít jednu kapitolu svého života, než se pustím do nové. Potřebuji pohřbít staré časy a pokusit se zapomenout na vše špatné, co mě kdysi potkalo.‘
„Chápu tě, a myslím, že děláš dobře. Každé rozhodnutí se má důkladně promyslet. Ne vždy se vyplatí jít do něčeho po hlavě. Po obřadu věčného světla budeš mít čistší hlavu a uvidíš věci v jiném světle, protože nabudeš klidu v duši. Pak mi řekneš, zda tu chceš zůstat, či odejít.“
Mëllinda na to nic neřekla a pohroužila se hluboko do svých myšlenek. Pokračovaly v procházce s kočárkem po zahradách v přátelském mlčení. Dítko tiše oddychovalo v modré zavinovačce a cumlalo si pěstičku. Vítr byl chladný, ale ledový nádech zimy již odezněl a nebe se krásně vyčistilo do jasného blankytu. Elfky si užívaly příjemného počasí v probouzejících se zahradách a poslouchaly první ptáčky zpěváčky, kteří jim trylkovali nad hlavami.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 22 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
