|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303521 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: Setkání 16 ::
 Amater |
publikováno: 20.02.2010, 12:19
|
|
| |
|
|
To nemůžete!“ křičí zoufale Silvie, v očích slzy, zatímco manžel ji drží, aby nevyvedla hloupost. „Nemůžete vzít naši obživu. Proboha, co budeme dělat?! Bože ne, nechte je tu. Patří k rodině!“ Němci, neteční k jejímu křiku, odvážejí prasata ze statku.
Ráno přijeli nákladní vozy a začali sbírat zvířata, zásoby obilí, brambor na setbu, vše, co se dalo. Nenechali skoro nic.
„Máme děti, to nemůžete!“ klesne na zem, tiskne si ke rtům ruce a brečí. Nevěřícně pozoruje, jak v útrobách nákladních vozů mizí prasata. „Jeane, já…Udělej něco… Prosím.“ Hlesne zlomeně. Slzy přestaly téci a tiše pozoruje prázdná místa, která ráno byla zaplněna chrochtajícími vepři.
Ethan bezmocně stojí uprostřed toho chaosu a snaží se překládat. Před chvilkou mu sebrali Prince, nechali pár krav a zbytek odvádějí pryč. Nechápe, co se děje a vzteky by nejraději brečel.
„Kdo tomu velí?“ optá se Ethan jednoho Němce. Snad mu něco četníci z města řeknou. Bohužel nikoho z nich nezná. Když se nedočká odpovědi, odejde.
Vesnicí zní nářek a pláč prokládaný nadávkami a výhrůžkami. Vše, na čem pracovali, zavařovali, sbírali, vše mizí v nenasytných útrobách nákladních aut a on se bojí, že je to jenom začátek. Začne hledat někoho, kdo to má na starosti.
„Herr…“
„Co je?“ přeruší ho studený hlas německého důstojníka v dokonalé vyžehlené uniformě, dávajíc si pozor, aby se neumazal.
„Proč? Nemůžete nám vzít obživu. Nebudeme moci zasít, bez zvířat pomřeme hlady. Máme malé děti. Prosím, nechte nám je. Aspoň pár kusů.“
„Nezájem. Ještě třicet slepic!“ houkne a nevšímá si starostových slov. Z ničeho nic vzhlédne, v černých očích nechuť. „Žijete si tu až moc dobře. Můžete čekat komisi.“ Odejde k autu a mávne rukou na čekající auta, která odjíždějí zanechávajíce za sebou pláč, strach a nenávist.
Vesničané bezmocně obcházejí prázdná místa ve stájích a stodolách. Dotýkají se řetězů sejmutých z krků krav, prázdných kotců, postrojů a pořád nemohou uvěřit, že jsou pryč. Na tvářích slzy, v očích prázdný teskný výraz. Rty něžně mumlají jména zvířat.
Odcházejí z domovů a seskupují se na náměstí u hospody. Smutek a beznaděj halí skupinku a všichni upírají oči na starostu.
Ethan bezmocně hledí na odjíždějící auta. Bože, co má dělat? Co oni mají dělat bez své obživy? V jedné jediné hodině je vše ztraceno.
„Amine…“
„Merde! Co jako mám dělat? Jít za nimi a vzít jim to? Nebo co? Všem vzali všechno a přijde komise.“
„Schováme je do lesa. Nedostanou zbytek!“
„Ano, bude to lepší. Zakopat a dělejte si, co chcete. Jde to všechno k peklu. Je mi to jedno! Chcípneme tu!“
Andrés se zamračí, přistoupí a jednu Ethanovi vrazí. „Sklapni!“
Ethan se drží za tvář a cítí, že panika ustupuje. Neví, co má dělat. Poprvé v životě nevidí východisko. Doslova je ožebračili. Sýpky jsou poloprázdné a on nemá představu, co s těmi několika pytli, které ponechali, mají dělat. Zvířat je náhle polovina, je zima a oni musí jíst. Na jaře osejí sotva čtvrtinu polí, pokud vůbec osejí.
„Mléko, vejce nechat dětem,“ otočí se k sousedům. Snaží se vystupovat rázně, ale srdce mu svírá tíha velká jako mlýnský kámen. Má pocit, že se tou situací udusí.
„A co my?“
„Lestrieli, já vím, že máš děti, ale jsou už velké. Tu svoji část dáš těm, co mají malé, jasné?“
Lestriel se rozhlédne a sevře rty. Před některými pohledy uhne. „Dobře.“
„To jsem rád a zkusím zajít na posádku. Snad se tam dozvím víc. Hlavně proč tak najednou. Nemohu tomu uvěřit.“ Má pocit, že zestárl o třicet let. Nicole ječela a brečela, když brali Prince. Danielle ji teď uklidňuje, ale je to svinstvo, co provedli. Pro tohle nemá slov.
Ostatní přikývnou, když do vesnice vjede černé vyleštěné auto. Vystoupí z něho dva vojáci a muž v dlouhém černém kabátě s kloboukem. Vesničané se strachem hledí na posledního muže, který vyleze z auta. Nijak vysoký, v teplém černém kabátě, měkký prohnutý klobouk na hlavě, na očích brýle. Rty se usmívají.
„Dobrý den,“ pozdraví perfektní francouzštinou. „Je tu někde starosta?“
„To jsem já. Amin Salacrou.“
„Oh, máte stejné jméno, jako spisovatel Salacrou. Jste snad příbuzný?“
„Ne.“
Všichni se po sobě rozpačitě podívají. Nevědí, co si o té návštěvě myslet.
„To je škoda. Jdu provést sčítání. Hlídejte je tu a vy půjdete se mnou,“ pokyne Ethanovi, který se rozhlédne po sousedech, kteří se tu shromáždili po odvozu zvířat a potravin. Jako by hledali útěchu, že jsou spolu a snažili se najít východisko. Začnou protestovat, když tomu muži v kabátě ztvrdnout rysy.
„Dost. Jestli se někdo vzdálí, zastřelte ho,“ usměje se a rozhlédne po vesničanech, kteří umlkli a tisknou se k sobě ještě víc. „Nebo to můžete provést hned. Vzpurnost se trestá a my nepotřebujeme mít vzbouřence na palubě.“
Ethan zavře ústa a rozhlédne se po sousedech. Proboha mlčte, zapřísahá je. Začíná mít z toho chlapa divný pocit. Nechuť i podivná tíseň v něm roste a on nechápe proč.
„Tak nejdřív u vás, co tomu říkáte?“
„Ano. Jak budete chtít.“
„Vidím, že jste rozumný člověk, pane Salacrou. Tady bydlíte? Výborně. Krásný statek. Prohledejte to tady. Důkladně. Pan Salacrou jistě před námi nic neschovává.“
Voják se zbraní se rozeběhne.
Ethan zjišťuje, že ten voják ví, co hledat. Občas dokonce bodne bajonetem do země. Vyvstane mu na čele pot. Kufřík, skryté potraviny, maličkosti, které u nich znamenají revoltu proti německým rozkazům. Začíná ho nesnášet. Ten tichý sladký hlas, který ho oslovuje pane a přitom se v tom co dělá, vyžívá. Kdyby mohl, chytl by ho pod krkem a zmáčknul. Důkladně. Začíná chápat, co je to skutečná nenávist.
„Vida, zásoby. Nežijete si tu vůbec špatně, zatímco vojáci na frontách strádají. Takhle to dál nejde, aby v předních liniích trpěli, zatímco vy si tady užíváte.“
„Z čeho máme žít a jak osít? Nic nám po dnešku nezůstalo,“ namítne nevěřícně. Probůh, co jim ještě chtějí vzít? To málo, co si schovali před nenasytnými chřtány bošů? Chtějí tu mít mrtvoly?
„Už jsem o vaší vesnici něco zaslechl. Například ryby.“ Ethan zbledne. Tušil, že se to nevyplatí. „Bohužel je zima, ale nahlásím to ve městě, aby si to pohlídali.“
Ethan k němu přistoupí, když zahlédne vojáka. Hlava mu z těch řečí začne třeštit.
„Ano, žijete si tu jako pašové a my strádáme.“
„Živíme nedalekou posádku, odvádíme řádné daně do města. Sotva máme pro sebe dost a jsou tu malé děti. Co jim máme dát? Trávu?“
„Ale to mě nezajímá, starosto Salacrou. Opravdu škoda, že nejste příbuzní.“ Prochází domem, prázdnou stájí, ve které teď stojí traktor, stodolou a chlévem. Zapisuje si různé poznámky a nespokojeně vrtí hlavou. Kontroluje stav zvířat, a zda je vše řádně označeno.
„Tak, u vás je vše v pořádku. Můžeme jít do dalšího statku. Víte, měli byste být hrdí, že pomáháte Německému národu k vítězství tím, že jim dáte trochu ze svého. Je to pro dobro každého občana naší velké krásné říše. Budujete ji stejně jako my na bojišti. Chceme, aby byla krásná a velká. Pár obětí - co to je pro blaho celého německého národa? Nic, když uvážíme výsledek, kterého chceme v čele s Führerem dosáhnout.“
Hrdí? Sotva žijeme a hrdí? Na co? Nenávidíme vás. Kdybychom mohli, zabili bychom vás. Vzpomene si na Maxe. Musí ho vidět. Tohle nejde. Musí něco vymyslet. Musí, jestli ne, zemřou hlady a k tomu ještě odboj a posádka, odvod potravin do města… konve s mlékem, které odvážejí den, co den… Nezvládnou pokrýt dohodu. Stiskne ruce, až zbělají. Snad poprvé cítí tak velkou nenávist, že by byl schopen s rozkoší a bez výčitek zabít.
„My, velkoněmecký národ, vás povedeme k prosperitě a míru…“
Co to blábolí? Nesnášel Maxe s plukovníkem, ale tohohle by klidně mučil a ty žvásty mu cpal do krku.
„Tady bydlí kdo?“
„Milicent Sertre.“ V ten moment zbledne. Její slepice nejsou označkované a vesele si pobíhají po výběhu. I po odvozu je jich tu dost. Nebýt jejího hejna slepic…
„Ale vy ne. Vy nám jen v tomto velkolepému plánu házíte klacky do cesty. Vida, neoznačené a ne jen jedna, ale všechny. Je vám něco, starosto? Jste nějak bledý?“
„Špatná noc.“
„Chápu. Vidíte, my vám chceme přinést mírumilovný spánek a vy takhle proti nám brojíte. Opravdu budu muset o tom důkladněji přemýšlet.“
„Pane, pět králíků!“
„Kde?“
Millicent, je mi líto, pomyslí si a vleče se za tím zmetkem. Má pocit, že se mu kolem krku právě utáhla oprátka. A nejen jemu, ale i celé vesnici a hlava, bože… Třeští, buší, vyje bezmocností a bolestí. Jedna vlna za druhou, sotva otevře ta zkurvená ústa. Má pocit, že prostředí plave v temně červené s odlesky do žluté.
„Chudáčci králíčci. Jen se podívejte na utrpení, které prožívají a kvůli čemu? Jen abyste se měli lépe na úkor svých osvoboditelů, kteří pro vás strádají.“
Bože, jestli dál bude takhle žvanit, zaškrtí ho vesnice ne vesnice.
„Je mi opravdu líto, ale budu muset z toho vyvodit důsledky.“
„Chápeme. Neměl jsem o ničem tušení.“ Promiňte mi to, omluví se všem, ale já ho utluču, jestli tu bude ještě pět minut. Odpusťte…
„Ano, tomu věřím. Vy za nic nemůžete. Jste loajální poddaný Velkoněmecké říše a jejího Führera.“
„Ano,“ hlesne.
„To jsem rád. Prosím, zavedete mě k dalšímu statku?“
„Jistě.“
„Vidím, že tu máte traktory. Na co jezdíte?“
„Bohužel na nic. Víte, benzín už dávno není a letošní setba nebude nic moc.“
Jestli mu to nedám sežrat, ať visím.
„Pročpak?“ podiví se.
„Traktory nefungují, koně nemáme a máme posledních dvanáct volů. S tím osejeme asi tak deset hektarů půdy a k tomu nemáme dostatek zrna.“
„To je špatné. Kdybyste byli řádnými občany německé říše a náležitě se chovali, nebyli byste v takové situaci.“ Muž se rozhlédne po vesnici.
Raději se oběsím. Je to jako rýt do skály. Je konec anebo co se děje? Tentokrát je mi líto, Maxi, ale budu se ptát, myslí si Ethan a sleduje záda muže v černém.
„Tady to smrdí!“
„Chovají tu prasata.“ V ten stejný moment si vzpomene na Peggy. Bože, je nepřihlášená. Další problém a selátka, co jim zbyla a ušetřili…, Fis de pute, uleví si nadávkou, ale má spíš pocit, že je to horší
„Aha. Spočítej je.“
„Pane, jedna je neoznačkovaná. Další…,“ hlásí jízlivě voják nepřihlášenou prasnici a její potomky.
Toho vojáka přihodím do rakve k tomu parchantovi. Přesto se přemůže a uklidní se.
„Vida, další. Máte tu nepořádek, starosto.“
„Snažím se, jak mohu, ale nejsem tu oblíbený.“ Je rád, že Sylvie s Jeanem jsou na návsi. Sylvie by nevydržela další pohromu.
„Málo se snažíte. Musíte víc, rozumíte. Každým přihlášeným zvířetem zvyšujete vítězství Velkoněmecké říše. Ale vy ne. Vy ji vedete k úpadku. Takhle to opravdu nejde. Je mi z vás špatně. Dál!“
„Geneviva a Luis Marius Fraser. Chovají kozy, jinak je to nejubožejší rodina ve vesnici. Jsou už staří a nemocní.“
„Starosto, dobrý den,“ pozdraví je Geneviva sedící na sluníčku. Apaticky se dívá směrem, kam odvezli její kozy. Kdyby mohla, letěla by je zachránit. Takhle každá z nich zůstane v jejím srdci. Kdyby mohla, brečela by, ale takhle… I nenávist je dobrá.
„Dobrý den, madam Fraser. Jen spočítám vaše kozy. Víte, ve Velkoněmecké říši neexistují ubozí. Všichni mají práci, děti chodí do školy a nad tím vším bdí bděle oko našeho skvělého Fürhera.“
Geneviva naslouchá a neví, co říct. Nechápe, co ten chlap vykládá.
„Pane, tři kozy nejsou označkované!“
„Co na to řeknete, madam?“
„Asi si je sundaly nebo je ztratily,“ pohotově řekne Geneviva, která se vzpamatuje.
„Opravdu? Dobře. Zapiš je do seznamu. Budou vám odebrány za to, že nehlídáte majetek říše.“ Rázně rozkáže muž a napíše si poznámku do černého notesu.
„Jaký majetek?“ nechápe Geneviva a přitáhne si mimoděk šál. Teprve teď si uvědomí, že je chladno.
„Označení zvířat, madam Fraser, a samozřejmě tím provádíte podvratnou činnost Velkoněmecké říše. Tyhle přestupky se už nebudou tolerovat. A pamatujte, kozy naší skvělé říše si značení nesundávají!“
Geneviva se podívá na Amina. Dnes ráno k ní vpadli a odvedli pár koz, nechápe proč. K tomu sebrali celé bloky sýra, které měla připravené na páteční svoz, pro vesnici a maquisty.
„Nemohli bychom jít dál?“
„Pročpak?“ podiví se muž.
Ethan by mu nejraději řekl, že jestli tu ještě bude dál stát, potom zřejmě Geneviva spáchá svoji první vraždu a on ji v tom ochotně pomůže.
„Ale máte pravdu, tady jsme už všechno zkontrolovali.“
Ethana by zajímalo, kde má Geneviva ty včely a skleničky s medem, její flaštičky alkoholu a další věci, s kterými se občas vytasila v pravou chvíli. Na bylinky nic neřekl. Jen se ušklíbl a zamumlal, čarodějnice.
Statek za statkem a jen ve dvou nic nenašel.
„Teď Chabracovi.“
„Jejich statek lehl popelem.“
„Aha a důvod?“
„Neznáme. Zmizeli.“
„Dobře, zřejmě to byl podvratný živel, který ničil naše výsledky. V tom případě myslím, že můžeme jít k ostatním.“ Vykročí zpět k návsi, kde jsou lidé z vesnice hlídaní vojákem připraveným je zabít.
„Lidé z vesnice Bois. Nejsem se stavem ve vaší malebné vesničce spokojený, a proto bohužel, budu muset nedostatky nahlásit příslušným úřadům. Musím jim s politováním oznámit pochybení, kterých se dopustili kontroloři, ale hlavně vy. Místo, abyste pomáhali vojákům německé říše k vítězství, vy jim jen bráníte v povinnostech. To vše…“ rozmáchne se gestem obsahující celý prostor, „…je majetek říše a vy se k němu chováte naprosto nevhodně. Nejen, že jim bráníte ve vykonávání povinností, ale ještě, když to tak řeknu, přivlastňujete si plody německé říše pro sebe. To se nebude tolerovat!
Všechno nahlásím na úřadech a postihy budou! Můžete si za to sami, lidé z vesnice Bois. Kdybyste byli věrnými poddanými německé říše, tato situace by vůbec nemusela nastat. Je mi to velmi líto, že to musím říkat, ale chováte se jako děti, které neznají důsledky svého chování. Ale vy nejste děti, vy jste dospělí lidé, kteří si vůbec neuvědomují, co provedli. Slibuji, že důsledky poznáte. To je vše. Nashledanou a brzy se uvidíme.“
Omráčení vesničané stojí a dívají se po Aminovi. Ten úslužně otevře dvířka od auta a pomůže mu dovnitř. „Děkujeme a stydíme se za nevhodné chování. Omlouváme se,“ v rukou drtí kliku u dvířek.
„Omluvy se nepřijímají, zvlášť když tím trpí všichni. Vy, my a hlavně vojáci na frontách. Nashledanou, starosto. Je to hezká vesnička. Opravdu škoda.“ Auto odjede. Ethan si odplivne.
„Starosto, co…“
„Zabít ho!“ pronese na plno Ethan a kolem srdce se mu rozhostí klid. Konečně má pocit, že může klidně dýchat.
Na návsi se rozprostře ticho.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 28 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
