|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303521 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: Pivo pro moře ::
| Podivný muž, který z rána přichází na pláž s novou láhví piva... |
| |
|
|
Každé místo asi má svůj příběh a někdy je i podivný. Místo, kam jsme se s rodinou přestěhovali, není výjimkou. Takové nemalé městečko při moři. Od našeho nového domu stačí pár kroků a už se nám pod nohama rozmáhá písek z pláže. Je nádherné, okamžitě jsem si ho zamiloval. I moje žena, přes všechny marné námitky, si ho oblíbila a děti ty byly doslova unešené, ačkoliv z oblaků snů je srážel fakt, že ztratí své kamarády. Ale jsou to děti, ty si kamarády najdou kdekoliv. Obyvatelé města jsou takoví, jaké jsem čekal. Někteří přátelští a jiní v nás vidí pouhé naduté přistěhovalce. Nevadí. Nechoval bych se jinak. Zvyknou si na nás. A jestli ne, srdce mi to neutrhne. Hlavní je, že jsme tu spokojení a je nám tu dobře.
Jak už jsem říkal, i tohle místo má svůj zvláštní příběh. Není to žádný bubák v prokletém domě, v němž žijeme. To ne. Prakticky se nás to vůbec netýká. Taky mi to pár lidí zdůraznilo, když jsem se snažil zjistit, o co jde. Ale našel se jeden postarší pán, který se s laskavostí a velkou chutí pustil do vyprávění. Očividně byl rád, že narazil na někoho neznalého příběhu města.
Totiž, jednoho sobotního rána, kdy jsem po vydatném a zaslouženém spánku snídal, jsem se kochal výhledem na moře. Asi to není nic obvyklého, sledovat moře kdykoliv se mi zachce z pohodlí svého domu, ale řekl bych, že v dnešní době to ani není nic neobvyklého. Pláž, rozprostírající se pod barákem nebyla typickou pláží, kde by se v odpoledních hodinách povalovali lidi. Prostě nic speciálního. Pro zdejší lidi to bylo asi něco, jako pro lidi z města městský park. Potěcha pro oko, občasná vycházka, ale nic, kvůli čemu by se tasily fotoaparáty.
Po té snídani jsem si šel na balkón zakouřit. Díval jsem se opět na moře a okolí. Uviděl jsem nějakého muže. Nevypadal nejmlaději, ale stařec to nebyl. Seděl na pláži a sledoval příliv. Byl tam dobrou půl hodinu a já nechápu, jak jsem se na něj dokázal tak dlouho dívat. U jeho nohou se cosi povalovalo. Byl jsem si jist, že to je nějaká láhev, ale takhle na dálku jsem tu svou jistotu snad jenom tipoval. Později jsem zjistil, že to byla láhev od piva. Muž po té prosezené půlhodině vstal a pomalu šel k vodě. Vlastně spíš do vody. Aniž by se trápil s tím, že je oblečený, prostě si tam vlezl, až byl po pás ponořený v moři a tam se zastavil. Vypadalo jako kdyby k někomu, k něčemu, promlouval a poté připíjel. Dopřál si jeden lok z pivní láhve a zbytek vylil do moře. Začal jsem pochybovat, že to ten chlap má v hlavě v pořádku. A teď vlastně ani nevím, co si mám myslet. V hlavě to tak úplně v pořádku neměl, ale nemůžu se divit tomu, že to tak bylo.
Dřív jsem si toho chlápka, který lije pivo do moře, nevšiml a asi to bylo proto, že mě v tu danou chvíli netrápila pláž. Ale následující dny jsem tam jen z čiré zvědavosti nakouknul a vždycky tam ten chlap byl a vždy ve stejnou dobu. Což mě pochopitelně zaráželo, udivovalo, ale hlavně mě to tak trochu znepokojovalo. A mou ženu taky, které jsem se o tom nezapomněl zmínit a ukázat. Trvalo to pár týdnů, řekl bych tak dva, možná i tři, to už fakt nevím přesně. Ale po tuhle dobu se tam nikdy nezapomněl ukázat, připít a následně všechno vylít. Byl to skutečně podivný chlapík, až jednoho dne můj údiv utrpěl šok.
Toho dne si ten muž poseděl na pláži delší dobu. Hodinu, řekl bych. Sledoval hladinu moře, kymácel se ze strany na stranu a vypadalo to, že dostává záchvaty pláče. Nikdy mě ani nenapadlo, že bych k němu mohl dojít, až toho osudného dne, kdy jsem o tom začal poprvé uvažovat. Ale než jsem se dopídil k nějakému závěru, muž vstal a šel se projít do moře. Voda mu tentokrát sahala po prsa. Vypadalo to, že si z láhve piva dopřál víc, než jen jeden lok, jak měl ve zvyku. Poté zbytek opět vylil, jenomže, místo toho, aby se skleslý vrátil, pokračoval kupředu.
Tehdy foukal vítr a hladina moře nebyla zrovna klidná, takže se mi ten muž ztratil při první vlně. Chvíli jsem stál a pozoroval, jestli se tam neobjeví. Neobjevil, tak jsem rychle běžel na místo, kde vcházel do moře, ale myslím, že zbytečně. Vody jsem se ani nedotkl, jen jsem tam stál, možná zbaběle, ale myslel jsem si, že už je mrtvý, že se utopil. A měl jsem pravdu. Po delší chvíli, kdy jsem naslouchal, zdali neuslyším něco neobvyklého, třeba volání o pomoc, nebo tak něco, jsem to vzdal a běžel zavolat záchranku.
Ten stařík mi vyprávěl o tom muži, který vyrůstal v tomhle městě, kde teď žijeme a kde koneckonců vyrůstali i jeho rodiče. Když dospěl, našel si přítelkyni. Moc pěknou a chytrou, takže netrvalo dlouho a ty dvě hrdličky svojí lásku zpečetili manželstvím. Narodily se jim dvě krásné děti. Holka a kluk. Byly to krásné časy, říkal stařík. Až do toho dne, který se stal tak před rokem a půl, kdy jeho žena šla jednoho krásného rána s dětmi na pláž. Děti už z plenek trochu vyrostly a teď byly jako z divokých vajec. Kluk i přes zákaz své matky utekl do vody. Matka zrovna něco vysvětlovala dceři, když si všimla, že je ve vodě a s nadávkami za ním vyrazila. V polovině cesty si uvědomila, že se její syn topí, přestala nadávat a rozběhla se za ním. Jenomže kluk už byl dost daleko na to, aby ho sama zachránila.
Tohle celé sledoval jeden syn z rodiny, která tu bydlela přesně v tom domě, kde teď my, a když mu došlo, že je něco v nepořádku, a kdy k jeho uším dolehl neuvěřitelný pláč děvčete na pláži, zburcoval zbytek rodiny a rychle běžel do vody s bratry a otcem zachránit ženu s tonoucím dítětem. Ale marně.
Byla to staromódní rodina, ostatně jako většina zdejších, a tak nevlastnili žádný mobilní telefon. Jedna mladá dívka z té rodiny popadla děvče a uznala za vhodné, že rovnou poběží za šerifem, než aby jej volala z domu, protože to vyjde časově nastejno, a navíc se tam postarají o děvče. Tak tedy běžela a na první silnici, kterou přebíhala, ji srazil nějaký mladík v camaru. Obě dvě nepřežily.
Pro město to byla tragédie a ještě teď se z toho probírá. Rodina, která zde žila před námi, a která přišla o dceru, se odstěhovala pryč, daleko odtud. Muž zemřelé ženy a dvou dětí se z toho nezbláznil úplně, ale o normálnosti se mluvit nedá. Nedivím se mu, já bych asi potřeboval kazajku. Každé ráno tedy trávil na pláži, vedle vody a přesto se topil. Topil se v myšlenkách a v žalu. Topil sebe a topil zbytky normálnosti. Vždycky chodil vylít pivo do moře. Do stejného moře, kam byl rozsypán popel všech zesnulých členů rodiny. Jeho žena nebyla žádná alkoholička, ale milovala pivo. Prostě jí chutnalo. A co se dětí týče, s těmi ohledně piva zažil hodně legrace, třebaže to byly teprve děti.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 29 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
