|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 23519 příspěvků, 3669 autorů a 249830 komentářů :: on-line: 22 ::
|
 |
|
:: BRÁNA - Kapitola pátá.. a i šestá se vešla ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: BRÁNA
 Ruzsip |
publikováno: 11.02.2010, 8:39
|
| Příběh o muži, jeho hrnku a tajemném nápise v něm. Jedná se opravdu o onoho zmizelého fotografa Jakuba Uletěla, jehož jméno se objevilo v čajové sedlině? A co se vlastně stalo? |
| |
|
|
Kapitola pátá
Pršelo v kuse už tři dny.
Obloha byla nasáklá vodou a v cárech mlhy stékala do kaluží. Dveře obchodu se otevřely všehovšudy asi pětkrát a pravděpodobně jen aby někomu poskytly dočasnou úlevu před deštěm.
V oněch dnech seděl muž za stolem a pociťoval velkou nespokojenost. S počasím, se světem a se sebou samým nejvíce. Od objevu v knihovně se věci nikam nepohnuly a on si stále více uvědomoval, že se ocitl na mrtvém bodě. A žádné světlo na konci tunelu neviděl. Přes své přesvědčení, že našel, co najít měl, stále nechápal nic.
A aby toho nebylo málo, praskliny v hrnku začínaly blednout.
Pomalu se přes ně usazoval černý kal a žádné další nevznikaly. Jak dny plynuly, snažil se shromažďovat další informace o tajemném Jakubovi. Věděl, kde pracoval, znal některé projekty nesoucí jeho jméno, viděl jeho fotky. Díky těmto aktivitám trávil teď na internetu většinu svého volného času.
Počítač vyplivoval kusé informace a on je opatrně bral a skládal z nich střípky jednoho života.
A nad těmito malými úspěchy převládalo vědomí, že je to všechno k ničemu.
Jeho zápal a vůle se ztrácely spolu s nápisy v hrnku. Dlouho už nenarazil na žádný nový fakt a z polovyschlé studnice posledních zoufalých nápadů už nebylo možno vydolovat snad ani kapku. To jej přivádělo do skleslé nálady, z níž nebyl s to se vyhrabat ven.
A byla tu ještě jedna věc, které si byl dobře vědom.
Kdyby totiž v jeho životě existoval byť jen jediný vyšší cíl, než byly běžné denní úkony, nesedával by teď s hlavou v dlaních přes den ve svém obchodě a po večerech na rozestlané posteli. Nemusel by přemýšlet o žádném tajemném Jakubovi, protože by nikdy nezačal zkoumat praskliny v hrnku.
Muž to věděl. Zvedl hlavu z dlaní a promnul unavená víčka.
To byl totiž ten hlavní důvod, proč se cítil tak zbytečný.
Nohy v hnědých teplých vlněných ponožkách vsunul pod peřinu a natáhl se k lampičce na nočním stolku. Už potmě si peřinu přitáhl až k bradě a zavřel oči.
Když ho oné noci konečně zmohl spánek, na jeho hlavu se ze stropu potichu spustil sen. Velice tenkým dlouhým drápem zkušeně zmapoval terén, aby se vmžiku mohl vnořit co nejhlouběji do mysli.
Dlouhorohá zvířata podupávala na hebké trávě světlé lila barvy.
Vzduch byl průzračný a podivně rozpínavý, plnil nejen plíce, ale celou bytost až po konečky prstů náporem hřejivé energie. Ovzduším čas od času proletěly titěrné zářivé hvězdy jako chmýří pampelišky.
V ledové vodě nedalekého jezera se čeřily vlny tvořící pěnu hustou k nerozeznání od pařížské šlehačky. Ta se zůstala pohupovat na hladině a na krátký moment posloužila jako potrava pro hbitá bezbarvá ústa živočichů, jejichž těla nebylo možno rozpoznat. Napolo sežrána rozpadla se potom pěna opět v průzračnou vodu, co jiskřila a vzlínala chladem. Celý svět vibroval melodií, absolutně nezachytitelnou, ale prostupující celým tělem.
Na kůži se mísily jehličky jezerního chladu s poryvy vzduchu ohřívaného purpurovou spirálou vysoko na nebi. Zužovala se do středu, přičemž vykonávala nepatrný vířivý pohyb, asi jako když pozorujeme plynoucí mračna.
Do trávy dosedla tlustá vážka a pozměnila tím tóny melodie.
Muž otevřel oči do černé tmy pokoje.
Celý následující den byl mimo sebe, neschopen pořádně myslet. K večeru pocit ustoupil a on se rozhodl s konečnou platností jednat.
Kapitola šestá
Ranní ulicí mnoho lidí nespěchalo. Bylo poměrně chladno, ačkoli slunce o sobě dávalo vědět s nepřehlédnutelnou intenzitou.
Zastihlo muže, jak připevňuje ručně psanou ceduli informující o týdenní přestávce v provozu. Poodstoupil a trochu nevěřícně si ji po sobě znovu přečetl. První dovolená za... no bezmála 25 let. Neskutečné.
Zkontroloval, zda je zamčeno. Potom stáhl mříž o odešel.
Ve městě nakoupil pár nezbytných věcí - o nichž si alespoň on myslel, že nezbytné jsou - zašel si na oběd a ve dvě hodiny odpoledne nasedl na vlak. Z batohu vytáhl jednu z knih přibalených ke čtení a malou svačinu poněkud neuměle zabalenou do ubrousku.
Cesta ubíhala rychle a bez problémů, všechny přestupy zvládl. A pak najednou stál před budovou redakce. Pocítil překvapení nad sebou samým.
Kostky byly vrženy. Vešel dovnitř.
"Po schodech nahoru, první dveře nalevo," zabručel vrátný a zabořil se zpátky do křesla k jakémusi pořadu v televizi.
Muž vystoupal vzhůru a prošel dveřmi místnosti vlevo. Minul se s pár lidmi, ale nikdo si ho více nevšímal. V místnosti panoval mumraj a muž se tak nerušeně vmísil do davu. U posledního stolu u okna seděla jakási paní a s neuvěřitelnou zručností bleskově třídila papíry a složky. Muž si chvíli dodával odvahy a potom k ní přistoupil, pozdravil, nadechl se zhluboka a vypuslil z úst první velkou lež ve svém životě. Pečlivě naučený příběh o jeho strýci, dobrém příteli jednoho jejich bývalého zaměstnance, který je toho času dost nemocný a ptá se neustále pouze na jedno a totéž:
"Jakub Uletěl."
Zůstal na ženu hledět s nuceným klidem a nohy se mu třepaly jako rosol.
Začátečnické štěstí. Dostal adresu, stručný popis události z druhé ruky a šel.
Jedna z nemála výhod, které s sebou nese vzezření důstojného tichého pána.
Dům našel. Chvíli postával a potom rychle zmáčkl první zvonek dole.
Nic.
Zkusil to vedle.
A tak pořád dokola. Když ve sluchátku křuplo, následoval podobný příběh upravený dle situace. Tímto způsobem se dostal až ke správci. Či spíš k jeho synovi. Tady byl ve svém příběhu opatrnější, přesto dosáhl svého.
Dosáhl toho tak dobře, že když onen večer platil pokoj v zaprášeném hotelu nižší kategorie, pod paží si nesl tři staré zápisníky. A na papírku v kapse poslední známou adresu paní Uletělové.
Dlouhorohá zvířata vcházela mezi stromy.
Nesl se soumrak, hustá pěna na jezeře změnila barvu na vanilkovou a ustala v pohybu. Chlad, který se prve nesl z hladiny, vystoupal na břeh a utvořil nad vším nízkou přikrývku. Nebeská spirála se rozplývala a barvila celou oblohu.
Vyšla první hvězda, zářivé světlo, a sneslo se nad palouk.
Po ní následovaly další a další, zůstávaly viset nad hladinou nebo usedaly do mechu. Blikající a jemně se pohupující.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 18 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jary
|
|
| (30.7.2010, 18:55) |
|
|
Magdalena
|
|
| (29.7.2010, 20:15) |
|
|
Nelee
|
|
| (29.7.2010, 11:24) |
|
|
martine
|
|
| (29.7.2010, 10:25) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
