» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Když osud otvírá jednu bránu, druhou zároveň zavírá."

Victor Hugo

počet přístupů: 2141495

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303521 komentářů :: on-line: 14 ::

:: Cesta ::

Ondřej Žižka	publikováno: 18.02.2010, 20:07


	Byl krásný slunečný podzimní den, na obloze jen tu a tam mráček. Seděl jsem v křesle ve svém pokoji a hleděl ven z okna. V ruce jsem držel přání k svátku pro mou, no, velmi dobrou kamarádku Pavlu a uvažoval co dál. Musím přiznat, že to byl jediný kloudný obrázek, který jsem kdy nakreslil, o to však toto gesto bylo upřímnější. Abych však uvedl situaci na pravou míru, musím se vrátit o pár hodin zpět. V té chvíli jsem totiž postával před dveřmi pokoje, kde Pavla bydlela. Byl pátek a autobus domů mi odjížděl za půl hodiny. Klepal jsem marně. Ráno ji nebylo dobře a odjela prvním autobusem. Nezbylo než nechat si to na další týden, to byla také první myšlenka, která mě napadla. Druhá už byla trošku zajímavější, poslat jí to domů poštou. Jelikož však znám jen jméno vesnice, kde bydlí, nemusel by dopis dojít. I když při tak malém počtu obyvatel, což dokládat fakt, že jsem jí na mapě nemohl najít, je to velice nepravděpodobné. Proto jsem dal na třetí myšlenku, tu, která mě napadla při pohledu z okna mého pokoje. Zvedl jsem se, zabalil jídlo a spacák a vyrazil. Počasí na horách je většinou nepředvídatelné, to jsem měl za nedlouho pocítit na vlastní kůži. Během půl hodiny, když jsem se snažil natěsnat těch pár věcí do svého batohu, se zatáhlo a začalo hustě sněžit. Nevím, jestli to určuje mé znamení, ale jako býk jsem nesmírně tvrdohlavý a pokud si něco umanu, jen tak se toho nevzdám. Navlékl jsem si bundu a vyrazil směrem na východ. Sníh křupal a s každým krokem ho přibývalo. Začal jsem stoupat na svůj první orientační bod, což byl vrchol nedaleko Boubína. Je o pár metrů nižší, méně známější a je asi 10 km západně od Volar. Cesta do kopce se zdála být nekonečná. Sněhu bylo po kolena, každý další krok byl obtížnější. Přece však po několika hodinách podlehl mé neutuchající vůli jít dál. Výhled jsem si neužíval, to ne jen kvůli sněhu, ale hlavně kvůli dokonalému zalesnění. Sestup už tak obtížný nebyl, cesta byla schůdnější, i sněhu zvolna ubývalo. Co mě však zneklidňovalo více, byla skutečnost, že se pomalu začalo stmívat. Jen pomalu, ale byl to problém, který žádal nutné řešení. Ve městě jsem nikoho neznal a tak jsem to nechal na náhodě a prošel bez zastávky směrem dál. Cesta začala opět stoupat a přede mnou se dalo jen tušit další pohoří, v těchto místech nazývané Sněžné hory. Za pravdu svému jménu daly tak, že když jsem se po dvou hodinách konečně vydrápal do sedla mezi dva vrcholy, sníh dosahoval poloviny mých stehen. Byla už úplná tma a já se pohyboval z posledních sil. Baterka zablikala a zhasla. Kolem byl slyšet jen vítr hučící v korunách stromů. Do dnešního dne nepochopím, co se tehdy vlastně stalo. Sešel jsem z cesty bezmyšlenkovitě a vstoupil do lesa. Po necelých padesáti metrech jsem narazil na krmelec, který jsem zaručeně nemohl vidět z cesty. Možná osud, možná štěstí, byl jsem však příliš unaven na to, abych nad tím přemýšlel a tak jsem to bral jako samozřejmost.. Vydrápal jsem se do vrchního patra a jediné, co jsem udělal, bylo to, že jsem zabezpečil dveře a zalehl do spacáku. Ráno mě krutě vytrestalo za mou nezkušenost a přespání v těchto podmínkách. Všechno mé vlhké oblečení, pečlivě rozvěšené kolem, přes noc zmrzlo a změnilo se v téměř nepoužitelný materiál. Kalhoty jsem rozhýbal silou, ale boty se mi nazouvaly mnohem hůř. Hned jak jsem mohl, jsem se tedy vydal na cestu, abych se rychleji zahřál. Kolem krmelce leželo několik popadaných a zlámaných stromů. Teprve později jsem se dozvěděl, že tu noc se nad Slovenskem prohnala mohutná vichřice a napáchala velké škody. Mé včerejší stopy zavál vítr, cestu však nebylo těžké najít. Hlavní myšlenkou teď pro mě bylo zavolat domů, že jsem živ a zdráv. Zdařile odolávaje modernímu věku jsem nevlastnil mobil, takže to nebyl úkol až tak jednoduchý. Uklidňoval mě jen fakt, že cestou k Pavle projdu přes tři vesnice a první z nich nebyla zrovna malá. Ne na dlouho. Automat jsem našel, byl však jen na kartu, které jsem nebyl majitelem. V tom momentě jsem se kupodivu ještě tvářil optimisticky, nevěděl co mi osud přichystá. Slunce, které mě od rána doprovázelo, se začalo ponenáhlu ztrácet. Od jihu začal vát silný vítr, který mi začal metat sníh do tváře. Postupoval jsem proti té větrné bariéře s každým krokem pomaleji a přestávky v závětří byly častější a častější. Vodu jsem z láhve dostával po kapkách, protože se přes noc změnila v kus ledu. V dalších vesnicích, nebo spíše vesničkách, protože neměli víc než deset domů, jsem nepotkal živou duši, natož pak telefonní automat. Po několika kilometrech se však bouře ztratila stejně rychle jako začala. Slunce opět získalo převahu a já počal sestupovat z náhorní plošiny, po které cesta vedla, do údolí k cílové vesnici. Dům, kde Pavla bydlela, jsem našel až překvapivě snadno. Jméno její rodiny bylo umístěno na poštovní schránce, zřetelně viditelné na několik metrů. Vysílen jsem přistoupil k brance a stisknul zvonek. V ruce jsem držel přání a byl nervózní, stejně jako při své páté zkoušce o řidičský průkaz na traktor. Rád bych tento příběh zakončil šťastným koncem, bohužel však musím zklamat. Všechno to vrtkavé štěstí, které jsem do té chvíle měl, mě na vteřinu opustilo. Tak jako o den dříve jsem marně zvonil a marně klepal. Po několika minutách jsem pochopil, že nikdo není doma, dal přání do poštovní schránky a vydal se směrem k domovu. O dvanáct kilometrů dále jsem si marně lámal hlavu, co jsem udělal špatně. O pět minut mi ujel vlak a po těch pětašedesáti kilometrech jsem se sotva držel na nohou. Neodbytný sníh a dvě hodiny v čekárně mě nenechaly v klidu. Teď, když se s odstupem času na to dívám, zjišťuji, že ta pouť nebyla zas až tak marná. Mnohé jsem si dokázal, mnohému se poučil. Sáhl jsem si na dno, ale taky se od něj odrazil zpět. A to už něco znamená. Po několika týdnech se Pavla odstěhovala a já už jí už nikdy neviděl. I přesto, že jsem s ní strávil tak málo času, mám na co vzpomínat. Ne nadarmo se říká, že lépe se pamatujeme na ty horší chvíle, než na ty dobré. Autorova poznámka: Tento krátký příběh jsem napsal a prezentoval jako svou maturitní slohovou práci v roce 2008. Ironií osudu je, že několik týdnů po jejím odevzdání spáchala Pavla, se kterou jsem se už přes dva roky neviděl, sebevraždu. Proto je věnována jen a jen jí.


celkové hodnocení autora: 95.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 22		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	18.02.2010, 22:30:10

Docela pěkně a dramaticky popsaná cesta za milovanou osůbkou, o to je však příběh smutnější, že jde o skutečnou událost (jak moc vyretušovanou čtenář posoudit nemůže). Má však své poselství, že ne vše se v životě podaří a stane tak, jak bychom si představovali! Kde se příběh odehrál, to netuším, ale patrně půjde o dost hornatou krajinu. Sněžné hory? Že by to opravdu nebylo někde u Slovenska? Čuk něco psal o Šumavě... ;-) Jedna až Dvě! P.S. Textu by slušelo více odstavců (buďto prázdným řádkem, nebo html tágem [TAB], který každý nový odstavec odsadí doprava o několik znaků). Jinak jsem na práci šotků nehleděl! ;-)


ze dne 19.02.2010, 11:55:40
Ondřej Žižka: Příběh je skutečně ze Šumavy a městem, zmíněným v příběhu, jsou Volary. Pravdou je také, že jsem si nic z toho nevymyslel. P.S. Jinak díky za radu, určitě to začnu používat.

čuk	18.02.2010, 20:07:09

Buď vítán na saspi (je dobré reagovat na komenty). Popis zápasu se zimní Šumavou je dobře napsán, snad až příliš dramaticky, předpokládejme, že tomu tak bylo (poněkud jsi čtenáře zmátl tím Slovenskem). Doručování přání je dost zvláštní,( snad trochu soběstředné), blíže nevysvětlené proč? Tajemstvím je zahalen celý obraz Pavly. Literatura je však nejen obraz skutečnosti, ale i její organizací a úpravou i k částečné neosobní plastičnosti. Text je jenom osobní črta, ovšem pravdou je, že ve vnímání skutečnosti bývají nevysvětlitelné mezery. dokládat? lépe: výhledu. Neměli?


ze dne 19.02.2010, 11:38:21
Ondřej Žižka: Děkuji za přivítání. Skutečnost, že tento text vznikl během necelých dvou hodin a jeho rozměr byl předen dán, mi bohužel zabránila se hlouběji pouštět do některých detailů. Od té doby už utekly dva roky a dnes bych v něm určitě leccos změnil. Připadá mi to však trochu škoda, protože už by to nepsal ten samý člověk.